Poslední Viking

Poslední Viking

„Rozhodl jsem se, že nikdy nezačnu nespravedlivou válku, ale nikdy neukončím spravedlivou jinak, než porážkou mých nepřátel.“ Karel XII.

Předpoklady éry Karla XII.
Přelom 17. a 18. století se v Evropě nesl ve znamení odchodů. Rakušané rozdrtili tureckou armádu v bitvě u Zenty a Turci začali urychleně odcházet z území jihovýchodní Evropy. Navěky odešli kromě Turků i španělský král Karel II., anglický král Vilém III. a švédský král Karel XI.

Navzdory mnohým odchodům bylo stále veselo. Odchod Turků znamenal volnost Habsburků. Smrt Karla II. však předpověděla, že to nebude trvat po dlouhou dobu. Celá západní Evropa se počátkem století ponořila do dalších desetiletí válek o to, kdo bude sedět na španělském trůně. Odchod Viléma a nástup královny Anny znamenal, že spojenectví Nizozemska a Anglie projde během nastávající války náročnými zkouškami. Odchod Karla XI. byl radostnou událostí pro mnoho států, které si dělaly zálusk na rozsáhlá území švédské říše. Její velké území zůstalo pod správou nezletilého syna a ochranou malé armády. Co by mohlo zastavit vojska Dánska, Polska a Ruska před rozebráním Švédska na kousky?

Rusko chtělo získat přístup k Baltskému moři. K tomu potřebovalo dobýt švédské území v Pobaltí. Dánsko chtělo získat kontrolu nad úžinami spojujícími Baltské moře s Atlantským oceánem a kontrolovat tak důležité obchodní cesty. Polsko chtělo získat území ztracené v předešlých válkách. Karel XII. se sotva posadil na trůn a už se ocitl v nezáviděníhodné situaci blížící se války na třech frontách.

Krátký proces
Nejdříve vyřadil z války Dány. Dánský král se rozhodl začít válku opatrně a napadl švédského kontinentálního spojence, malý státeček Hollstein (jihovýchod dnešního Dánska). Jeho cílem bylo vlákat švédského krále do zdlouhavého konfliktu a dát tak čas Rusku a Polsku, aby otevřely fronty na jiných místech. Pokud by Karel nepomohl Hollsteinu, mohl by ztratit kredit u ostatních spojenců. Švédský král se rozhodl nehrát podle cizích pravidel. Nalodil část své armády a s pomocí holandské a anglické flotily vymanévroval a zahnal útočící flotilu k dánskému pobřeží. Spojenecká flotila se přiblížila ke Kodani a začala ji bombardovat. Karel se se švédskou armádou vylodil a rychle dobyl pobřeží. O pár dní později připluly posily a před Kodaní se nacházelo deset tisíc Švédů. Dánsko se vzdalo, uhradilo reparace Hollsteinu a zavázalo se nezapojovat do dalších bojů v Pobaltí. Celé tažení trvalo jen o něco déle než měsíc. Švédské ztráty byly minimální, zdroje uvádějí od jednoho muže po několik desítek.

Dlouhé trápení
Karel je známější kvůli svým jiným „zážitkům“. Po vyřazení Dánů se mu několik let velmi dařilo. V bitvě u Narvy porazil více než trojnásobnou přesilu Rusů a sebral jim veškerou vojenskou techniku. Ruská armáda v této chvíli přestala existovat a Karel měl víceméně volnou cestu do Moskvy. Vojenští historici se dodnes přou, zda měl Karel vyřadit Rusy ze hry v této chvíli, nebo zda měl raději zajistit celé Pobaltí. Úspěšný postup na Moskvu by pravděpodobně znamenal ruský konec. Car Petr byl v této chvíli stále nezkušený, neměl armádu ani schopného Kutuzova po boku. Ruské klima a rozsáhlé území na druhou stranu poskytují dokonalé podmínky pro vedení partyzánské války či obecného lidového povstání. Švédská kvalitní a profesionální armáda neměla problém porážet regulérní síly. Její schopnost vést protipovstalecký boj, ale nebyla nejlepší. Po zvážení pro a proti se Karel rozhodl zabezpečit své pozice v Pobaltí. Bez větších problémů dobyl Polsko a na trůn dosadil svou loutku.

