fbpx

Ludvík XIV – muž používající hybridní způsob předtím, než to bylo cool

Ludvík XIV – muž používající hybridní způsob předtím, než to bylo cool
13649588_1217361861609507_410900420_n

Ludvík pózuje. Zdroj: Hyacinthe Rigaud

,,Měl jsem válku až příliš rád „

– Ludvík XIV. na smrtelné posteli, po více než 5 dekádách válčení.

Ludvík XIV. vládl Francii aktivně v letech 1661-1715. Většinu svého života bojoval proti ostatním evropským státům. Narodil se uprostřed třicetileté války v roce 1638. O deset let později sice válka skončila, nicméně Francie bojovala se Španělskem další desetiletí. Kromě války se Španělskem proběhlo v těchto letech i povstání šlechty vůči panovníkovi a Ludvík musel uprchnout z Paříže. Tato válka skončila v roce 1659 Pyrenejským mírem. Pro Ludvíka to byl ovšem jen začátek. V roce 1661 umřel kardinál Mazarin a Ludvík se začal chovat jako absolutistický panovník. Nejprve bojoval v krátkých válkách proti příhraničním oblastem, později proti celému Nizozemsku. Pak došlo k boji proti Angličanům, Rakušanům a Holanďanům současně. Posledním Ludvíkovým konfliktem byla Válka o Španělské nástupnictví, kde bojoval téměř proti celé Evropě.

Navzdory současným vtipům o francouzských vojenských (ne)schopnostech byla Francie za Ludvíka XIV. vojensky nejsilnějším státem na světě. Měla obrovské lidské zdroje (do 20 milionů obyvatel), armádu, která v některých fázích dosahovala téměř půl milionu mužů (zhruba dnešní velikost armády USA), více schopných vojenských velitelů (vévoda Lucemburský, Condé, Turenne a Villars) a vládní kabinet složený ze ctižádostivých ministrů snažících se získat si svým výkonem co největší přízeň krále. Na vrcholu stál panovník pevně držící vše pohromadě a koordinující všechny nástroje státu.

Jak to všechno Ludvík využil k naplnění svých politických cílů? A jaké vlastně byly jeho politické cíle? Pro pochopení jeho motivace neustále bojovat je vhodné použít analytický rámec odvozený z díla starověkého athénského generála Thukydida. Ten identifikoval tři různé motivace pro vstup do války, které byly stejně vhodné v době Peloponéské války jako v novověkých konfliktech Francie. Patří mezi ně touha po slávě, strach a materiální zájem. V Ludvíkovi byl smíšený výbušný koktejl všech tří prvků, který mu nedovolil dlouho sedět bez válčení.

Touha po slávě

Ludvík chtěl jako novopečený král získat přízeň svých lidí. Chtěl získat slávu a legitimitu. Pro muže s obrovskou armádou neexistovala jednodušší cesta k tomuto cíli než cesta válek. Touha po slávě Ludvíka hnala do stále nových konfliktů. Nejprve se jednalo o malé výpady do pohraničních oblastí mezi Francií a Nizozemskem, případně Itálií. V pozdějších letech získávání slávy spočívalo v bránění dobytého území proti četným koalicím protivníků.

Ludvíku na slávě skutečně záleželo. Několikrát se vydal i se svým královským dvorem přímo na tažení a z dálky pozoroval dění na bojišti. Když bylo jasné, že jeho armáda zvítězí, vyrazil dopředu a celou bitvu prohlásil za svůj osobní triumf. Tak zabránil tomu, aby schopní velitelé získali příliš velkou popularitu u obyčejných lidí. Zároveň ho lidé vnímali jako neporazitelného vojevůdce, který se o svůj lid dokáže postarat a ochránit ho před jakýmikoliv nástrahami.

Strach

Ludvíkova zkušenost se vzpourou šlechty v polovině 17. století ho vedla k závěru, že už nikdy nic podobného nechce zažít. Výpady tedy měly sloužit také k jeho vlastní ochraně před mocí šlechty – dokud se bojovalo, bojovali také šlechtici, kteří neměli čas chystat cosi nepěkného.

Ludvík se však bál i ohrožení z venku. Angličané, Rakušané a Nizozemci představovali hrozbu pro jeho říši. Aby lépe chránil své území a tím pádem i svou legitimitu ochránce říše, snažil se vybudovat kolem Francie jakousi nárazníkovou zónu. Jeho limitované výpady však protivníci nepochopili jako snahu o bránění si svého území, ale jako agresivní expanzivní politiku. Paradoxně ho jeho strach o ztrátu území vedl k vyvolání válek s protivníky, kteří mu mnohé území opravdu vzali.

Materiální zájem

Ten hrál ve výpočtech francouzského krále asi nejmenší roli. Některé území zabíral kvůli jejich vhodné zeměpisné poloze, jiné zase kvůli jejich obchodnímu významu. Nejdůležitější v tomto prvku pro něj bylo asi zabrání území, kterými mohl disponovat při vyjednávacím stolu. Tedy aby měl co nabídnout protivníkům, kdyby byl náhodou poražen. 

Ludvík dobývá a brání. Zdroj: Mcinneshin

Ludvík dobývá a brání. Zdroj: Mcinneshin

Proč je Ludvík relevantní pro dnešní vojenství?

