Alexandr Vondra o BKO: na krizi jsme museli reagovat koncepčně

V srpnu 2010 byly zahájeny práce na Bílé knize o obraně, o jejímž vypracování rozhodl tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra. V následujícím rozhovoru, který proběhl 29. srpna 2015 na Tankovém dnu v muzeu v Lešanech, hodnotí jak své tehdejší rozhodnutí, tak uplynulých pět let i nejistý výhled.

Jana Cernochová a Sasa Vondra s AZ v Lesanech Q mensi

Poslankyně Jana Černochová, Alexandr Vondra a plukovník Jaroslav Skalník z Generálního štábu AČR s příslušníky aktivní zálohy na Tankovém dnu ve Vojenském historickém muzeu v Lešanech, 29. srpna 2015; Foto FŠ

Do funkce jste nastoupil v červenci 2010. Už během léta jsme začínali koncipovat vypracování strategické revize obrany, pro které se ujal název Bílá kniha o obraně. Proč vám příprava Bílé knihy o obraně tehdy přišla jako správný krok?
Ze dvou důvodů. Za prvé, ujal jsem se té funkce asi v nejhorší možné době. Evropa a celý Západ byly zmítané hospodářskou krizí, asi největší od velké hospodářské krize ve 30. letech minulého století. Museli jsme na to nějakým způsobem reagovat. Zdrojový rámec byl v tu chvíli strašně omezený. Obával jsem se, že pokud nebudeme mít dokonalý přehled v jakém stavu armáda je a kde jsou ty největší deficity, tak by tu éru redukční diety, která byla v zájmu národního hospodářství nutná, nemusela přežít.

BKO 5 let pote

Druhý důvod byl, že se podle mého soudu postupovalo v rozvoji armády a ozbrojených sil nekoncepčně. Když byly peníze, tak se utrácelo, když nebyly, tak se nic nedělo… Scházel tomu nějaký elementární rámec, směřování. Neznali jsme stav, nebyly priority. To neznamená, že by neměla armáda priority, ale ty byly tak říkajíc určované aktuálními potřebami třeba v zahraničních misích. Byli jsme v Afghánistánu, potřebovali jsme vojáky vyzbrojit. Pak jsme zjistili, že největším problémem jsou nástražné miny, tak se na to rychle reagovalo. Udělala se samozřejmě spousta dobré práce, ale scházela tomu taková ucelená představa, co budeme potřebovat za pět, deset, za patnáct let. Všimněme si, že i ty redukční škrty západní armády dělaly s dlouhodobějším výhledem. Neměnily všechno z roku na rok.

To byly dva důvody, proč jsme Bílou knihu dělali. V tomto smyslu splnila ten bezprostřední účel. Dala informaci všem, kteří o tom stáli, v jakém stavu armáda je a dala určitý návod, jak postupovat, aby přežila a mohla plnit své ústavní poslání.

Podobné materiály obvykle vznikaly v úzkém kruhu na ministerstvu a vy jste se do toho rozhodl zatáhnout mimorezortní experty. Na Bílé knize samozřejmě pracovali ve velké míře lidé zevnitř, ale na proces i obsah dohlížel panel, ve kterém byli lidé mimo ministerstvo. Proč jste šel touto cestou, která je známá v zemích s vyspělým strategickým myšlením, ale nikoli u nás?
Uvedu zase dva důvody. Za prvé, armáda bez veřejnosti a bez podpory veřejnosti nemůže existovat. Tohle jsem měl velice dobře poznat dávno předtím, než jsem se stal ministrem obrany. V době před naším vstupem do Severoatlantické aliance jsem působil jako velvyslanec ve Spojených státech a hodně času jsem tam strávil ježděním po posádkách, kde jsem vysvětloval, zejména části skeptického vojenského establišmentu, že naše armáda může být platný spojenec.

A při všech cestách, i v samotném Washingtonu mě překvapovalo, jak se americká armáda – přestože disponuje supermoderní technikou, kterou musí ze strategických, ale i taktických důvodů utajovat – otvírá veřejnosti. Každý víkend byly v nějaké posádce dny otevřených dveří, v každém státě se pořádaly vojenské show a přehlídky, kterých se účastní tisíce, či desetitisíce lidí. Koneckonců inspirováni i touto zkušeností jsme dávali dohromady se Zbyňkem Pavlačíkem Jagello 2000 a Dny NATO v Ostravě. Jen si vzpomeňme, jak to začínalo v roce 2000, na Černé louce bylo tehdy pár tisíc lidí a dnes je to největší akce takového druhu v kontinentální Evropě.

