Válka o španělské nástupnictví se odehrávala v letech 1701-1715. Politickým cílem Ludvíka XIV. bylo zajistit pro svou rodinu dědičnost španělského trůnu. To, že by se měly dvě tak silné země, jako byly Francie a Španělsko, dostat pod kontrolu francouzského krále, se však nelíbilo mnohým Evropanům. Angličanům vadilo, že by Francouzi získali silné loďstvo a další desetitisíce vojáků. Holanďanům vadilo, že je už tak obrovský soused bude ještě větší, což ho může přivést na nepříjemné expanzivní myšlenky. Rakušanům vadilo, že Francii již nebude možné lehce napadat z jihu a také, že se země, kterou dosud stovky let alespoň částečně kontrolovali, dostane do područí cizí mocnosti. Vůči Ludvíkovi se tedy vytvořila široká a velmi heterogenní opozice.

Válka začala na dvou frontách najednou. V Nizozemsku a Španělském Nizozemí se boje v prvních letech odehrávaly podobně jako po celé předchozí století. Jednalo se o neustálé dobývání pevností. Armády se v tomto prostředí neodvážily táhnout dopředu s tím, že by jim za zády zůstala nedobytá pevnost, jejíž posádka by mohla odříznout cestu zpět či zásobování. Operace proti Francouzům zde vedl Angličan John Churchill, vévoda z Marlborough. Svým zaníceným přístupem k obléhání si získal vděčnost a úctu Holanďanů, nicméně na posunutí konfliktu vpřed nestačilo jen dobývat a ztrácet malé pevnosti. Španělé to v boji proti Nizozemsku zkoušeli téměř století, a přesto svých politických cílů nikdy nedosáhli.

Mezitím na severu Itálie měla válka úplně jiný charakter. Rakouský velitel Evžen Savojský zde bojoval proti více francouzským velitelům. Válka zde probíhala většinou prostřednictvím rychlých manévrů a několika menších bitev. Evženu se dařilo střídavě, občas se vyskytl protivník, který mu nadělal problémy, obecně však na sebe dokázal navázat disproporčně velké síly protivníka, často i dvojnásobek jeho sil. V roce 1706 se mu podařilo šikovným manévrem získat město Turín a vypudit Francouze ze severu Itálie úplně.

V roce 1704 si Ludvík všiml, že je anglicko-holandská armáda vázána v Nizozemsku a Evžen v Itálii. Viděl také, že cesta přímo na Vídeň je nechráněná. Koncentroval tedy značnou část svých sil do Německa. Cílem tohoto tažení bylo získat Vídeň a přimět spojence k uznání nároku jeho rodiny na španělský trůn. Jeho ofenzíva však nebyla dost rychlá. Marlborough rychle táhl podél Dunaje do jihovýchodního Německa, kde se setkal s Evženem, který si odskočil pro tento účel z Itálie. Jejich armády se spojily a několik dní manévrovaly v oblastech jižního Německa proti Francouzům. Početně zhruba stejně silné armády se nakonec setkaly v bitvě u malé vesnice Blenheim. Spojenci tam rozdrtili prakticky celou jednu francouzskou armádu. I když měl Ludvík k dispozici další, porážka pro něj byla velkým šokem. Francouzská armáda byla po několika desetiletích poražena v otevřené bitvě. A nebylo to naposledy.

Válka po Blenheimu nabrala intenzivnější dynamiku. Mnohem více docházelo k manévrování v oblastech celého Německa a Španělského Nizozemí. Již v roce 1706 spojenci zvítězili v bitvě u Rammillies a Evžen šikovným manévrováním osvobodil významné italské město Turín, čímž Francouzi ztratili kontrolu nad Španělským Nizozemím a nad Itálií. O dva roky později spojenci těsně zvítězili při Oudenaarde a udrželi si tak bezpečně komunikaci s Anglií. O rok později se spojenci pokusili o ofenzívu do Francie a setkali se s armádou Ludvíka v bitvě u Malplaquete. Spojenci sice získali bojiště, ale nezničili francouzskou armádu a navíc utrpěli velké ztráty. Spojenectví se začalo rychle rozpadat. Poslední pokračoval v boji Evžen, když jeho ostatní spojenci postupně uzavřeli s Francií mírové smlouvy. Po pár letech však byla jasně patrná francouzská převaha v prostředcích, které mohli Francouzi do války vložit, a i Rakušané byli nuceni podepsat mír. Ludvíkův vnuk v rámci smluv získal nárok na španělský trůn. A tak Ludvík vyhrál válku, i když prohrál všechny velké bitvy. Jak to je možné? A proč může dnes být relevantní?

