Recenze: George Friedman: The Next Decade. Empire and Republic in a Changing World

Spojené státy americké jsou podle George Friedmana impériem, které vzniklo náhodou („unintended empire“), nikoli v důsledku cílevědomých snah. To však neznamená, že by bylo výhodné tento status opustit a navrátit se k doktríně izolacionismu. USA mají v současnosti až příliš mnoho zájmů, k jejichž udržení je třeba kontrolovat území mimo Severní Ameriku. Proto je nutno v jednotlivých částech světa identifikovat klíčové aktéry s protikladnými cíly, a následně začít vyvažovat jejich sílu tak, aby se vzájemně vyrušila. Jak by mělo aplikování zmíněné taktiky vypadat v praxi?

Autor pokládá za výhodné postupně ochlazovat vztahy s Izraelem. Poukazuje na fakt, že těsné spojenectví s židovským státem vzniklo až v průběhu Studené války ze zcela zištného důvodu, kterým byla touha kompenzovat sílící vliv Sovětského svazu v zemích okolo Středozemního moře. Co se týče samotného konfliktu mezi Izraelci a Palestinci, americký prezident by se jej neměl snažit vyřešit, ale spíše ho v očích americké veřejnosti postupně marginalizovat, ačkoli při tom narazí na silný odpor židovské lobby.

Ve vztahu k Íránu George Friedman doporučuje zahájit pozvolné détente. Zajistí to přístup k ropnému bohatství této země a odbytiště průmyslových výrobků. Nedostatkem kapitoly je skutečnost, že se autor nezabývá možností výrazné změny rovnováhy sil v případě, že by Írán nakonec získal funkční atomovou zbraň. Bylo by pak na místě vybavit jaderným arzenálem i Irák, popřípadě Turecko?

Afghánistán a Pákistán je nutno brát jako jednu celistvou entitu. Pro stabilitu jižní Asie a Blízkého východu je zásadní kontrolovat vzájemnou rovnováhu tohoto celku na jedné straně a Indií na straně druhé. Potenciální hrozbou pro USA by mohl být příliš rychlý rozvoj indického námořnictva, jež by mohlo ohrozit stávající poměr sil v Indickém oceánu.

Jednotlivé regiony

Z kapitoly věnované Evropě je patrná skepse ohledně dalšího osudu integračních snah. Klíčové je udržovat pevný spojenecký svazek s Velkou Británií. Druhým cílem by měla být snaha přiměřeným způsobem rozdělovat Francouzsko-Německý blok, což zajistí fragmentaci Evropské unie a z toho plynoucí omezení její potenciální síly, která by jednoho dne mohla ohrožovat zájmy Spojených států.

Co se Ruska týče, USA by se měly mít na pozoru. Sama o sobě země příliš velký potenciál nemá, případná spolupráce Bruselu nebo Berlína s Moskvou by ale vytvořila silný tandem, v jehož možnostech by bylo výrazným způsobem promlouvat do mezinárodního dění, a tím pádem i negativně ovlivnit dominantní pozici USA ve světě. Vzhledem k aktuálním událostem na Krymu se ale Washington nemusí případného sblížení EU a Ruska v dohledné době obávat.

Friedman uznává, že USA nemohou kontrolovat dynamické procesy, které se aktuálně v jihovýchodní Asii odehrávají. Mírné korigování však v jejich silách nepochybně je. Primárně by mělo spočívat ve vyvažování vlivu Japonska a Číny. Země vycházejícího slunce je velmi závislá na mezinárodním obchodu a přísunu energetických surovin, má tedy s USA společný cíl v podobě bezpečných námořních obchodních tras. Nemělo by však dojít k  disproporcionálnímu posilování japonského loďstva, které by mohlo nebezpečně zvýšit sebevědomí Tokia ve vztahu k Pekingu.

Číny se v aktuálním desetiletí není třeba obávat. Nemá totiž takzvanou „deep power“, kterou autor definuje v úvodu knihy jako kombinaci robustní ekonomické základny a vojenské síly. Peking je rukojmím ekonomického růstu, který v následujících letech bude zpomalovat. To povede k  nespokojenosti v  regionech a oslabování centrální moci. Komunistická strana tedy bude zaneprázdněna vnitřními problémy, v důsledku čehož její zahraniční politika nebude představovat reálnou hrozbu.

Postoj George Friedmana k Africe nejlépe vystihuje podtitul kapitoly, která se tímto kontinentem zabývá – „A place to leave alone“. Rozdrobenost kontinentu vede k absenci regionálních mocností, které by s podporou USA dokázaly pacifikovat své okolí. Afriku je však nutné sledovat a investovat do rozvojové pomoci, jelikož to napomáhá vylepšovat obraz USA v očích evropských států.