Otevření armády myšlenkám zvenčí, jak té normální veřejnosti – fanouškům a příznivcům –, tak té odborné je strašně důležité. Armáda nemůže existovat, pokud ji nebudou fandit daňoví poplatníci a pokud nebude mít dostatečné prostředky. To byl tedy ten širší důvod. Ten užší byl i v tom, že za těch 10 let v NATO, které jsme si tehdy plus minus připomínali, u nás vyrostla moderněji orientovaná odborná bezpečnostní komunita. Objevili se lidé, kteří často pobývali v zahraničí, získali výborné vzdělání a já chtěl, aby ta kniha při své tvorbě se otevřela i těmhle lidem.

A nejde jen o odbornou veřejnost – byl tam za každý segment někdo -, ale i koneckonců fanouškům. To byl i důvod, proč jsem oslovil Václava Marhoula, aby byl ve skupině jako letitý aktivní záložák a takový ten fanda militarií. Opět, profesionalizovali jsme armádu, což byl nezbytný krok, protože provozování dnešní vyspělé techniky a účast v zahraničních operacích by nebyla možná bez profesionálů. Na druhou stranu profesionalizace znamenala zúžení personálních zdrojů a zároveň hrozbu izolace, že sice bude vznikat elita, ale úplně odstřihnutá od společnosti. Ve většině rodin už nebudou vojáci, a tudíž budou lidé ztrácet smysl pro to, proč vůbec společnost a stát armádu potřebují, nebo si to uvědomí, až bude pozdě, když bude nebezpečí za rohem. Armádu nejde postavit za rok.

Bílá kniha sebou nesla hodně očekávání. A nevyhnutelně byli někteří lidé zklamaní, protože se v ní chtěl každý explicitně najít, zjistit, co přesně s ním bude. To se nestalo. Jak vy jste byl spokojen, respektive, co byste po těch pěti letech udělal jinak?
Bílá kniha je jako návod ke kusu nábytku. Návod samozřejmě negarantuje, že se za rok dva ten kus nerozpadne. Musím se návodem nejenom řídit, ale také si nalézt čas na sestavení, pořádně utáhnout šrouby a pak dokonce s nábytkem i zacházet nějakým šetrným způsobem. Samotný návod není nic víc, než návod. Důležitá je vždy praxe, vůle lidí kolem plán uskutečnit a potřebné schopnosti.

Jestli mi něco vadí… A to mi Henry Kissinger radil, abych se nevyjadřoval ke svým následovníkům, čímž se tím řídím, takže tu žádné dramatické stanovisko neřeknu. Nicméně, žijeme v době, která je bezpečnostně problematická, riziková v míře, jakou nepamatuji minimálně za poslední tři dekády, veřejnost si to uvědomuje a má oprávněné obavy.

Při všem špatném, je tu tedy dobrý předpoklad: lidé si uvědomují, že armádu potřebují, že potřebují armádu početnější a lépe vyzbrojenou a jsou ochotni za to zaplatit. Navíc je to v situaci, kdy ekonomika nepadá až o čtyři procenta ročně, ale roste o 4,5 procenta, nejvíce v Evropě. V této době je ideální příležitost přijít s tím plánem, který byl na stole, říct si o peníze a začít jej rychle uskutečňovat. To se podle mě bohužel neděje a je to velká škoda. Nejhorší je promarněná příležitost, ta je teď a neměla by se promarnit.

Za vás se vyjednávalo prodloužení smlouvy na Gripeny, jak to bylo komplikované? Je dobře známé, že tehdejší premiér Nečas nebyl z prodloužení nadšený.
Bylo to komplikované. Kdysi byly Gripeny rozhodnuté od stolu jako jediná možnost a zároveň byly na leasing. Samozřejmě po uplynutí leasingové doby si všichni v armádě na Gripeny zvykli, byli s nimi i se smlouvou spokojení a chtěli prodloužení. To je ideální stav pro dodavatele, když je zákazník spokojený a nemá moc jinou možnost, protože má postavenou infrastrukturu a podobně.

