Recenze: Vojáci: protokoly o boji, zabíjení a umírání

Když se kniha v roce 2011 poprvé objevila na německém trhu, objevil se na webových
stránkách magazínu Blesk článek s názvem – Vyšla přelomová kniha rozhovorů s Hitlerovými vojáky. Jeho autor tvrdí, že kniha popisuje německé vojáky, bojující ve druhé světové válce, jako chladnokrevné vraždící bestie, kterým dělá radost zabíjet nevinné civilisty a ve vězení si povídají historky o tom, jak je bavilo znásilňovat, házet bomby z letadel a zabít kohokoliv si usmysleli. Zcela v duchu bulvárních médií je článek naprosto mimo mísu, překrucuje fakta a  dělá senzaci z něčeho, co jí není. Pravdu má pouze v tom, že se skutečně jedná o významnou studii lidského chování.

Počátkem letošního roku kniha vyšla v českém překladu a o tom, co skutečně sděluje si tak může udělat obrázek každý sám. Dílo nezapře, že jeho autory jsou vzdělaní univerzitní profesoři, občasnou akademickou těžkopádnost ale kniha bohatě vyvažuje řadou zajímavých postřehů, platných v každé válce a životech vojáků na bojišti, bez ohledu na historickou dobu, ve které se odehrávají. Snahou autorů sice bylo rekonstruovat, jak konkrétně za druhé světové války němečtí vojáci vnímali sami sebe i své nepřátele, jak smýšleli o Adolfu Hitlerovi a nacismu, nebo proč nepřestali bojovat ani tehdy, když už se válka zdála zcela prohraná. Jejich studie ale nakonec poodkrývá mnohem více, než jen vnitřní svět německých vojáků mezi roky 1939 až 1945.

Skoro celá první čtvrtina knihy může sloužit jako učebnice sociální psychologie. Na řadě situací z vojenského prostředí a války vysvětluje některá z typických témat tohoto oboru, např. jak vnímáme a posuzujeme realitu, jakou roli v chování hrají sociální závazky, okolní společnost a kulturní vazby, vojenský hodnotový systém nebo ideologie. Prostřednictvím zapsaných odposlechů rozhovorů mezi tisíci vojáků autoři  znovu a znovu potvrzují fakt, že lidé (vojáci) se chovají především podle toho, jak si myslí, že se to od nich očekává. A že toto chování nemá obvykle příliš silnou spojitost s nějakým abstraktním pohledem na svět (v tomto případě nacistickou ideologií), ale spíše s konkrétní situací na konkrétním místě, účelem a funkcí nasazení a především se skupinou, ke které dotyčný voják přísluší.

 

Protokoly o boji, zabíjení a umírání jsou rozděleny do mnoha tématických oblastí. Některé jsou typické pro druhou světovou válku (nacismus, víra ve vůdce, masové popravy a vyhlazování Židů), jiná se ale vztahují k životu vojáků ve válce všeobecně.  Patří sem třeba všechny ty rozhovory o technice a výzbroji, vzájemném soupeření různých typů jednotek, vojenských hodnotách, zažitých dobrodružstvích, dosažených válečných úspěších a vyznamenání,  sexu, zacházení s válečnými zajatci nebo také různé mýty a zvěsti.

 

Kniha po celou dobu zdůrazňuje fakt, že válka je zasazena do zcela jiného rámce než mírový život, jsou v ní přiměřená jiná rozhodnutí a proto posouvá měřítka toho, to je správné nebo špatné. Přesto v žádném případě neomlouvá zločiny spáchané během druhé nebo kterékoliv jiné války. Je v ní ale často kladena otázka, do jaké míry byl každodenní boj běžných německých vojáků ovlivněn nacistickou ideologií. Svá zjištění autoři shrnují takto:

 

Podle našeho názoru je posun referenčního rámce z civilní do válečné roviny rozhodujícím faktorem, mnohem důležitějším než jakýkoliv pohled na svět, dispozice a ideologie. Ty jsou důležité pouze pro to, co vojáci považují za předvídatelné, spravedlivé, dráždivé nebo šokující, ale ne pro to, co dělají. To se může zdát vzhledem k tomu, co tito vojáci napáchali, příliš lapidární, ale válka utváří kontext událostí a jednání, ve kterém lidé dělají to, co by za jiných podmínek nikdy neudělali. V tomto kontextu vojáci zabíjejí Židy, aniž by byli antisemité, a „fanaticky“ brání svou zemi, aniž by byli nacisté. Je načase přestat s přeceňováním ideologické roviny; ideologie může být podnětem k válce, nevysvětluje však, proč vojáci zabíjejí či páchají válečné zločiny.