Z oblasti Jižní Ameriky nebude v nejbližší budoucnosti hrozit žádné vážnější ohrožení zájmů USA. Doporučení se týkají vyvažování síly Argentiny a Brazílie. Rychlý rozvoj námořnictva druhé jmenované země by totiž v budoucnu mohl ohrozit vojenskou rovnováhu v jižním Atlantiku. Originálně autor přistupuje k problematice pašování drog do USA přes mexické hranice. Klade důraz na pozitivní vliv, který takto vydělané finance mají na mexickou ekonomiku, v rámci které se legalizují. Na druhou stranu nezmiňuje, jak nákladná jsou bezpečnostní opatření, která zajišťují stabilitu v oblastech s vysokým vlivem drogových kartelů.

 

Kniha je i přes absenci překvapivých zjištění nepochybně zajímavá a čtivá. Jejím nedostatkem je, že není kladen rozdíl mezi zachováním impéria a republikánského systému státní správy, ve kterém budou zaručeny osobní svobody. Druhý problém spočívá v častém zjednodušování situace. Autor například vylučuje vojenské soupeření Indie s Čínou, a svůj postoj zdůvodňuje neprostupností Himalájí. Podobně je zveličován význam Karpat v souvislosti s bezpečností střední Evropy. Co lze naopak ocenit je poměrně originální přístup k Číně, která není démonizována jako ve většině ostatních děl, které se zabývají geopolitikou a mezinárodními vztahy.

 

George Friedman: The Next Decade: Empire and Republic in a Changing World

Doubleday, 2011, 272 s.

4 comments

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

4 Comments

  • Bertie
    23. 3. 2014, 20:02

    Docela by mě zajímalo, do jaké míry USA skutečně provozují vůči EU takhle cynickou politiku, protože jsem přesvědčen, že bychom na tom potenciálně mohli ztratit víc, než evropské velmoci.

    REPLY
    • Martin Pejřimovský@Bertie
      25. 3. 2014, 15:58

      USA umějí být značně cynickou mocností, určitě o tom vypovídá aféra s odposlechy evropských občanů a státníků… Otázkou samozřejmě je, zdali účelem tohoto shromažďování informací bylo vytvářet si možnosti pro případné narušování evropských integračních procesů, nebo spíše snaha hlouběji porozumět obtížně čitelným partnerům. Ale jinak viz. má druhá reakce – aby byla pro USA akceschopná EU skutečně významný problém (nebo dokonce hrozba), muselo by se před tím ve světě udát mnoho zásadních proměn, jejichž uskutečnění je v aktuálním desetiletí obtížně představitelné.

      REPLY
  • Jiří Schneider
    24. 3. 2014, 9:45

    1. Nejprve metodická poznámka: Než se necháme unést Friedmanovou knihou (nebo jiným podobné globálně-syntetickým pohledem na zahraniční politiku USA) je třeba přečíst si pasáže pojednávající o našem regionu, Evropě či přímo střední Evropě. A pokud tímto kalibračním testem autor cum grano salis projde, pak teprve dávat kredit tomu ostatnímu. 2. Teze G.Friedmana, že USA mají zájem na fragmentaci EU, dokládá pouze to, že si to někteří Američané (G.Friedman) myslí a snad i přejí. Patrně je za tím i lekce z druhé irácké války, kdy se v postoji k ní Evropa efektně rozdělila (nikoli ovčem na ose Berlín-Paříž). Moje zkušenost (ostatně i ruský odposlech Victorie Nuland – \“f*** the EU\“)) svědčí naopak o frustraci USA z evropské slabosti, z neschopnosti EU dohodnout a držet jednotný postoj, z klesající schopnosti Evropanů přispívat ke společné obraně v rámci NATO. Američané pro své zájmy zpravidla usilují ad hoc o podporu klíčových zemí EU (tu z Londýna, Berlína či z Paříže, ze Stockholmu nebo z Varšavy – stačí si vzít itinerář evropských cest prezidenta, viceprezidenta a ministrů zahraničí a obrany). Na rozdělování Evropy si tu stačíme (s pomocí Kremlu) sami.

    REPLY
    • Martin Pejřimovský@Jiří Schneider
      25. 3. 2014, 15:33

      Děkuji za reakci – pevně věřím tomu, že naprosté většině amerických policy makerů by se velice ulevilo, kdyby Evropská unie byla akceschopnější a jednotnější, než je tomu v současnosti. Tu pasáž o rozdělování EU vnímám spíše jako cvičný náhled na Evropu očima (salónního?) realismu, kterého se autor místy až příliš úzkostlivě drží v celé knize. S jistou mírou úsilí lze obhájit tezi, že žádné spojenectví netrvá věčně, a pokud by měl jednou nastat vážný spor mezi EU a USA, bylo by pro Washington jednodušší čelit heterogennímu celku s výrazně protichůdnými názory jednotlivých aktérů, nežli dobře fungujícímu společenství s výraznou hospodářskou a vojenskou silou. Je ale nepochybné, že v horizontu aktuálního desetiletí je pravděpodobnost vzniku upřímné touhy USA po větší rozdrobenosti EU prakticky na nule.

      REPLY

Nejnovější komentáře