Možná s titulkem nebudou mnozí souhlasit a možná by byl správný bez „malého krůčku“, ale… Zkrátka kousek od našich hranic je rozpadající se stát, který není schopen zajistit bezpečnost svých občanů, celistvost území, ani „dodávat“ základní služby. Vzhledem k tomu, že je ovšem v zájmu velmocí, které jej berou jako území „proxy střetu“, asi nehrozí totéž, co v Sýrii, nicméně gerilová, či občanská válka stále není vyloučena. Tím státem je Ukrajina a odehrává se toho v ní a kolem ní hodně, proto se omezím na několik postřehů a odkazů na zprávy, které mě z širšího důvodu v posledních dnech zaujaly a na krátký komentář, co by měla v této situaci učinit Česká republika.

Rebelie, odtržení Krymu a jeho anektování Ruskem nebyl začátek ani konec, ale druhý krok na cestě ke zhroucenému státu. Tím prvním byly demonstrace, které svrhly předchozí vládu. Nemyslím si o ní nic moc pozitivního, ale když začne rozhodovat ulice, konce jsou těžko odhadnutelné, protože na ulicích nejsou pouze lidé stejného smýšlení, a když se politická změna povede jednou, proč by se nepovedla opakovaně. Je to stejné jako s ramenem náchylným k vykloubení – čím častěji je vykloubené, tím je uvolněnější a tím méně stačí k tomu, aby bylo vyhozené z kloubu znovu (malá odbočka – metafora státu/společnosti/komunity jako těla je v Evropě velice oblíbená od středověku). A děje se tak opakovaně, dokud není zafixované/znehybněné (z pohledu státu autokracie, diktatura a v lepším případě – pokud je trpělivost bez zásahů ulice – dlouhé tranziční období a pak eventuálně nastolení demokracie).

To, že je Ukrajina ve fázi imploze říká i sám ukrajinský premiér. Naposledy dnes znovu obvinil bezpečnostní složky, že situaci nezvládají, že nebyly schopné zastavit propuknutí násilí v Oděse, které si vyžádalo na 40 mrtvých. Podobná slova na adresu policie použil již dříve, v souvislosti s tím, že „muži zákona“ příliš snadno opouštějí budovy, které jsou symbolem centrální a regionální moci a přenechávají je „rebelům“.

Ukrajinské ozbrojené síly jsou v plné pohotovosti a zatím jsou velice opatrně nasazovány proti protivládním silám v jednotlivých městech. Spíše je obkličují a snaží se je odříznout od okolního světa, než by vyhledávaly přímé střety, což neznamená, že by k nim nedocházelo, ale spíše mají partyzánský charakter – například sestřelení dvou vrtulníků, či ojediněléútoky na kontrolní stanoviště. Tento dosud opatrný postup může mít několikerý důvod:

1. obava ze ztráty podpory, pokud by došlo ke krveprolití, ke kterému při vojenské operaci – sebeopatrněji prováděné – může snadno dojít;
2. obava z iniciace občanské, či gerilové války a
3. nedůvěra v loajalitu ozbrojených sil vládě v Kyjevě a obava z vypovězení poslušnosti, respektive přechodu na stranu protivládních sil.

Tyto tři důvody mohou být tím, co zatím ukrajinskou vládu vede k opatrnému manévrování. Nicméně, to se může kdykoli změnit.

Ve válce obecně a v té gerilové zvlášť je dobré znát, kdo je kdo, jaké jsou důvody k povstání a odporu vůči centrální moci, jaká je podpora partyzánských sil mezi obyvatelstvem a podobně. Proto mě zaujaly dva články (a zajisté jich je více), které se týkají dvou představitelů takzvaných proruských sil a širšího zázemí. Prvním je text s názvem Pro-Russian Commander in Eastern Ukraine Sheds Light on Origin of Militants a je o Igoru Strelkovovi, který mimo jiné tvrdí, že bojovníky na východ Ukrajiny přivedl z Krymu a je skutečně zvláštní postavou. Druhý se (dosti zvláštně) jmenuje Pro-Russian separatists in eastern Ukraine were ‘nobodies’ — until now.

Další oblastí, kterou je důležité sledovat, je vyšší politika, ta velmocenská. Pozice jednoho z klíčových hráčů – Číny – je stále opatrná, nicméně je na straně Ruska. Význam Číny se zvětšuje především kvůli ekonomické moci. Mimochodem, statistici tento týden poopravili svůj odhad, že čínská ekonomika nepřekoná co do velikosti tu americkou do roku 2019. Na základě nových dat jsou přesvědčeni, že se změna na přední příčce odehraje již letos. Bude to historický okamžik, protože Spojené státy si drží světové prvenství od konce 19. století.

