Na prvního máje zemřel po těžké nemoci plk. (v. v.) Vladimír Krulík (61). Mnohým z vás možná jeho jméno nic neřekne, i když, pokud se zabýváte bezpečností, mohlo by. Poprvé jsem se s ním setkal v době, kdy jsem si v pozdním věku doháněl vzdělání na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a on byl jedním z vyučujících. Typické velké brýle se nedaly přehlédnout, stejně jako zaujetí pro brannou legislativu všeho druhu.

Po roce 2010 jsem se s ním – zvláště v době přípravy Bílé knihy o obraně – setkával a názorově střetával poměrně často. Byl vždy naprosto zaujatý tématem a snažil se všechny přesvědčit o svém názoru. Často sklouzával k detailům, drobnostem takzvaně pro „fajnšmekry“, ve kterých se ovšem velká část diskutujících ztrácela a někdy mizel i celek.

Nedá se zapomenout na scénky, které následovaly, pokud byl v místnosti přítomen tehdy ještě plukovník Pavel Ťulák, libující si také v detailech, ovšem kladoucí důraz na jiné, než Vláďa Krulík, respektive mu oponující. Obvykle následovala neskutečná hádka. Ti, kteří je znali, vydrželi v klidu, ti, kteří je neznali, byli oprávněně nervózní z toho, jak to jen může dopadnout. A nakonec, buď se to uklidnilo samo, nebo někdo jednání zklidnil a ti dva, kteří chvíli předtím na sebe křičeli a označovali se – eufemisticky řečeno – za problematiky neznalé a amatéry, odcházeli jako nejlepší přátelé vzpomínající na staré dobré časy.

Mnohokrát jsem se s Vláďou Krulíkem neshodnul. Ukázkově třeba v případě aktivní zálohy, respektive záloh obecně. Byť jsme se také mnohokrát neshodli, tu hlasitěji, tu klidněji, vždy jsem si jej vážil jako jednoho z těch, kteří nejenom, že brannou legislativu znají, ale přemýšlejí o ní a snaží se všem kolem vysvětlit nejenom její literu, ale i ducha.

Pamatuji si na nás poslední obsáhlejší rozhovor, když jsme jeli z oslav raketového vojska z muzea, které je v bunkru v Drnově. Vláďa Krulík byl „rakeťák“ a byl na to hrdý, což bylo patrné z historek „starých zbrojnošů“, které lidé jako já mohli, ba museli tehdy vyslechnout. Bylo to příjemné odpoledne. Vezl jsem jej pak do Prahy a bylo to vlastně naposledy, co jsme měli hodně času (z auta nemohl utéct) probrat změny branné legislativy, jejichž přípravy byly v běhu a vyslechnout si varování a připomínky. Bylo to příjemné, byť, jak měl ve zvyku, chvílemi trochu důraznější.

Nikdy jsme si nepotykali. Takže, Vladimíre, díky za to, co jsem se od Vás mohl naučit, byť existovala některá témata, nad kterými jsme shodu nalézt nemohli.