Nechtěli jsme, aby si s námi švédská firma Saab hrála jako kočka s myší, potřebovali jsme to hrát tvrdě a neustále zdůrazňovat, že jsou i jiné alternativy. Tuto roli na veřejnosti sehrával například Petr Nečas. Mohu hravě zdokumentovat, že tímhle tvrdým postupem jsme státu ušetřili asi dvě miliardy korun. To bylo to zlevnění, ke kterému nakonec došlo. Přesto, že tam byl moment, kdy generalita, aby nepřišla o Gripeny, byla připravena na daleko dražší nabídku.

Jak na těch necelých dva a půl roku vzpomínáte?
Ježíši, krásně! Přestože jsem věděl, že bude strašně těžké být v krizi ministrem obrany, na tom si vytloukli zuby prakticky všichni moji kolegové v Evropě – skončil německý ministr obrany, britský ministr skončil v politice, Francouz odešel – já jsem vydržel skoro dva a půl roku. Dodnes jsem druhý nejdéle sloužící ministr obrany od vzniku samostatné České republiky. Vzpomínám na to strašně rád, odchod jsem tak trochu obrečel, protože jsem zvyklej dělat věci nejenom hlavou, ale i srdcem a vojáky a armádu jsem si zamiloval. Cítil jsem to jako poslání. Věděl jsem, že nastupuji v těžké době, že tím nic nezískám a naopak hodně ztratím, ale nelituju ničeho. Byla to skvělá zkušenost s úžasnýma lidma. Co chtít víc, než pracovat pro ty, kteří jsou ochotni pro tuhle republiku nasadit život, tedy to nejcennější, co člověk má.

Za vás bylo nakreslených mnoho věcí. Například Národní úřad pro vyzbrojování, který vznikal podruhé a znovu skončil v troskách s výmluvou na služební zákon. Jak nyní vnímáte oblast akvizic, plánování, snahy provést změny a další zefektivňování, které bylo nakreslené, ale teď se objevily peníze a všechno – včetně některých dislokačních změn – se otevírá a utrácí se?
Jsme středně velký stát s omezeným vlivem a omezenými možnostmi. Tak to bude vždy a je strašně důležité to mít na paměti. A i když jsou momenty, kdy ekonomika šlape, takže najednou jsou zdroje a společnost má vůli je alokovat pro armádu, tak je nutné koukat nejenom na příští dva roky, ale za delší horizont. Ekonomiky jsou v cyklech a nesmí se přeceňovat síly. Je chybou si žádat extrabuřty. Musí zde být nějaká kontinuita. Musejí se volit rozhodnutí, za kterými je nutné stát a ustát je i v době, kdy se přestane dařit.

Nejsme a nikdy nebudeme mít armády typu britské, německé, či americké, abychom mohli mít úplně všechno, abychom mohli mít nejnovější výdobytky techniky online, v reálném čase. Využijme situace, ale s nějakou mírou skromnosti a udržitelnosti. Nakupujme jednoduše, nakupujme osvědčenou techniku a zboží. Samozřejmě má cenu do toho zatáhnout domácí průmysl, protože až zas jednou v Evropě bude velká krize a já nemám pochyb, že bude – nejsme v ráji na Zemi -, tak budou zapotřebí výrobní kapacity, které nám pomohou udržet strategickou výrobu a znalosti doma.

Ale znovu, nakupujme standardní helikoptéry, které se osvědčily, nakupujme standardní obrněná vozidla. Ostatně naši vojáci budou vždy plnit úlohu, která přísluší desetimilionovému státu ve spojeneckém svazku. Plus, držme specializaci v nějakých dvou třech oborech, kde jsme dobří nebo kde to můžeme využít v širším spektru. Má třeba smysl investovat do speciálních sil.

Nekomentujete nástupce, ale obecně, co byste jim doporučil, nejenom v oblasti obrany, ale obecně v politice, protože bezpečnost je tématem, na které je nutné se dívat holisticky…
Nechci dávat žádné hraběcí rady, ale je nutné opakovat jednu věc: Dnes a v nejbližší budoucnosti bude Evropa čelit vážným rizikům z východu i z jihu. Obě tato rizika jsou velká, nelze spoléhat na tradiční metody odstrašení. V době hybridních válek musejí mít země frontového charakteru schopnost okamžitě odrazit i sebemenší útok. Viděli jsme to na případě anexe Krymu. Může se stát, že zase někdo přijde a zkusí znovu někomu ukradnout kousek území. A pokud se ten, který je terčem takového útoku nezačne první vteřinu bránit, tak se dost dobře může stát, že mu nikdo nepomůže.

