Český voják s „paintballkou“, která slouží k zastrašování především místní mládeže občas kamenující vojáky; Foto František Šulc

Jak jsem již psal, strávil jsem pár týdnů v Afghánistánu, především na Bagrámu s vojáky ze 2. strážní roty BAF. Byl to velice zajímavý pobyt a chtěl bych poděkovat za podporu všem na Generálním štábu, kteří mi pomohli a vojákům na Bagrámu i v Kábulu. Bez nich by se cesta neuskutečnila, respektive by nemohla vzniknout obsáhlá reportáž, která vyjde zítra v druhém čísle časopisu Reportér. Text je doprovozen skvělými fotografiemi rotmistra Daniela Hlaváče ze 43. výsadkového praporu z Chrudimi. A mimochodem, posílal své příspěvky do letošního ročníku soutěže Czech Press Photo, jejíž výsledky mají být vyhlášené v pondělí. Moc bych mu přál, aby se jeho práce líbila. Třeba noční fotky, které dělal na patrolách, jsou nádherné a doufám, že podobně je budou hodnotit i porotci.

Článek v Reportéru není jediný. V příštích dnech by se měly objevit další, kratší texty na webových stránkách. Prvním z nich je text o občasném používání „paintballek“ jako neletálního prostředku, který má zastrašit místní mládež od kamenování vojáků. To je v některých oblastech obvyklé a zvláště pro pěší patrolu nebezpečné. Níže je text, který se dnes objevil na webových stránkách Reportéra.

Paintball se zrodil ve Spojených státech – nešlo ovšem o sport, jaký známe z dnešní doby. „Paintballky“ původně používali američtí lesníci ke značkování stromů v lese určených k poražení a farmáři ke značkování dobytka. Aby nemuseli vystupovat z auta, vystřelili plastový náboj naplněný barvou. Teprve pak se stal z paintballu sport a zábava, která se rozšířila do mnoha zemí světa.

Nyní ovšem „paintballky“ nosí i spojenečtí vojáci v Afghánistánu.

Jde o součást trendu, který je patrný od osmdesátých let. Zatímco v historii je časté, že vynálezy určené primárně pro armády se prosadily také v civilním životě, v posledních desetiletích se objevuje i opačná cesta: původně civilní vynálezy se hodí vojákům. Někdy jde o elektronická zařízení a nové materiály, jindy jde však o věci vcelku jednoduché – jako právě vzduchové pušky s barevnými náplněmi.

Použití „paintballky“ je snadné: odjistí se plynová bomba a pojistka na spoušti a pak už se může střílet. „V Lógaru jsme používali výbušky, nebo šrapnely ze signální pistole na odrazení. Tady máme k dispozici paintballky,“ říká velitel 2. strážní roty na základně Bagrám kapitán Jiří Pazděra ze Žatce. „Paintballka“ používaná v Afghánistánu se podobá více původní verzi amerických lesníků a farmářů. Při zásahu se rozprskne neškodná barva, jen náraz může v nejhorším případě člověka zranit. Vojáci z nich střílí skutečně jen v nouzi. Na četu (17 vojáků) je jen jedna a stará se o ní střelec.

„Paintballku“ použila česká jednotka nedávno v oblasti, jež je základnou kriminálních gangů, které nemají vazby na radikální hnutí Talibán. Mladíci tam házeli na vojáky kameny. Někdy zazvonil kámen o pancíř vozidel českých vojáků, či propadl střeleckou věží vozidla MaxxPro dovnitř; horší bylo, když se stal terčem voják na patrole. „Výrostci začínali být stále agresivnější. Jezdil jsem za maliky (staršiny vesnic, pozn. redakce), jezdil jsem do škol a strašil jsem je: jestli nepřestanete, nebudeme vám dodávat školní potřeby. Oni to vždy slíbili, dva tři týdny byl klid a pak to zase začalo. Tak jsem je upozornil, že když nemají respekt oni k nám, nebudeme ho mít my k nim, a jestli budou i nadále házet kamení, střelíme je do nohy. Vojákům jsem dal jasná pravidla: musejí střílet pod pás. A funguje to,“ říká Jiří Pazděra.

Použití „paintballek“ je v souladu se spojeneckou koncepcí „protipovstaleckého boje“ (COIN – counterinsurgency). Jednoduše řečeno, jejím principem je v maximální možné míře ochraňovat civilní obyvatelstvo v oblasti konfliktu, chovat se lépe než povstalci tak, aby se místní od povstalců odvrátili: povstalci totiž bez spolupráce s místními totiž nemohou existovat. Tato koncepce není historicky nic nového, nicméně její aplikace je obvykle pro armády poměrně složitá – zvláště pokud jde o asymetrický konflikt, kdy protivník není stejně vycvičený a nepoužívá stejné postupy.

S kamenováním mají zkušenosti i afghánští policisté. „Občas kamenují i nás a to kvůli tomu, že spolupracujeme s koaličními silami,“ říká poručík Shafiallah, velitel jedné z policejních stanic, kterou čeští vojáci často navštěvují. V inkriminované oblasti skutečně nešlo o politiku. Jde o takzvaný „poloostrov“, což je oblast mezi dvěma řekami několik kilometrů od letecké základny Bagrám. Dospělí indoktrinovali mladíky tím, že pokud budou vojáky kamenovat, až jednou zemřou, přičte se jim k dobru a oni půjdou přímo do nebe. Jak se zjistilo, odpor proti koaličním a afghánským silám neměl skutečně na svědomí Talibán, ale právě kriminální skupiny: ty mají v této oblasti centrum, které využívají především k pašování zboží, a vojáci a policisté, kteří tam hlídkují, jim kazí „obchody“.

„Nedá se říct, že by nás tu nechtěli, je to mnohem složitější. V jedné vesnici po nás házejí kamení, v druhé stojí u silnice a mávají nám,“ říká desátník Jan Benda ze 43. výsadkového praporu v Chrudimi.

Mnohotvárnost protivníka je pro povstalecký boj v Afghánistánu obecně typická.  Mnohdy lze těžko oddělit kriminální od ideologických, respektive politických motivů a někdy se tyto motivy vzájemně podporují a prolínají. Například na hlavních cestách přepadají konvoje se zásobami nejenom povstalci z Talibánu, ale i kriminální gangy, které následně ukradené zboží prodávají. Někdy zcela otevřeně, jako například v krámcích v Kábulu, kde se dá koupit originální, většinou americký, vojenský materiál za směšnou cenu.

„Jelikož výrostci nevědí, že po nich nestřílíme normální zbraní, vždy se rozutečou, což je ostatně cíl,“ říká Benda. Pokud už je zasáhnou, zůstane většinou na oděvu barva a na kůži modřiny. „I kdyby to nefungovalo, pomáhá to mým klukům. Oni neměli žádný prostředek, jak se kamenování bránit,“ dodává Pazděra. „Teď mají prostředek, který ti pomůže vyřešit problém – když si vybereš toho, který dav řídí, a trefíš ho. Neříkám, že je to všelék, ale je to pomoc.“