Dne 2. března 1978 potvrdil svou kariéru kosmonauta-výzkumníka Vladimír Remek, když společně s Alexejem Alexandrovičem Gubarevem vzlétli v kosmické lodi Sojuz 28 k orbitální stanici Saljut 6. Zde pobyl týden, aby se pak po 7 dnech, 22 minutách a 17 minutách vrátil mezi běžné smrtelníky a stal vzorem pro celou generaci kluků z kohorty tzv. Husákových dětí. On byl tehdy jediný, on byl vybraný z našeho státu. On byl jediný vybraný, kdo měl na to. Tedy alespoň takto to vidí hanácká hudební skupina Stracené Ráj.

Soudě podle toho, že jeho jméno i příběh inspirovaly české umělce, je Vladimír Remek skutečně asi také lidový hrdina i po 30 letech po své vesmírné misi. Nepostihl ho tak osud jeho východoněmeckého kolegy Sigmunda Jähna, který je dnes sice v důsledku historických událostí považován za prvního německého kosmonauta, ale jak lze pochopit z filmu Good Bay Lenin! nedostalo se mu takového celospolečenského uznání, jako Vladimírovi Remkovi v České republice. Ani on ovšem nezůstal přehlédnut a zapomenut Evropskou kosmickou agenturou (ESA).

Jménem Vladimíra Remka nemohla být zatím označena žádná pražská ulice, sídliště, most, autobusové nádraží či tunel. Jeho příjmení si však vypůjčila pražská hardrocková formace Remek tvořící, produkující a vystupující pod mottem: Dokud víme, co nechceme, máme šanci mít to, co chceme. Paradoxem Remka je, že členové skupiny rozhodně svým zevnějškem i způsobem života zdaleka nesplňují ideál socialistického člověka, se kterým je Vladimír Remek coby poslanec Evropského parlamentu za Komunistickou stranu Čech a Moravy, dnes všeobecně spojován. Remek zpívá ve skladbě Archív:

Jsou tisíce problémů a tisíce řešení, které se podbízivě vtírají ze všech stran. Léků, které mají vyřešit všechno, na čem snad záleží, a přinést ráj na zemi.

Vypadá to ale, že Ráj je stracené.