Recenze: V labyrintu zpravodajských služeb

V těchto dnech byl knižní trh obohacen přispěním Jiřího Růžka, bývalého ředitele dvou českých zpravodajských služeb. Poměrně tuctový název knihy však nevystihuje dostatečně, v čem spočívá její nezvyklý přínos. Zpravodajské memoáry Jiřího Růžka jsou totiž deklarovaně subjektivním popisem snahy systematicky se vyrovnat s chaosem, který postihl „tajné služby“ po listopadu 1989. Pojednávají tedy o tom, co bychom módně mohli nazvat zpravodajskou tranzitologií. Růžek chronologicky vlastně navazuje na období, jehož se týkají knižní vzpomínky „předlistopadového“ generála Alojse Lorence. Žádná jiná literatura na toto téma u nás mezitím nevyšla. Z odborného hlediska je zajímavá i skutečnost, že oba pánové veleli kontrarozvědkám jak vojenským, tak i civilním.

ÚŘAD NA OCHRANU ÚSTAVY A DEMOKRACIE (ÚOÚD)

V době samých počátků vypořádávání dědictví po Státní bezpečnosti (kterým se někdo nejen baví, ale i živí dodnes), příliš brzy na to, aby vznikl nějaký funkční zpravodajský systém, přijel do Prahy americký prezident George Bush s chotí. To je možno s odstupem času  vyhodnotit jako větší statečnost, než později přistání jeho syna v téže funkci na letadlové lodi.

Růžek popisuje počátek rozkolu mezi „disidenty“, kteří nastoupili na ministerstvo vnitra. Přístup některých byl podobný Janu Rumlovi, který hlásal, že z rezortu udělá „Sady, lesy, zahradnictví“. Tím chvíli bavil národ, než lidem došlo, že to myslí vážně. Jiní se pokoušeli k rezortu přistupovat koncepčně, což znamenalo v očích porevolučních radikálů nálepku téměř „pokračovatelů StB“.

FEDERÁLNÍ INFORMAČNÍ SLUŽBA (FIS)

V prosinci 1990 byl Úřad na ochranu ústavy a demokracie (ÚOÚD) vedením Federálního ministerstva vnitra dosti brutálně zrušen a nahrazen FISem. Tento krok byl jen zjevným vyvrcholením předcházejícího a předznamenáním následujícího vývoje zpravodajského systému (FIS byla v létě 1991 zrušena a nahrazena Federální bezpečnostní informační službou /FBIS/, která skončila s rozpadem federace, a byla nahrazena Bezpečnostní informační službou České republiky /BIS ČR/, která byla v létě 1994 zrušena a nahrazena Bezpečnostní informační službou /BIS/). Všechny tyto změny dávaly zákonné důvody pro reorganizace služby a propouštění nepohodlných.

Tento vývoj je některými publikacemi popisován jako „řada logických a racionálních kroků jak politické reprezentace, tak vedení zpravodajských služeb“, ačkoliv Růžek – jak sám dodává – zažil a ve svých memoárech dokumentuje převážně pravý opak. Nejvíce všechny tyto reorganizace poškodily snahu kontrarozvědně chránit ekonomické zájmy republiky ….

ÚŘAD PRO ZAHRANIČNÍ STYKY A INFORMACE (ÚZSI)

Růžek s viditelným pohnutím a vděčně vzpomíná na neformální zpravodajská školení od „starých pánů“ (za všechny jmenujme Přemysla Holana), kteří kdysi pracovali na „první správě“ (I.S), neboli rozvědce, byli po roce 1968 vyhozeni, a reaktivováni se v roce 1990 vrátili do služby. Nikdy nebude dostatečně často opakován jejich důraz na to, že zpravodajské služby nemají konflikty podněcovat, ale naopak tlumit – jako tomu bylo v době karibské krize.

Pikantní je pasáž o vztahu zpravodajských služeb a „Hradu“, kde vznikla idea „paralelní služby“, která byla naštěstí přetavena do podoby útvaru podle britské Joint Intelligence Committee (JIC). Výsledným produktem pak byl vládní Výbor pro zpravodajskou činnost, jemuž se však – kvůli rychlému střídání politických garnitur v exekutivě a jejich fatálně odlišnému „chápání“ zpravodajství zejména – nikdy nepodařilo podstatně rozvinout svůj potenciál, který ve zpravodajském systému má.

