Nedávné ohrožení vrcholného ústavního činitele, jehož ochrana stojí české daňové poplatníky nemalé finanční prostředky, vyvolalo vlnu kritiky a spustilo vyšetřování činnosti složky Policie ČR odpovědné za bezpečnost prezidenta. Tento text je příspěvkem k posouzení této události, činnosti útočníka, činnosti/nečinnosti jeho blízké ochrany (z anglického Close Protection) s cílem poukázat na nedostatky a případné dopady na bezpečnost ústavních činitelů v ČR do budoucna.

Analýza je zaměřena na jednání útočníka a na činnost bezpečnostních složek ve smyslu vyhodnocování hrozeb, zranitelnosti a rizik pro chráněnou osobu. Dále je zaměřena na činnost bezpečnostních složek v rámci prevence-znesnadňování útoku, reakce na útok-odražení útoku, krytí-evakuaci chráněné osoby a činnosti po útoku. Díky záběrům z místa incidentu je poměrně zřejmé jak se útok i reakce/ne-reakce ochránců odehrály a lze je proto považovat v analýze za důležitá výchozí fakta (viz sloupec vlevo).

Fakta z videozáznamu napoví poskytují mnoho důležitých faktů odborníkům na blízkou ochranu velmi důležitých osob. Reakce široké veřejnosti, některých politiků, odborníků i rádoby odborníků na bezpečnost svědčí o tom, že intuitivně jsou všichni zajedno v tom, že Policie ČR selhala. Fakt, že nemáme prvního zavražděného prezidenta atentátníkem je dáno spíše dobrou vůlí útočníka, který nechtěl prezidenta skutečně zabít, než schopností policie zajistit efektivní ochranu. Práci svých podřízených v pátek nechtěl příliš komentovat šéf policejního útvaru na ochranu prezidenta Jiří Sklenka: „Je zcela jasné, že i já se mračím, když se dívám na takovéto záběry. Na druhou stranu: My jsme bezpečnostní poznatky, že by tam mělo být zvýšené bezpečnostní riziko, neměli. A když zanalyzujete celou tu situaci, tak tam bezpečnostní riziko skutečně nebylo.“

Šéf ochranky prezidenta, který později odstoupil, tvrdí, že na základě analýzy rizik, nebyla vyhodnocena činnost hlavy státu v daném místě, čase a charakteru akce jako riziková a tedy, že použitá bezpečnostní opatření byla adekvátní (čekal snad, že mu BIS, nebo jiná organizace vždy dodá včas informace, že v davu bude občan XY, který se rozhodl individuálně vyjádřit svůj protest vůči situaci v ČR střelbou z bezprostřední blízkosti na hlavu státu?). Nechci jeho nevhodný komentář ve smyslu „že in on se mračí“ příliš rozebírat (to nechám na jeho nadřízených) a spíše se zaměřím na to, jak se má odborník dívat na analýzu bezpečnostních rizik v souvislosti s ochranou velmi důležitých osob u podobných akcí chráněné osoby.

Z hlediska obecných a veřejně dostupných principů ochrany velmi důležitých osob se dají předem avizované akce na veřejnosti a zejména pak v situacích, kdy se chráněná osoba prochází mezi veřejností (téměř kdokoli má šanci se dostat do její bezprostřední blízkosti) hodnotit jako nejvíce rizikové. A to nikoli pouze kvůli hrozbám specifickým (pokud víme o existenci jedince/skupiny a o jejich záměru uskutečnit útok), ale kvůli tzv. hrozbám obecným, mezi něž patří individuálně jednající útočníci (do této kategorie patří mimo jiné duševně nemocné osoby, politikou frustrované osoby, mstící se osoby a další profily potenciálních útočníků, jejichž úmysly uskutečnit útok jsou velmi těžko zachytitelné až nezachytitelné předem).

Blízké ochranky velmi důležitých osob mají celou škálu možností jak těmto typům hrozeb čelit, od zrušení, přes omezení/modifikaci těchto typů aktivit chráněné osoby na veřejnosti, přes kontrolu přístupu osob do bezprostřední blízkosti chráněné osoby (ochranné perimetry a kontrola vstupu zaměřená na identitu, zbraně a výbušniny), preventivní činností tzv. pěších formací okolo chráněné osoby, rozmístněním účinného systému předsunuté ochrany v davu a na dalších místech, kde mohou ochránci působit jak otevřeně, tak skrytě. V posuzovaném případě zjevně tímto způsobem k vyhodnocení rizik nedošlo, opatření nebyla aplikována, nebo aplikovaná opatření selhala…

Prvku zodpovědnému za plánování bezpečnostních operací ve prospěch hlavy státu lze tedy vytknout, že nevyhodnotil předem avizovanou činnost chráněné osoby v bezprostředním kontaktu s veřejností jako středně až vysoce rizikovou (u škály nízká, střední, vysoká), a že nebyla navržena a provedena adekvátní bezpečnostní opatření. Pokud by se v rámci plánování nedařilo ani tzv. „na papíře“ toto riziko navrhnutými opatřeními snížit, přicházela by na řadu možnost úpravy programu chráněné osoby, zrušení programu chráněné osoby a další možnosti.

