Bojové skupiny EU: čekání na „ideální“ konflikt

Již 1. ledna 2007 dosáhly EU Battlegroups (bojové skupiny EU) plné operační schopnosti. Každého půlroku je tak připravena alespoň jedna jednotka o síle 1500 mužů k bojové operaci rychlé reakce. Ačkoliv příležitostí k jejich nasazení již bylo několik (Bosna a Hercegovina, Mali a další), Battlegroups zatím zůstávají v záloze a na svou „ideální“ misi teprve čekají.

Cesta k vytvoření skupin
Ve světle balkánské krize na konci 90. let lídři na summitu Evropské rady v Helsinkách v roce 1999 vyjádřili potřebu vytvořit mechanismus rychlé reakce v rámci EU. Iniciativa navázala na deklaraci tehdejších evropských lídrů, Tonyho Blaira a Jacquese Chiraca, ze St. Malo, volající po zavedení unijní spolupráce v oblasti obranné a bezpečnostní politiky. Úspěšná operace Artemis v Kongu (2003), první samostatná vojenská mise EU, motivovala evropské lídry k vytvoření permanentní vojenské struktury rychlého nasazení.

Helsinské cíle do roku 2010, vyhlášené v roce 2004, tak obsahovaly plán na vytvoření bojových skupin, jež se měly stát plně akceschopnými od roku 2007. Na základě britsko-německo-francouzské iniciativy tak vytvořil Vojenský štáb EU (EU Military Staff) s Vojenským výborem EU (EU Military Committee) v roce 2006 finální koncept Bojových skupin.

Každá bojová skupina se sestává z 1500 vojáků, připraveného štábu a příslušných transportních kapacit. S těmito kapacitami musí být schopna operovat v místě nasazení 30 dnů a po zahájení zásobování až 120 dnů. Tato relativně krátká doba svědčí o primárním účelu jednotek – umožnit stabilizování situace před nasazením jednotek OSN nebo vyplnit překlenovací termín mezi mandáty mezinárodních sil. Cíl případné mise je de facto vymezen tzv. rozšířenými Petersberskými úkoly (Petersberg Tasks). Koncept záměrně neklade podmínky na přesnou strukturu jednotlivých bojových skupin (definuje pouze, jakých akcí musejí být schopny), což zvyšuje flexibilitu pro participující státy.

Spolupráce v novém bezpečnostním prostředí
Zodpovědnost za akceschopnost za řízení případné akce leží na framework nation, pod jehož vedením každá skupina provádí cvičení a přípravu jednotek. Vytvoření bojových skupin mělo umožnit EU uskutečnit vojenské operace nezávisle na NATO (nicméně v souladu s Bezpečnostní strategií z roku 2003 přednostně s mandátem Rady Bezpečnosti OSN). Bojové skupiny rovněž měly pobídnout státy k transformaci jejich armád.

Mobilita, pružnost a interoperabilita, tedy rychlá přeprava jednotek na místo určení, kvalitní zásobování v průběhu mise a komplexní spolupráce jednotlivých složek (pozemních sil, námořnictva a letectva) ozbrojených sil. Podoba moderních konfliktů a rozvoj asymetrických hrozeb (terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, ozbrojené vnitrostátní konflikty a jiné) kladou vysoké nároky právě na tyto schopnosti vojenských sil. Bojové jednotky rychlého nasazení si tak kladou za cíl přispět k zlepšení připravenosti EU v souladu s principy Společné bezpečnostní a obranné politiky.

Na postupném zkvalitnění národních armád staví institut Trvalé strukturální spolupráce (Permanent Structural Cooperation) zavedený Lisabonskou smlouvou. Mechanismus umožňuje státům dobrovolnou hlubší kooperaci ve vojenské oblasti, zatím ovšem nebyl využit.

Fungující spolupráce
Původní plán vytvořit dvě bojové skupiny v každém semestru se zejména z ekonomických důvodů naplnit nepodařilo, přesto je až do roku 2016 na každý semestr připravena alespoň jedna Bojová skupina. Zpravidla je preferován tzv. model „2 + 1“, tedy účast jednoho většího a dvou menších států. Nejaktivnějšími jsou skupiny Nordic (Švédsko, Finsko, Norsko, Estonsko, Norsko a Irsko) a Helbroc (Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Kypr), které již navázaly permanentní spolupráci. Právě navázání hlubší spolupráce mezi členskými státy v otázkách obrany a bezpečnosti je jedním z primárních záměrů konceptu Bojových skupin.