Velmoci se čtyřikrát rozmyslí, jestli začnou harašit jadernými zbraněmi, když je ve hře zábor jednoho kiosku. A jediná možnost, jak posilovat spojenectví je budovat kapacity a posilovat odhodlání se od první vteřiny bránit a být na to připravený. Dnes je mimořádná příležitost udělat správné kroky. Pokročit v modernizaci a v odhodlání a schopnostech armády bránit naše teritorium i vést operace v rámci spojeneckých závazků v tom nejbližším perimetru. Máme jednu výhodu, že jsme v tom geopolitickém polštáři, nejsme frontová země, jako třeba ty pobaltské, ale tato výhoda se nesmí stát handicapem v tom smyslu, že se na všechno vykašleme a nebudeme dělat nic. Když se ti ostatní nebudou moci spolehnout na nás a začnou o nás pochybovat, nemáme žádnou naději, že až to budeme potřebovat, že pomohou nám.

O František Šulc

František Šulc je bývalý novinář. Od 90. let minulého století se zabývá bezpečnostními otázkami a mezinárodními vztahy. Pracoval v televizi Prima, deníku Lidové noviny a časopisu Týden. Od roku 2010 pracoval jako vedoucí poradců českého ministra obrany Alexandra Vondry a od července do prosince 2012 jako ředitel jeho kabinetu. Od dubna 2013 do konce února 2014 pracoval jako ředitel Kabinetu ministra obrany Vlastimila Picka a Martina Stropnického. V současnosti pracuje jako nezávislý konzultant v oblasti bezpečnosti, obrany, marketingu a médií. | Frantisek Sulc is a former journalist. He used to work in media (Prima TV, daily Lidove noviny and magazine Tyden) since 1994 and he was specialized on Security Issues and International Relations. Since 2010 he used to work as a chief advisor of Czech Minister of Defence Alexandr Vondra and since July to December 2012 as a Chief of Minister's Cabinet. Since April 2013 to February 2014 he used to work as the Chief of Cabinet of Minister of Defence Vlastimil Picek and Martin Stropnický. Currently he works as Security, Defense, Marketing and Media consultant.

13 thoughts on “Alexandr Vondra o BKO: na krizi jsme museli reagovat koncepčně

  1. … zase otřepané fráze o bílém trhacím kalendáři? To je stejná agonie, jako když s Klvaňou použili jeden dost ubohý argument pro stavbu radaru protiraketové obrany v Brdech – sice, že pokud se ten radar nepostaví, bude potřeba zavést zpět základní vojenskou službu. A co následovalo? … radar nestojí a pan Vondra pro zavedení základní vojenské služby nehnul prstem

  2. Pan Vondra splnil svou historickou roli již dávno splnil. Z jeho odpovědí na položené otázky vyvstává pěkný obrázek „generála, který se připravuje na minulou válku“…

  3. Franto, nejde jen o tento rozhovor i když i v tomto to nepřímo zaznělo – vševojsková vs. specializovaná armáda. Mám na mysli i rozhovor, který vyšel s A. Vondrou v ATM 10/2010. Tam tvrdil, že vševojskovou armádu si nemůžeme dovolit a horoval pro specializaci AČR jen na některé odbornosti a druhy vojska. Že v případě nouze nám spojenci dodají to, co nám bude chybět. A v tomto rozhovoru zase klade důraz na „výrobní kapacity, které nám pomohou udržet strategickou výrobu a znalosti doma“. To je trochu rozpor, ne? Na jedné straně se zbavíme funkční části armády, protože ji nyní nepotřebujeme a na druhé straně budeme chránit český zbrojní průmysl pro případ nouze, protoře se jednou třeba bude hodit.

    Armáda musí zůstat vševojsková – malovat si nějaké vzdušné zámky a stavět obranu na tom, jak nám někdo v krizi pomůže je krátkozraké, dokonce bych řekl nebezpečné. Kdo dnes pomůže takovému Maďarsku s migrací i když bych řekl, je to pro něj závažná bezpečnostní hrozba?

    V tomto rozhovoru hovoří o obraně vlastního teritoria – jak to chce dělat bez vševojskové armády? Specialisty na OPZHN, IED, speciálními silami?

