Trička, jejichž prodejem se získávají peníze na pomoc rodinám padlých vojáků; Foto Tomáš Třeštík (přetištěno se souhlasem organizátorů)

Posezení v hospodě k pátému výročí založení tohoto blogu se myslím docela vydařilo. Probrali jsme všechna možná témata a bylo osvěžující potkat nové tváře i ty, jejichž komentáře člověk maximálně čte, či si s nimi dopisuje. Jeden z nápadů, který z diskuse vyplynul, bylo na OWOP udělat menší seriál ne o tom, co se podařilo udělat, ale naopak o tom, co se dotáhnout nepovedlo. Je fakt, že je to možná poučnější, než psát o tom, co vyšlo. Samozřejmě, jedná se o můj – tedy značně subjektivní – pohled, navíc poznamenaný nedokonalou pamětí.

Pokusím se postupně, jak čas dovolí, popsat několik témat, o kterých jsme v době, kdy jsem byl na ministerstvu, uvažovali, ale které se nepodařilo, z různých důvodů, posunout dál. Začnu tématem, které možná většině z vás přijde marginální, ale jednak má svůj význam a navíc je aktuální. Týká se zajištění pomoci vojákům a jejich rodinám, které z různých důvodů ocitnou v nouzi.

Několikrát jsme se v uplynulých letech bavili s některými vrcholovými představiteli Generálního štábu (obecně ministerstva) o tom, že armádě chybí nějaký fond/nadace ve stylu „Vojáci sobě“, který by díky solidaritě mezi vojáky, darům i ad hoc akcím mohl získávat a vydávat peníze na různé dlouhodobější programy pro ty, kteří slouží, či sloužili této zemi a ocitli se ve složité situaci. Nejde o to, že by se stát nebyl schopen postarat o zraněné vojáky, či o pozůstalé – prvotní pomoc je na poměrně dobré úrovni. Neméně důležitá je dlouhodobější, respektive trvalá pomoc například dětem. Nadace by ovšem mohla podporovat i další projekty, jako je třeba doplňková pomoc veteránům se začleňováním se do pracovního procesu a podobně.

Zkrátka armádě, respektive ženám a mužům v uniformě chybí to, co již mnoho let existuje pro policisty a hasiče. Skutečně nejde o to, že by Ministerstvo obrany nic nedělalo, ale nadace či fond, který by byl přímo spravovaný vojáky, doplňující stávající činnost státu a zároveň spolupracující s různými aktivitami soukromými by měl řadu výhod.

1. solidarita je důležitým motivačním faktorem pro každou organizaci – napomáhá nejenom soudržnosti, ale může být i důležitá pro rozhodování o tom, zda se součástí organizace stanu, či nikoli;
2. zvyšuje jistotu jednotlivce, že – pokud neudělá nějakou hloupost – může se on i jeho rodina spolehnout na nějakou, předem definovanou pomoc, což má samozřejmě dopad na jeho spokojenost, či výkon a
3. aktivity podobného fondu/nadace pomáhají propagovat činnost dané organizace, což zvláště v případě profesionální armády a její propojenosti s civilní společnosti, kterou má chránit, je velice důležité.

Nejde o to, že by nic takového neexistovalo. Například 601. skupina speciálních sil má svůj fond, podobně i Vojenská policie (pokud se nemýlím). Neexistuje však nic, co by bylo zastřešeno na úrovni armády (tedy největší složky) a co by tedy mělo patřičnou sílu, která by byla schopná integrovat jednotlivé roztříštěné aktivity jak soukromých subjektů, tak i například Odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany, který je schopen získávat na některé projekty financování i z evropských fondů.

O tom, že podobná úvaha není nová, svědčí například jeden z materiálů, který jsem nalezl ve svém archivu a který je z roku 2012. Tehdy vznikl úkol s názvem „Fond solidarity“ pro vojáky z povolání, který pocházel od ministra Alexandra Vondry a byl posléze převzat ministryní Karolínou Peake i předsedou vlády Petrem Nečasem v době, kdy vykonával funkci ministra obrany. Úkol byl „odepsán“ z evidence (potkal jej osud mnoha dalších úkolů, které „vyšumí“) na konci prosince 2012 s tím, že

…po legislativní stránce při splnění všech zákonem daných podmínek je zřízení a vedení uvedeného fondu pod hlavičkou MO nebo AČR velice složité ne-li nemožné. Z tohoto důvodu NGŠ AČR navrhuje a žádá o zrušení uvedeného úkolu na Vaší úrovni s tím, že tento úkol si převede pod sebe, problematikou se bude osobně i nadále zabývat a pokud nalezne nějaký řešitelný způsob, bude paní ministryni informovat.

Říká se, že svět byznysu je plný zkrachovalých nápadů, které přišly příliš brzy. Kdo si dnes například vzpomene na tehdy přelomový tablet Microsoftu z roku 2001, který se s různých důvodů neujal, aby se za několik let prosadil ipad od konkurenčního Apple. I pro vznik fondu/nadace asi bylo příliš brzy a tento nápad nezískal to nejdůležitější – někoho, kdo by si vzal myšlenku za svou a pracoval na ní.

