Ifikrátes: athénský Sun-c‘

Ifikrátes: athénský Sun-c‘

„Pokud jde o Tydeova syna, nedokázali byste říci, zda byl více mezi Achájci či mezi Trójany. Proháněl se po bojišti jako zimní bystřina, která prorazila hráz během povodně. Žádné hráze, žádné zástupy vinné révy ji nedokážou pohltit… v momentě se začne valit vpřed a zničí mnohé pole, o které se staraly mocné ruce mnoha mužů – přesně tak byly husté šiky Trójanů zahnané na útěk synem Tydeovým. A i když jich bylo mnoho, netroufli si ho zastavit.“    –Homér

I když skutečným prototypem nejlepšího válečníka je v Iliadě bezpochyby Achilleus, Homér věnuje velký prostor řeckému hrdinovi Diomédovi. Diomédes je velitel armády z Argu. Výše uvedená pasáž dokonale vystihuje Diomédovo řádění na bojišti. V prvních bojích se Diomédes věnuje zabíjení méně významných Trójanů a jejich spojenců. Postupně přejde k vyšší šlechtě, polobohům a ušetřeni nejsou ani bohové Olympu. Nejprve napadne Afroditu, později Diomédes zuřivě zaútočí na Apollóna a nakonec se mu podaří těžce zranit i samotného boha války Área.

Kariéra athénského velitele Ifikráta na počátku 4. století před n. l. v mnohém Dioméda připomíná. Období po Peloponéské válce bylo charakteristické neustálými válkami mezi Spartou a její spojenci a koalicemi ostatních měst. Takové období bylo mimořádně plodné na talentované vojenské velitele.

14657648_1292868480725511_634550980_n

Socha řeckého hrdinu Dioméda

Zatímco zranění Área bylo jakýmsi vrcholem Diomédovi kariéry, Ifikrátes zničil svého “Área“ již na začátku své kariéry. Během tzv. Korintské války se mu podařilo přepadnout početnější spartský oddíl a šikovnou kombinací lehkých a těžkých jednotek ho úplně rozdrtil. Celé Řecko bylo překvapené a větší šok dostala Sparta už jen o dvě desetiletí později u Leuktry. Ifikrátova hvězda po tomto úspěchu vystřelila a v následujících desetiletích byl skutečně jako Diomédes, prohánející se po celém Středomoří jako nezadržitelná zimní bystřina.

Během své kariéry bojoval Ifikrátes proti Makedoncům, Thesálčanům, Peršanům, Thrákům, Thébanům, Sparťanům a nakonec i proti bývalým Athénským ostrovním spojencům. Téměř ve všech svých taženích byl úspěšný a v případech, kdy nebyl, jeho neúspěch nebyl zdrcující a snadno se z něj vzpamatoval. Podobně jako Diomédes, kterého zranil trojský lukostřelec, ale s pomocí bohyně Athény se rychle uzdravil, se i Ifikrátes v případě selhání snadno vrátil zpět do hry.

Ifikrátes byl vzácný typ velitele, nebyl úspěšný pouze na svých výpravách. Nebál se přiložit ruku ani k reformám ve své žoldnéřské armádě. Své lehké jednotky přizpůsobil na boj proti těžké i lehké pěchotě, takže vznikly hybridní jednotky schopné bojovat konvenční bitvy i efektivně využívat hit-and-run taktiku. O Ifikrátových kvalitách říká něco i fakt, že když se Perský satrapa rozhodl pro válku s Egyptem, specificky si od Athéňanů vyžádal Ifikráta, aby velel jeho žoldnéřské armádě.