Je velmi těžké posoudit jak to v souvislosti s posuzováním hrozeb, zranitelnosti a rizik a s následným plánovacím procesem u hradní ochranky chodí, a co se třeba někdo pokoušel, nebo pokouší v těchto věcech dělat. Výsledek však hovoří za vše – buďto se to vůbec neděje, nebo ti kteří ochraně velmi důležitých osob rozumí, nemají vliv a pravomoci tento přístup a opatření prosadit.

Další částí analýzy je pozorovatelná preventivní/ne-preventivní činnost a reakce/ne-reakce samotné blízké ochrany prezidenta. Selhání je patrné jak při prevenci, tak v samotné reakci týmu blízké ochrany. Na videozáznamu je vidět v těsné blízkosti chráněné osoby pouze tzv. osobní ochránce. Ten však buď útok nevidí, přestože se několikrát dívá směrem na útočníka (roli mohla sehrát jeho tělesná výška, neboť se jeví menším nežli chráněná osoba – což není dobrým předpokladem pro výkon funkce osobního ochránce tak významné chráněné osoby), nebo není schopen vyhledat, vyhodnotit a adekvátně reagovat na hrozbu. Mohlo se jednat o určité „vytěsnění myšlenky“, nebo také o nebezpečné podcenění a ignorování hrozby, protože samotnou střelbou nedoprovázel zvuk jako u střelné zbraně se smrtelnou municí. Nicméně zvuk a pohyb závěru zbraně je slyšet (což nijak absenci jeho reakce neomlouvá, neboť podobně by znělo, pokud by byla použita zbraň s tlumičem zvuku).

Osobní ochránce je přinucen k určité reakci až poté co s ním po střelbě přímo komunikuje chráněná osoba. Ani tehdy ale není jeho reakce adekvátní. Mohl chráněnou osobu zakrýt a evakuovat z místa incidentu směrem k nejbližšímu místu, než je místo incidentu, kde je dav neprověřených lidí, až do předem určeného bezpečného místa a zjistit stav věcí, včetně zdravotního stavu chráněné osoby atd. Nic z toho se však nestalo, jak je ze záznamu patrné.

Osobní ochránce hlavy státu však neoperuje sám. Je s ním tým doprovodných ochránců a také tým předsunutých ochránců (a řada dalších bezpečnostních prvků, jejichž nasazení se liší podle situace). Ti ovšem, jak vyplývá z videozáznamu, nevykonávají činnost v souladu se standardními operačními postupy pro takové situace, ani v souladu s principy modifikací standardních operačních postupů na základě vývoje situace při incidentu. Není vidět ani snaha, natož adekvátní služební zákrok profesionálně vycvičeného týmu osobní ochrany co nejrychleji pacifikovat útočníka a zajištění použité zbraně (přístup ochránců k útočníkovi odpovídá spíše situaci, jako kdyby na hlavu státu něco neslušného pokřikoval, případně plivnul – a i to by vyžadovalo adekvátnější reakci). Jako podpůrný fakt k tomu co je možné sledovat na videozáznamu, slouží i zprávy z médií, které zatím nikdo nevyvrátil, a s vysokou pravděpodobností se zakládají na pravdě, protože existují další zveřejněné videozáznamy, jak útočník odpovídá (předpokládám, že před ještě před zadržením) na otázky novinářům:

Muž pak z místa odešel, aniž ochranka zasáhla. Novinářům řekl, že politici neposlouchají, jsou „slepí a hluší k nářkům lidu“ a tohle byla podle něj jediná možnost, jak dát najevo nespokojenost.

Podle svědků zadržela muže až na náměstí o pár set metrů dál společně městská a státní policie. Byl ozbrojen plastovou pistolí, která se používá ke hře airsoft. Vystřeluje plastové kuličky.

Selhání týmu blízké ochrany je tedy na základě této jednoduché analýzy evidentní a snadno vyhodnotitelné. Problém nastává, pokud bychom se chtěli dobrat k odpovědi na to, co je jeho příčinou, jaký je vlastně kauzální vztah a jádro problému, co zapříčinilo tak zjevnou nekompetentnost prezidentské ochranky. Pokud bychom se zaměřili pouze na činnost/nečinnost týmu blízké ochrany, pak by se to dalo jednoduše odůvodnit osobním/skupinovým selháním jednotlivců v této ochranné směně a řešit situaci kázeňsky/disciplinárně apod.