Rusové se mezitím z porážky vzpamatovali. Petr vytvořil novou armádu, která kvalitativně alespoň trochu připomínala standard ostatních evropských států. Když začali Rusové opět dobývat švédské pevnosti v Pobaltí, rozhodl se Karel skoncovat s nimi jednou provždy. Opojen dosaženými vítězstvími, vydal se pronásledovat Rusy na jejich vlastní území. Rusové ustupovali, přičemž spalovali a ničili vlastní území, takže Švédové neměli z čeho žít. Karel nedokázal přimět Rusy k boji, dokud byla jeho armáda v plné síle. Když už byla v troskách, demoralizovaná, vyhladovělá a hluboko na území dnešní Ukrajiny, rozhodl se ruský car přijmout bitvu. Ve slavné bitvě u Poltavy rozdrtil celou švédskou armádu.

Karel z boje utekl a útočiště našel v Osmanské říši. Tam se snažil přesvědčit tureckého panovníka, aby vedl válku proti Rusům. Nenechal se odbýt do té doby, dokud to Turky nepřestalo bavit poslouchat a rozhodli se ho popravit. Podařilo se mu však uniknout. Se svými bodyguardy se prostřílel na svobodu a utekl zpět do Švédska. Sotva usedl na trůn, znovu se rozhořela válka s Dánskem. Tentokrát se bojovalo převážně na území Norska. Při obléhání jedné z dánských pevností zasáhla Karla kulka a způsobila mu zranění, kterému rychle podlehl.

Karel strávil celý svůj dospělý život ve válce. Nebylo to však ve stylu Ludvíka XIV., který sice stále vedl válku, ale samotné bitvy vyhrávali jeho generálové. On si mezitím vysedával v paláci, případně se přišel podívat na bojiště až k závěru bitvy, když bylo jasné, že je vítěz. Karel takový přístup neuznával. Téměř vždy se vrhal do boje se svými vojáky. Ať už to bylo na dánském pobřeží, kde se mezi prvními pustil do boje a kolem uší mu svištěly kulky nebo při obléhání Fredrikstenu, kde se již střele nevyhnul. Jeho smrt měla za následek pomalý rozpad švédské říše.

A co dál?
Proč by měl být život staletí mrtvého krále relevantní pro dnešek? Mnoho autorů se již zabývalo chybami, které Karel udělal během svých válek. Především při pozdějších taženích se zdálo, jako by ani nesledoval žádnou dlouhodobou strategii. Bojoval bitvu za bitvou jen proto, aby mohl vybojovat zase další. Nevyužíval příležitosti k uzavření příznivého míru. Příliš křečovitě se držel svého předsevzetí (první věta textu) a neuvědomil si, že výhodný mír může získat i bez zničení svých protivníků. Absence strategie a stále se prohlubující nepochopení bezpečnostní situace se výrazně promítly na jeho výpravě do Ruska. Ta byla mizerně naplánovaná a stála spíše na zbožných přáních a iluzích, než na skutečném porozumění aktuální situací. Její provedení v praxi bylo ještě horší než samotný plán. Stručně řečeno, Karlova strategie (pokud se jako taková dá vůbec označit) měla v pozdějších konfliktech výrazné trhliny.

To nic nemění na skutečnosti, že jeden z konfliktů vybojoval ukázkově. Jednalo se hned o první, ve kterém se ocitl, tedy o válku s Dánskem. V této fázi mu ještě vítězství v bitvách nezatemnila rozum a díky střízlivému uvažování tvořil ukázkovou strategii. Na následujících řádcích se na ni podíváme z perspektiv moderních stratégů. Různé perspektivy odhalují různé dimenze strategie a nabádají k přemýšlení nad strategií z více úhlů pohledu. Autor toho článku má pod pojmem vojenská strategie na mysli proces spojování vojenských prostředků a jejich efektů s politickými cíli.

