Nepřehlédnutelným fenoménem bývalé Federativní lidové republiky Jugoslávie a posléze Socialistické federativní republiky Jugoslávie se stal kult Titových partyzánů. Ten se promítal také do jugoslávské kinematografie.

Filmy jako Kozara, Bitka na Neretvi, Sutjeska, Bombaši, Partizanska eskadrila či Valter brani Sarajevo líčí hrdinství jugoslávského lidu během 2. světové války a činí tak způsobem velmi neotřelým, velkolepým a divácky velmi přitažlivým. To zejména srovnáváme-li tyto filmy s jediným velkolepým počinem líčící české partyzánské hnutí, kterým byl televizní seriál z roku 1988 Rodáci vzniknuvší podle románů českého komunistického spisovatele, scenáristy, publicisty, filmaře, historika a stranického funkcionáře Jaroslava Matějky Rodáci a odrodilci a Kam jdete, rodáci. Petr Vitásek se sice nebál Němců a měl výbornou práci s holí a mnozí z hokejových fandů jej po potupné prohře Československa s Německem 2:1 a obsazení až 6. místa hned za Německou spolkovou republikou na olympijském turnaji v Calgary spekulativně doporučovali na nového československého reprezentanta či národního hokejového trenéra, hereckým výkonům dvou velmi často se objevujících představitelů jugoslávských partyzánů – Velimira Baty Živojinoviće a  Ljubiši Samardžiće však může konkurovat jen stěží.

Přestože jugoslávské filmy z pohledu použité vojenské techniky trpí četnými historiografickými chybami, nelze jim upřít fakt, že své publikum zaujaly svým příběhem, výtvarným provedením a působivou hudbou. O tom svědčí např. nominace Bitky na Neretvi na Oskara za nejlepší zahraniční film v roce 1969 či fakt, že film Valter brani Sarajevo se stal nejnavštěvovanějším filmem v Čínské lidové republice v roce 1970, kde byl uveden pod titulem 瓦尔特保卫萨拉热窝. Přestože federativní Československá socialistická republika neudržovala s federativní Titovou socialistickou Jugoslávie příliš přátelské vztahy, na výrobě jednoho z partizánských filmů se také podílela. Byla to Partizanska eskadrila z roku 1979, které barrandovské studio produkovalo triky. Na přelomu 70. a 80. let 20. století si totiž jugoslávská produkce nemohla již dovolit to, co ještě v roce 1969. Tehdy v Bitvě na Neretvě účinkovalo 10 tisíc vojáků Jugoslávské lidové armády a produkce nechala přes Neretvu zbudovat příhradový most, aby byl posléze zničen výbuchem.

Jestliže chce český člověk pochopit jugoslávskou mentalitu, či dnes mentalitu nástupnických států bývalé Jugoslávie, určitě by měl shlédnout několik jugoslávských partizánských filmů, a to bez titulků. Mluví se zde buď německy, nebo srbochorvatsky, což je slovanský jazyk, kterému lze při troše pozornosti jistě porozumět. Mě zaujaly čtyři prvky zásadně lišící naše válečné filmy od těch Titových: děj a zápletka má přednost před fakty; pro potřeby výtvarného dojmu proudí po pláních a údolích zástupy partyzánů, prchajícího místního obyvatelstva, Němců nebo ustašovských četníků; scénáristé se nerozpakují nechat zemřít hlavní ženskou hrdinku nebo dítě, má-li být dramatický efekt co největší, a ustašovci, četníci a Němci jsou stříleni mnohdy zezadu a ve velkém. Tyhle skutečnosti se mi také vybavily, když jsem viděl ty hodiny video záznamů a dokumentárních filmů, které jsou uloženy na Youtube k tématu válka v Jugoslávii.