Václav Havel; Foto Martin Kozák via Wikimedia Commons

Dnes ráno zemřel poslední československý a první český prezident Václav Havel. Jednoznačně patřil k několika největším osobnostem minulého století nejenom u nás, ale i v Evropě. Už dnes a v příštích dnech budeme moci sledovat, poslouchat a číst o tom jaký byl, co říkal, co psal a jak jej vidí přátelé i kolegové. Nechci jim na žádný způsob „konkurovat“, je mnoho povolanějších.

Já bych zde chtěl zmínit jeden aspekt, který nepatří k tomu, co se zmiňuje v souvislosti s Václavem Havlem na prvním místě, ale přesto je nesmírně důležitý a navíc je styčným bodem s tímto blogem. Václav Havel byl jedním z největších humanitárních intervencionalistů v této zemi a tento jeho světonázor samozřejmě ovlivnil i české ozbrojené síly.

Poprvé se razantně zasadil o vyslání jednotky do války v Perském zálivu v roce 1990. Její odjezd se nesetkával s obecným potleskem, jak by si leckdo mohl dnes myslet. A to byla operace, na které byla globální shoda. Bývalý ministr obrany Luboš Dobrovský mi popisoval různé „scénky“ z období vysílání jednotky i po jejím návratu. Zajímavé je, že jestli někdo byl proti, tak to byli představitelé armády, kteří dělali všem proto, aby vše maximálně zkomplikovali a poté, aby se pokud možno na celou věc zapomnělo.

Pamatuji si na cestu s Václavem Havlem do Sarajeva v prosinci 1995, pár měsíců poté, kdy byl podepsán Daytonský mír a do Bosny a Hercegoviny začali najíždět zahraniční vojáci, kteří ukončili vražedné šílenství. Václav Havel chtěl být jedním z prvních státníků, který do Bosny přijede, pokládal to za důležitý signál. Třeba návštěva zcela zničené knihovny byl poměrně silný zážitek.

Léta byl zastáncem aktivnější politiky na Balkáně a poučení z váhání, které přineslo velké množství obětí, se projevilo v roce 1998 a 1999. Byl jasným zastáncem potrestání Jugoslávie, respektive Slobodana Miloševiče za jeho přístup ke Kosovu. Na popularitě mu to v České republice nepřidalo, ale o tom vůbec nepřemýšlel. Podpořil i intervence do Afghánistánu a do Iráku. Zvláště ta poslední akce byla kontroverzní, a i když zastánců bylo méně, než odpůrců, Havel se k nim hlasitě přiřadil. Neměl problém plout proti proudu.

Hlasitě vyjadřovaný a prosazovaný názor, že armáda není pouze k tomu, aby stála kolem hranic a čekala, až ji někdo otestuje, byl a je pro nás velice důležitý. Intervencionalismus totiž formoval roli ozbrojených sil České republiky v posledních dvaceti letech a měl vliv na myšlení, respektive světonázor společnosti. Bylo to jakési rozšíření obzorů.

Samozřejmě, obrana země je primárním úkolem ozbrojených sil. Pro Václava Havla je ale role vojáků mnohem širší. Mají být nástrojem k prosazení svobody, či jejímu udržení kdekoli na světě. Tento postoj má další důležitou souvislost – rozšiřuje obzory za hranice České republiky, Střední Evropy a Evropy obecně a apeluje na zodpovědnost. Pro Havla nebylo to, co se děje v Barmě, v Číně, či kdekoli jinde odděleno od toho, co se děje v České republice. Neříkal, že do všech problémových koutů světa mají být vyslaní vojáci. Za jejich nasazení ovšem hlasitě lobboval, když násilí přesáhlo únosnou mez.

Souhlasím s tím, že role ozbrojených sil musí být širší, než jenom bránění vlastního státu či spojeneckého území, což je primární. Vysílání vojáků do zahraničí k této širší roli neodmyslitelně patří. Intervencionalismus Václava Havla vycházel z morálních pohnutek, z představy, že svoboda člověka i jeho lidská práva jsou univerzální a že pokud je někdo porušuje, musí být potrestán. Měl pocit, že naše vlastní zkušenost a nabytí svobody nás zavazují k tomu, abychom pomáhali těm méně šťastným na světě.

S tímto morálně čistým, až idealistickým pohledem jsem ne vždy souhlasil, byť proti intervenci jako takové nic nemám. Můj pohled je však realističtější – vysílání vojáků ano, ale je vždy nutné zvažovat i přínosy a podle toho se zařídit. Tam, kde „nemáme v dostihu koně“, je nutná obezřetnost. Každopádně to, co si myslím já není vůbec důležité a už vůbec ne v tuto chvíli.

Chtěl bych vzdát poctu Václavu Havlovi, člověku, jehož ne všechny názory jsem sdílel, ale kterého jsem si nesmírně vážil a vážit vždy budu. Dal nám šanci a byl zrcadlem. Díky za to.