Ifikrátes byl skvělý taktik, ale nepříliš výjimečný stratég. Některé chyby, které udělal, byly v důsledku jeho neporozumění širšímu politickému kontextu konfliktu. Tento bod neunikl ani Nepovi, který je jinak Ifikrátem zcela fascinován:

„Athéňan Ifikrátes se stal slavným, ne pro velikost jeho úspěchů, ale pro jeho znalost vojenské taktiky, protože to byl takový velitel, že byl nejen srovnatelný s nejlepšími veliteli jeho doby ale, ani nikdo ze starších velitelů na něj neměl…. nikdy nepokazil tažení vlastní chybou, vždy byl výjimečný kvůli svým vynálezům a v těch byl tak výjimečný, že nejen zavedl kopu nových věcí do vojenského umění, ale vylepšil i mnoho již existujících.“

Rady starého Číňana
Když člověk pozorně studuje Ifikrátovu kariéru, jen těžko se vyhne podezření, že athénský generál byl důvěrně obeznámen s typy a triky Číňana žijícího v téže době na opačném konci světa. Vskutku to vypadá tak, jako by Sun-c‘ Ifikráta doprovázel na každé výpravě a šeptal mu, co a jak má provést. Toto přirovnání je ještě nápadnější, když se člověk podívá na spisy Polyaena. Tento makedonský autor vytvořil jakýsi arzenál strategických a taktických typů a triků. Pro demonstrování správních postupů používal kariéry převážně řeckých a římských vojenských velitelů. Člověk by tedy čekal, že nejvíce prostoru v jeho díle dostanou kapacity jako Alexander, Caesar, Epaminondas, Perikles či Hannibal. Nejvíce prostoru však dostal v jeho spisech právě Ifikrátes, na kariéře jehož autor popisuje až přes 60 stratagemov, tedy šikovných taktických kousků. Ostatní velitelé v těchto číslech zaostávají mílovými kroky. Nejblíže jsou mu Alexander a Caesar, kteří mají jen kolem 30 stratagemov.

14724285_1292868750725484_1625631990_o

Nesmrtelný a všudypřítomný mistr stratégie

Samozřejmě, že kvantita není zárukou kvality. Může nám ale říct hodně o tom, jak byl Ifikrátes vnímán mezi starověkými odborníky na vojenství. Na následujících řádcích se tedy blíže podíváme na Ifikrátovy činy a na to, jak korespondují s myšlenkami jednoho z nejdůležitějších autorů věnujících se vojenské strategií.

Sun-c‘: Takže když jsme schopni útočit, musíme vypadat neschopní, když používáme naše síly, musíme vypadat neaktivní, když jsme blízko, musíme přesvědčit protivníka, že jsme daleko, když jsme daleko, musíme ho přesvědčit, že jsme blízko.

Ifikrátes: Když byl Ifikrátes v přesile, snažil se schovat své počty před protivníky, aby bylo snazší přimět je k boji, kvůli jeho předpokládané slabosti… Naopak, pokud byla jeho síla malá, snažil se ohromit protivníka a vytvořit iluzi, že jeho vojsko je větší, než ve skutečnosti bylo.

Sun-c‘: Když obklíčíš armádu, nech jí únikovou cestu. Netlač na zoufalého nepřítele příliš silně.

Ifikrátes: Když Ifikrátes natlačil prchajícího protivníka do úzkého průsmyku, vždy se snažil nechat mu ústupovou cestu a šanci uniknout, aby nemusel bojovat o cestu ven. Řekl, že nebyl důvod nutit protivníka, aby byl odvážný.

Sun-c‘: Umění války nás učí nespoléhat se na to, že nepřítel nepřijde, ale na naši připravenost čelit mu, ne na šanci, že nezaútočí ale raději na to, že jsme naši pozici udělali nedobytnou.

Ifikrátes: Ifikrátes vždy opevňoval svůj tábor během příměří. Tvrdil, že není zvykem dobrého generála vymlouvat se: to jsem nemohl očekávat.

Sun-c‘: Tak ten, který je zkušený v neustálém nucení protivníka k pohybu, snaží se ho stále zmást a protivník bude podle toho jednat. Obětuje něco, na co se protivník chytí. Nastavuje mu návnadu, čímž ho drží na pochodu a pak s hrstkou vybraných mužů si na něj počká.

