Když Medúza zvítězí

Když Medúza zvítězí

Perseus se plíží zahradou plnou kamenných soch. V jedné ruce svírá meč a v druhé štít se zrcadlovým vnitřkem. Najednou v odrazu štítu zahlédne spící medúzu. Hadi na její hlavě nervózně syčí. Perseus, neviditelný díky speciální přilbě, se k ní přiblíží. Ještě pár kroků a je u ní. Aniž by se na spící obludu podíval, jedinou ranou jí setne hlavu, sbalí ji do speciálního váčku a na okřídlených botách odlétá za štěstím.

Mýty a realita

Tento mytologický příběh zná zřejmě mnoho z vás. V mém článku budu psát o skutečném – podobném příběhu, kde si však hlavní postavy vyměnily své charakterové vlastnosti. Namísto udatného hrdiny bažícím po slávě a dobrodružství bude Perseus umírněný vládce bez větších expanzivních ambicí. Namísto umírněné medúzy, v klidu odpočívající v zahradě, bude v tomto příběhu medúza útočná a agresivní Římská republika. Ta se pro roli medúzy, toužící po zničení (podrobení) každého, na koho upře zrak, hodí dokonale. Nasvědčuje tomu i citát od Polýbia, jenž popsal římskou zahraniční politiku: ,, … (Římané) vedli válku s každým národem dokud se nestali vítězi a dokud se jejich protivníci nepodřídili jejich diktátu a neplnili jejich příkazy. Ale teď odhalili první příklad nové politky, svým přístupem k Perseovi tím, že zcela vyhladili Makedonské království. „

Medúza upřela svůj zrak

Perseus byl makedonský král v první polovině 2. století před n. l. Na rozdíl od svého otce Filipa, který nadělal Římu pořádné problémy, prosazoval Perseus umírněnou politiku. Už při nástupu na trůn po smrti svého otce vyslal do Říma poselství, jehož prostřednictvím chtěl udržet vzájemné vztahy na tehdejší mírové úrovni.

Římanům to však nevyhovovalo. Jen pár let před tím rozdrtili syrského krále Antiocha v bitvě u Magnézie a jejich síla tím prudce vzrostla. Od všech okolních vládců nyní Řím požadoval absolutní a bezpodmínečné podrobení se jeho vůli. Jakýsi vyrovnaný partnerský vztah s makedonským králem pro ně nepřicházel v úvahu. Už roky před vypuknutím války se tak snažili najít záminku pro napadení Makedonie.

Medúza se vydala na výpravu

Spouštěčem války byl incidient s pergamonským králem Eumenem (poslušným římským spojencem). Eumenes si byl na Persea v Římě stěžovat kvůli sousedským sporům. Cestou zpět však téměř přišel o život, při Delfách se totiž jen těsně vyhnul padajícímu kamení. Eumenes to interpretoval jako pokus o vraždu ze strany Persea a Římané se chopili své šance. Perseovi dali ultimátum, buď se bezpodmínečně podřídí Římu a stane se bezvýznamnou figurou nebo napadnou římské legie Makedonii. Perseova umírněnost samozřejmě měla meze a něco takového nechtěl připustit.

Na začátku válka neprobíhala podle římských představ. Již při první ofenzívě utrpěli agresoři porážku. Perseus hned po vítězství vyslal do Říma poselství, aby dohodl mírové uspořádání. Řím však nechtěl a nemohl ustoupit. Choval se jako medúza. Když jednou na někoho upřel zrak a vytasil meč, dotyčný musel padnout. Pokud by totiž udělal výjimku, byl by to nebezpečný precedens a kdovíkolik Perseů by se ho pokusilo zneužít.

Římanům se však nedařilo ani v dalších letech. Neschopnější konzulové střídali již tak neschopné a jejich vojáci se soustředili především na loupení. V samotném Římě se vědělo velmi málo o situaci v Řecku, mnozí senátoři neznali geografické podmínky tažení ani tamější sociálně-politické faktory.

Po pár letech porážek a neúspěšných tažení se k velení dostal Aemilius Paullus, šedesátiletý syn konzula se stejného jména, ​​který padl ve slavné bitvě u Kann. Paullus si nejprve vyžádal podrobné informace o celé situaci v Makedonii a v Řecku. Pak se mu podařilo šikovným manévrem dostat Persea z výhodné zabetonované pozice v průsmyku a zatlačit ho na pláň u města Pydna. K stále odpočívajícímu Perseovi tak konečně přišla agresivní medúza, připravena vzít si další království do sbírky. V následné bitvě byla Perseova armáda zcela zničena. Král z ní sice utekl, ale zanedlouho už prosil v Římě o milost a svůj život dožil poníženě jako římský vězeň.

Tentokrát to byla Medúza, kdo vítězstvím získal štěstí a bohatství. Celé Středomoří se dostalo pod nadvládu Říma a na celé další století neexistoval už žádný seriózní protivník, který by se podíval Římanům směle do očí.

expanze_rima

Rozmach římského vlivu a území v průběhu druhého století před n.l. Zdroj: The Department of History, United States Military Academy.

Proč je tento příběh relevantní i dnes?