Ani Česká republika nezůstává stranou, v roce 2009 vytvořila Bojovou skupinu se Slovenskem, v roce 2012, pod vedením Německa, s Rakouskem a Irskem (ve spolupráci s Chorvatskem a Makedonií). Na rok 2016 pak je naplánována tzv. Visegrádská skupina.

Problémy a výzvy
Nasazení Bojové skupiny musí jednomyslně schválit Rada EU a zároveň příslušné členské státy dle domácích procedur. Zájmy jednotlivých států se přitom značně liší a nalézt shodu se tak nepodařilo ani ohledně nasazení v misích, kde již jednotky EU působí. Mise v Čadu, Kongu, ani Somálsku, kde by Bojové skupiny potenciálně mohly hrát podpůrnou (civilní) úlohu, nebyly považovány za vhodné. Nasazení Bojové skupiny jako rezervní síly v rámci mise Althea v Bosně a Hercegovině odmítl Vojenský výbor s obdobným odůvodněním.

Konflikt v Mali svou povahou představoval zatím největší příležitost pro zapojení Bojové skupiny. Ozbrojené teroristické skupiny relativně blízko evropských hranic vyžadovaly nasazení sil schopných zatlačit teroristy a obnovit pořádek před příchodem mezinárodních jednotek (Africké Unie a OSN). Polsko, mající jednotky v Afghánistánu, a Německo, které je s nasazením vlastních vojáků vždy váhavé, byly ovšem předběhnuty Francií. Místo koordinovaného nasazení aktuálně připravené Výmarské skupiny tak převzal unilaterálně úvodní iniciativu pouze jeden její člen – Francie.

Nasaditelnost Bojových skupin je rovněž omezena obecnou nechutí evropských států zapojovat se do vojenských operací. Očekávanou transformaci armád brzdí šetření (v roce 2010 pouze tři státy EU vydaly na obranu více než 2 procenta HDP). Mnoho národních armád je tak nepřipraveno na logisticky náročné mise. Tlak na sdílení kapacit – pooling and sharing – zároveň často vede k upřednostňování jedné armádní složky na úkor jiných. Ačkoliv v širším měřítku (například NATO) může jít o pozitivní jev, akceschopnosti malých Bojových skupin trend neprospívá.

U skupin, jichž se neúčastní země s velitelstvím (Německo, Francie, Británie, Řecko a Itálie) může nastat problém s řízením mise. Bruselské operační centrum v rámci Vojenského štábu nemusí být vždy efektivní, protože jeho kapacity jsou omezené.

Přes výše zmíněné problémy mají Bojové skupiny významnou, nejen symbolickou roli. V rozsáhlém výzkumu německý Institut pro mezinárodní a bezpečnostní záležitosti (EU Battlegroups: What Contribution to European Defense, 2011) dospěl k závěru, že případné zrušení konceptu by vyslalo fatální signál o schopnosti a vůli EU efektivně působit při řešení mezinárodních konfliktů. Nezbývá než čekat, zda ideální mise pro Bojové skupiny EU přijde. Teprve poté bude možnost skutečně hodnotit přínos konceptu evropské bezpečnosti.

6 comments
Filip Tucek
CONTRIBUTOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

6 Comments

  • Ivo
    5. 3. 2013, 1:36

    Moc pěkný a dobře ozdrojovaný článek, ale jako voják nemůžu souhlasit s některými závěry. To, co se zde předkládá ja dočasný problém, který se postupně překoná, je dle mého názoru naopak konstrukční vada, která se nedá odstranit bez narušení postaty látky.

    1. Neznám lepší způsob jak zabránit případnému nasazení skupiny, než do ní dát státy jako Polsko, Německo a Francie (Výmarský BG) nebo Německo, Česko, Rakousko, Irsko, Chorvatsko (pro nedostatek lepšího označení „Skupina Svaté říše římské s podporou sv. Patrika). Je to jako chtít po vlku, koze a praseti, aby se shodli na tom, co si dají k snídani…

    Někdo buď zapomněl, že válka a zapojení se do ní není ničím jiným, než pokračování politiky jinými prostředky, tudíž dokud není jednotná evropská zahraniční politika, tak je to přepřahání vozu před koně. Anebo to moc dobře ví… Dokud toto nebude vyřešeno, nikdo mne nepřesvědčí o operační užitečnosti BGs. U některých BGs mám skoro pocit, že jsou záměrně složeny tak, aby nasazeny nebyly.

    2. Pokud by chtěl někdo dokázat, že to myslí s tímto konceptem vážně, musí změnit pravidla pro jejich nasazení. Například, že bude stačit 3/5 většina a nebude třeba jednomyslného souhlasu. Jenže za takových podmínek tam třeba Německo nedá ani vojáka.

