fbpx

Budoucnost výsadkových jednotek

Tento článek vychází z mé nedávno dokončené diplomové práce „Limitations of Airborne Forces in a Non-permissive Environment“ napsané při studiu Command and Staff College na Univerzitě Námořní pěchoty ve Virginii, USA. Z důvodu rozsahu se soustředím především na její hlavní teze, které jsou dle mého názoru relevantní pro současné výsadkové jednotky AČR. Historický kontext je uveden především z důvodu vlivu na současnou výsadkovou doktrínu, není v žádném případě vyčerpávající.

Výsadkové jednotky jsou jedním z druhů vojsk, které vděčí za svou samotnou existenci především bojům na frontách 2. světové války. Avšak zatímco mnohé druhy vojsk prošly od té doby zásadními technickými i doktrinálními změnami, výsadkové jednotky většiny států se stále upínají k období 2. světové války jako ke své kolébce, kterou odmítají opustit. Například Námořní pěchota USA, která je svými tradicemi hluboce zakořeněna v tažení proti Japonsku v Tichomoří, prošla od té doby tak hlubokými doktrinálními a technickými změnami, že by pro kteréhokoliv druhoválečného velitele Námořní pěchoty byla k nepoznání. Oproti tomu pokud by gen. Mathew Ridgeway, velitel 82. výsadkové divize US Army za 2. světové války, dostal zpět velení své staré divize, zjistil by, že se od jeho dob změnily jen technické prostředky, ale taktika i doktrína zůstala prakticky stejná. Platí to i pro výsadkové jednotky ostatních armád? Pokud ano, je to udržitelné, nebo skončí výsadkové jednotky podobně jako kluzáková pěchota nebo jízdní jednotky – v propadlišti dějin?

Revoluční řešení nebo slepá ulička? – mechanizace výsadkových sil (Rusko, Čína)
Výsadkovým jednotkám většiny armád je společný jeden charakteristický znak – jejich organizace v dobrém i zlém odráží jejich zkušenosti z bojů 2. světové války. Dvojnásob to platí o sovětských výsadkových jednotkách, jejichž operace na východní frontě proti německému Wehrmachtu lze bez výjimky označit za draze zaplacené porážky. Důvodem této neradostné bilance byla zpravidla přítomnost německých mechanizovaných a tankových jednotek poblíž místa seskoku, problém se kterým si lehce vyzbrojené sovětské výsadkové jednotky s minimální taktickou mobilitou nedokázaly poradit. Poválečný vývoj sovětských VDV tedy vědomě i nevědomě reagoval na tuto skutečnost a snažil se tomuto problému do budoucna předejít technickými prostředky své doby.

Problém nižší palebné síly výsadkové divize ve srovnání s divizemi motorizovanými vyřešila VDV zavedením samohybných útočných děl ASU-57 a později ASU-85. Tato vozidla nejenže by dokázala úspěšně čelit hrozbě protiútoku obrněných jednotek NATO, ale rovněž zvýšila celkovou palebnou sílu VDV divizí díky široké škále vezené munice. Nedokázala však nijak snížit problém nízké taktické mobility VDV divizí. Výsadkáři, po seskoku odkázaní při přesunu jen na svoje nohy, pochopitelně nedokázali držet krok s vozidly s maximální rychlostí 50 km/h. Odpovědí na toto dilema byla mechanizace VDV divizí. Od konce 60. let byly tedy sovětští výsadkáři vyzbrojování výsadkovými bojovými vozidly pěchoty řady BMD, vozidly která dodnes v západních armádách nemají obdoby. Po dokončení procesu mechanizace VDV vozidly BMD-1 (a později BMD-2 a BMD-3) dosáhly divize VDV v mnoha ohledech srovnatelné palebné síly, ochrany i taktické mobility jako divize motostřelecké.