Strategická disonance

„Prvním, nejvyšším, nejdůležitějším úsudkem, který musí státník a velitel udělat, je ujasnit si … druh války na kterou se chystá, nezaměňovat ji ani se ji nesnažit proměnit v něco, co je cizí její podstatě.“ Carl von Clausewitz

K strategické disonanci dochází v momentě, kdy jeden z aktérů konfliktu nesprávně odhadne politický motiv protivníka a v důsledku toho bojuje úplně jinou válku, než by ve skutečnosti měl. V mém příběhu došlo k strategické disonanci na straně makedonského krále. Perseus si velmi zmýlil politický motiv svého protivníka. Myslel si, že za celou válku mohl Eumenes a incident se skalami při Delfách. Ten byl přitom jen záminkou. Skutečným motivem Římanů bylo absolutní podmanění si Makedonie. Tím by navždy eliminovali hrozbu ze strany svého východního souseda.

Jelikož Perseus neodhadl politický cíl Římanů, celá jeho strategie byla postavena na nesprávných základech a selhávala ve všech aspektech. Myslel si, že postupným opotřebováním vyčerpá vůli Římanů pokračovat v konfliktu. Jeho strategie mu nemohla přinést úspěchy, protože vůle Římanů byla neoblomná. Podobný problém nastal i v souvislosti s jeho prostředky. Nedělal mnoho pro jejich navýšení, protože si myslel, že ty co má jsou dostatečné k tomu, aby odradil Římany od následování jejich cíle. Jeho způsob nasazení ozbrojených sil sice nebyl špatný v teorii, ale jeho převedení do praxe bylo mizerné.

untitled2

Sympaťák a pohodář Perseus Makedonský. Zdroj: British Museum.

Silnější forma války?

„Obrana je silnější forma války než útok“ Carl von Clausewitz

Podle Clausewitze má aktér, který se rozhodne začít válku obranou, oproti svému protivníkovi mnoho výhod. Mezi ty nejdůležitější patří operování na vlastním území, vyvolávání sympatií u třetích stran, prodlužování komunikačních a zásobovacích linií protivníka, ale i možnost napadat protivníkovy síly nečekanými rychlými protiútoky. Proto se do této pozice snaží většinou napasovat strana, která je papírově slabší.

Perseus byl jednoznačně slabší z obou stran. Jeho prostředky se nedaly srovnávat s prostředky Římanů. Nejoptimističtější odhady udávají sílu jeho armády do 50 tisíc mužů. Je dost pravděpodobné, že měl i peníze na najmutí tisíců žoldáků. Ve srovnání s Římany, kteří mohli postupně nasadit více než půl milionu vojáků, to bylo však stále málo. S jeho volbou defenzivní pozice by tak Clausewitz určitě souhlasil.

Britský vojenský historik J.F.C. Fuller má jiný názor. Kritizuje Persea, protože nevyužíval své síly ofenzivněji. Podle něj by iniciativou dosáhl mnohem víc než neustálým ustupováním. Fuller má pravdu v tom, že Perseus dotáhl svou obrannou pozici do extrému. Na druhou stranu nevysvětluje, jakým způsobem by Perseus přetavil iniciativu a případné vojenské vítězství na římském území k dosažení svého politického cíle, tedy míru za přijatelných podmínek. Ignoruje i fakt, že obrana skutečně přinášela Perseovi mnohé možnosti. Okolní národy díky tomuto postoji vnímali Řím jako agresora a Persea jako chudáka, který se mu musí bránit. Díky tomu se Perseovi naskytla možnost navázat mnohé spojenectví, dokonce i s Eumenem. Žádné z nich však nebylo úspěšně realizováno, a to především proto, že Perseus tyto příležitosti promarnil – nechtělo se mu financovat spojence z vlastní kapsy.

Perseovi se naskytla příležitost zasazovat Římanům těžké rány při jejich útocích do jeho území. Bojovalo se na jeho území, kvůli čemuž byla protivníkova vojska vždy v nevýhodě. Ani tuto příležitost však vůbec nevyužíval. Místo toho, aby pojal obranu ve smyslu ,, štítu složeného z úderů „, jak doporučuje Clasewitz, Perseus stále jen čekal. Ovšem čekat má smysl pouze v případě naděje na vylepšení pozice, případně pak že ta protivníkova se zhorší. Perseova situace se však stále zhoršovala. Vlastní vinou přicházel o území i o potencionální spojence, dokonce si v záchvatu paniky spálil vlastní flotilu i s pokladem.

untitled3

Mytologický Perseus spokojeně drží svůj úlovek. Autor: Antonio Canova (Metropolitan Museum of Art, New York).

Ve skutečnosti tedy až tak nezáleží na tom, zda aktér zvolí ofenzivní nebo defenzivní nasazení svých sil. Důležité je, zda dokáže zužitkovat příležitosti a výhody, které mu daný způsob přináší. Příkladem může být dilema, kterou řešila armáda USA v 70. a 80. letech minulého století. Američané hledali odpověď na boj s početně silnějším protivníkem. Nejdříve vsadili na doktrínu „Aktivní obrany „, která měla těžit právě z výhod obranné pozice. Taková pozice jim měla přinést možnost napadat sovětská vojska postupně, vedle toho jak pronikali na území západní Evropy. Také měla vzbudit dojem, že agresorem je Sovětský svaz, což by mohlo vést k dezerci některých členů Varšavské smlouvy a k utužení vlastních spojeneckých struktur. Už po pár letech však Američané rozhodli tento přístup otočit o 180 stupňů a vsadili na ofenzívu v podobě doktríny AirLand Battle. Na jejím základě měli napadat sledy sovětské armády ještě hluboko v sovětském území a tím měli zamezit efektivnímu koncentrování sovětských sil. Jejich argumenty nyní zdůrazňovaly iniciativu a zvýšení morálky. Která z těchto možností byla ta „správná“, je velmi těžké uhodnout a doufejme, že to v brzké době nebudeme muset testovat.

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

Nejnovější komentáře