Ifikrátes: Když musel Ifikrátes projít úzkou soutěskou při Phliu, zatímco protivník tlačil na jeho týl, rozkázal svým jednotkám pochodovat přes průsmyk, co nejrychleji to šlo. Mezitím sebral část svých nejlepších jednotek a ustoupil dozadu do týlu, aby chránil ostatní. S těmito jednotkami napadl protivníka, který byl rozlezený a neorganizovaný horlivostí pronásledování, a zabil mnoho z nich.

Sun-c‘: Nasaď své vojáky do pozic, z nichž nelze utéct, a budou preferovat smrt před útěkem.

Ifikrátes: Když byl Ifikrátes přinucen k bitvě na otevřené planině, kde byl jeho protivník v přesile, nasadil své vojáky a v jejich týlu vykopal zákop. Tak jim ukázal, že veškerá naděje na útěk byla odříznuta a že nemají jinou alternativu než zvítězit nebo umřít.

Sun-c‘: Neútoč na nepřítele, jehož vlajky jsou v perfektním uspořádání, neútočit na armádu, která je klidná a sebevědomá – to je umění studování okolností… Nespolkni návnadu, kterou přichystal nepřítel. Nenapadni armádu, která se vrací domů.

Ifikrátes: Když Ifikrátes velel Athéňanům při Koryntě proti Thebanům, jeho vojáci ho přesvědčovali, aby přiměl protivníka k bitvě. Ale on si byl vědom toho, že protivník byl v přesile a že byl sebevědomý po nedávném vítězství u Leuktry, a tak odmítl riskovat bitvu.

Výše zmíněné porovnání jsou pouze výběrem, kdo by měl zájem blíže zkoumat podobnosti mezi Ifikrátovými činy a Číňanovými radami, určitě by našel i nespočet analogických příkladů.

Bojoval, jak se mu zlíbilo
Mít po ruce kariéru velitele, který se téměř ve všech svých činech shoduje s radami starověkého Číňana je fajn, ale není to pro dnešek velmi relevantní. Ifikrátes nám těžko nabídne rady pro řešení současných vojenských výzev. V oblasti strategie toho moc nepředvedl, a i když to byl opravdový mistr taktiky, ta se v průběhu tisíciletí už příliš změnila. Místo toho nám zkoumání jeho kariéry může přinést něco zcela jiného. Může nám ukázat, jak zbytečné je uměle vytvářet neustále nové „škatulkovací“ kategorie. Ifikrátes byl chodící argument proti tezi, která se už pomalu zabydlela u některých historiků, tedy tezi o tzv. západním způsobu vedení války. Tato teze je primárně výtvorem amerického historika V. D. Hansona. Podstatou teze je, že existují elementy vojenství, které přetrvaly v západní společnosti od dob starověkého Řecka a že tyto elementy absentovali v jiných částech světa. Mezi těmi nejdůležitější elementy uvádí autor důraz na rozhodující bitvu, politický cíl ve válce či přísnou a propracovanou hierarchickou strukturu armády. Přínosem této teze má být vysvětlení, proč se západ stal vojensky tak úspěšným. Teze dále pokračuje rozdělením světa na západ a východ, kde západ preferuje čestné souboje a rozhodující bitvy, zatímco východ je celý o klamání, manévrování a podvádění. Teze to tedy rozhodně není malá. Naneštěstí, jak uvádí Colin Gray, jako většina velkolepých tezí i tato má velkolepé problémy.

Falešná dichotomie přísně oddělující západní a východní vojenství neobstojí ani při letmém pohledu na vojenskou historii, na tož pak při jejím detailním zkoumání. Stačí se podívat na Novoasyrskou říši a její armádu, od nástupu Tiglatha Pillesara a především pak pod Sargonem II. Zatímco Řekové bojovali primitivním, téměř kmenovým způsobem, Asyřané dobývali celý blízký východ ukázněnou a přísně hierarchickou armádou, přičemž samozřejmě sledovali velkolepé politické cíle a bohatě využívali rozhodující bitvy.

