Situace v Sýrii je po středě 24. srpna zase o něco komplikovanější. Turecko vojensky podpořilo výpad spřízněných militantů (pod vlajkou Svobodné syrské armády) na území Sýrie, a to oficiálně za účelem osvobození města Džarábulus a přilehlých vesnic od takzvaného Islámského státu. To vše s leteckou podporou USA. Proč ale přišel útok až teď, po letech turecké neaktivity?

Po skoro dvou měsících bojů padla 12. srpna bašta tzv. IS, město Manbidž, které leží na západ od řeky Eufrat. Jednalo se o velký úspěch syrských demokratických sil (SDF): aliance kurdských (YPG/YPJ atd.), arabských a jiných milicí podporovaných leteckými útoky koalice. Překročení Eufratu sílami SDF ale nenechalo chladným Turecko. Možnost, že se SDF v budoucnu podaří propojit severozápadní část guvernorátu Aleppo s dosud ovládaným územím na severovýchodě a vytvořit tak na severu Sýrie autonomní jednotku pod svou kontrolou, děsí Turecko bezpochyby více než existence IS, proti kterému Turecko zasahuje jen sporadicky. Erdogan se nechal slyšet, že v žádném případě nedovolí existenci takovéto entity v Sýrii. Jako důvod uvedl nutnost zachování samotné teritoriální integrity Sýrie. Erdogan se jistě obává reakce početné komunity Kurdů na území Turecka, která by nastala v případě ustanovení spojené autonomní Rojavy.

Z oficiálních důvodu Turecko bojuje proti IS. Bezpochyby hlavním motivem vpádu do Sýrie je ale zabránění postupu SDF. Na stranu Turecka se připojily Spojené státy, které explicitně slovy amerického viceprezidenta Bidena sdělily SDF, že pokud se nestáhnou na východ od Eufratu, ztratí veškerou podporu. Řeka Eufrat se tedy stala linií, po kterou je Turecko ochotné tolerovat přítomnost SDF.

Spojené státy se dostaly do situace, kdy na straně jedné podporují člena aliance NATO a na straně druhé Kurdy (YPG, YPJ, kteří jsou součástí SDF), které Turecko považuje za teroristickou organizaci stejného rázu jako je IS. Bude zajímavé sledovat, jak se USA zachová, až se nevyhnutelně střetnou jednotky (podle některých zdrojů už střetly) SDF s Turky podporovanými silami na bojišti. Komu dá asi USA přednost?

Vyhnu se spekulacím, predikcím a na závěr ocituji Alexandera Clarksona z King’s College v Londýně: ,,Vypadá to jako zlaté pravidlo geopolitiky a tím je, že Kurdové jsou podvedeni některou z velkých mocností aspoň jednou za generaci.”