V posledních dvou týdnech se jako (ne zcela férový) argument objevovalo slovní spojení „civilní kontrola“. Zajištění civilní kontroly nad ozbrojenými silami je od 90. let u nás mantrou, která se někdy bohužel využívá jako kladivo. Přitom právě argumentace posledních dnů dokazuje, že mnozí lidé ne zcela dobře chápou podstatu konceptu civilní kontroly, který není výmyslem politickým, ale akademickým a proto je nutné k němu přistupovat s určitou teoretickou znalostí.

Již v létě, poté kdy byl jmenován bývalý Náčelník Generálního štábu Vlastimil Picek do funkce 1. náměstka ministra obrany, se objevily hlasy, že umístění bývalého vojáka krátce po svléknutí uniformy do tak vysoké funkce je porušením civilní kontroly nad ozbrojenými silami. Rozepsal jsem tehdy na OWOP text, ve kterém jsem se pokoušel vysvětlit, proč jde o omyl. Nedopsal jsem jej. Nyní se ovšem debata rozhořela hlasitěji a tak nastal čas tento text oprášit, upravit a zveřejnit, protože jde o poměrně závažné téma, které může být snadno zneužívané. Zároveň dobře vím, že jeho nadužívání učinilo vojáky alergickými na vše, co se civilní kontroly týká (přitom je ta alergie zbytečná, protože se týká špatného výkladu).

Civilní kontrola je součástí širšího konceptu s názvem civilně-vojenské vztahy. Klíčovou postavou v této oblasti je velikán politické vědy Samuel Huntington. Ten je v České republice znám především svou reakcí na Fukuyamovský Konec dějin v podobě knihy Střet civilizací, o které mnoho lidí mluví a nemnoho ji četlo (pro ty, kteří všude kolem vidí ohrožení evropské civilizace, ostatně stačí už jen titul knihy, zbytek si přeci člověk domyslí). Je příznačné, že jeho další průlomové knihy, jako je Třetí vlna jsou známy méně a zásadní The Soldier and the State nebyla přeložena vůbec.

Huntingtonovi také vyšel v roce 1956 v The American Political Science Review text Civilian Control and the Constitution. Pro účely mého článku je zajímavá především pasáž týkající se potřeby popisu a úpravy civilně-vojenských vztahů. Poučná je i autorova argumentace proč je právě americká ústava pocházející ze sklonku 18. století nevhodná pro prosazování civilní kontroly ve století dvacátém. Zjednodušeně řečeno, potřeba zabývat se civilně-vojenskými vztahy a civilní kontrolou, respektive některé jejich atributy kodifikovat spadá do 19. století, do doby vzniku masových armád, profesionalizace důstojnického sboru, postupného odtrhávání této profesní skupiny od civilní společnosti a vznikem vojenských institucí (a loajalitou k nim), které připravují profesionály na vedení komplexních vojenských operací.

Military institutions no longer reflected the political principles dominant in society. Instead, they reflected occupational imperatives springing from the nature of the military function… Civilian control thus depends upon the extent to which the military leaders adhere to their roles as professional advisers. Civilian control is undermined if they stray outside the military sphere or if the civilians make it impossible for them to discharge their professional responsibilities. The professional military officer obeys the state not because he shares the outlook and values of its leadership, but simply because it is his professional responsibility to obey.

Co je tedy civilní kontrola a proč tvrdím, že je v České republice mnohdy chápána špatně? Civilní kontrola je mechanismus/proces. Jak píše Richard Kohn v eseji o tomto tématu:

…civilian control — that is, control of the military by civilian officials elected by the people — is fundamental. Civilian control allows a nation to base its values and purposes, its institutions and practices, on the popular will rather than on the choices of military leaders, whose outlook by definition focuses on the need for internal order and external security.

Podstatou tedy je, že z hlediska civilní kontroly (nikoli efektivity, o které se zmíním na konci) není důležité, zda je na nějakém postu na ministerstvu obrany a v jeho působnosti, s výjimkou ministra a jiných politických míst, voják ve výsluze, nebo „čistý“ civilista. Ostatně na ministerstvu obrany pracuje velké množství bývalých vojáků a jenom proto, že jsou delší dobu v civilu, než někteří jiní, jsou více občany? Obzvláště půvabná je úvaha nad tím, jak dlouho by člověk musel být ve výsluze, aby mohl zastávat nějaký civilní úřad…

Pro civilní kontrolu je klíčové nastavení systému – o válce a míru, o použití ozbrojených sil, jejich rozvoji, směřování a podobně rozhodují zvolení zástupci, kteří jsou z většiny „čistí“ civilisté. Podíváme-li se do zákonů České republiky, systém civilní kontroly je nastavený dobře. Třeba základní zákon, Ústava ČR jasně popisuje mechanismy pro použití sil, či to, že vrchním velitelem je prezident. Ústavní zákon 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky popisuje vyhlašování jednotlivých stavů, v jejichž rámci mohou být použity ozbrojené síly a kdo je může vyhlásit (opět primárně zvolení zástupci, či jimi jmenované osoby). Zákon 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky výše uvedené rozvádí, v § 4 omezuje sdružovací právo a v § 12 hovoří o civilní kontrole ozbrojených sil, kterou zajišťují

…ústavní orgány a orgány, kterým tuto kontrolu svěřuje zvláštní právní předpis.