Podobně neúspěšné byly snahy mé a několika mých kolegů prosadit prodávání vlčích máků před dnem veteránů 11. listopadu a získané peníze použít na nějaký dobročinný účel spojený s vojáky. Dokonce jsme již sondovali možnou spolupráci se Sokolem, jehož členové by vlčí máky prodávali (podobný model jaký používá Charita ČR při Tříkrálové sbírce). Nevyšlo to naposledy loni a nyní se zdá, že by nestátní sektor mohl být rychlejší – viz nedávno vzniklý Spolek vlčí máky.

Červencová tragédie v Afghánistánu ovšem oživila myšlenku vytvoření nějakého fondu/nadace, který by pomáhal především vojákům a jejich rodinám v těžkých životních situacích. Aktivita vojáků ze 41. mechanizovaného praporu a 43. výsadkového praporu, která vedla nejprve k založení transparentního účtu, na kterém se doposud sešlo více než 3,8 milionu korun a k benefičnímu koncertu, který se uskuteční tuto středu obnovila úvahy o zřízení něčeho trvalejšího. Podle informací OWOP vydal Náčelník Generálního štábu AČR generál Petr Pavel úkol, aby pracovní skupina nalezla nějaké trvalé řešení, takže to snad tentokrát neskončí, jako před rokem a rok před tím…

Možností, jak k problematice přistoupit je celá řada – špatných, i dobrých. Vzhledem k tomu, že jsem absolvoval řadu diskusí na toto téma, dovolím si několik poznámek k tomu, co by měl fond/nadace (či cokoli jiného s čím skupina přijde) splňovat, aby byl – podle mého soukromého názoru – výsledek pozitivní:

1. je zapotřebí úsilí a zdroje integrovat, nikoli vytvořit další unikátní projekt, který bude jen „můj“. Z tohoto důvodu by bylo vhodné, kdyby v řídícím/kontrolním výboru byli nejenom zástupci Generálního štábu a armády, ale i dalších částí ministerstva (především Odboru pro válečné veterány, Vojenského historického ústavu a tak dále) a občanských organizací;
2. projekt musí mít ovšem jednu „hlavu“, a pokud má jít skutečně o typ „Vojáci sobě“, pak to musí být někdo z armády;
3. klíčový je pocit „vlastnictví“ – daný projekt má sloužit vojákům, bez důvěry v jeho smysluplnost a „ovlivnitelnost“ toho na co jsou peníze vydávány, nebude fungovat;
4. projekt musí být zcela transparentní a pro futuro otevřený;
5. otevřenost se týká i financování různých programů, které by si nezajišťoval sám, ale zajišťoval jej pro něj někdo jiný (s více zkušenostmi);
6. cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, proto je od počátku nutné si stanovit jen několik „oblastí zájmu“, které se zároveň nebudou krýt s tím, co již poskytuje někdo jiný;
7. je nutné nalézt permanentní zdroj financování a nespoléhat jen na financování ad hoc. Oním permanentním zdrojem mohou být například každoměsíční dobrovolné příspěvky vojáků ze svého platu (když dá tisíc lidí měsíčně deset korun, za rok to je 120 tisíc korun) a ad hoc financováním je právě den veteránů a prodej vlčích máků, dary vybrané na každoročním plese armády, každoroční akce Sparta vzdává hold a podobně. Takových akcí musí být ovšem pouze několik do roka, jinak přestanou fungovat;
8. více než vhodná je úzká spolupráce s organizacemi jako Skaut, či Česká obec sokolská, které jednak měly k brannosti vždy blízko a zároveň mají ve svých řadách dostatek lidí schopných pomoci se sbírkami;
9. odhaduji, že velké debaty se povedou o struktuře, respektive o statutu. Těžko říct, co by bylo nejvhodnější, jestli využít nějaké stávající nadace a pro projekt využít její struktury, či zda založit vlastní fond/nadaci. Obojí může mít své výhody. Já osobně se přikláním k samostatnosti, i přesto, že sebou nese vyšší administrativní zátěž. Nicméně se dá předpokládat, že když pomine prvotní tlak a „prach si sedne“, zátěž se sníží. Řada vojáků má profese, které jsou pro administrování projektu nezbytné a navíc se dají – alespoň pro začátek – najmout lidi, kteří mají s podobnými aktivitami zkušenosti z nestátní sféry. Důležité je, aby se projekt nestal „úřednickým cvičením“ – pokud mu budou vládnout úředníci v uniformách, či bez nich, vyprázdní se smysl, zkostnatí a přijde o zdroje;
10. projekt se nesmí stát náhražkou odborů, které vojáci nemohou ze zákona mít.

Mrzí mě, že jsem nedokázal udělat v této věci více, dnes už mohla existovat. Držím palce. Hlavní poučení z našeho neúspěchu v tomto případě je jednoduché – pokud podobný projekt nenajde člověka dostatečně vysoko postaveného, ale nikoli na vrcholu (kvůli zahlcenosti top managamentu velkým množství úkolů/problémů), který jej nebude „tlačit“ a nedokáže přesvědčit okolí o jeho prospěšnosti a významu a nezajistí si jeho spolupráci, pak nebude mít šanci na úspěch.