    A to věčné strašení Ruskem už je otravné. Chápu, že pan Vondra Rusko prostě nikdy neměl rád a nikdy ho mít rád nebude (což po něm ani nikdo nechce), ale hrozby pro střední a západní Evropu jsou dnes úplně někde jinde. Tohel je ta příprava na „minulou válku“. Pochopitelně, k Rusku musíme být obezřetní (stejně jako např. k Číně), ale určitě to není nějaká bytostná hrozba. Jo a co se týče záboru toho území, tak ten už probíhá, ale nikoli ze strany Ruska – ve Francii, ve Švédsku, v Belgii, v Německu. Všude tam jsou lokality, kde státní orgány ztratily de facto jakoukoli kontrolu a kde nehlídkuje ani běžná policie. V Velké Británii jsou to tzv. zóny práva šária. To je ta ztráta území, ztráta svébytnosti. Nikoli okamžitá, ale plíživá, postupná. Výsledek je však stejný.

    • Mozte prosim v par bodoch zhrnut ako nas/madarov/hocikoho vsevojskova armada spasi od plizivej islamizacie, sharia zones a migracie?

      • Podle dotazu usuzuji, že nejste voják, ani nemáte žádnou vojenskou zkušenost/vzdělání. Pochopitelně, vševojsková armáda od islamizace Evropu (ČR, SR, Maďarsko atd.) nespasí – to je politická záležitost. Ale až ji budete okamžitě potřebovat, tak ji budete mít a nebudete muset laskavě čekat, jestli Vám ostatní členské státy NATO pošlou ty části, které vám chybí. Navíc, specializovaná armáda složená z chemiků, zdravotníků a specialistů EB vám takové věci jako kryt státní hranice nezajistí.

        • Zmiatli ste ma. V jednej vete volate po vsevojskovej armade a hned vedla sa pytate kto dnes pomoze Madarsku s utecencami.

          Mne sa hned nezdalo, ze na migrantov pomoze brigada PVO…

          Ostatne ale spoliehat sa spojencov je ozaj mrzute. Dnes ale na tom stoji bezpecnost Europy.

    • Ahoj, promiň za zpoždění, ale pár poznámek:

      1) nevidím rozpor – nemusíš mít vše, ale přesto můžeš podporovat tu část průmyslu, který podporuje to, co máš, když už se rozhodneš, nebo nechceš mít všechno;

      2) naše armáda se specializovanou (v tom smyslu, že se něčeho vzdáváš, aby ses soustředil jen a pouze na něco) nikdy nestalo. Ořezává se, ořezává, ode všeho má něco, ale tak nějak to žije, živoří. Problém je v tom, že dáváš-li na všechno trochu, nebudeš mít nakonec nic úplně. Proto byla vždy na stole úvaha, zbavme se něčeho, ať můžeme dávat na oblasti, které považuješ za klíčové (a o tom je věčná debata, která nemá konce ani vítěze, proto říkám, že se toho zase tolik nemění) dávát dostatek (a nejde jen o peníze, ale i třeba o personál);

      3) víš, nepovažuj ostatní za takové idioty, kteří chtějí nasazovat chemiky proti tankům. O to přeci nikdy nešlo. Úvaha stála na sdílení a vyrovnání se s realitou zdrojovou (a opět, tím nemyslím jenom peníze) tak, aby se mohly spojenecké síly vzájemně doplňovat. Pokud je to úvaha chybná a má se jít jinudy, musí se říct, co to bude znamenat. musíme se začít bavit o číslech a o dosažitelnosti. A jak se ukazuje, z mnoha důvodů (a zdaleka ne jenom politických) se vzdušné zámky stavějí snadněji, než se smiřuje s realitou a

      4) není to Rusko vs Islámský stát vs cokoli jiného. Předhánění se v tom, která hrozba je větší, není úplně šťastné. A vím, že se na tom neshodneme. Ale Rusko je dlouhodobá systémová hrozba, Islámský stát, krátkodobá, omezená, byť v určitou chvíli intenzivnější. To je ovšem velice zjednodušené a vyžadovalo by to delší debatu a rozbor.

      • Největší hrozba není Rusko, IS nebo upchlíci, ale hloupost a korupce na MOGŠ, a to se nikde v žádné koncepci, strategii nebo transformaci neobjevilo. Je tedy jedno, jestli bude specializovaná nebo vševojsková armáda, hlavně ať není hloupá a zkorumpovaná. Pro názornost lze použít tento příspěvek http://hedvicek.blog.cz/1509/svejci.

