Brzy to budou již dva roky, kdy Evropou otřásl špionážní skandál. Americká Národní zpravodajská agentura (NSA) odposlouchávala německou kancléřku, italskou vládu a francouzské občany. Zvláště skutečnost, že NSA odposlouchávala kancléřku Merkelovou, se zdá být pro Evropu nebezpečná. Nejde přitom pouze o bezpečnostní ohrožení. Jestliže německé zpravodajské služby nebyly schopné zabránit odposlechu kancléřky, otázkou zůstává, do jaké míry jsou chráněny německé, potažmo evropské firmy před průmyslovou špionáží…

Foto: Flicr, licence CC

Jedním z důsledků rozvoje komunikačních technologií se stalo ohrožení obchodních informací, informací o technologiích a technologických postupech. Zájem o tyto údaje je v soukromém sektoru přirozený. Bývají tím nejdražším, co firmy vlastní. Schopnost poslechnout si cizí telefonní hovor, možnost přečíst si emailovou komunikaci konkurence, nebo dokonce sledovat provozu na internetu. To vše je neocenitelné. Pro většinu firem něco mimo jejich možnosti. Co se však stane, když se v oblasti průmyslové špionáže špionážní technikou začne angažovat aktér vlastnící satelity a rozpracovaný systém signálního zpravodajství?

Koho sledovat, když válka skončila?
V dobách studené války byla průmyslová špionáž běžná. Zatímco se Sovětský svaz specializoval na zpravodajství z lidských zdrojů, západ preferoval zpravodajství signální. Typickým příkladem špionáže bylo vyzvídání v oblastech kosmického výzkumu nebo zbraňových a leteckých systémů. S rozpadem Sovětského svazu došlo k uvolnění kapacit zpravodajských služeb a přehodnocení priorit. Část těchto kapacit byla napříště věnována špionáži v čistě komerčním sektoru, respektive v té části průmyslu, který nebyl spojen s bezpečností.

I po rozpadu Sovětského svazu zůstalo nicméně něco, co bylo budováno již po druhé světové válce – partnerství mezi Spojenými státy, Velkou Británií, Kanadou, Novým Zélandem a Austrálií. Spoluprací těchto geograficky výhodně umístěných zemí se podařilo vytvořit síť odposlechových stanic, které umožnily odposlouchávat vysokofrekvenční rádio. Během šedesátých let začal být tento způsob komunikace opouštěn. V reakci na to vznikl počátkem sedmdesátých let Echelon – síť pro elektronický odposlech – schopný zachytit téměř jakoukoliv elektronickou komunikaci a pokrývající téměř celý svět.

Američané odposlouchávají i spojence
Podle výboru Evropského parlamentu je Echelon mimořádně výkonný monitorovací systém, který působí bez pevného legislativního zakotvení. Systémy pro odposlech mezinárodní komunikace nejsou obvykle zaměřeny na obyvatele a společnosti dané země. Proto ten, jehož zprávy byly zachyceny, pravděpodobně nebude mít právní ochranu. Osoba nebo firma se tak může ocitnout vydána na milost a nemilost systému. Není třeba dodávat, že si lze jen stěží představit důvod, proč by stát přiznával průmyslovou špionáž prováděnou jeho zpravodajskými službami.

Zdroj: Zemský úřad pro Ústav na ochranu ústavy Bádensko-Württembersko

Projekt Echelon byl již před lety spojen s aférou kolem společností Airbus a Boeing. Podle BBC v ní americká vláda poskytla Boeingu informace z odposlechu telefonických hovorů zástupců Airbusu s vládou Saudské Arábie. Ty Boeingu umožnily získat kontrakt ve výši pěti miliard dolarů. Špionáž prováděla NSA také v Brazílii, kde se tentokrát zaměřila na počítačovou sít ropného gigantu Petrobras. Důvodem byl nejspíš přístup k technologii průzkumu oceánů.

Dále byl masivně zachycován francouzský telefonní a internetový provoz. Docházelo k automatickému nahrávání hovorů z určitých čísel a ukládání zpráv na základě klíčových slov. K odposlechům pravděpodobně nedocházelo pouze ve spojitosti s terorismem. Odposloucháváni byli i lidé z podnikatelského sektoru, politiky a francouzské administrativy.

Na sledování čínské společnosti Huawei upozornil Edward Snowden. Společnost je druhým největším výrobcem směrovačů, přepínačů a telekomunikačních zařízení. Panovala zde obava, že by mohla být záměrně vytvářena zadní vrátka, kterých by využívaly čínské zpravodajské služby. V případě potvrzení by tato skutečnost ohrožovala americkou bezpečnost. Ostatně na něco podobného upozorňovala i Bezpečnostní informační služba. Na druhou stranu se nastudování materiálů této významné společnosti zdá jako výborná příležitost spojit „příjemné s užitečným“.

Tak robustním odposlechovým systémem, jakým Echelon může být, jednotlivé evropské země disponovat nemohou. Vznik obdobné sítě by předpokládal velkou kooperaci a finanční spoluúčast, což je v dnešních podmínkách jen málo představitelné. Evropská unie tak jako celek může podnikat alespoň politická opatření. Její jednotlivé země pak mohou budovat a zdokonalovat své vlastní odposlechové sítě. Vždyť v dnešní době mají své odposlechové systémy i menší státy, jako jsou například Dánsko či Nizozemsko.