Poměrně netradičně vám v tomto čase nabídnu jednu příhodnou bajku, jejímž autorem je jeden z vojaků, který je toho času na Shanku v Lógaru. Bajka již byla publikována v Lógarských novinách.

Za desatero horami a desatero řekami byl hluboký les. V něm žila spokojeně zvířátka všech druhů. Žila ve vzájemné symbióze a měla se ráda. Některá více, některá méně.

Jednoho dne zjistila, že jich je v lese mnoho a tak se rozhodla, že vytvoří skupinu, která na nějakou dobu opustí les a půjde žít jinam. Ta zbývající skupina zasadí nové stromy a rozšíří les.

Zvířátka šla dlouho, přes hory, lesy a moře, až došla na neznámé místo. Nebyl to zrovna jejich lesík, ale dalo se tady žít. Místo bylo plné písku, kamení i nějaké stromy tam byly.

„Tady budeme žít,“ říká sova, která byla velitelem skupiny. Jeleni a mufloni sundali náklad, který nesli celou cestu na zádech. Všichni nadšení zprávou, že už nebudou muset pochodovat dál, začali rozbíjet tábor a stavět stanové městečko. Každý přiložil ruku k dílu a za půl dne bylo všechno postaveno.

„Tady si udělám zahrádku,“ zvolal nadšeně zajíc a začal kolíkovat svůj pozemek. Někteří začali pracovat jako on, jiní padli únavou a šli spát. Během několika dnů se zabydleli, vykopali studnu, postavili si fotbalové hřiště, no prostě vytvořili si krásné místo na žití. Jedni pěstovali plodiny, druzí chovali domácí zvěř, jiní hlídali tábor, další se starali o úklid. Někteří zase jezdili prodávat plodiny na trhy, aby si za utržené peníze mohli něco koupit. Jiní vařili. Malá skupina kolem sovy řídila chod celého tábora a občas přiložila ruku k dílu tam, kde bylo potřeba.

Žili takhle dlouho a nechybělo jim vůbec nic.

Jednoho dne se však stalo něco divného. Zajíc zjistil, že mrkev a kedlubny nevynášejí tolik peněz, kolik by si představoval. Ať dřel, jak dřel, neměl dost peněz na to, aby si koupil laptop, po kterém tolik toužil. Pomalu ale jistě začal závidět lišce, která chovala slepice a krůty. Jeho zášť vůči lišce začala být nesnesitelnější a nesnesitelnější.

Jednoho dne to nevydržel, a když potkal lišku, povídá jí: „Já tady dřu jak debil. Okopávám a zalévám mrkev a výsledek? Málo. Ty liško? Ty jim jen hodíš zbytky z jídelny, sem tam jim zameteš v ohradě a pak se válíš ve stanu.“

„Co ti je zajíci?“ Ptá se nechápavě liška.

„Co mi je? Dívám se kolem sebe a zjišťuju, že tady dělám jen já,“ říká zajíc. „Všichni ostatní se jen válejí ve stanech a nic nedělají.“

Liška chvíli přemýšlí a pak přihodí: „No asi na tom něco bude. Včera jsem na to také myslela. Dívala jsem se na jestřáby. Sedí na těch kůlech, dělají, jako že hlídají tábor a stejně u toho chrápou.“

„Přesně tak,“ přitakává zajíc. „A vem si ty kuchaře, jen uvaří a pak? Nic. Nedělají nic!!!“

„A sova? Vem si sovu a ti datli kolem ní. Chodí jen okolo, tváří se důležitě a skutek utek. Vůbec se nezajímají o naše problémy. Nechtějí s tím vůbec nic mít.“

„A jeleni? Ti si jezdí po trzích, koukají po laních, dovezou peníze a pak? Jdou se proběhnout.“

“Neuvěřitelné,“ přitakává liška zajícovi.

Během týdne začal jelen pomlouvat lišku, liška jestřába, jestřáb zajíce a zajíc sovu. Všichni se začali věnovat věcem, kterým dříve nevěnovali ani píď pozornosti. Hodně se pohádali a přestali se spolu bavit. Mrkev nikdo neokopával ani nezaléval. Slepice a krůty kvokaly hlady. Nikdo nejezdil na trhy, nikdo neřídil chod tábora, nikdo nevařil, ani neuklízel. Jestřábi nehlídali tábor. Po dvou týdnech se tábor pomalu rozpadl. Všichni trucovali, co mohli, ale začali přemýšlet. Zakrátko usoudili, že takhle to dál nejde. Jako na povel se všichni potkali na náměstí a dívali se jeden na druhého.

Vystoupil zajíc a povídá: „Já stejně neumím hlídat, ani vařit, ani prodávat. Mohl bych chovat krůty a slepice, ale mě ta mrkev tak nějak přirostla k srdci. Tak jestli vám to nevadí, zůstal bych u pěstování mrkve.“

„Já taky nejsem tak dobrá v hlídání, jako vy, jestřábi“, říká liška. „Zůstanu taky u krůt a slepic.“

Všichni se postupně dohodli, že zůstanou u toho svého, vydrží to ještě pár měsíců a pak se vrátí do svého milovaného lesa. Všichni se všem omluvili za svoji nesmyslnou zášť, dělali si jen to své a nedívali se po ostatních. Klapalo jim to pravda dobře.

Po pár měsících se vrátili zpět do svého lesa, za svými rodinami a známými. Nikdo si ani nevzpomněl na to, jak se všichni pohádali. Vrátili se však jako hrdinové a bylo na nich vidět, že zestárli. Ne fyzicky, ale psychicky. Uzráli.

Do dneška, když do toho lesíka přijdete, vidíte rozdíl mezi zvířátky, která se jen pořád koukají kolem sebe sousedovi přes plot. Neustále fňukají nad problémy, které ani nejsou problémy. Komentují věci, které jsou pod jejich nebo nad jejich úroveň.

Na první pohled poznáte zvířátka, která byla v poušti. Nefňukají. Nehledají problémy tam, kde nejsou. Dělají jen to, co je jejich a neřeší, co dělají ostatní. Jsou výborní v tom, co dělají.

Pravda. Někteří z nich už nepěstují mrkev, ani nechovají slepice. Dělají něco jiného a někdy si rádi vzpomenou, jak jim to šlo s tou mrkví, slepicemi, strážením, nebo vařením.

Každopádně jsou lepší…