Původně jsem měla připravený jiný článek, ale zaujala mě otázka pod pár fotkami, které jsem vybrala na OWOP:

Vždy, když vidím fotografii psa vyskakujícího z vrtulníku/letadla, nemohu se nezamyslet nad tím, na základě jakých kritérií jsou tito psi vybíráni. Jak zjistím, že můj pes je/není vhodný pro výsadkový výcvik? Lze to poznat při jiných druzích výcviku?

Zajímavá otázka. Hned z kraje se přiznám, že žádný výsadkový výcvik jsem nikdy neabsolvovala, natož některý z mých psů. Vyzkoušela jsem si slaňování se psem (hned s dvěma různými). Budu tedy vycházet z toho, že v tomto případě slaňování = výsadek. Ostatně předpokládám, že psi a psovodi spolu rovnou naostro z letadla neskáčou.

Jde o to, aby daný jedinec byl co nejvyrovnanější. To znamená bez nervů, bez strachu. Tak jak v některých případech jdou dobře využít nervní psi při obranách a jejich, v podstatě, nedostatek je využíván při výcviku i uplatnění, na podobné kousky je třeba vyrovnaný jedinec. Vyrovnanost – krásné slovo, které je oblíbené. Když si projdete inzeráty na prodej štěňat, všichni chovatelé nabízejí „vyrovnané“ jedince. Každý klub si stanovuje jako podmínku pro uchovnění „vyrovnanost“. Realita je jiná. Velká část zvířat je k podobným „psím kusům“ opravdu nevhodná.

Jak poznat na dvouměsíčním štěněti, jestli se bude hodit k podobným aktivitám? Po pravdě těžko. Samozřejmě, rovnou z výběru vyřazuji zjevně bázlivé a jinak v nervech slabé jedince. U nich je předpoklad opravdu mizivý. Dál ve výběru může pomoci genetický předpoklad. Někteří to neradi slyší, ale povaha se dědí. Napíšu to jinak, ještě jsem neviděla dobrého psa po špatných rodičích (obráceně bohužel ano). To jak se povaha namíchá, je trochu otazník. Kdysi mi jedna stará poradkyně chovu řekla:

genetika je svině, nikdy nevíme, jak to vyjde, teprve když se to nepovede, si uvědomíme, že tam ta pravděpodobnost vlastně byla.

I když si vyberu šikovné štěně, ještě to není záruka toho, že s ním opravdu budu skákat z letadla. Zkazit se toho na dobrém zvířeti špatným rukopisem psovoda dá hodně. Je pravda, že i průměrní psi mohou dosahovat, díky dobré přípravě, nadprůměrných výkonů. V extrémních situacích je však potřeba, aby se sešlo kvalitní zvíře i výcvik.

Pokud to člověk nevyzkouší, odpověď na otázku nedostane. Můj první pes, se kterým jsme slaňovali, byl opravdu tvrdý a vyrovnaný. I přesto při první pokusu jsem byla strašně zdrápaná. Opravdu se mu to nelíbilo. Asi bych měla po pravdě říct, že jsme k tomu neměli zrovna ideální postroj. Vhodný jsem o několik let později objevila v nějakém německém katalogu. Takže i z toho důvodu to bylo psovi nepříjemné. Každý další pokus byl lepší, prostě se z toho stala součást života, kterou přestal řešit (a já se ho naučila držet).

Nemyslím si, že by mě jiný výcvik napověděl, jestli je na to vhodný. Například s žebříkem měl poměrně problém. Bylo to dané spíš tím, že byl dost přerostlý a svým způsobem nemotorný, ne strachem, ale problém tam byl. A je pravda, že rošty, i když vysoko nikdy neřešil. Podobné věci naznačí vhodnost. Nemyslím, že je to 100procentní, ale něco to ukáže. Z vlastní zkušenosti vím, že překonávání žebříků, roštů a podobně se i bázlivější pes do určité míry naučí.

Armáda ČR vykupuje už dospělé psy, kde je možné prověřit jejich povahu a reakce na různé podměty a tím i předpoklad k výcviku. Ani to však není jistota, že pes projde výcvikem, splní přezkoušení a bude využíván ve službě. Pouze to zvyšuje pravděpodobnost úspěchu. A je úplně jedno o jaký druh výcviku jde.