 

Kniha je velmi obsáhlá, má přes 400 stran čistého textu a zatímco některé podkapitoly jsou zajímavější, jinými se spíše jen tak prokoušete. Nicméně, poslední kapitola – Do jaké míry byla válka wehrmachtu nacistická?, je působivým shrnutím a strhává čtenářovu pozornost. Prostřednictvím skutečných událostí ze současných válek v Iráku nebo Afghánistánu názorně vysvětluje, že mnohé z toho, co zachytili odposlechy „Hitlerových vojáků“ opravdu zdaleka nesouvisí s nacistickou ideologií, ale naprosto běžnou realitou každé války. Tuto kapitolu  budou mít pacifisté, ale i mnoho dalších čtenářů, možná velký problém zkousnout. Válečná vřava je v ní nahlížena mimo jiné jako něco naprosto banálního, jako běžná práce.

 

To je přesně důvodem, proč k zabíjení ve válce není potřeba žádné výrazné psychologické adaptace, ani překonání sebe sama nebo socializace. V takovém případě dochází pouze k posunu kontextu, ve kterém člověk dělá to, co by beztoho dělal. Pro vojáky, kteří mají v tomto novém kontextu dělat pouze to, k čemu byli vycvičeni, se nemění vůbec nic – kromě toho, že jde do tuhého. Přechod z výcviku do praxe, jak již bylo vidět na mnoha případech, nezřídka doprovázelo překvapení, strach, ale také nadšení a fascinace; v žádném případě se však nezměnila definice toho, co měl člověk dělat a co bylo jeho povinností.

 

Neúprosnou optikou ničím nepřikrášlené reality uzavírají autoři knihu tématem násilí. Považují za nemístné podivovat se a rozhořčovat se nad tím, že ve válce lidé umírají, jsou zabíjení a mrzačeni. Ve válce to tak prostě je! K násilí se totiž uchylují naprosto všichni – muži, ženy, muslimové i katolíci, pokud se jim to z hlediska kulturních a sociálních situací jeví jako smysluplné. K tomu, aby se někdo rozhodl zabíjet druhé lidi stačí, když se cítí existenčně ohrožen a nebo v tom vidí politický, kulturní nebo náboženský smysl. Použití násilí se tak netýká pouze válek, ale i mnoha jiných sociálních situací.

 

Pokud přestaneme definovat násilí jako odchylku, dozvíme se více o naší společnosti a jejím fungování, než když budeme dále sdílet iluze o sobě samé. Pokud tedy znovu zařadíme násilí v jeho nejrůznějších podobách do inventáře možností sociálního jednání lidských společenství zaměřených na přežití, poznáme, že se vždy současně jedná o společenství produkujících zkázu. Víra moderní doby v to, že je vzdálena násilí, je iluzorní. Lidé zabíjejí z nejrůznějších důvodů. Vojáci zabíjejí, protože je to jejich práce.

 

Z mého pohledu je kniha přínosná v několika směrech. Jejím zřejmě nejvýraznějším pozitivem je ale otevřenost s jakou se zabývá stinnými stránkami lidské povahy. V psychologii, vysvětlující lidské chování v extrémních (traumatizujících) situacích, se říká, že v nenormálních situacích je jakýkoliv druh reakce normální. A válka bezesporu patří mezi ty životní situace nejextrémnější. Autory, coby vzdělané intelektuály, rozhodně nepodezřívám z náklonnosti k násilí, o to více cením jejich názory a zevšeobecnění, které války a s nimi související, pro někoho nepochopitelně kruté, chování vojáků samoúčelně neodsuzují, nýbrž na základě opakovaných faktů vysvětlují jako nepřekvapivou součást lidských životů.

