Jaroslav Šedivý: Nemohli jsme se zdržovat, měli jsme tu jaderné zbraně

Jaroslav Šedivý; Foto via Wikimedia Commons

Říkáte, že pro zahájení rozhovorů se sovětskou delegací jste se museli nejprve dohodnout na znění tématu jednání, sověti odmítali jednat o odchodu vojsk, trvali na jednání o nové smlouvě o přítomnosti jejich vojska. Našli jste kompromis, že jednání budou „o přítomnosti sovětského vojska včetně jeho odchodu“. Co bylo dál?
My jsme se tedy prvního dne dohodli, jaké bude téma našich rozhovorů, a pak se teprve ty rozhovory rozjely. Nemá smysl, abych tady opakoval všechny peripetie našich rozhovorů, napsal jsem o tom v první části své knihy Velvyslancem u Eiffelovy věže. Padla otázka, za jak dlouho jsou schopni odejít. Nejdřív tvrdili, že dřív než za deset let to nepůjde, pak slevili na pět let. To bylo pro nás absolutně nepřijatelné.

Naši vojáci vypracovali anylýzu možných aspektů odchodu a došli k závěru, že odsun by mohl být dokončen za osm měsíců. Sověti to odmítli jako neuskutečnitelné. Argumentovali tím, že mají u nás 17 tisíc rodin důstojníků, že pro ně nemají byty a pro vojáky nemají kasárna. To, že tu mají téměř sto tisíc vojáků, zatím nepřiznali. Na to my jsme reagovali, že to je jejich problém, ne náš problém.

Pak nastal moment, kdy už to vypadalo, že by přistoupili i na tři čtyři roky. My jsme ovšem stále trvali na tom, že chceme, aby byli pryč do konce roku devadesát. Namítli, že k přesunu do Sovětského svazu potřebují nejméně šestnáct set vlaků a že Čierna pri Čope dokáže přesunout jenom tři vlaky denně. Informaci o tom, na čem se zadrhávají jednání se sovětskou delegací, jsme zveřejnili v novinách a hned druhý den jsme měli na stole závazek odborového svazu pracovníků v dopravě, že jde-li o odsun sovětské armády, jsou schopni přesunout v Čierne pri Čope sedm až osm vlaků za den. Sověti nám zase na to řekli, že nemají dostatečné překládací rampy, a naši vojáci jim navrhli, že ty rampy během šesti týdnů vybudují, neboť mají k tomu rychle smontovatelný systém. Pak z nich však vypadlo to podstatné. Řekli nám, že tady mají sedmnáct tisíc nábojů takzvané speciální dělostřelecké munice, to znamená jaderných nábojů. A to bylo něco, co jsme nevěděli. Znali jsme ovšem Gorbačovovu výzvu, v níž už někdy v šestaosmdesátém roce oznámil, že Sovětský svaz stáhl veškeré jaderné zbraně z Evropy a že to očekává také od druhé strany. Takže Rusové opět lhali, anebo Gorbačovovi neříkali celou pravdu.

Jak to, že jste nevěděli o tak důležitém problému?
Jaderné dělostřelecké náboje tu byly od roku 1969 pod krycím jménem „Javor“ či „Javory“, což přinejmenším věděli v naší vojenské kontrarozvědce, ale při přípravě jednání se Sověty jsme tuto informaci nedostali.

Sovětské vojsko u nás způsobilo rozsáhlé škody majetkové a zejména ekologické. Jednali jste i o náhradě za tyto škody?
Při rozhovorech jsme měli problém s majetkoprávními otázkami a s eventuální náhradou škod, způsobených sovětskou armádou na našem území. V těchto věcech byli sovětští vyjednávači neústupní, dokonce žádali, aby jim československá strana uhradila všelijaké stavby, které ve vojenském prostoru, samozřejmě bez stavebního povolení, realizovali. Nemohli jsme se těmito otázkami zdržovat a bylo rozhodnuto, že se později k tomu sejde jiná skupina vyjednavačů.

Říkal jste, že jste se v té věci řídil jakousi historickou zkušeností. Jakou?
Ale tady se mi opět vynořila jiná zkušenost, spojená s odstoupením Podkarpatské Rusi sovětské Ukrajině v roce 1945. Po podpisu Smlouvy o znovusjednocení Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou SSR proběhlo několik kol vyjednávání o majetkoprávním vyrovnání, neboť na odtrženém území byl nejenom rozsáhlý majetek československého státu, ale i československých občanů. Zejména po únoru 1948 směřovala ta jednání do ztracena, až je nakonec československá delegace pod vedením prezidenta Zápotockého v Moskvě v lednu 1957 zastavila a veškeré původní požadavky anulovala.

Tuhle zkušenost jsem v přípravných rozhovorech naší delegace uvedl jako důvod, proč musí být v chystané smlouvě o odchodu sovětského vojska paragraf, který by určil začátek jednání o majetkových otázkách. V jejím textu pak bylo uvedeno, že následná jednání o finančním a majetkovém vyrovnání v souvislosti s ukončenou přítomností sovětského vojska na našem území budou ukončena do dvou let po podepsání smlouvy o odchodu. Což se sice stalo, ale s žalostným výsledkem.