John Churchill, vévoda z Marlborough, hlavní velitel spojeneckých vojsk. Své zkušenosti a výcvik získal pod vedením velmi schopného francouzského maršála de Turenne, který tak nechtěně vychoval největší hrozbu pro svého vlastního krále. Zdroj: Adriaen van der Werff

Důsledky bitev

,,Vše ve strategii je o důsledcích „

Colin Gray

Průběh bitvy může být dobrým námětem na povídání si při dlouhých zimních večerech. Význam samotné bitvy je však pouze v důsledcích, které má na bojující armády, na společnosti, státy, které jsou ve válce, a na průběh konfliktu.

Jaké byly důsledky bitev, které Marlborough bojoval? Je třeba rozlišit mezi prezentovanými výsledky, jakýmsi PR a skutečnými důsledky na průběh konfliktu. Zatímco Blenheim je možné považovat za skutečné vítězství pro spojence, protože zabránilo Francouzům v obléhání Vídně a navýšilo morálku spojeneckých armád, u ostatních bitev nebyly důsledky tak jednoznačně pozitivní.

Rammillies i Oudenaarde byly a jsou často prezentovány jako vítězství spojenců, protože ti utrpěli v bitvě nižší ztráty než jejich protivníci, které vyhnali z Německa a Španělského Nizozemska. Méně zdůrazněným faktem zůstává, že Nizozemsko a německá knížata tak neměla důvod pokračovat ve válce a do spojenecké armády přestala přispívat dostatečným množstvím prostředků. Početná síla spojenců tak naopak značně poklesla, i když se samozřejmě stále vezla na vlně zvýšené morálky.

Vítězství prince Evžena v Turíně také nebylo pouze černobílé, jak ho vykreslují mnozí jeho obdivovatelé. Francouzi sice přišli o některé cenné pevnosti a obchodní města, ale nevyšli z toho až tak špatně. Mnoha vojenským vězňům dovolili Rakušané návrat domů, tito vězni pak doplnili stavy francouzské armády. Francouzské armády operující na severu Itálie také nebyly poražené a mohly být koncentrovány do důležitějších oblastí. To bylo pro Ludvíka velké plus, protože Evžen na sebe do té doby v Itálii vázal disproporčně velké francouzské síly.

Bitva u Malplaquet byla typickým příkladem taktického vítězství a strategické porážky zároveň. Spojenecké ztráty byly dvojnásobně vyšší než ty francouzské, což mělo neblahý vliv na vnímání Marlborougha v Anglii. Politická frakce, která se dlouhou dobu snažila o změnu anglické zahraniční politiky, dostala konečně vodu na mlýn. Marlborough byl zbaven velení a Anglie přestala mít zájem o účast ve válce. Francouzi naopak považovali bitvu za vítězství a generál Villars ji ve svém dopise Ludvíku komentoval parafrází slov epikurejského krále Pyrrha: „Pokud pánbůh dopřeje našim protivníkům ještě jedno takové vítězství, zvítězíme „. Jelikož spojenci bitvou vůbec nic nezískali a naopak ztráta Anglie jako spojence byla katastrofou, na první pohled vítězná bitva se stala největší spojeneckou porážkou.

Odhadnout přesně všechny důsledky činů v tak chaotickém prostředí, jakým je prostředí války, je prakticky nemožné. V konečném důsledku jde vždy jen o hádání a důležité je nemýlit se v tomto hádání příliš. To, že tak zkušení velitelé jako Marlborough a Evžen nedokázali předvídat důsledky některých bitev, by mohlo být vážným varováním před zjednodušujícími a nepromyšlenými rozhodnutími dnes.

Princ Evžen Savojský, hlavní velitel rakouské armády a blízký Churchillův přítel a kolega. Ve své kariéře se vyznamenal v boji proti Turkům a také jako velmi zdatný velitel rakouských vojsk během válek proti Francii. Obecně je považován za nejschopnějšího habsburského vojenského velitele v historii. Zdroj: Jacob van Schuppen

Monismus

„Další past číhající na stratéga a velitele je strategický monismus, víra, že jeden strategický přístup je vhodný na všechny situace. „

Harry R. Yarger

Marlborough se monismu dopouštěl na úrovni taktiky, kterou nepřizpůsoboval okolnostem, ale ve všech svých menších i větších bitvách ji využíval stejně. V první fázi bitvy přiměl protivníka oslabit svůj střed, tím že navázal disproporčně větší síly na své vlastní křídla. Když byl protivníkův střed dostatečně slabý, vrhl všechny rezervy právě na toto místo. Když spojenci prorazili tento střed, stočili se po obou křídlech, která nebyla schopna pružně reagovat, a tak byla rychle rozdrcena.

V první řadě je třeba říci, že tato taktika nebyla úplně nová, byla pouze netradiční. Jako taková byla hojně využívána již ve starověku, kdy byly mnohé armády nasazeny v liniích, které byly dlouhé několik kilometrů. Velkým fanouškem tohoto průlomu byl již Alexandr Veliký, který ho využil v slavné bitve u Gaugamel. Tato taktika však nebyla velmi rozšířená ve středověku ani na začátku raného novověku, kde byly lineární formace vzácnější. Marlborough velel spojenecké armádě právě v době, kdy se lineární formace opět jednou stala zlatým standardem na bojištích západní Evropy. V mládí rád četl antická díla a je pravděpodobné, že právě ta mu vnukla myšlenku na zkoušení staronové taktiky. V prvních bitvách s ní své protivníky opravdu překvapil.