Problém tedy nemáme. Civilní kontrola zvolenými zástupci je zajištěna a praxe dokazuje, že je dodržována a vojáky respektována, takže proč neustále dokola hovoříme o tom, že v této oblasti pokulháváme a máme strach z ustavování bývalých vojáků do nějakých funkcí? Osobně si to vysvětluji tím, že jde o pozůstatek 90. let minulého století, kdy bylo nutné oddělit aktivní vojáky od politiky. O co tehdy šlo, výstižně popsal sociolog Antonín Rašek, který byl na počátku 90. let náměstek ministra obrany.

Ve složitém a konfliktním světě má civilní kontrola armády klíčový význam. Je znakem demokratického státu. Tím významnější bylo její budování v posttotalitních státech. Tam bylo cílem zajistit počáteční neutralitu armády v mocenském politickém zápase, pak její loajalitu, aby se nakonec stala zárukou demokratického rozvoje těchto zemí a jejich stabilizace.

Bývalý režim se loajální vojáky, členy strany naopak snažil do politiky zapojit. Ne nadarmo je stále v zákoně 221/1999 Sb., o vojácích z povolání v § 11 „zapomenuto“, že se vojákovi přerušuje služební poměr po dobu výkonu

…funkce v zastupitelstvu územní samosprávy, za jejíž výkon náleží podle zvláštního právního předpisu odměna…

Zapojování vojáků do politiky se muselo odehrávat samozřejmě pod přísnou kontrolou, zcela v duchu Mao Ce-tungových slov:

Our principle is that the party commands the gun, and the gun must never be allowed to control the party.

Byť je civilní kontrola ozbrojených sil především liberálním konceptem, i diktátoři a tedy diktatury mají logicky z bodáků na puškách obavu. Jak jsem ukázal výše, civilní kontrola je v České republice dobře ukotvena a respektována vojáky i civilisty, vojáci jsou odděleni od politiky, takže nehrozí zneužití armády proti demokratickým základům státu bez toho, aby byly porušeny ústavní a další principy. A jak ukazuje historie, jejich dodržování není vůbec odvislé od toho, jestli je v nějaké části státní správy a samosprávy velké množství, nebo naopak málo bývalých vojáků z povolání. Převraty se odehrávaly vždy z jiných důvodů.

V rámci diskuse o tom, zda je dobré mít na vysokých postech bývalé vojáky, se nešťastně objevil ještě jeden problém, který s výše uvedeným nesouvisí – zda mají vojáci zastávat administrativní funkce, či nikoli. V uplynulých dnech se hovořilo o tom, že by mělo dojít k „očištění“ civilní části ministerstva od vojáků a té vojenské části ministerstva od civilistů. Zde je větší diskuse již namístě, ale měla by se odehrávat velice uvážlivě a po dobrém zvážení všech pro a proti (především s ohledem na efektivitu).

Nejsem zastáncem striktního „oddělení“ uniforem od „obleků“, protože každodenní vzájemný kontakt a nutnost spolupracovat obohacuje oba „tábory“ (samozřejmě pokud chtějí), prohlubuje důvěru a znalost problematiky. Zvláště pokud by místa například na ministerstvu byla pro vojáky rotační, pak dojde k efektu několikerého obohacení (jak civilistů, tak vojáků v jiných částech systému, ve kterých bude dotyčný v rámci své kariéry působit). Rozděluji vojenská místa v administrativě (v nejširším slova smyslu mám na mysli ta místa, kde se voják nevěnuje přípravě na vedení bojových operací, či na jejich podporu) následovně:

1. na posty, které musí být obsazeny vojáky;
2. na posty, které chci mít obsazeny vojáky.

Každý voják je nositelem odborného know how a zároveň je připraven k nasazení, a proto není nahraditelný ani v administrativní oblasti. Jde o místa označená slovy „musí být“ (například v logistice, do jisté míry při přípravě státního území na krizové situace, zčásti v akvizičních procesech, komunikacích, informačních systémech atd. atp.) Druhá skupina je charakterizována slovy „chci mít“. Sem spadají ti, o kterých jsem psal v předchozím odstavci – chci, aby vojáci byli v administrativě, ideálně rotačně (vykonávají stále jednu odbornost, ale mění působiště), protože dochází k vzájemnému obohacování a zároveň jsou tak připravováni odborníci v uniformách pro případy krizí, kdy by nebylo možné rychle aktivovat, či použít civilisty/záložáky.

Ohroženou skupinou je ta, která spadá do „chci mít“. Obecným problémem dokazatelným na datech je to, že voják v administrativě je méně výkonný, než civilní zaměstnanec. Důvodem je to, že musí kromě své každodenní práce udržovat svou připravenost pro výkon vojenské profese. Periodicky proto chodí na střelby, na tělocvik, má nárok na více dovolené, na rehabilitaci atd. Kvůli tomu má ale kratší fond pracovní doby a logicky odvede méně práce než civilní zaměstnanec. Pokud by se mělo tedy skutečně stát něco smysluplného, bylo by záhodno projít tabulku po tabulce v administrativní části a systematicky každou ohodnotit podle daných kritérií a „zcivilnit“ ji, či naopak „zvojenštit“. Ne stavět zdi.