Dnes zemřel ve věku nedožitých 94 let armádní generál Tomáš Sedláček, jedna z velkých osobností České republiky a jejích moderních dějin. Před čtyřmi lety jsem měl možnost s ním dělat, ještě jako reportér Lidových novin, rozhovor pro text, který následně vyšel v sobotní příloze Orientace. Týkal se tehdejších sporů v Československé obci legionářské.

Zdánlivě byl příčinou sváru Hotel Legie. Ve skutečnosti šlo o pokračující, respektive dohasínající spor mezi veterány z východní a západní fronty a mezi veterány druhoválečnými a těmi novodobými, kteří začali přebírat vedení obce a navazovat na tradice. To, co se tehdy odehrávalo, by se dalo shrnout do dvou slov – žárlivost a nedůvěra. Pamatuji si na rozpaky, které jsem měl po několika týdnech práce na textu. Rozpaky se objevily například v těchto větách:

Hádky znovu naplno odkryly třeba i dělení na východ a západ, které zůstávalo uměle skryto, stejně jako osobní animozity jednotlivých členů vůči sobě. Je zvláštní poslouchat válečné hrdiny, jak říkají, že nechtějí nikoho pomlouvat a pak nasazují jeden na druhého a kastují se.

Právě bývalý předseda obce legionářské, tehdy devadesátiletý generál Sedláček byl tím, kdo dokázal komentovat události v obci s nadhledem a především s pochopením. Bylo mu jasné, že jednou museli mladší veteráni převzít vedení, protože jinak by obec legionářská zahynula s druhoválečnými veterány. Z tehdejšího více než hodinového rozhovoru se v článku objevilo jenom několik vět. Proto bych rád dal nyní na OWOP více citací z rozhovoru s mužem, který mě okouzlil. Jelikož se nejednalo o standardní novinový rozhovor, ale spíše o volnou diskusi, řadím citace tematicky.

O československé obci legionářské:

V roce 1992 začala oficiálně fungovat obec legionářská. To jsme byli ještě v rámci Československého svazu bojovníků za svobodu. Sháněli jsme barák, dostali jsme hotel a s tím byly zpočátku patálie. Když jsme se usadili, začali jsme přemýšlet o budoucnosti obce legionářské. Jestli jsme chtěli zachovat ideje legionářů a nás zahraničních vojáků, tak jsme museli najít pokračovatele. Tak, jak je to běžné v zahraničí, kdy novodobí veteráni – z korejské války, z Vietnamu – vstupují do těch starých veteránských organizací jsme si vymysleli, že to musíme udělat tady taky. To byla jediná možnost, jak zachovat pokračování obce legionářské…
To narazilo na nesouhlas u zahraničních vojáků. Oni říkali, my jsme tam šli za vlast, dobrovolně a za pár šupů, kdežto oni tam chodí za dolary. To byl takový názor, který jsme museli nějakým způsobem překonat. Zdůrazňovali jsme jim, jestli chceme, aby obec legionářská pokračovala, tak tohle je jediný způsob jak to udělat. To trvalo dlouho, než se to usadilo, ale pořád taková nedůvěra pokračuje.

O novodobých veteránech:

Nedá se srovnat rok 1942 nebo 1944 s rokem 2002. Podmínky pro službu jsou naprosto odlišné. Zdůrazňoval jsem, že ti, kteří dnes chodí do misí, tam už nejsou za Československo, později Českou republiku, ale že je to trochu povýšené, že tam jsou za NATO a že už je to trochu vyšší kategorie. Tohle si pořád ti staří veteráni neuvědomují…
Nepovažuji mise za něco jednoduchého. Je to stresová záležitost. Není to jednoduchý, není to tak, jak si někteří lidé myslí, že tam dostanou pár dolarů a je hotovo.

O tradicích:

Byl jsem odkojený první republikou. Když jsme ty brášky viděli na srazech, výročích, tak jsme to nějak nasávali, to vlastenectví. Ne nacionalismus, ale vztah k rodný hroudě, to bylo v nás. A to dnes neexistuje. To bylo přetržený a navázat na tradice bylo obtížný…
Jsem odkojený Sokolem, kde to bylo naprosto demokratické a kde někomu nevadilo, že když cvičíme tak nás cvičí poddůstojník. Třeba v Anglii, náčelníkem tam byl četař aspirant a my oficíři jsme ho poslouchali. Mně to nevadí, ale jiní tohle nedokážou pochopit.

O společnosti:

My jsme šli do zahraničí s rizikem, že se nevrátíme a byli jsme ochotni tam tu kůži složit. Nedovedu si představit dnešní generaci, kdyby byl někdo postaven před tuto možnost, že bude riskovat život, to tady nějak chybí…
Moje bývalá manželka vždy říkala, že harašíme halapartnama. Já jsem jeden z posledních nebo možná poslední předválečný oficír, který má za sebou vojenskou akademii a válečnou školu. Nyní jezdím s takovou partou, objíždíme posádky, každý z veteránů řekne něco o sobě a pak se snažíme z publika dostat nějaké otázky. Někdy je to prachmizerný. Dbám na jedno, když mluvím, tak nemluvím o sobě, kdežto řada jiných mluví o sobě neustále. A to je rozdíl mezi námi předválečnými oficíry a dalšími.

O důstojnosti důstojníků:

Vždy říkám, že základem slova důstojník je důstojný. Takže není možný, aby se někdo dožadoval důstojnický šarže, to je pod úroveň důstojníka.