Jaký byl výsledek tohoto neobyčejně tvrdého vyjednávání se sovětskou vládou, poprvé snad jako rovný s rovným?
Po všech těch vyjednávacích peripetiích a epizodách jsme se nakonec ve třetím kole jednání v Moskvě dohodli na tom, že první rok se odsunou z Československa sovětské bojové jednotky a v tom dalším půlroce, tedy do konce června 1991 odejde civilní složka a další pomocné složky sovětské armády. Dne 26. února 1990 byla v Moskvě za přítomnosti prezidentů Havla a Gorbačova podepsána Dohoda o odsunu sovětských vojsk z Československa. Podepsali ji ministři zahraničí Dienstbier a Ševarnadze. Sověti tu dohodu dodrželi. Oba prezidenti v Moskvě též podepsali Deklaraci o vztazích mezi Sovětským svazem a Československem. Byla spíše formální, aby také prezidenti něco podepisovali.

PhDr. Jaroslav Šedivý, CSc. je bývalý český politik, ministr zahraničních věcí a velvyslanec v několika zemích. Od 2. ledna 1948 byl členem KSČ. V roce 1952 vystudoval historii a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1961 získal doktorát. V rámci výkonu základní vojenské služby v letech 1953–1954 sloužil u Vojenské kontrarozvědky. Pracoval ve Slovanském ústavu Akademie věd v Praze a poté od roku 1957 jako vědecký pracovník Ústavu mezinárodní politiky a ekonomie. Po invazi do Československa byl v roce 1970 na 6 měsíců vězněn. Po propuštění pracoval například jako lesní dělník, řidič a čistič oken. Za socialismu publikoval pod cizími jmény – například pro knihu Pokořená válka propůjčila jméno Yvette Heřtová, pro knihu Metternich kontra Napoleon Jan Halada. V roce 1989 byl přijat do Prognostického ústavu Akademie věd. Stal se poradcem tehdejšího ministra zahraničí Dienstbiera. V červnu 1990 byl jmenován velvyslancem ČSFR ve Francii. Byl také velvyslancem v Belgii a Lucembursku. V letech 1997–1998 byl ministrem zahraničních věcí ČR. V letech 1999–2002 byl velvyslancem ve Švýcarsku.

Autoři rozhovoru: Filip Tuček a Jakub Janda

Jaroslav Šedivý: Nemohli jsme se zdržovat, měli jsme tu jaderné zbraně

Rozhovor s bývalým vyjednavačem odsunu sovětských vojsk a následně i ministrem zahraničí o těžkostech jednání se Sověty, strachu a rychlosti jednání kvůli jaderným zbraním na českém území.

Říkáte, že pro zahájení rozhovorů se sovětskou delegací jste se museli nejprve dohodnout na znění tématu jednání, sověti odmítali jednat o odchodu vojsk, trvali na jednání o nové smlouvě o přítomnosti jejich vojska. Našli jste kompromis, že jednání budou „o přítomnosti sovětského vojska včetně jeho odchodu“. Co bylo dál?
My jsme se tedy prvního dne dohodli, jaké bude téma našich rozhovorů, a pak se teprve ty rozhovory rozjely. Nemá smysl, abych tady opakoval všechny peripetie našich rozhovorů, napsal jsem o tom v první části své knihy Velvyslancem u Eiffelovy věže. Padla otázka, za jak dlouho jsou schopni odejít. Nejdřív tvrdili, že dřív než za deset let to nepůjde, pak slevili na pět let. To bylo pro nás absolutně nepřijatelné.
Naši vojáci vypracovali anylýzu možných aspektů odchodu a došli k závěru, že odsun by mohl být dokončen za osm měsíců. Sověti to odmítli jako neuskutečnitelné. Argumentovali tím, že mají u nás 17 tisíc rodin důstojníků, že pro ně nemají byty a pro vojáky nemají kasárna. To, že tu mají téměř sto tisíc vojáků, zatím nepřiznali. Na to my jsme reagovali, že to je jejich problém, ne náš problém.
Pak nastal moment, kdy už to vypadalo, že by přistoupili i na tři čtyři roky. My jsme ovšem stále trvali na tom, že chceme, aby byli pryč do konce roku devadesát. Namítli, že k přesunu do Sovětského svazu potřebují nejméně šestnáct set vlaků a že Čierna pri Čope dokáže přesunout jenom tři vlaky denně. Informaci o tom, na čem se zadrhávají jednání se sovětskou delegací, jsme zveřejnili v novinách a hned druhý den jsme měli na stole závazek odborového svazu pracovníků v dopravě, že jde-li o odsun sovětské armády, jsou schopni přesunout v Čierne pri Čope sedm až osm vlaků za den. Sověti nám zase na to řekli, že nemají dostatečné překládací rampy, a naši vojáci jim navrhli, že ty rampy během šesti týdnů vybudují, neboť mají k tomu rychle smontovatelný systém. Pak z nich však vypadlo to podstatné. Řekli nám, že tady mají sedmnáct tisíc nábojů takzvané speciální dělostřelecké munice, to znamená jaderných nábojů. A to bylo něco, co jsme nevěděli. Znali jsme ovšem Gorbačovovu výzvu, v níž už někdy v šestaosmdesátém roce oznámil, že Sovětský svaz stáhl veškeré jaderné zbraně z Evropy a že to očekává také od druhé strany. Takže Rusové opět lhali, anebo Gorbačovovi neříkali celou pravdu.