Avšak tento proces nepřinesl jen pozitiva. Vzhledem k bezprecedentnímu stupni mechanizace VDV s více než 400 vozidly na každou divizi, stouply požadavky na přepravu těchto svazků zhruba 3x ve srovnání s VDV divizemi v 50. letech. Přestože sovětské dopravní letectvo se svou téměř bezmeznou flotilou dopravních letounů a schopností využít v případě války „civilního“ přepravce Aeroflot disponovalo schopností vysadit celou výsadkovou divizi v jedné vlně, proveditelnost tohoto kroku by již byla věcí druhou. Šance takové vzdušné armády dosáhnout doskokových ploch bez výrazných ztrát v mimořádně nepermisivním vzdušném prostoru NATO, byla od počátku nevelká. Dokladem toho je, že veškeré výsadkové operace VDV během Studené války proběhly za situace, kdy efektivní protivzdušná obrana prakticky neexistovala (Afghánistán, 1979) nebo nebyla z politických důvodů aktivována (Praha Ruzyně, 1968).

Evoluční řešení – snaha o zachování relevance výsadkových sil (USA)
Poválečnou snahu amerických výsadkových sil o co možná nejmenší organizační a doktrinální změny lze vysvětlit především absencí autonomního postavení ve srovnání s VDV a s tím spojenou obavou o vlastní existenci. Americké výsadkové síly se proto nejprve úpěnlivě snažily získat relevanci na atomovém válčišti (Pentomic Initiative). Po prozření amerického pozemního vojska, že schopnost vést operace na atomovém válčišti a schopnost čelit konvenčnímu útoku ze strany vojsk Varšavské smlouvy při stejné organizační struktuře je kvadratura kruhu, přehodily výsadkové jednotky výhybku do role strategické zálohy Spojených států pro potenciální konflikt.

Všechny tyto radikální změny požadavků dokázaly absolvovat bez výraznějších organizačních a doktrinálních změn. Kluzáky byly při plánování sice nahrazeny vrtulníky, ale americká výsadková doktrína se točí od dob 2. světové války kolem uchvácení a obrany vzdušného předmostí prakticky těmi samými metodami – padákovým výsadkem pěší jednotky v minimální síle praporu s cílem uchvátit a udržet předmostí, typicky kolem letiště, do příletu těžších jednotek přistávacím způsobem, jež předmostí rozšíří. Tomuto úkolu je podřízeno vše – organizační struktura, doktrína, výcvik. Schopnost plnění jiných úkolů stojí v pozadí.

Problémem je, že praktická aplikace této doktríny byla v nepermisivním prostředí vysoce obtížná již za 2. světové války a dnes hraničí s hazardem. Během německé Operace MERKUR, jejímž cílem bylo obsazení Kréty v květnu 1941 se německým výsadkářům během prvního dne, z důvodu naprosté absence momentu překvapení, podařilo z původně plánovaných třech vzdušných předmostí od britských obránců uchvátit pouze jedno – letiště Maleme. Při snaze, jež byla nakonec korunována úspěchem, o posílení tohoto předmostí horskými jednotkami zasazenými přistávacím výsadkem, přišla německá Luftwaffe o 1/3 svých dopravních letounů. A to za situace naprosté vzdušné nadvlády a absence sofistikovanější protivzdušné obrany než vzdušných pozorovatelů a kombinace ručních zbraní a nepočetného protiletadlového dělostřelectva.

Jak by aplikace této doktríny v nepermisivním prostředí vypadala dnes si lze snadno představit. Dle americké doktríny má výsadkový prapor schopnost obrany předmostí o průměru pět kilometrů, výsadková brigáda pak osm kilometrů. Přitom například dosah ručních protiletadlových řízených střel RBS-70, kterými kromě AČR disponuje mimo jiných Irán, má ve své nejnovější verzi dosah právě oněch osm kilometrů, při ideální konfiguraci terénu lze tedy vzdušné předmostí odříznout od posil z jediného místa.

Ztrátu letounu C-17 za 218 milionů USD protiletadlovým systémem ze 70. let, u kterého paradoxně právě díky jednoduššímu způsobu aktivního navádění ve srovnání s modernějšími systémy neexistuje účinné rušení, lze dnes jen těžko ospravedlnit získáním dílčí vojenské výhody. Tato doktrína tedy v budoucnu najde uplatnění výhradně v permisivních prostředích, jako byla například Operace NORTHERN DELAY provedená 173. výsadkou brigádou za druhé války v Zálivu. Operace byla úspěšná především díky předchozí součinnosti amerických speciálních sil a kurdských milic, které de facto kontrolovaly celý sever země. Bez toho by operace 173. výsadkové brigády, které obsazení nikým nebráněného letiště Bašur trvalo celých šest hodin, přičemž další nekonečné tři noci trvalo posilování perimetru jednotkami 3. mechanizované divize, s vysokou pravděpodobností skončila fiaskem.