Zatímco při Blenheimu a při Rammillies byl se svou taktikou úspěšný díky svým a Evženovým velitelským schopnostem, při Oudenaarde byl úspěšný jenom proto, že protivníkovo hlavní velení bylo rozhádané a protivníkovi nižší důstojníci byli vysloveně neschopní. Potíže, které měl při Oudenaarde ho měli varovat před neustálým opakováním stejné taktiky. Marlborough si však nedal říct a o rok později při Malplaquet zkusil přesně to samé. Francouzi byli tentokrát na průlom středem připraveni lépe a spojenecká armáda na to pořádně doplatila. Marlboroughova taktika, zbavená efektu překvapení, se stala snadno předvídatelnou, a proto stále obtížnější využitelnou.

Samozřejmě, odhadnout kdy využít jakou taktiku je klíčem k vítězství na bojišti a ani ti nejúspěšnější generálové to nedokážou vždy. Je však možné předvídat, že když nějaký způsob používáme příliš často, postupně se na něj vyvinou dostatečné protilátky a přestane být účinný. Tento poznatek by mohl být relevantní především pro všechny, kteří považují nějaký nový koncept nasazení sil (hybridní přístup, network-centric warfare …) za klíč k úspěchu v každém konfliktu. Klíčem k úspěchu je naopak překvapit protivníka a odhadnout zda je celkový kontext bitvy/konfliktu stále vhodný pro daný způsob.

Most mezi politikou a vojenským nástrojem

„Pokud máme na mysli, že válka vzniká kvůli nějakému politickému motivu, je přirozené, že hlavní důvod její existence zůstane nejdůležitějším předmětem uvažování během jejího trvání. To však neznamená, že politický cíl je tyran. Musí se přizpůsobit vybraným prostředkem, což je proces při kterém může být radikálně změněn, ale politický cíl zůstává prvořadým předmětem uvažování. Politika tak prosakuje všemi vojenskými operacemi a v rozsahu v jakém jí to dovolí jejich násilná podstata, bude mít na ně pokračující vliv.“

Carl von Clausewitz

Strategie má dnes mnoho definic. Jednou z velmi rozšířených je vnímat ji jako most propojující politiku s vojenským nástrojem, tedy ozbrojenými silami. Základem pro dobré udržování tohoto mostu, a tedy i pro strategii, je obousměrný provoz na mostě. To znamená, že politika vytyčí armádě politické a vojenské cíle, které má armáda dosáhnout, vyčlení její prostředky a může navrhnout způsoby, jakými mají být tyto prostředky využity k naplňování cílů.

Je však nezbytné, aby armáda sama mohla přispět do formování strategie. Armáda musí být schopna poukázat na nedostatek prostředků/nevhodnost vojenského cíle/nevhodnost způsobu využití ozbrojených sil a případně navrhnout alternativy. Tento most má fungovat nepřetržitě, protože strategie není jedním plánem, strategie je především nepřestávající proces vyrovnávání prostředků, cílů a způsobů. I proto musí informace o vhodnosti cílů, prostředků a způsobů proudit neustále oběma směry.

Marlborough je ideálním příkladem stratéga stojícího na pomyslném mostě a snažícího se přetavit vojenské vítězství do dosažení politického cíle. Stojíc na mostě, Marlborough neustále upozorňoval na nedostatek prostředků proudících z Anglie či nevhodnost způsobů (nic neřešící boje v Nizozemí). Jeho pochod podél Dunaje se odehrál proti vůli instrukcím anglické královny Anny a holandské vlády. Kdyby poslouchal příkazy z hora nehledě na nesprávnost způsobu, Vídeň by velmi pravděpodobně padla do rukou Francouzů a ti by tím velmi rychle ukončili válku ve svůj prospěch.

Most však dostával těžké rány během celého konfliktu. Anglická vláda nedokázala pochopit, že poskytuje příliš malé vojenské prostředky na to, jaké vojenské (dobytí Paříže) a politické (zabránění spojení FR a ŠP trůnů) cíle si vytyčila. Nemluvě o tom, že samotné dobytí hlavního města by vůbec nemuselo stačit k dosažení vytyčeného politického cíle.

Ještě složitější je udržovat takový most, když je třeba sladit politické cíle, prostředky a způsoby v rámci široké koalice. Marlborough se snažil tento most držet pohromadě a navzdory některým chybám to zvládal celkem šikovně. Když Winston Churchill sepisoval Marlboroughův životopis do svého monumentálního díla Marlborough, his life and times určitě se z jeho chyb přiučil a dal si záležet, aby jeho most stál ještě pevněji.