Jak to, že jste nevěděli o tak důležitém problému?
Jaderné dělostřelecké náboje tu byly od roku 1969 pod krycím jménem „Javor“ či „Javory“, což přinejmenším věděli v naší vojenské kontrarozvědce, ale při přípravě jednání se Sověty jsme tuto informaci nedostali.

Sovětské vojsko u nás způsobilo rozsáhlé škody majetkové a zejména ekologické. Jednali jste i o náhradě za tyto škody?
Při rozhovorech jsme měli problém s majetkoprávními otázkami a s eventuální náhradou škod, způsobených sovětskou armádou na našem území. V těchto věcech byli sovětští vyjednávači neústupní, dokonce žádali, aby jim československá strana uhradila všelijaké stavby, které ve vojenském prostoru, samozřejmě bez stavebního povolení, realizovali. Nemohli jsme se těmito otázkami zdržovat a bylo rozhodnuto, že se později k tomu sejde jiná skupina vyjednavačů.

Říkal jste, že jste se v té věci řídil jakousi historickou zkušeností. Jakou?
Ale tady se mi opět vynořila jiná zkušenost, spojená s odstoupením Podkarpatské Rusi sovětské Ukrajině v roce 1945. Po podpisu Smlouvy o znovusjednocení Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou SSR proběhlo několik kol vyjednávání o majetkoprávním vyrovnání, neboť na odtrženém území byl nejenom rozsáhlý majetek československého státu, ale i československých občanů. Zejména po únoru 1948 směřovala ta jednání do ztracena, až je nakonec československá delegace pod vedením prezidenta Zápotockého v Moskvě v lednu 1957 zastavila a veškeré původní požadavky anulovala.
Tuhle zkušenost jsem v přípravných rozhovorech naší delegace uvedl jako důvod, proč musí být v chystané smlouvě o odchodu sovětského vojska paragraf, který by určil začátek jednání o majetkových otázkách. V jejím textu pak bylo uvedeno, že následná jednání o finančním a majetkovém vyrovnání v souvislosti s ukončenou přítomností sovětského vojska na našem území budou ukončena do dvou let po podepsání smlouvy o odchodu. Což se sice stalo, ale s žalostným výsledkem.

Jaký byl výsledek tohoto neobyčejně tvrdého vyjednávání se sovětskou vládou, poprvé snad jako rovný s rovným?
Po všech těch vyjednávacích peripetiích a epizodách jsme se nakonec ve třetím kole jednání v Moskvě dohodli na tom, že první rok se odsunou z Československa sovětské bojové jednotky a v tom dalším půlroce, tedy do konce června 1991 odejde civilní složka a další pomocné složky sovětské armády. Dne 26. února 1990 byla v Moskvě za přítomnosti prezidentů Havla a Gorbačova podepsána Dohoda o odsunu sovětských vojsk z Československa. Podepsali ji ministři zahraničí Dienstbier a Ševarnadze. Sověti tu dohodu dodrželi. Oba prezidenti v Moskvě též podepsali Deklaraci o vztazích mezi Sovětským svazem a Československem. Byla spíše formální, aby také prezidenti něco podepisovali.

Autoři rozhovoru: Filip Tuček a Jakub Janda

PhDr. Jaroslav Šedivý, CSc. je bývalý český politik, ministr zahraničních věcí a velvyslanec v několika zemích. Od 2. ledna 1948 byl členem KSČ. V roce 1952 vystudoval historii a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1961 získal doktorát.
V rámci výkonu základní vojenské služby v letech 1953–1954 sloužil u Vojenské kontrarozvědky. Pracoval ve Slovanském ústavu Akademie věd v Praze a poté od roku 1957 jako vědecký pracovník Ústavu mezinárodní politiky a ekonomie. Po invazi do Československa byl v roce 1970 na 6 měsíců vězněn. Po propuštění pracoval například jako lesní dělník, řidič a čistič oken. Za socialismu publikoval pod cizími jmény – například pro knihu Pokořená válka propůjčila jméno Yvette Heřtová, pro knihu Metternich kontra Napoleon Jan Halada. V roce 1989 byl přijat do Prognostického ústavu Akademie věd. Stal se poradcem tehdejšího ministra zahraničí Dienstbiera. V červnu 1990 byl jmenován velvyslancem ČSFR ve Francii. Byl také velvyslancem v Belgii a Lucembursku. V letech 1997–1998 byl ministrem zahraničních věcí ČR. V letech 1999–2002 byl velvyslancem ve Švýcarsku.

Profilový obrázek
Jakub Janda
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

Nejnovější komentáře