Třetí cesta – jednotky typu Rangers
Jednotky Rangers od 70. let zcela nahradily výsadkové jednotky US Army při plnění všech úkolů padákových výsadků v rizikovém prostředí, aniž by si to zprvu uvědomily. Co je však příčnou toho, že jednotky jako 82. výsadková divize se staly de facto přistávacími jednotkami druhé vlny, zatímco jejich tradiční úkoly převzaly prapory Rangers?

Prvním důvodem je velikost. Současné výsadkové operace bývají, co do rozsahu, výrazně menší než během 2. světové války. Zatímco typická velikost jednotky během tehdejší výsadkové operace byla divize, dnes je nejtypičtější velikost padákového výsadku prapor, ale výjimkou nejsou ani rotní výsadky. Pro velitele operace je mnohem snazší ospravedlnit kalkulované riziko nasazení výsadkové roty trojicí letounů C-130 Hercules, než výsadkové brigády dvěma tucty C-17 Globemaster, přičemž riziko odhalení operace ve fázi zasazení pochopitelně stoupá s jejím rozsahem.

Druhým, ne už tak zřejmým, důvodem je odlišná doktrína jednotek Rangers a výsadkářů, což silně ovlivňuje i jejich přípravu. Zatímco u jednotek Rangers se lze stát například velitelem čety až poté, co důstojník úspěšně dva roky velí pěší četě u jiné jednotky a očekává se od něj, že u pluku Rangers stráví velkou část své aktivní kariéry, situace u výsadkových jednotek amerického pozemního vojska je diametrálně odlišná. Všichni vojáci, ale především důstojníci, ve svých funkcích rotují v nesrovnatelně kratších intervalech: Důstojníci dokonce musejí pravidelně rotovat mezi mechanizovanými a výsadkovými jednotkami.

Tento stav jen nadále rozevírá nůžky mezi schopnostmi Rangers a výsadkářů. Zatímco pro jednotky Rangers jsou přistání na omezených plochách lesních mýtin, využití vodní hladiny jako doskokové plochy a další metody běžnou součástí doktríny a výcviku, pro americké výsadkáře jsou tyto postupy z říše snů a fantasie. Například přistání na vodní hladinu se v praxi vůbec necvičí, a pokud již tato situace nastane, výsadkáři mají nařízeno odhodit veškerou výstroj včetně přilby, aby se zachránili.

Nejpodstatnějším rozdílem je však odlišná filosofie použití jednotek Rangers, která je mnohem bližší světu speciálních sil než konvenčním operacím. Přestože i jednotky Rangers dokážou v omezené míře plnit úkoly s využitím vzdušného předmostí, ke splnění úkolu ho typicky nevyužívají. Místo toho se spoléhají na využití principu dosažení relativní převahy nad nepřítelem již první (a často jedinou) vlnou.

Principem je vstoupit do taktického střetnutí již s relativní převahou a tu být schopen udržet až do konce střetnutí se silami, jež jsou k dispozici. Ne náhodou tento princip teoretizoval admirál William H. McRaven, současný velitel USSOCOM, ve své diplomové práci již v roce 1993. Jelikož tento postup nevyužívá princip postupného přisouvání sil, nepřítel může reagovat pouze silami, jež jsou v cílové oblasti. Pokud je tedy provedena správně zpravodajská příprava před operací a jednotce se podaří dosáhnout cílové oblasti, vítězství by mělo být nevyhnutelné. Oproti tomu pokud nelze relativní převahy dosáhnout první vlnou, výsadková operace by v takovém případě neměla vůbec dostat zelenou.

Doktrinální model pro AČR – stav výsadkových jednotek u nás
Ke kterému ze třech zmíněných modelů mají výsadkové jednotky AČR nejblíže? Je třeba doktrinální změny pro udržení relevance výsadkových jednotek v České republice?