VOJENSKÉ OBRANNÉ ZPRAVODAJSTVÍ (VOZ)

Popis Růžkova působení u VOZ tvoří jeden z pilířů knihy (druhým je jeho podobně dlouhá mise u BIS). V obou případech popisuje svou snahu o zlepšení stavu služby, a to ve velmi chvályhodném pořadí. Nejprve personalistika, protože jinak nemá cenu dělat nic. Potom analytika, neboli zpracování získaných informací, protože jinak nemá cenu je získávat. A nakonec operativa, kterou je třeba cíleně nasměrovat, a bez předchozích fází by to nemělo cenu.

Růžkovy úvahy taktické, politologické a metodické patří k tomu nejzajímavějšímu, protože příliš konkrétních příběhů v memoárech zodpovědného zpravodajce ani nelze očekávat. (Sám mohu potvrdit, že například kategorizací informačního toku VOZ značně předběhla ostatní služby ve zpravodajské komunitě.)

BEZPEČNOSTNÍ INFORMAČNÍ SLUŽBA (BIS)

Růžek se stal devátým ředitelem služby v průběhu devíti let (přičemž Stanislav Devátý, aby se to nepletlo, byl ředitelem sedmým). Růžek tuto pasáž začíná exkursem do desetileté polistopadové historie nástupních organizací po StB. Logicky vysvětluje, proč doktrina „kruhové obrany“ v samých počátcích nebyla až tak iracionální. Podává, proč strašení „starými strukturami“ a „komunistickým převratem“ bylo už velmi brzy po „přelivu moci“ nesmyslné, poklesle využívané pouze ideologicky.

Smutné je Růžkovo líčení o srážce dvou kultur, z nichž vyhrála ta primitivnější. Růžek konstatuje lapidárně: „Vše, co jsem kritizoval, bylo předchozím vedením vytvořeno úmyslně“. Pasivní rezistencí se obrnila i vlastní Růžkova akvizice na zefektivnění centrální analytiky, Dušan Navrátil (současný ředitel Národního bezpečnostního úřadu, NBÚ). S analytikou nepohnul, ředitelovu kritiku si vyložil jako podrývání svých náměstkovských pravomocí a nakonec se přidal mezi ty, kteří Růžkovi namydlili schody.

ZAMLČENÁ POINTA

Některé osoby jistě Růžkova kniha zarmoutí, jiné možná dokonce naštve – ale mnohem více bude těch, kterým půjde od srdce. Zvláště některé pasáže. Růžek reflektuje průběh a peripetie své profesionální kariéry, což tvoří pozadí a kontext jeho pronikání do jedné z nejzajímavějších lidských činností a názoru na její úlohu a povahu v současném světě. To by mohlo a mělo být podnětem – a spolu s jeho úvahami koncepčními a metodickými i cenným příspěvkem – k důstojné a velmi potřebné následné diskusi.

Nebývalou hodnotou této čtivé práce je to, že autor své názory říká otevřeně, na svou tvář, na své jméno, na svou odpovědnost. Není to anonymní kafrání, jaké je teď módou, devastující společenskou, politickou, ale i zpravodajskou kulturu. Je to slovo do pranice!

P.S. Postrádá-li pozorný čtenář zmínku o takzvané „pražské stopě“ v rámci šetření teroristického útoku na WTC (9/11/2001), neboli o údajném setkání Muhammada Atty s rezidentem iráckého muchábarátu v Praze, a o tom, co s tím udělal tehdejší premiér Miloš Zeman, ať si laskavě – už jenom kvůli této pasáži! – tu knihu koupí. Neprohloupí!

Rozšířenou verzi recenzi si dočtěte na České pozici.

1 comment
Jan Schneider
CONTRIBUTOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

1 Comment

  • Petr Z.
    9. 4. 2014, 20:15

    Myslím, že jednou z hlavních point knih je nezájem politiků, tedy koncových uživatelů, o zpravodajské informace. Bohužel na to nedává Jiří Růžek jednoduchou radu…

    REPLY

Nejnovější komentáře