Autorem následujícího příspěvku je Omar Mohamed z portálu The Bridge. Jedná se o náš partnerský server zabývající se strategií, národní bezpečností a armádní problematikou. Článek publikujeme se svolením serveru i autora. Více o portálu se můžete dozvědět na: thestrategybridge.org, originální článek poté naleznete na: http://bit.ly/2gAVTv9.

Mají nedemokratické státy výhodu?

Jak si nedemokratické (nebo méně demokratické) systémy počínají ve srovnání se Západem v produkování stratégů na vedoucí pozice v komplexním prostředí konfliktu a rozhodování, v němž se moderní svět dnes neustále nachází. Mají elity v autoritářských systémech větší šanci napodobit své předky? Je náročné a extrémně subjektivní snažit se jmenovat kohokoliv ze současnosti či z nedávné minulosti a nazvat jej „opravdovým stratégem“. To je úkol, který lépe dokáže historie (a její lekce). V dnešním světě je méně prostoru pro objevení skutečných stratégů v podobě legendárních historických postav. Povaha nedemokratických systémů poskytuje pro jejich elity více prostoru tohoto statusu potenciálně dosáhnout.

Pro zodpovězení těchto otázek bychom měli nejprve definovat, co skutečný stratég znamená a určitá omezení, která moderní svět obecně klade na zrod skutečného stratéga. Musíme také pochopit, že povaha dnešního skutečného stratéga je zcela odlišná od jeho/jejího historického protějšku.

Skutečný stratég

„Aristoteles školí Alexandra“ J.L.G. Ferris (Wikimedia)

Alexandr Veliký byl ztělesněním stratéga. Jeho strategický génius přesahoval starověké bojiště, protože „Alexandr představoval nejen taktickou důmyslnost a dravost, ale i politickou rozumnost a velkodušnost.“ Alexandr v podstatě představoval strategický most, propojující jeho politickou a vojenskou stránku. Pro Clausewitze je génius jedinec, který prokazuje „výjimečné dary intelektu a povahy,“ které se projeví ve výjimečných úspěších. [1] Na U.S. Army War College zvažují pro stratégy tři role: vůdce, praktika a teoretika. Harry Yarger tvrdí, že skutečný strategický umělec je expertem ve všech třech aspektech. [2] Na druhou stranu Sir Lawrence Freedman oponuje, že strategie jsou zřídkakdy vytvářeny profesionálními stratégy. Spíše jsou vytvářeny elitami, které svou vůli prosadí bez chápání důsledků svých činů. Freedman argumentuje, že dobrá strategie nepochází nutně od expertů v oboru, ale může být vytvořena nedokonalými lidskými bytostmi, které pracují v nedokonalých organizacích a v podmínkách velké nejistoty.

Obecně řečeno, definice skutečného stratéga v našem světě vyžaduje trochu pokory. Moderní strategičtí vědci jako Colin Gray a Harry Yarger spojují s touto osobností enormní množství schopností. Naznačují přitom, že stát se jí je nemožné. Kvůli složitosti a stále se měnící podstatě problémů je dnes extrémně těžké a téměř nemožné, aby měl jedinec rozsáhlou expertízu, znalosti, bezkonkurenční vizi, byl géniem a což je možná nejdůležitější, aby měl autoritu. Skutečný stratég současnosti by měl některé z těchto vlastností, ale hlavně by měl být schopen konzistentně vytvářet správnou nebo lepší strategii (ve srovnání s protivníky), která zlepšuje pozici státu, oddělení nebo organizace.

Je nereálné očekávat od takového jedince, aby znal důsledky svých činů a rozuměl jim ve druhé či třetí úrovni. Skutečný stratég by měl být schopen vytvářet národní strategii soustředěnou dovnitř i ven (nebo se zúčastnit její tvorby). Jak tvrdí Colin Gray, „Pamatujte, že na to, abyste ve strategii uspěli, nemusíte být výjimeční ani specificky kompetentní. Vše, co je nutné, je pouze jednat dost dobře na to, abyste porazili protivníka. Nemusíte vyhrát elegantně, musíte pouze vyhrát.“ [3]

Západní stratégové

Sir Winston Churchill (Wikimedia)

V západních společnostech, a především v demokratických společnostech, je ještě těžší dosáhnout tohoto statusu v oboru strategie. Freedman to uznává. Stratégové působí na různých úrovních, v různých rolích a v různých organizacích – ať už pro vládu nebo pro nevládní entity. To vyžaduje, aby byl jedinec srozumitelný a komunikoval své strategie efektivně všem úrovním tvořícím organizaci, která nakonec strategii implementuje. [4] Další prvek bránící stratégovi v dosažení statusu skutečného stratéga je narůstající mezera mezi politickým a vojenským uspořádáním v dnešních demokratických systémech.