Přestože československé výsadkové jednotky po celou dobu své existence balancovaly mezi druhým a třetím modelem, po většinu času měly blíže ke klasickému výsadkovému modelu. Tento stav pokračoval i po vzniku AČR až do konce 90. let. S profesionalizací 43. výsadkového praporu se však otevřela šance pro organizační změny. Tehdejší velitel praporu pplk. Aleš Opata odstartoval reformy, které, aniž by si to většinová AČR uvědomila, začaly přeměnu výsadkového útvaru do podoby praporu typu Rangers.

Prvním krokem bylo zrušení protiletadlové baterie a transformace protitankové roty na rotu zbraní. Po ukončení tohoto kroku následovalo vytvoření skupiny odstřelovačů, čet zbraní na výsadkových rotách a v neposlední řadě udržení průzkumné čety – jednotky, které se mechanizované prapory v té době zbavovaly, aby se k ní po necelé dekádě opětovně vracely. Celkově tyto změny sice snížily schopnost praporu bránit vzdušné předmostí, ale naopak citelně zvýšily ofenzivní schopnosti praporu a znatelně rozšířily spektrum úkolů, které je schopen plnit.

Organizační změny nemohou existovat bez odpovídající změny ve výzbroji a materiálu. Ačkoliv v minulosti došlo k nákupu řady zbraní, vozidel a materiálu, které reagovaly na doktrinální posun praporu, ne všechny jeho součásti těžily z tohoto procesu stejnou měrou. Zatímco výsadkové roty prošly výraznou materiální obměnou, rota zbraní na takový proces stále čeká. Došlo tedy k paradoxní situaci, kdy výsadkové roty disponují moderními 60 mm minomety se stejným dostřelem jako stařičké 82 mm minomety roty zbraní. Rovněž účinnost tarasnic Carl Gustav u výsadkových rot vůči moderním tankům je zhruba dvojnásobná oproti PTŘS Konkurs roty zbraní atp. Nákup nové padákové techniky OVP-12 oproti tomu umožnil v souladu s doktrínou vysazení s menších výšek oproti OVP-80, byť za cenu nižších vysazovacích rychlostí.

Vzhledem k velikosti AČR a její vnitřní struktuře je 43. výsadkový prapor jediným útvarem schopným plnit v plném rozsahu i úkoly taktického aeromobilního výsadku, což pro jakýkoliv prapor typu Rangers není nic překvapivého, ale i úkoly lehké pěchoty, a to jak pěším způsobem, tak na vozidlech LR-130 Kajman. Lze samozřejmě namítnout, že tyto úkoly mohou plnit i jiné útvary, avšak žádný z nich nesplňuje všechny tři nutné podmínky k tomu, aby je mohly plnit v plném rozsahu – buď nemají k tomu uzpůsobenou strukturu, či výzbroj a výstroj, anebo v neposlední řadě výcvik zaměřený na jejich plnění. Do budoucna s dokončením výstavby lehkých motorizovaných praporů lze očekávat nárůst schopností plnit tyto úkoly pěšími rotami a rotami zbraní, což se však neobejde bez částečné změny jejich struktury spolu s výzbrojí i výstrojí. Tyto strukturální změny jsou však nutné i pro plnění jejich stávajících úkolů, a to zejména v případě rot zbraní lehkých praporů.

Lze konstatovat, že stávající uspořádání výsadkových jednotek je funkční pro zemi velikosti a politicko-vojenských ambicí České republiky. Model výsadkových jednotek blízkých jednotkám Rangers vzhledem ke své vyšší ofenzivní schopnosti a větší variabilitě plněných úkolů je jednoznačně nejvhodnějším modelem pro AČR. Ve střednědobém horizontu by však mělo dojít k přehodnocení smysluplnosti plnění úkolů padákových výsadků všemi v současnosti pro to předurčenými rotami s cílem posílit schopnosti těch, u nichž bude plnění těchto úkolů nadále perspektivní. V dlouhodobém horizontu je žádoucí výsadkový prapor ukotvit do organizační struktury, která mu lépe umožní plnit jeho hlavní úkoly ve prospěch celé AČR.