Z analýzy selhání ochrany prezidenta vyplývá, že by bylo třeba přehodnotit standardní operační/taktické postupy, výběr a výcvik ochránců, kontrolu výkonu činnosti ochranky. Podle mého názoru by to ovšem problém samotný stejně ještě neřešilo (možná by útočník pouze vystřelil méně ran, třeba by byl rychle pod kontrolou a chráněná osoba ač těžce zraněná by byla přikryta a evakuována atd.)

Problém je podle mého názoru totiž mnohem hlubší a komplexnější. Souvisí s tím umět vyhodnotit a posoudit to, co naši odborníci na ochranu velmi důležitých osob znají a dovedou (pokud jim něco chybí, tak není až takový problém to doplnit na běžný standard ve světě) a co je jim dovoleno skutečně realizovat samotnými politiky-chráněnými osobami a jejich osobními štáby (tím mám na mysli sekretariáty, protokoly, asistenty, poradce atd.). Řada oborníků na oblast ochrany velmi důležitých osob dlouhodobě totiž správně poukazuje na absenci zákonné úpravy upravující ochranu ústavních činitelů a dalších osob, která by pomohla řešit tento poměrně náročný a důležitý bezpečnostní úkol (s tím souvisí i to, že současný předseda vlády služeb ochranky nevyužívá, protože se tak prostě rozhodl a ochranku nechce).

Jde o to, že politici mají tendenci být maximálně efektivní, v čemž jim ochranka v mnoha ohledech vyhovuje (mohou jezdit rychleji po silnicích, díky předsunutým týmům šetří čas s orientací a souvisejícími časovými ztrátami v nových destinacích, jejich program je díky „tmelu“ ochranek lépe zorganizován a lépe funguje), ale na druhou stranu je omezuje. Ochranka totiž potřebuje mít včas informace o programu chráněné osoby, aby mohla v předstihu posuzovat hrozby, zranitelnost a rizika, navrhovat adekvátní bezpečnostní opatření, diskutovat jak se štáby politiků, či přímo s politiky samotnými a poté v rámci stanovených „bariér, podmínek a usměrnění“ plány přehodnocovat a hledat řešení jak zajistit bezpečnost v rámci mnoha omezení, jež mají často charakter nepsaných přání velmi vlivných lidí, kteří zároveň mají možnost ovlivnit personální obsazení klíčových pozic v ochrankách. A to je ten problém.

Toto není ani konspirační teorie ani dedukce z nějaké beletrie či filmu ze světa ochrany velmi důležitých osob, ale realita, se kterou se ochranky potýkaly, potýkají a s největší pravděpodobností potýkat budou. Měl jsem několikrát možnost pracovat s v Izraeli i v ČR s příslušníky izraelské bezpečnosti Šin Bet, a tak jsme také narazili, s odstupem času od úspěšného atentátu na Jicchaka Rabina, i na vyhodnocení selhání izraelských bezpečnostních složek v souvislosti s tímto incidentem. Ani mě nepřekvapilo, že největším problémem bylo právě přílišné zasahování politiků a jejich blízkých spolupracovníků do kompetencí Šin Bet, což dle výsledků vyšetřování nejvíce ovlivnilo výsledný poměr sil útočník versus ochranka. Na základě tohoto vyhodnocení došlo v Izraeli k systémovým změnám.

Bez systémových změn se toho příliš nezmění ani s kompetentností českých ochranek a bezpečnost českých a často i jiných, například zahraničních chráněných osob v ČR (pokud si nepřivezou kompetentnější ochranky sebou), bude záviset spíš na vůli útočníka provést smrtelný útok, než na schopnosti ochranek útoku zabránit.

Na závěr bych rád shrnul, k čemu v souvislosti s atentátem na prezidenta Klause došlo a nechám na čtenářích, aby posoudili jaké to může/nemusí mít v budoucnu důsledky:

1. došlo ke zranění hlavy státu (údajně se podrobil vyšetření a ošetření v Ústřední vojenské nemocnici);
2. došlo ke snížení důstojnosti hlavy státu na veřejnosti a v médiích, včetně mezinárodního dosahu;
3. došlo k poškození důvěry v kompetentnost českých bezpečnostních složek v zahraničí;
4. došlo k poškození důvěry občanů ČR v efektivní používání veřejných financí pro zajištění bezpečnosti ústavních činitelů a Policie ČR jako takové;
5. došlo k možnému posílení sebedůvěry a odhodlání uskutečnit útok u nejrůznějších potenciálních atentátníků představujících bezpečnostní hrozbu pro české ústavní činitele a chráněné osoby obecně (především v případě samostatně a těžko předvídatelných/zachytitelných jedinců);
6. došlo ke zveřejní/osvěžení informace, že současný předseda vlády nepožívá služeb blízké ochrany a tudíž je snadnější uskutečnit proti jeho osobě/funkci úspěšný útok.