 

Sönke Neitzel, Harald Welzer – Vojáci: protokoly o boji, zabíjení a umírání

528 stran, Academia, 2014, ISBN 978-80-200-2334-6

2 comments
Profilový obrázek
LadislavKabat
CONTRIBUTOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

2 Comments

  • Profilový obrázek
    Ivo
    9. 8. 2014, 16:12

    Moc pěkná recenze knihy ke které bych se asi jinak nedostal. Souhlas s většinou tezí, ale jedna je podle mého názoru vedle jak ta jedle – je uvedena ke konci recenze:

    „To je přesně důvodem, proč k zabíjení ve válce není potřeba žádné výrazné psychologické adaptace, ani překonání sebe sama nebo socializace. V takovém případě dochází pouze k posunu kontextu, ve kterém člověk dělá to, co by beztoho dělal.“

    Skutečně doporučuji si přečíst mimořádně čtivou knihu „On Killing“ od Davida Grossmana, klinického psychologa a zároveň bývalého příslušníka jednotek Rangers.

    http://www.amazon.co.uk/Killing-Psychological-Cost-Learning-Society/dp/0316040932/ref=sr_1_1?s=books&ie=UTF8&qid=1407593077&sr=1-1&keywords=on+killing

    Právě že socializace, psychologická adaptace a překonání sama sebe jsou úhelnými kameny jednotky, která je schopná vést úspěšnou bojovou činnost, tzn. zabíjet ty na druhé straně. Armády postupem času vyvinuly v zásadě 3 hlavní skupiny metod jak zajistit, aby jejich vojáci byli v rozhodný čas OCHOTNI zabít nepřítele. Nutno říci, že v tom v ještě historicky nedávné době slušně selhávaly. Dle studie „Men Against Fire“ od S. Marshalla počet spojeneckých vojáků, kteří použili během akce zbraň S ÚMYSLEM ZABÍT nedosahoval ani 15%. Ve Vietnamu to bylo přes 90%.

    A k „posunu kontextu“ došlo bezpochyby v obou dvou případech, v případě 2. sv podle mne ještě výraznějšímu, ale výsledky byly dramaticky odlišné…

    REPLY
    • Profilový obrázek
      Ladislav Kabát@Ivo
      10. 8. 2014, 10:31

      Díky za příspěvek. S tím co píšete o nutnosti psychologické adaptace a společenského začlenění do jednotky naprosto souhlasím. Ale to se bavíme spíše o samotném přechodu z civilního prostředí do vojenského a o výcviku nových vojáků.

      Věřím ale, že pokud si knihu přečtete, tak se vybraná citace o nepotřebnosti výrazné psychologické adaptace zasadí více do kontextu a nebude Vám toto tvrzení připadat tak mimo. Podle mého je potřeba si u této citace uvědomit, že autoři nemluví konkrétně o aktu zabíjení, ale všeobecném přizpůsobení se nové situaci v podobě války. Snaží se říci, že v momentě vypuknutí války mnoho civilistů vlastně vymění jednu práci (dělníka, úředníka) za druhou (vojáka), kterou často vykonávají stejně svědomitě jako tu civilní. A nemají z toho automaticky trauma, protože válka posunula měřítka hodnot a chování – dělají prostě to, co je třeba a je v rámci dané války považováno za správné. A (profesionální) vojáci jdou dělat právě to, k čemu jsou cvičeni – někteří možná neradi, někteří se strachem a jiní s nadšením, ale všichni s vědomím, že k tomuto se přeci upsali.

      David Grossman se naproti tomu věnuje především samotnému aktu zabíjení. Pro mě ale nejsou jeho názory v rozporu s tím, co mezi řádky říká kniha Vojáci. On sám mimo jiné říká, že i když stejně jako jiné živočišné druhy máme v sobě zakódovaný jistý „odpor“ vůči zabíjení příslušníků svého druhu, jsme po celou dobu našich dějin extrémně úspěšní v překonávání tohoto odporu. Stejně tak říká, že prací vojáka (nebo policisty) je boj proti násilí. A bojují proti němu právě násilím. Násilí je jejich nepřítelem, ale je i jejich pracovním nástrojem. Musí násilí rozumět, musí se v něm zdokonalovat … http://www.youtube.com/watch?v=7FTV9nExiDE. Podle mě se to hezky doplňuje.

      REPLY

Nejnovější komentáře