Doporučení ohledně výsadkových jednotek pro AČR do budoucna

  1. Udržet orientaci výsadkových jednotek na model jednotek typu Rangers
    Armáda velikosti AČR si jen těžko může dovolit udržovat jednotku amerického typu schopnou plnit výhradně tradiční výsadkové úkoly. Jednotka typu Rangers, se schopností plnění širšího spektra úkolů a vyšší ofenzivní hodnotou, je pro AČR mnohem vhodnější volbou. Vzhledem k tomu, že AČR disponuje relativně malým množstvím lehkých pěchotních jednotek, lze očekávat, že 43. výsadkový prapor bude i nadále plnit širší paletu doktrinálních úkolů než zahraniční jednotky obdobného typu
  2. Přehodnotit úlohu všech výsadkových jednotek v rámci AČR
    Systém organizace výsadkových jednotek, včetně tzv. jednotek předurčených pro padákové výsadky, vznikl v určitém historické době a je jí stále poplatný. Zatímco v době vzniku „rot předurčených pro padákové výsadky“ – 1. mechanizovaných rot mechanizovaných praporů 4. brn – neexistovaly lehké motorizované prapory a byl to tedy jediný způsob, jak zajistit personální zálohu pro případ nedoplněnosti 43. výsadkového praporu, dnes je situace odlišná. Logickým řešením by tedy bylo posílení schopnosti plnit úkoly padákového výsadku u lehkých motorizovaných praporů o roty zbraní a to třeba i na úkor stávajících 1. mechanizovaných rot mechanizovaných praporů 4. brn. Ty po případném výsadku stejně disponují jen nepatrným zlomkem svého bojového potenciálu, který mají při standardním nasazení s organickou technikou, lze je tedy využít výhradně jako zdroj individuální náhrad za případné chybějící výsadkáře.
  3. Přehodnotit organizační ukotvení 43. výsadkového praporu
    Zařazení 43. výsadkového praporu, jakožto jediného výsadkového útvaru AČR, do 4. brn je rovněž poplatné době vzniku 4. br, kdy měl tento svazek v rámci AČR zcela jiné postavení a úlohu než má dnes. Jakožto jednotka s unikátní schopností v rámci AČR by měla mít i schopnost působit ve prospěch celé AČR, tedy i například ve prospěch 7. mb a dalších. Dnes má 43. výsadkový prapor de facto schopnost působit pouze ve prospěch 4. brn. Přitom obě brigády již disponují, byť omezenou, schopností taktického vzdušného výsadku (1. roty lehkých praporů), schopnosti 43. výsadkového praporu by tedy měly být využity především pro výsadkové a další akce s operačním dopadem, které samotné brigády nemají schopnost plnit. Rovněž potenciál podpory speciálních operací, tolik běžný u zahraničních jednotek obdobného typu, zůstává prozatím zcela nevyužit.

Jaká je podle vás budoucnost výsadkových jednotek AČR i ostatních armád? Znáte postupy, metody či vybavení, které by měly výsadkové jednotky AČR přijmout? Budu se těšit na váš pohled a následnou diskusi.

272 comments

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

272 Comments

  • Profilový obrázek
    Toledo
    31. 5. 2013, 10:42

    Mě tento týden velice mile překvapila odvaha Holanďanů a Němců, kteří zařadily holandskou aeromobilní brigádu do organizační struktůry německé divize rychlé reakce. 43.vmpr by to v struktůře polské výsadkové brigády taky slušelo.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Výsadkář
    31. 5. 2013, 13:58

    No, konečně článek i k tomuhle tématu :-).

    Musím si to ještě víc promyslet, ale:

    1. Mechanizace výsadkového vojska není úplně slepou vývojovou větví. Pro AČR je sice úplně mimo mísu, ale Čína právě dokončuje mechanizaci svého 15. výsadkového sboru…

    2. S „výsadkáři“ z USA se má cenu srovnávat asi tak jako porovnávat evropské horské jednotky a americkou 10. „horskou“ divizi. US Army je dnes průtokový ohřívač, nemůže stavět na kvalitě, kromě SOF, musí to tedy řešit kvantitou.