Být skutečným stratégem by v jistém smyslu znamenalo jít proti politickému nastavení státu. To platí ještě více pro nejvyššího představitele státu, například pro prezidenta USA. Systém brzd a vah v demokraciích znamená, že překážky a úroveň moci (například právo veta) různých institucích by dále omezovaly stratéga v dosažení skutečného statusu. Zatímco představitel může mít schopnosti, které by z něj dělaly skutečného stratéga, omezení demokratických mechanismů by ho zabrzdilo kvůli časovým prodlevám a systému brzd a vah zmíněnému výše. Je jasné, že západní demokratické systémy mohou vyprodukovat jednotlivce, jež by mnozí považovali za skutečné stratégy nebo alespoň strategické génie. V minulém století to byli například Churchill, Eisenhower a Margaret Thatcherová. Co jim však dovolilo dosáhnout jejich statusu, byla celková úroveň nejistoty a přítomnost konfliktu, které jim dovolily využít jejich jedinečných schopností, prosadit jejich vůli a zúžit mezeru mezi politickým a vojenským uspořádáním země.

Nezápadní stratégové

Zatímco hlavy států a vojenských sil západních demokratických společností jsou brzděny od dosažení statusu skutečného stratéga v historickém smyslu, co vládci, již nečelí časovým omezením, demokratickému konsensu nebo byrokratickému procesu, které narušují strategický proces? Co například různé formy autoritářských států ve světě?

V současné době připomíná dobytí nových národů či jejich částí a poražení protivníků v otevřeném konvenčním boji spíše historii (i když Putin se velmi snažil obnovit slávu minulosti a Írán také, pomocí jiných prostředků), zejména co se týká zlepšení pozice státu. Namísto získávání nových území (a s tím spojeného bohatství), dnes musí stratégové dělat rozumné ekonomické investice, rozumně nakládat s prostředky a efektivně tvořit partnerství a spojenectví, která mohou pomoci odstranit vnější hrozby. To také zahrnuje investice, které poskytují vedení a státu významnou politickou páku, a tedy schopnost „kontrolovat“ ostatní bez jakýchkoliv vojenských požadavků. Nejde nutně o záležitost pouze dnešní doby (historie má různé příklady), ale je to ve velkém aplikovatelné na normy v našem běžném světě. Ve skutečnosti je dosažení strategických cílů nebo vytvoření a zavedení účinné národní strategie v rámci mezinárodních norem (alespoň většinou) to, co vede k statusu skutečného moderního stratéga.

Hlavy států takových politických systémů mají dvě klíčové výhody, které pracují v jejich prospěch oproti jejich západním protějškům: čas a koncentrovanou úroveň autority. Na rozdíl od svých západních protějšků, vládnou vůdci nedemokratických systémů často desetiletí. Charakter těchto systémů navíc dovoluje vládci nahromadit značnou moc, která mu umožňuje prosadit jeho vůli ve většině politických a ekonomických rozhodnutí. Tyto dva prvky jsou potřebné k realizaci potenciálu stát se skutečným stratégem nebo Clausewitzovským géniem. V žádném případě ale nejsou jeho garancí; ve formování strategické mysli jsou klíčové také vzdělání a životní zkušenosti.

Dnes má každý typ vlády výhody a nevýhody. Důležité je, že západní demokracie dovolují rozvoj více strategicky myslících jedinců, kteří mohou ovlivňovat a směřovat politiku a širší národní strategie politického vedení země. Politický pluralismus v tomto případě pomáhá v rozšíření zdrojů strategických myslitelů, kteří skutečně mohou mít vliv. V nezápadních politických systémech dělá vládce většinu, ne-li všechna politická a vojenská rozhodnutí. To znamená, že je zde méně jedinců, kteří mohou vstoupit do rozhodovacího aparátu nebo na něj mít alespoň vliv.

Shrnutí

Myšlenka skutečného stratéga vyžaduje konzistentnost. Může jednotlivec tvořit ukázkovou strategii neustále? I ti jedinci, kteří byli považováni za skvělé stratégy, vytvořili v některých chvílích špatné strategie. Mohli Čingischán a Alexandr Veliký dosáhnout svých bezkonkurenčních úspěchů, kdyby neměli po ruce generály a rádce, kteří v těchto úspěších hráli důležité role? Asi ne. Strategie je ze své podstaty o přizpůsobování a vývoji. Je sice nezbytné, aby měly politické elity strategickou mysl, ale ještě důležitější je mít systémy nastaveny tak, aby dovolily jednotlivcům dále rozvíjet jejich vzdělání a daly jim možnost ovlivňovat vývoj národní strategie. Možná, že čas a podmínky jsou jedny z nejdůležitějších prvků takového statusu. Když vezmeme v úvahu povahu dnešních nedemokratických a demokratických systémů, nedemokratické systémy mají větší předpoklad vyprodukovat politické elity s potenciálem dosáhnout status skutečného stratéga.

Poznámky:

[1] Clausewitz, On War, 100.

[2] Yarger, Strategy for the 21st Century: The Little Book on Big Strategy, 3.

[3] Colin Gray, „Why Strategy Is Difficult,“ JFQ (Summer 1999), 12.

[4] Yarger, Strategy for the 21st Century: The Little Book on Big Strategy, 3.