Naopak na “západní“ straně je obrovské množství velitelů, kteří využívali triky, lži a snažili se o zmatení soupeře. Hanson nemá problém vyzdvihnout jako vzory „západního“ vojenství Achillea a určitě by pochválil i Dioméda. Nenápadně se při tom vyhne zmínce o Odysseovi či Filoktétovi, lučištníkům, kteří byli slavní a uznávání právě díky tomu, že neustále obelhali protivníka a bojovali nečestně. V reálném světě pak snadno vyzdvihne Alexandra či Epaminondase, kteří jsou pro něj dostatečně „západní“ (i když u obou samozřejmě opomíjí situace, kde dost západní rozhodně nebyli).

Ifikrátes je však pro Hansona náročný oříšek. Zdá se, že tento syn obyčejného ševce nebyl dostatečně zasvěcen do toho, jak má správně („západním“ stylem) bojovat. Jeho kariéru tak Hanson taktně opomíjí, zatímco se snaží hledat důkazy pro svou tezi. Samozřejmě, když natrefí na někoho podobného Ifikrátovi, koho už zmínit musí, je to pro něj vždy “výjimka, která potvrzuje pravidlo“. Problémem jeho teze tedy je, že ke každému západnímu veliteli bojujícímu „západním“ stylem lze najít západního velitele bojujícího „nezápadním stylem“. Totéž platí o východní škatulce.

Bohužel si časem tato teze získala pozornost a přízeň opravdu kvalitních historiků, jakým je například Geoffrey Parker, a tak hrozí, že se z ní stane něco jako koncepty asymetrické, nové, či hybridní války. Příliš široká kategorie, do které je možné zařadit téměř každý způsob boje v historii. Koncept, který přináší více otázek, než odpovídá, má nejasné hranice a je tedy analyticky zbytečný.

Cool hlášky
Kromě hlubokého vhledu, který nám Ifikrátes může dát do vytváření nových konceptů, je tu ještě další důvod, pro který je Ifikrátes zajímavý. Athénský generál byl totiž studnicí výroků, které prozrazují něco o jeho charakteru. Co si budeme nalhávat, dávám je sem hlavně proto, že stojí zato:

„Sláva mého rodu začíná mnou, sláva toho tvého končí tebou.“ Takto Ifikrátes odpověděl potomkovi slavného aristokrata, který se mu vysmíval pro jeho nízký původ.

„Nechal jsem ho v takovém stavu, v jakém jsem ho našel“ Ifikrátes podřízl krk jednomu z jeho strážců, který usnul při výkonu služby.

Jeden řečník se Ifikráta zeptal, kdo si myslí, že je, když si toho tolik troufá provést. Je snad jezdec, člen pěchoty, lukostřelec a štítonoš v jednom? Ifikrátes mu odpovedal: „Nikdo z nich, ale ten kdo rozumí tomu, jak těmto všem velet.“

Když stála Ifikrátova armáda proti jiné, někdo z jeho řad vykřikl, že ta nepřátelská vypadá opravdu hrozivě. Ifikrátes odpovědel: „Tak to musíme my být ještě hrozivější.“

Ifikrátes nebyl zrovna velký fanoušek nezávislého soudnictví. Když ho v Athénách soudili, kvůli jeho vojenskému rozhodnutí, vykašlal se na svou verbální obranu a vytasil meč. Soudci se zalekli, že celý soud může být obklíčen Ifikrátovými vojáky a Ifikrátes utrousil: „Byl bych idiot, kdybych byl schopen bojovat za Athéňany a nebyl schopen bojovat sám za sebe.“

Pozn. Autora:

Hansonův koncept je nejlépe představen v jeho knihách zde: Western Way of War: Infantry Battle in Classical Greece

A zde: Carnage and Culture

Obě knihy jsou fajn zdroj informací, bohužel je v nich rušivá neustálá snaha autora přesvědčit čtenáře o jeho pohledu za každou cenu.

Pro taktní a elegantní kritiku:  Gray Colin, S. 2013. The American Way of War. In: Rethinking the Principles of War. Anthony D. McIvor (ed).

Pro méně taktní ale o to přesvědčivější kritiku: https://www.karwansaraypublishers.com/pw/ancient-warfare/blog/a-western-way-of-war/

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

Nejnovější komentáře