    3. S modelem typu Rangers (já tomu říkám commando jednotky, ale co už) naprostý souhlas. Variabilita, vyšší útočný potenciál… Mimochodem pro ty co to nevědí, tak ta diplomka Williama H. McRavena posléze vyšla i knižně a byla přeložena i do češtiny, a to pod názvem „Speciální operace“ http://blog.lupa.cz/management/william-h-mcraven-specialni-operace/

    4. Doktrinální model – k těm reformátorům 43. vpr bych přidal i Zdeňka Koláře, Oldřicha Nápravníka, ale i Petra Vohralíka. I když je samozřejmě pravda, že bez pplk. Opaty by to asi nedopadlo. To jen ukazuje, že když se sejde silná parta, tak všechno jde…

    K těm nákupům, RZ přišla skutečně zkrátka, ale je to v běhu – nákup 81 mm minometů je již v plánu, ale to určitě víte. S PTŘS nevím.

    5. S doporučeními – slušné strkání ruky do vosího hnízda. Ale je to samozřejmě pravda. 4. brn, když ještě sídlila v Havlíčkově Brodě, měla úplně jinou strukturu i úkoly, byla fakticky vybudována kolem tehdejšího praporu rychlého nasazení – Chrudimi. Dnes je situace prostě jiná. Ale jako se spoustou věcí v AČR, nikdo se v poločase nezamyslí a v druhé půli se do toho buší furt stejně, bez ohledu na situaci…

    To samé platí pro ty „předurčené roty“. Jejich smysl, kromě personálního bazénu pro Chrudim, jsem nepochopil, samostatně být manévrově nasazeni nemohou, to myslím vědí i oni sami, proto vždy ty podrážděné reakce.

    Přesunutí této schopnosti podpory Chrudimi do Jindřichova Hradce by bylo logickým přehodnocením nové situace. Pokud bychom skutečně jednu rotu v JH přidali a v Žatci i Táboře ubrali, tak by se přerozdělené letové hodiny, padáky atp. logicky mohly přerozdělit ve prospěch Chrudimi a Jindřichova Hradce. Což by mělo za následek nárůst schopností.

    Logické řešení, zvýšení bezpečnosti, ale i tak bych nesázel na to, že se někdo probudí.

    Jinak super článek, těším se na diskusi :-).

    REPLY
  • Profilový obrázek
    h-cz
    31. 5. 2013, 14:09

    1) V textu neni odkaz na Francouze a Brity. Daji se zaskatulkovat do nektere z kategorii? Zrovna u Britu oficialne model 2, ambice a nasazeni model 3 (a problemy z toho vyplyvajici).
    2) Ovlivnuje nejak francouzsky model a nedavna nasazeni v Mali myslenky o budoucnosti vysadkovych jednotek u nas?
    3) Co zenijni a spojovaci podpora pro vysadkove jednotky, as-is vs to-be?
    4) ad Toledova otazka: Da se o budoucnosti nasich vysadkaru hovorit omezime-li se jen na ACR (veleni, operace), nebo jde o schopnost, ktera nabyva vyznamu az v nadnarodnim kontextu?
    5) Publikuje CSC prace svych studentu na webu, resp. bude ta Vase (casem) k dispozici k nahlednuti?

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Ivo Zelinka
    31. 5. 2013, 15:26

    Ad Toledo + h-cz)
    Podobná otázka, ale jinak formulovaná – je budoucnost v národních výsadkových operacích nebo výhradně spojeneckých?

    Ta samá otázka se dá extrapolovat na celou AČR jako takovou. Osobně se domnívám, že je plně ve schopnostech a vojensko-politických ambicích ČR mít unilaterální schopnost provést aeromobilní operaci v síle prapor (-) a výsadkovou (padákovou) v síle rota (+) (teoreticky i prapor (-), ale na to teď prostě nejsou prostředky). U padákové myšleno v Ranger kontextu bez využití konceptu vzdušného předmostí.

    Jedním dechem ale říkám, že to, že takovou schopnost máme mít unilaterálně ještě neznamená, že je to nejefektivnější způsob jak ji provést – to je samozřejmě operace se seniorním aliančním partnerem. Ty Poláci se skutečně nabízejí, oni dnes disponují 6. výsadkovou brigádou a 25. aeromobilní brigádou (skutečně v západním slova smyslu, včetně dvou organických pluků dopravních vrtulníků).

    Ale podřízení 43. vpr TACON Polákům by nic neřešilo, byl by to klasický sluha dvou pánů, ohledně organizační struktury výsadkových sil AČR je třeba najít trvalé řešení.