Hybridní přístup

,,Hybridní způsob je dobrovolná volba ze strany aktéra, který se rozhodne nepoužít všechny své konvenční síly naplno, ale snaží se dosáhnout své limitované cíle kombinací jiných nástrojů, než jsou konvenční vojenské síly. „- Stephen Dayspring

Zatímco termín hybridní válka či hybridní hrozba je dnes skutečně oblíbeným termínem, ​​myslím si, že je nejen ahistorický ale i analyticky zcela nepoužitelný. Potenciál využívat hybridní způsob má totiž každý aktér s určitou centralizací moci. Hybridní způsob nebo přístup naproti tomu může mít jisté využití. V podstatě se jedná o způsob spojování prostředků a cílů, přičemž konvenční vojenské prostředky jsou značně limitovány (slouží ,,pouze“ k odstrašení či omezení operací) a samotné cíle jsou dosahovány kombinací neregulérních jednotek a politických, diplomatických a ekonomických nástrojů.

Ludvík ve svých prvních konfliktech dobrovolně používal limitované konvenční síly k dosažení svých politických cílů. Pohraniční území často zabíral během míru jen zlomkem své armády. Jeho armáda byla složena z regulérních vojáků (pěchota, těžká jízda, dělostřelectvo) i z neregulérních partyzánských jednotek operujících bez uniforem v týlu protivníka. Zatímco konvenční síly nebyly vždy nasazeny v plné síle, partyzánské oddíly byly nasazovány i do týlu protivníka, aby napadaly jeho zásobovací linie, případně i menší oddíly protivníkovy armády. Na tento úkol byly vyčleněny speciální lehké jednotky, které operovaly v malých skupinách.

Kromě toho používal Ludvík často i samotné obyvatelstvo. Vydával rozkazy k ozbrojení obyvatelstva konkrétních vesnic nebo je pouze vyzval, aby bojovali za svého krále proti cizím agresorům. Celé vesnice byly takto mobilizovány a často představovaly pro protivníka větší problémy než kvalitní francouzská armáda.

Kromě boje a rušivé činnosti proti protivníkovi však francouzský král neváhal sáhnout ani po politických a diplomatických nástrojích. Šikovnými tahy se mu dařilo vyřazovat alespoň na určitou dobu některé ze svých hlavních protivníků. Výsledkem koordinace diplomatických, politických a vojenských nástrojů byla situace lepší i po prohrané bitvě než před ní. Například v bitvě u Malplaquet (1709) byl sice poražen, ale jeho protivníci utrpěli obrovské ztráty, které na domácí politické scéně nebyli schopni ustát. V důsledku této bitvy zanedlouho Anglie opustila své spojence – právě kvůli neshodám v domácí politice.

Ekonomické vyčerpání

,,Pokud cena výroby zbraní a udržování armády je tak velká, že se stane zátěží pro ekonomiku společnosti, pak v nejlepším společnost přestane prosperovat a v nejhorším političtí vůdci zničili samotnou věc, kterou měli chránit. „-Ruppert Smith

Desetiletí konfliktu vyprázdnili francouzskou pokladnu. Ludvík svůj stát zadlužil do míry, že se z toho Francie další století jen těžko vzpamatovávala. Vytvoření a udržování tak obrovské armády a stavění mohutných opevnění na hranicích nakonec vedly k tomu, že armáda zemi zničila.

Absolutistická moc paradoxně zabránila Ludvíku vytvořit národní banku, která postupně vznikla v Anglii či Nizozemsku. Bez ní byl odkázán na zahraniční půjčky, které však kvůli nekončícím konfliktům nedokázal splácet. Zacyklil se tak v nekonečném kolotoči a svůj lid přivedl k velké chudobě.

Boj proti koalici

,,Když jeden stojí proti mnohým, zvítězí, pokud dokáže vykrýt první útok. „- Machiavelli

Ludvík ve svých válkách bojoval proti koalicím, které byly časem stále silnější. Zatímco v polovině století bojoval pouze proti Španělům a části své šlechty, ve válce o španělské následnictví již bojoval proti obrovské koalici složené z Anglie, Rakouska, Nizozemska a několika německých a italských městských států.

V prvních válkách neměl problém snadno vítězit díky početní převaze, skvělým velitelům a využívání vnitřních operačních linií, díky nimž dokázal přesouvat svou armádu na kteroukoliv frontu rychleji než jeho soupeři. V posledním konfliktu však musel využívat všechny možné nástroje, aby nebyla dobyta samotná Paříž. Vždy se mu podařilo zastavit první údery protivníkův a potom už to byla jen otázka času a šikovnosti, než se spojenectví protivníků rozpadnou.  Skutečnost, že ve válce obstál i po sérii těžkých vojenských porážek v letech 1704-1709 a dokázal dosáhnout výhodného míru, by mohla být velmi inspirativní pro dnešní aktéry bojující proti silným koalicím. Ludvík může být dobrým příkladem pro vládce čelícímu více protivníkům najednou v jakémkoliv období.

Poznámka autora

O Ludvíkovi, jeho cílech, jeho strategii a jeho armádě píše velmi podrobně vynikající americký historik John A. Lynn. Nejvhodnější díla jsou:

  • Giant of the Grand siècle
  • The French Wars 1667-1714
  • Kapitola ve sborníku The Making of Strategy s názvem Quest for Glory.
2 comments

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

2 Comments

  • Profilový obrázek
    Ota
    5. 8. 2016, 19:49

    Kolega Zilinčík umí nadchnout každým příspěvkem. Jakkoliv je to z historie, umí napsat, tak aby bylo zřejmé, že je stále aktuální!

    REPLY
  • Profilový obrázek
    J.D.
    6. 8. 2016, 8:11

    Opět výborný.

    REPLY

Nejnovější komentáře