Vojáci s afghánskými policisty rozdávají pomoc ve vesnici Bidak v afghánské provincii Lógar; Foto pfc. Melissa Stewart, U.S. Army

Přesně před třinácti lety vyšel ve Foreign Affairs jeden z důležitých a provokativních článků. Napsal jej Edward Luttwak a jmenuje se Give War a Chance. Autor popsal pochybnosti o smysluplnosti působení modrých přileb Organizace spojených národů, nevládních organizací a uskupení typu NATO v konfliktních zónách. Dosti tvrdě pojmenoval to, co opatrněji vyslovovala řada lidí pohybujících se v konfliktních zónách od 90. let minulého století – Západ se snaží pomáhat obětem válek v různých zemích a přitom je vysoce pravděpodobné, že svými aktivitami pouze konflikty prodlužuje, popřípadě zamrazuje, což má fatální důsledky právě pro ty, kterým mělo být pomoženo, tedy pro nevinné civilisty.

Luttwak kritizuje například snahu zajistit uprchlíkům v táborech co nejvyšší standard, protože se snižuje důvod problém řešit, stěhovat se z nich, lidé s podobnými názory se v nich mohou koncentrovat, což usnadňuje například rekrutaci a prodlužuje se tak konflikt, respektive mu dává nové impulzy. Podobně tvrdí, že nevládní organizace mají zájem na prodlužování konfliktů, protože bez nich nebudou mít dárce, respektive budou těžko ospravedlňovat svou existenci a že značná část zásob, které dodávají obětem, skončí v rukách bojůvek.

Edward Luttwak se tímto textem zařadil na stranu těch, kteří zpochybňují smysluplnost humanitární pomoci v konfliktních oblastech, respektive intervencí, tolik rozšířených po skončení studené války. Nutno říct, že jde o rozsáhlý spor, ve kterém se objevují validní argumenty na obou stranách, nicméně obvykle vítězí poskytování pomoci, protože je to morálně správnější než nechat lidi umírat hlady. A to, že může při poskytování pomoci docházet k „vedlejším škodám“ je opomíjeno, či vyvraceno s tím, že se působí více dobra, než zla.

Luttwak vycházel z pozorování a pro podporu svých argumentů měl minimum „tvrdých“ dat. Před několika měsíci ovšem vydali Nathan Nunn a Nancy Qian článek vycházející z kvantitativního přístupu s názvem Aiding Conflict: The Impact of U.S. Food Aid on Civil War. Na základě poměrně rozsáhlého sběru a analýzy dat došli k závěru, který podporuje Luttwakovy úvahy – poskytování potravinové pomoci lidem v konfliktních oblastech prodlužuje konflikt.

Autoři použili data z let 1972-2006 a soustředili se dodávky obilí, které historicky tvoří většinu americké potravinové pomoci. To mimochodem vyplývá ze snahy stabilizovat ceny na trhu s obilím – v letech s bohatší úrodou stát skupuje přebytky, ukládá je, aby je „pustil“ na trh v chudších letech. Nicméně většinou jsou sklady plné, proto se obilí vyváží, obvykle rok poté, co bylo umístěno do sýpek, ve formě potravinové pomoci do světa, což je ostatně první z problémů. Množství pomoci tak nezávisí na aktuální potřebě, ale na úrodě či neúrodě obilí v čase t+1.

Nechci zde popisovat metodiku, kterou Nunn a Qian použili pro výpočty, je dostatečně popsána v jejich textu. Důležitější je závěr. Například každých tisíc tun americké potravinové pomoci zvyšuje výskyt konfliktu o 0,38 procentního bodu.

By exploiting year-to-year variation in wheat production in the United States, along with cross-country variation in a country’s propensity to receive food aid from the United States, we show that, on average, food aid promotes civil conflict. An increase in U.S. food aid increases the incidence, onset and duration of armed civil conflicts in recipient countries. We show that our results are not a result of U.S. food aid crowding out aid from other countries. We also find that food aid has a more adverse effect on small-scale armed conflicts and in countries with a less developed transportation network. These findings support qualitative accounts of food aid either being stolen during transport or being taken from target populations by small armed groups that use the resources to fund conflict.

Nebylo by ovšem šťastné, kdyby se článek, jakkoli dobře podpořený daty, stal důvodem pro „tažení“ proti poskytování pomoci v konfliktních zemích. Je příliš snadné vylít s vaničkou i dítě. Asi je spíše nutné hlouběji přemýšlet o dopadech dobra, které se snažíme dát světu. Může to sebou nést nepříjemné morální volby, ale pořád je asi lepší být opatrnější, než poškozovat nejvíce ty, kterým chci pomoci. Jinými slovy, nekrmme bojovníky a nedávejme jim do rukou nástroj pro směnný obchod potraviny za zbraně.