Co se týče Ukrajiny, postoj Pekingu je opatrný a tradiční, nicméně vcelku jasný. Sice vyzývá obě strany ke smírnému řešení krize, ale kritizuje uvalené americké i evropské sankce. Zároveň se připravuje na společné čínsko-ruské námořní manévry ve Východočínském moři. Ty slouží nejenom Moskvě jako důkaz, že ji Čína podporuje i přes cokoli, co se odehrává daleko v Evropě, ale i Pekingu, který tím zase vysílá jasný signál Japonsku, Jižní Koreji či Tchajwanu.

Jedna drobnost, Američané prý nejsou schopni nahradit ruské motory, které používají v raketách, čímž může být ohroženo vypouštěný satelitů. Tyto motory jim docházejí, či dojdou kvůli uvalení sankcí. Zprávy o ekonomickém propojení jednotlivých světových aktérů mohou vést k mylnému dojmu, že závislost jednotlivých států na sobě povede k racionálnímu politickému rozhodnutí, pokud by se situace vyhrotila tak, že by se objevily úvahy na provedení radikálnějších kroků, či dokonce užití síly. Jinými slovy, že vzájemná závislost zajistí mír. Jak ukazuje historie a ve svých knihách například Niall Ferguson, je tato úvaha mylná. Pokud by totiž platilo, že racionálno a kalkul je tím, co tvoří politiku, nikdy by třeba nevypukla 1. světová válka, protože evropské mocnosti byly propojené politicky (královské domy měly úzké příbuzenské svazky) i ekonomicky (nejenom na dodávce surovin a výměně zboží, ale především finančně) a válkou by tratili všichni.

A nakonec, nedaleko nás, přímo u hranic Evropské unie a Severoatlantické aliance je implodující stát. Jak vše dopadne, se nedá odhadnout, nicméně se dá předpokládat, že dochází k překreslování geopolitických map, jak je známe a že to bude mít dalekosáhlé dopady na bezpečnost našeho regionu do budoucna. Před pár dny mi jeden známý položil otázku, co by se u nás mělo stát ke zvýšení obranyschopnosti země. Možná očekával úvahy o mobilizaci, ale ta podle mě není na místě. Jednak si nemyslím, že nějaká další velká válka je zítra na spadnutí a také vzhledem k tomu, že jsme v nedbalkách, je zapotřebí přijmout méně viditelné, ale smysluplnější kroky, než je mobilizace.

1. je zapotřebí přijmout jakýsi „plán zajištění obrany“ propojený se střednědobým plánem Ministerstva obrany a postupně začít přímo, či nepřímo (prostřednictvím fondu) zvyšovat rozpočet tak, aby během přibližně pěti let dosáhl alespoň 1,5 procenta HDP (se zvýšením je nutné začít okamžitě, ne až příští rok; mimochodem úvahy o zvýšení obranného rozpočtu na příští rok znějí půvabně, když se v tuto chvíli hovoří o přidání toho, co mělo být součástí rozpočtu již letos a bylo novou sněmovnou sebráno v prosinci 2013);
2. peníze nesmějí být pouze využity na modernizaci výzbroje, výstroje, dokoupení munice a tak dále, ale i na zvýšení počtu personálu, tedy na nábory a související náklady. Po necelých deseti letech škrtů zkrátka máme příliš málo vojáků;
3. co nejrychleji musí být doprojednána legislativa, která je nyní v parlamentu – především novela zákona 221/1999, Sb. o vojácích z povolání – a do procesu ve zrychleném řízení vrácena a schválena legislativa týkající se záloh;
4. profesionální jádro armády může být při nasazení udržitelné pouze s využitím zálohy – primárně aktivní, následně povinné (respektive jejími částmi). Proto je nezbytné co nejrychleji aplikovat již navržené změny v případě aktivní zálohy a zahájit nábor a výcvik. U povinné zálohy by měl probíhat monitoring obyvatelstva (zjišťování zdravotního stavu a podobně, tedy toho, co se již léta nedělá a nekontroluje);
5. měla by probíhat spojenecká cvičení, jako bylo například loňské Steadfast Jazz 2013. I přes nákladnost je tento způsob přípravy na obranu území pro nás naprosto nezbytný. A v dohledné době by měla probíhat častěji i cvičení nejenom profesionální části našich ozbrojených sil, ale i ta s využitím zálohy (aktivní i povinné).