    3. Mnohem užitečnější by mi přišla trvalá spolupráce s některými regionálními partnery. V případě ČR například s Polskem. Jenže to zase naráží na problém financí. To je koneckonců kámen úrazu celého konceptu pooling a sharing. Když do toho poolingového rybníčku nikdo nic nenaleje, tak je holt stále suchý…

    4. Přes to přeze všechno samozřejmě koncept BGs pojede vesele dál. Což je samozřejmě symptomatické pro značnou část evropských projektů. Jen tak pro informaci – Američané (tím myslím vojáky) mají koncept BGs asi v takové úctě jako my svého času Západoevropskou unii. Ze zcela stejných důvodů…

    REPLY
  • Martin
    7. 3. 2013, 14:24

    ..tak nějak souhlasím. Co na to Rakouská neutralita, nebo to již neplatí?

    REPLY
  • J.D.
    7. 3. 2013, 14:38

    Mohli by jsme tam začlenit uskupení Blaník, ti už mají v čekání praxi ….

    REPLY
  • František Kříž
    11. 3. 2013, 16:13

    Z mé strany a z mého pohledu velice zdařilý článek k tomuto tématu.
    Přesto si dovolím napsat pár poznámek neboť si myslím, že některé věci jsou opravdu velice komplikované a svojí složitostí z hlediska rozhodování budou pro státy EU de facto hrobem pro BG EU.
    Za prvé se jedná o „National caveats“ nebo-li tzv. „Národní omezení států“. Tyto omezení jsou častým a v některých případech velkým a složitým problémem multinárodních misí obecně.Zde ještě poznámka na okraj – to ani nemyslím mise OSN. Je pravdou, že stanovování podmínek, omezení a mantinelů pro činnost a působení vlastních jednotek svým způsobem zvyšuje ochotu států přispívat svými národními silami a usnadňuje tak často dlouhotrvající a obtížný proces skládání jednotek, ale pro aktivní působení mise jednotlivá omezení značně paralyzují její operační, taktické nasazení a s tím spojenou flexibilitu.
    Jen pro jeden příklad, operace EUFOR DR CONGO. Jedno z nejrozsáhlejších omezení uvalilo na působení svých jednotek Německo, přestože v roli „framework nation“ poskytovalo převážnou hlavní část operačního velitelství a celou třetinu sil. Celkem asi 85% z německých jednotek bylo rozmístěno jako „on-call force“ v Gabonu s maskovaným cílem a to, snížit pravděpodobnost jejich nasazení v akci. Zbývající část kontingentu byla nasazená v Kinshase, ale byla svou působností omezena pouze na hlavní město, zatímco většina zbývajících jednotek mohla v případě nutnosti působit i v jiných částech země. Další německou podmínkou byl rigidní čtyřměsíční časový mandát mise bez možnosti prodloužení. Aby v tom Německo nezůstalo samo, je třeba poznamenat, že podobná omezení, ale menšího rozsahu se týkala i jednotek dalších členských států EU jako např. Španělska či Belgie
    Druhým problém, který je možná ještě větší než výše uvedené „framework nation“ a ovlivňuje zejména oblast účelnosti, efektivity a udržitelnosti těchto iniciativ je současná velice problematická situace na úrovni evropské politiky, kdy jsou klíčoví aktéři plně zaměstnáni zejména řešením vnitropolitických a ekonomických problémů jak ve svých státech , tak v EU.
    Zatím to však vypadá, že v této oblasti nelze v horizontu několika nejbližších let očekávat zásadní změny a především pokrok, a tedy ani posílení rozměru vojenského potenciálu EU, který by účelně, efektivně a důrazně naplnil odhodlané a vzletné projevy a plány představitelů EU i očekávání mezinárodního společenství, myšleno tím především USA.
    Nemá něco společného postoj a činnost EU ve vojenské oblasti a nasazení skoro 3 000 vojáků americké armády napříč Afrikou během roku 2013?
    Nemá něco společného postoj a činnost EU ve vojenské oblasti a nasazení elitní brigády 82. výsadkové divize (525th BfSB, Airborne) do Kosova? Pozn: Vzhledem k zvyšujícím se problémů a nezlepšující se situace se jedná po více jak 10 o nasazení profesionální jednotky americké armády v Kosovu. V předešlé době zde byly rozmístněny jednotky americké Národní gardy.

    REPLY
  • Filip Tuček
    12. 3. 2013, 10:07

    Děkuji za velmi zajímavé a podnětné komentáře. Naprosto souhlasím, že jsou to zejména politické a ekonomické faktory (částečně těžko ospravedlnitelné), které vedle vojenských, drží EU BG v „čekání na ideální konflikt“.

    REPLY

Nejnovější komentáře