V předchozích dvou dílech jsme představili jednotlivé velmocenské aktéry Západu a Východu, nyní se můžeme soustředit na vztahy a konfliktní linie mezi nimi. Nesmíme však opomenout aktéra, který stojí mezi nimi, minimálně v mocenském smysle. Na Indii.

 Největší demokracie světa.
Když se vrátíme k přirovnání k boxerskému zápasu z prvního dílu tohoto seriálu, Indii můžeme nazvat rozhodčím. Na rozdíl od reálného světa, kde se rozhodčí snaží být objektivní, lze od Indie očekávat maximálně pragmatické a prospěchářské chování.

Kašmír. Zdroj: Flicr

Závažný důvod, proč by se měla země jednoznačně přiklonit k jedné, nebo druhé straně, momentálně neexistuje. Snad by jím mohlo býtjen vážné strategické partnerství některé z velmocí s Pákistánem představujícím pro Indii bezpečnostní výzvu číslo jedna.

Také jednání Pekingu věnuje Indie zvýšenou pozornost. Konfliktní potenciál mezi dvěma nejlidnatějšími státy tlumí himálajský masív a vlastní životně prvořadé zájmy, které nejsou v konfliktu. S výjimkou velice agresivního čínského nástupu v námořní oblasti je tedy pravděpodobné, že současná opatrná rivalita zůstane modelem vztahu Indie a Číny i do budoucna.

Na domácí frontě je problém s extrémní chudobou, etnickou a náboženskou diverzitou a nemalým sektářským potenciálem. S absencí přímého zájmu velmocí v daných oblastech lze předpokládat, že tyto problémy zůstanou interními záležitostmi samotné Indie.

Největší zisky slibují zemi ad hoc manévrování mezi velmocemi. Ilustrují to indické vojenské programy. Země si upírá luxus orientace na jediného výrobce a spolupracuje jak s Ruskem, Čínou i se Spojenými státy a evropskými zeměmi. Klíčem k pochopení tohoto chování je čistě pragmatický diktát maximalizace výhod. Není náhodou, že politika Indie připomene její éru v klubu nezúčastněných zemí. Zahraniční politiku zaměřenou na mocenské vyvažování a vlastní zájem bude třeba číst podle učebnice realpolitiky.

Kdo, s kým a jak…
Základní tempo budoucího vývoje nadiktuje vztah Spojených států a Číny. Momentálně to mezi zeměmi vypadá tak, že bývalého hegemona dobíhá čerstvě emancipovaná země. Ekonomické vazby tento vztah vrhají do stavu silné interdependence, která výrazně omezuje možnosti obou aktérů. Například možnost preventivní války ze strany USA, které prozatím drží převahu. Jaký by byl dopad daného konfliktu na globální ekonomický pořádek? Jiným problémem je, co by bylo po takové válce s Čínou. V neposlední řadě se naskýtá otázka, jestli by taková válka mohla zůstat omezeným konvenčním konfliktem.

Na druhé straně Čína nemůže dělat více, než se soustředit na hospodářský růst, kterým tlumí své vnitřní problémy, hradí modernizaci armády a zahraniční vlivové investice. Klíčové zejména bude to, zda se čínským elitám podaří společnost neponořit do kalných vod vyhroceného nacionalismu. Ten by v zemi s velkou pravděpodobností zavedl agresivní vztahy se sousedy, z nichž patří značná část právě ke spojencům Spojených států. Vyhrocení může přijít také z opačné strany. Například u jestřábí republikánské administrativy.

Také v případě, že k ničemu výše zmíněnému nedojde, se vztah Číny a Spojených států nezbaví napětí, pouze ztratí něco z konfliktního potenciálu. Čína vyrostla a roste díky mezinárodnímu systému, který vytvořilo a vede USA. Ovšem ne všechny aspekty tohoto systému Číně vyhovují.

Zbran velmocí n. 1. Foto: Flicr.

Pro Evropany nebo alespoň Středoevropany a Východoevropany bude daleko víc rezonující ruský vektor. Procesy nastartované ukrajinskou krizí, hnané setrvačností starého nepřátelství, budou utvářet podobu vztahů i do budoucna.

Výhodnou pozicí pro Spojné státy bude pozice roztleskávače, který bude Rusko a Evropskou unii hecovat k vzájemnému pouštění si žilou, přičemž k převodové páce lze přirovnat Severoatlantskou alianci. Za daných okolností bude ruskému režimu vnější nepřítel jen vyhovovat a vytěží z něj maximum pro své vnitropolitické cíle.

Evropská unie čelící přílivu běženců si snad uvědomí, že si nebude moci dovolit rozvrácený stát na svých hranicích, proto se bude angažovat na Ukrajině. Těžko si však představit, že by takový scénář mohl vést ke smíření s Kremlem. Mnohé určí další vývoj na Ukrajině. Jinou citlivou otázkou pro Rusko je stabilita a vliv ve středoasijském regionu, kde by mohly být realizovatelné energetické zájmy Západu.

Konfliktní osa Rusko-Západ bude nicméně podle autorova názoru vedená historickou zátěží Studené války. Sekundárně pak křížícími se životními zájmy. V praxi by to mohlo znamenat mohutné rétorické cvičení a jen limitované reálné kroky.

Evropsko-čínská osa mnoho zajímavého nepřinese. Čína půjde tradiční cestou rozvoje hospodářských vztahů, investicí a půjček s jednotlivými členy EU, a proto je vcelku nepravděpodobné napětí a ostřejší vymezení na unijní úrovni.

Linie USA-Rusko bude pro silnějšího aktéra fakticky druhořadá, ale funkční pro obligátní okopávání členů. Další vývoj určí míra a rozložení nákladů konfliktu. Jak budou dopadat na Rusko a EU, Spojené státy budou mít jen málo důvodů nesnažit se ze situace vytěžit maximum.

Závěrem
Současný mezinárodní pořádek má více charakteristik, které ho posouvají blíže k multipolaritě než unipolaritě. Spojené státy si nemůžou dovolit nákladnou globální hegemonii. Současně však svou mocenskou vahou vydají za součet ledaskterých dalších dvou pólů v systému. Převaha přirozeně tlačí systém do vyvažujících spojenectví, podobných bipolárnímu modelu Studené války. Přirozeně nyní nejsou aktéři tak pevně zakořeněni ve svých pozicích a vykazují větší míru flexibility. Možné jsou proto větší ústupky a kompromisy, ale i utilitární, agresivní kroky aktérů. S posilováním multipolárního charakteru mezinárodního systému bude podle autorova názoru stoupat nepředvídatelnost na straně výstupů, což značí nestabilitu. Velkou příležitostí a možnou cestou z popsané situace bude větší vzájemní kooperace velmocí.

Na platnosti nic neztratí Thukydidův výrok:

„Right, as world goes, is only in question between equals in power, while the strong do what they can and the weak suffer what they must.“