  4. Přiznám se, ty úvahy o specializaci armáda mi připadají trochu naivní.Určitý smysl má mít univerzální, vševojskovou armádu – a na některé části se více soustředit (což je de facto nynější stav. Ale mít jenom něco – třeba chemiky – a spoléhat se na to, že jiné složky nám dodá v případě potřeby někdo jiný, je podle mne zcestné. Kdo by určoval, na co se daný stát má specializovat, na základě jakého klíče? Různé druhy vojsk jsou různě náročné a drahé – nebyl by zájem jen o něco? Neumím si prostě představit, že by např. tankové jednotky mělo Německo, Stíhací letectvo by zajišťovalo Španělsko , výsadkové jednotky Velká Británie atd. Obávám se, že především v oněch krizových situacích by to nefungovalo

  5. Dovolím si otázku: Nemá to náhodou nějakou souvislost s vazbou na vojenskoprůmyslový komplex? Tuším, že podle vzpomínek jednoho z tehdejších aktérů vyslání chemiků (Vacek?, Dobrovský?, Rašek?) se ČSSR/ČSFR chtěla účastnit protiirácké koalice, ale nechtěli posílat cokoliv, co by mělo kanonové hlavně. Ve výběru jim zbyla logistika (týl), ženisté a chemici a když se porovnala vyspělost těchto prvků vůči armádám NATO a vazba na obranný průmysl, zůstali chemici.
    Protože vojska byla po území Československa rozptýlena nerovnoměrně a podle logiky organizace čs. frontu schopného protiútoku při hrozbě použití ZHN ze strany NATO, po rozdělení federace zůstali chemici na území ČR i s průmyslovým zázemím v Zubří a výzkumnou a vývojovou základnou v Brně a ve Vyškově. Slovensko pak šlo cestou ženijní specializace – viz Boženy, CoE EOD v Trenčíně, nasazení ženistů v zahraničí atd.
    Je jasné, že v modulární skládačce NATO se kapacita českých chemiků nemůže rovnat tomu, čím disponují velké státy, jako SRN. Tam, kde my budeme točit rotu, SRN vyrotuje prapor. Taky ono zázemí pro rodiné stříbro se podstatně změnilo. A pamatuji-li si dobře na iniciativu Jany Hybáškové vyslané do Kuvajtu (2002?), export z českého chemického vojenskoprůmyslového komplexu byl odmítnut politicky. Specialiazace jako podpora produkční části ekonomiky vytvářející vysokou přidanou hodnotu a dvojího užití (OPZHN, pasivky, zdravotnictví) zůstalo v Koncepci 2002 i 2003.
    Je otázkou, kam jsme se ale za těch skoro 15 let dostali, resp. kde jsou ta průmyslová odvětví, kterým armáda měla dělat výkladní skříň. Obávám se, že dnes je to ve fázi dělových hlavní, ale to už není odvětví s vysokou přidanou hodnotou a dvojího užití. Co vím, tyto strategické otázky nebyly ve KRAČR ani KVAČR nijak řešeny a BKO se na tuto změnu paradigmatu snažila reagovat doporučením, že máme začít nakupovat off-the-shelf: hotová „hlavňová řešení“ jednak umožní české jednotky integrovat technologicky i logisticky na principu shodnosti s většími ozbrojenými silami a tím se sníží neurčitost pro operační plánování a následně výstavbu schopností, jednak to umožní využít úspor z rozsahu pri nákupu „hlavňových řešení“. Úspory pak bude možné při daných omezeních, např. 1,4 % HDP, přesunout do provozu, např. větším nákupem a spotřebou munice.
    Jinými slovy, armáda bude více cvičet, bude možné větší průtok lidí armádou, začnou se vytvářet zálohy atd. Ironicky viděno, ovšem ani dva IDETy nestačily, aby se tato podstatná změna v pojetí vztahu stát-jeho ozbrojené síly-a podpora ze strany národního hospodářství nějak diskutovala. Zato lze v posledních dvou letech vysledovat nemalý počet rozhovorů v televizi, rozhlase a novinách lidí, kteří jako ředitelé sekce odpovídali za výstavbu schopností na J5, ale výstavba schopností se jim jejich zásluhou rozpadla doslova pod rukama. Tím mám na mysli redukci počtu jednotek AZ (transformace 2007) a zrušení praporů s tabulkovým materiálem s vysokou přidanou hodnotou z průmyslu a jejich nahrazení mopr., kde obě opaření logicky znamenala menší příležitost pro český obranný průmysl. Vše to bylo zdůvodněno úsporami a koruna byla uspořena, i kdyby to mělo stát milión.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.