    Ad Toledo – jeden z těch praporů holandské aeromobilní brigády je ve skutečnosti výsadkový.

    Ad Výsadkář)
    1. S těmi čínskými výsadkáři by to bylo nadlouho, ale krátce – skutečně mají jak „výsadkáře sovětského typu“, ale i „čínské Rangers“, a to vše ve vámi zmiňovaném 15. výsadkovém sboru. Co je zajímavé, 15. výsadkový sbor nepatří pod armádu, ale letectvo, což stejně jako kdysi u Němců, značí doktrinální ambici provádět samostatné operace bez přímé taktické součinnosti s pozemními silami.

    2. Souhlas s body 2, 3, 4. S těmi PTŘS taky nevím. Logicky mne napadají jen 2 možnosti – a. Javeliny (mají je v Prostějově), b. SPIKE (má je zbytek 4. brn) – což je mimochodem řešení izraelských výsadkářů. Jejich SPIKE ER má rekordní dosah 8 km…

    Ad h-cz)
    1. K těm Francouzům a Britům – podle to jak moc do detailu chceme jít. Obecně řečeno oscilují, stejně jako kdysi výsadkové vojsko ČSLA, mezi druhým a třetím typem (což je typické pro většinu evropských výsadkových jednotek).

    S těmi Brity je to ještě o to komplikovanější, jsem si jist že mne Hery doplní, že jejich výsadkový pluk je již několik let v reálu rozštípnut na dvě části – 1 Para spadá pod Special Forces Support Group, tedy jednoznačně Ranger Role. Ale 2 Para a 3 Para spadají pod 16th AA Bde, tedy blíže druhému typu.

    2. Francouzské výsadkové operace v Mali dokazují životaschopnost konceptu vzdušného předmostí v PERMISIVNÍM prostředí. Mám francouzského spolužáka, který mi líčil, co vše s v Mali „vyzkoušeli“ – padákový výsadek, aeromobilní výsadek, přistávací výsadek – podle situace a kapacit. Jinak ve srovnání se zpackanou americkou operací NORTHERN DELAY to Francouzům šlo jako na drátkách, přestože jejich výsadkoví ženisti museli narychlo opravit přistávací dráhu.

    3. Z toho vyplývá moje odpověď – výsadkové ženijní jednotky, nad rámec současného stavu v Chrudimi (žen. družstvo), má smysl jen pokud chci využívat konceptu vzdušného předmostí, takže bych si s tím v AČR hlavu nelámal.

    Spojovací podpora – na tom jsme překvapivě dobře, což je jednoznačně výsledkem nasazení v Afghánistánu. Pokud budu řešit jen operační úroveň, tak máme schopnosti KV a satelitního spojení, jen nemáme přidělený satelitní kanál. Tudíž je tato schopnost mimo cvičení s Američany mrtvá – možná „food for thought“.

    5. Studenti CSC mají možnost své diplomky uložit do databáze DTIC, čehož jsem ale nevyužil. Možná jsem zbytečně paranoidní, ale jsme v Čechách a obávám se, že bych tím mohl jedině ztratit. A pak mi bude můj titul „magistr vojenských věd“ z Command and Staff College platný jak titul markýz z Kutné Hory :-).

    Tím neříkám, že si za svou diplomkou nestojím, v CSC mají dost elaborované způsoby jak odhalit plagiátorství a oponent se mě snažil utáhnout do publikace práce v Marine Corps Gazette, přičemž prokázal pozoruhodnou míru kreativity jak toho dosáhnout, ale na internet bych to nerad dával.

    Hlavní teze tady ale padly, jen se mi sem už nevešla technická řešení ohledně provádění výsadků, moderní způsoby zásobení vzdušných operací atp. A případová studie Fall Merkur, na kterou jsem obzvlášť hrdý :-).

    Díky za feedback a těším se na pokračování diskuse.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    michal86
    31. 5. 2013, 18:32

    Prosím p. mjr. Zelinko, vraťte se do Chrudimi! Nebo to tady zničí….zamyšlení nad odchodem tolika lidí…to jenom jako taková připomínka, když už je tedy řeč o „výsadkářích“….díky

    REPLY

Nejnovější komentáře