Ekonom Jim O’Neill v roce 2001, krátce po teroristických útocích přišel s akronymem, který je dnes považován za samozřejmost – BRIC. Označil tím kvarteto zemí – Brazílii, Rusko, Indii a Čínu -, které toho sice na první pohled moc společného nemají, ale ekonomicky patří mezi rozvíjející se trhy, které (jak tehdy správně O’Neill předvídal) budou jednou v pozici, kdy budou schopné globálně ohrožovat dominantní pozici tzv. Západu, tedy zemí euroatlantické oblasti. O’Neill vzpomíná, že právě po 11. září došel k závěru, že pokud má být globalizace úspěšná, nemůže „plout pod americkou vlajkou“. Hledal, hledal, až spojil ony čtyři země díky jejich ekonomickému potenciálu, nikoli protože mají podobné ať už ekonomické, či politické systémy.

V současnosti je akronym rozšířený o páté písmeno „S“ symbolizující Jižní Afriku. U ní mimochodem, podle O’Neilla, není jediný důvod, aby byla součástí skupiny zemí, které nespojuje vlastně nic kromě potenciálu, který může v ad hoc případech soupeřit s mocí a vůlí Západu. Ono vlastně nedává příliš ani smysl, aby pětice nesourodých zemí zakládala novou rozvojovou banku, která má soupeřit se Světovou bankou, jež je prý příliš v područí Západu (ne, že by to nebyla pravda). A přesně to se dnes v jihoafrickém Durbanu stalo – vznikne rozvojová banka, do níž mají jednotlivé země vložit 10 miliard dolarů každá.

Speaking in Durban before negotiations began in earnest, Russian President Vladimir Putin highlighted the economic success of the five nations.
„The common annual economic growth rate in 2012 constituted 4%, in contrast to the 0.7% of the [biggest] seven financial countries,“ he said.
„Russia calls for using the economic potential of Brics more effectively, with the backing of business for increasing the volumes of mutual trade, investment and broadening industrial and technological co-operation. Certainly, the creation of a Brics development bank [would support] this task.“

Vysvětlení posledních zdánlivě neracionálních kroků může být celkem jednoduché. Nesourodých pět písmen se proměňuje nikoli ve společenství, ale v – do jisté míry – institucionalizovanou entitu, která bude vnímána z politického hlediska jednolitěji a tedy mocněji. I přesto, že jde o institucionalizaci rozvolněnou, nemá být pro zakládající státy ekonomicky nevýhodná. Čína vznik banky podpořila i přesto, že ji pro svou, již nyní agresivní, rozsáhlou a chytrou, expanzi v Africe vůbec nepotřebuje. A vysvětlení pro vstup Jižní Afriky do klubu je také politické a zároveň pragmatické. Jižní Afrika je největší ekonomikou afrického kontinentu, jednotlivé země BRIC s ní obchodují více, než samy mezi sebou a je branou do subsaharské Afriky.

Asi by se dalo skončit u konstatování, že se dá čekat v konkrétních případech větší politický soulad mezi nesourodými zeměmi, podobně jako když se loni v červenci Jižní Afrika zdržela v OSN při hlasování o uvalení sankcí na syrského autokrata Bašára Asada. To bylo jasné vyjádření podpory politiky rusko-čínského tandemu, který samozřejmě hlasoval proti sankcím. Pro nově se rodící světový řád není ovšem od věci přidat další trend, který politolog Samuel Huntington nazval „protivlnou“ („antivlnou“). Zkráceně řečeno, podle něj přicházejí demokratizační vlny, které jsou následované „protivlnami“ (viz Třetí vlna). Pokud si člověk čte faktory, které by se mohly stát příčinami antivlny zjistí, že možná některé z nich se mohou dnes blížit naplnění, třeba ten o negativním vlivu Sovětského svazu/Ruska na své okolí v případě sklouznutí k autokracii. Více než dvacet let od vydání knihy myšlenkám Huntingtona nikterak neuškodilo.

Jakoby příznačně, oznámení o vytvoření rozvojové banky BRICS přišlo ve chvíli, kdy se objevily zprávy o raziích proti nevládním organizacím v Rusku. Terčem úřadů, které prohledaly kanceláře pod průhlednou záminkou „daňových deliktů“ se staly organizace zabývající se dodržováním lidských práv, sledováním demokracie a transparentnosti. Jedná se o typické zastrašování kritiků autokratického režimu. Mimochodem, z pěti písmen BRICS ani jedna nemá podle posledního hodnocení míry svobody v roce 2013 organizací Freedom House nejvyšší hodnocení. Za svobodné jsou sice považovány tři z pěti (Brazílie, Indie a Jižní Afrika), ale dvě hlavní jsou hodnoceny jako nesvobodné (Rusko a Čína).

Důležité je, že na rozdíl od 90. let minulého století, kdy byla míra demokracie a svobody zaklínadlem pro nazírání na jednotlivé země a vytváření elitních klubů, začíná dnes být jedno (snad stále s výjimkou Západu), kdo co říká. Německé protesty proti zastrašování v Rusku vládce v Kremlu vůbec netrápí, protože moc dobře ví, že pro něj nic praktického neznamenají, stejně jako neznamenají pro Čínu a další země. Freedom House tak ve své zprávě k roku 2013 konstatuje:

While the number of countries ranked as Free in 2012 was 90, a gain of 3 over the previous year, 27 countries showed significant declines, compared with 16 that showed notable gains. This is the seventh consecutive year that Freedom in the World has shown more declines than gains worldwide. Furthermore, the report data reflected a stepped-up campaign of persecution by dictators that specifically targeted civil society organizations and independent media.

Podobné výsledky se objevují i v Indexu demokracie za rok 2011, který sestavuje Economist Intelligence Unit. Nejisté výsledky takzvaného arabského jara, táhnoucí se ekonomické problémy Evropské unie, imperiální přepětí, únava z řešení konfliktů a exportu demokracie a vzestup regionálních velmocí vedou k relativnímu poklesu moci Západu a posílení multipolarity. Pravděpodobnost, že směřujeme do období vytváření mocenských bloků a vzájemného vyvažování, respektive pragmatického řešení problémů a prosazování zájmů států/bloků/spojenectví je poměrně slušná. Vítejme ve světě realpolitky, chtělo by se říct.