Po krvavém zásahu proti demonstrantům nabraly událostil na Ukrajině poměrně rychlé tempo. Ulice přnutila k odchodu prezidenta Viktora Janukovyče, který byl zvolený v roce 2010 a kromě jiného byl velice vstřícný k Rusku. Například souhlasil s prodloužením pronájmu – pro Rusko důležité – sevastopolské základny do roku 2042 s pětiletou opcí. Kromě díků za to dostal devítiletou tříprocentní slevu na ruský plyn, která se podle odhadů může pohybovat kolem 40 miliard dolarů. Asi by tedy nemělo být překvapením, že Janukovyč uprchnul do Ruska, odkud vzkazuje, že je stále legitimním prezidentem Ukrajiny. Bude zajímavé sledovat, jak se Rusko vypořádá s mezinárodním zatykačem vydaným na Janukovyče za vydání pokynu ke střelbě do demonstrantů.

Právě Sevastopol leží na Krymu, který má potenciál stát se ohniskem sporu. Je to pro Rusko příliš důležitá oblast na to, aby se stala někdy v budoucnu součástí Evropské unie, což nyní hlasitě vykřikují stoupenci nekonečného rozšiřování EU. Jistě, že tato možnost není na pořadu dne, ale samo posilování vlivu Západu v této oblasti určitě nezní lahodně ruským uším, třeba proto, že historicky je bezpečnost Ruska zajištěna ať už přímou, či nepřímou kontrolou svého nejbližšího okolí, třeba proto, že ruské mentalitě při přemýšlení o světě je nejbližší realismus, ve kterém geostrategie hraje významnou roli. Existuje jediný důvod, proč by měla Moskva věřit, že Evopská unie je novým typem uskupení (což o sobě unijní Evropané rádi tvrdí) vymykajícím se ruské historické zkušennosti? Asi nikoli. Třeba i proto, že jsme okamžitě přislíbili Ukrajině miliardy eur a ty se přeci nedávají jen tak pro nic za nic, to by dělal v mezinárodních vztazich jenom hlupák.

Když by svržen prezident Janukovyč, který obrátil (ne)kurz Oranžové revoluce zo roku 2004 směrem k Rusku, prezident Vladimir Putin vyslal celkem jasný varovný signál: nařídil prověrku bojových schopností západního a části středního vojenského okruhu (jde cca o 150 tisíc lidí). Samozřejmě, že se oficiální místa zaklínají tim, že jde o náhodu, ale trochu soudný člověk musí se stopadesátiprocentní jistotou říct, že je to nesmysl. A to neni ani zapotřebí do hloubky se zabývat studiem například Roberta Jervise.

Státy se chovají podobně jako živí tvorové (jde o velice oblíbenou metaforu). Pes naježí srst, sklopí uši, vycení zuby, aby vyslal signál, že za chvíli kousne. Kočkovité šelmy zase mrskají ocasem, klopí uši, ježí srst, přikrčí se a připraví k útoku. Státy nemají srst, uši ani zuby, mají ale diplomaty, ekonomické nástroje a nakonec armády. A právě prověření schopností armády patří do repertoáru vyjádřeni nesouhlasu, zahrození, stejně jako cvičení u hranic potenciálního oponenta (neposlušného státu), přesuny vojsk, diplomatické nóty, vytvářeni ad hoc aliancí podle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, embarga, zvýšení celních tarifů, částečná a úplná mobilizace a podobně. Mimochodem, nebude překvapivé ani ruské odmítání vydání Viktora Janukovyče – půjde totiž opět o jasný signál.

Zatímco se v Kyjevě schvalují členové nové, jak jinak než takzvaně „prozápadní“ vlády a plánují se předčasné a opět svobodné volby, které budou vlastně jen potvrzením stavu permanentní revoluce oslabující Ukrajinu a nejvíce vyhovující Rusku, v Simferopolu obsadili maskovaní muži budovu místního parlamentu a vyvěsili nad ním ruskou vlaku. A tím se dostávám k titulku, který bude na první pohled znít v souvislosti s Ukrajinou hodně přitažený za vlasy, ale jako vodítko k uvažování je užitečný. Ostatně ne nadarmo začal Západ, který si dobře pamatuje gruzínskou krizi z léta 2008, ze které vyšel poškozený, okamžitě po událostech na Krymu nabádat Rusko „ke zdrženlivosti“. A co bude, až se noví vládci Ukrajiny probudí? Zatím události předbíhaji možnosti jejich reakce.

This is the first big challenge for the new Ukrainian government. It has a delicate balancing act to perform in a region that straddles ethnic, political and linguistic divisions. Against the pro-Russian majority is a sizeable ethnic Ukrainian and Tatar minority who would firmly resist any attempt at secession.

Asi není pravděpodobné, že by bylo možné bezezbytku zopakovat to, co se Rusku podařilo v Gruzii, tedy zpochybnit západní vliv, respektive ochotu jej podpořit vice než slovy a urvat kus území a tím oslabit gruzínský stát a jeho samostatnost jako takovou. Model pomoci utalačovaným Rusům či stoupencům Ruska v zahraničí bude velice lákavý, zvláště v oblasti, která má pro Moskvu strategický význam. Jestli se Rusko odhodlá k vojenskému obsazení Krymu mimo propachtovanou sevastopolskou základnu? Pravděpodobně nikoli. Bude ovšem využívat všech nástrojů k oslabování jakékoli jiné, než proruské vlady v Kyjevě a naopak k posilováni proruských – secesionistických, či iredentistických – skupin.

Variant vývoje je ovšem větší množstvi. Snaha o secesi, nejenom Krymu, ale i dalších částí je iminentní, mohou se objevit pokusy vyhlásit území s vysší autonomií na Kyjevu, není vyloučena ani občanská válka. Téměř s jistotou se ovšem dá predikovat pokračující a prohlubujíci se krize ekonomická i společenská. Evropské peníze stačit nebudou (těžko si EU pomalu se zotavující z vlastních ekonomických problémů může dovolit „vydržovat“ stát velikosti Ukrajiny, byť by to bylo geostrategicky sebelákavější) a ruské finance budou hodně diferencované (jen pro ty, kteří budou přínosem ruským zájmům). Korupce a pochybnosti o politice jako takové nezmizí ani po dalších svobodných volbách a hluboce rozdělená společnost tisícem rozličných zájmů se mávnutím kouzelného proutku ze dne na den nesjednotí.

My jsme odsouzeni být sousedem Ukrajiny, která je a neni součástí Ruska a je a není součástí té naší Evropy. Tato věta zavání determinismem odsuzujícím Ukrajinu k nekonečným problémům. Byť se může zdát, že většina variant nevyznívá pro Ukrajinu dobře, nemusí tomu tak být. Ukrajinci si ovšem nepomohou sami. Ale jsme my, poměrně mocné těleso zvané Evropská unie připraveni hrát s Ruskem hru v realpolitice dle pravidel 19. století? Dokážeme být už ve vztahu k Rusku jednotní?

Když ne, ani utopené desítky miliard nepomohou a Ukrajina bude co několik let vláčena od západu na východ, rvána na kusy a společnou akcí velmocí zase dávána dohromady bez naděje na ekonomické uzdravení, které by napomohlo i tomu společenskému a politickému. A dříve, či později přestane platit první sloka ukrajinské hymny:

Ještě neumřela Ukrajiny
ani sláva, ani svoboda.
Ještě se na nás, bratři Ukrajinci,
osud usměje.
Zhynou nepřátelé naši
jako rosa na slunci.
Začneme i my, bratři,
vládnout v naší zemi.