Moc a asymetrie
Podle Lawrence Freedmana je cílem strategie generovat moc, tedy upravovat poměr sil mezi aktéry. Strategie je o tom, vytěžit ze situace více, než by počáteční rozložení sil indikovalo (Freedman 2015: 12). Šikovně na tuto myšlenku navazuje Lukas Milevski, který tvrdí, že strategie má v důsledku vytváření moci vytvářet asymetrii mezi mnou a mým protivníkem. Ve skutečnosti je tedy tzv. asymetrické konflikty možné vnímat prizmatem strategie. Každý z aktérů se snaží manipulovat s vedením války takovým způsobem, aby využíval své silné stránky a zabránil v tom samém svému protivníkovi (Milevski 2014: 77).

V tomto smyslu Karel rychle změnil „symetrický“ konflikt na „asymetrický“. Jeho snaha o rychlé ukončení konfliktu mu přinesla cenné spojence v podobě Anglie a Nizozemí (ti chtěli, aby byl na severu Evropy klid, aby se mohli soustředit na válku proti Francii). Díky novým spojencům Karel pracoval s mnohem větším loďstvem, než měli Dánové (asymetrie prostředků). Následně nezaútočil na vojenské síly protivníka ani nezačal ničit periferní kraje Dánska nebo jeho spojenců. Ohrozil samotné hlavní město (asymetrie způsobů). Velký rozdíl byl i v cílech, které strany sledovaly. Švédové se chtěli nadobro zbavit dánské hrozby a ochránit vlastního spojence, zatímco Dánové chtěli získat části švédského území v oblasti úžin (asymetrie cílů). Dánové neprohráli válku, protože by jejich protivník byl zázračně asymetrický. Prohráli ji, protože jejich strategie za mnoho nestála a nebrala v potaz možnosti protivníka. Namísto svalování viny na asymetrického protivníka je lepší přiznat si, že je potřebné razit lepší strategii.

Co dřív a jak zvítězíme?
Strategie je podle Eliota Cohena uměním efektivního spojování prostředků a cílů. Zahrnuje: „priority (nasadíme prostředky zde, i když to znamená přerušení operací jinde), pořadí (nejprve uděláme toto, pak tamto) a teorii vítězství (zvítězíme kvůli následujícím důvodům).“ (Cohen 2009) To zní docela jednoduše. Určování priorit však může být mimořádně náročné v situaci, kdy nemáme kompletní informace o bezpečnostním prostředí ani o úmyslech protivníků. Cohenovo chápání strategie je přínosné především důrazem na neustálé posuzování priorit, vyhodnocování toho, co je nejdůležitější a co ještě počká.

Karel měl v prioritách jasno. Rusové se mobilizovali velmi pomalu a jejich armáda měla mizernou kvalitu. Švédský král věděl, že Rusů se zbaví, kdykoli bude chtít. Poláci se mobilizovali rychleji, ale měli nerozhodné a rozdělené velení a kvalita jejich armády také dost pokulhávala. Nebyl tedy důvod hasit polskou hrozbu jako první. Dánové měli naopak kvalitní armádu a silné loďstvo. Jejich centrum moci bylo navíc geograficky nejblíže, což znamenalo jak nejvyšší hrozbu, tak příležitost vyřadit je jako první. Nejdříve vhodné a později nevhodné určení priorit bylo to, co z velké části podmínilo úspěch Švédů v prvních letech konfliktů a pád v těch pozdějších. Bez správného určování priorit, případně jejich úprav vzhledem k situaci, je obtížné dosáhnout svých cílů v jakémkoli konfliktu.

Také je důležité mít představu o tom, jak chceme v konfliktu zvítězit, mít nějakou teorii vítězství. Ta se samozřejmě může (a měla by se) během konfliktu měnit v souladu s tím, jak se mění prostředky a cíle zúčastněných. Karel měl takovou teorii dobře zvládnutou. Každý krok poctivě promyslel a věděl jasně, jak má postupovat, aby Dánsko přinutil podepsat mírovou smlouvu. Ve svých plánech bral v úvahu jednání jeho spojenců i protivníků. Málokdy je tato teorie tak přímá a hned úspěšná. Při zkoumání válek od starověku po současnost na mysli nejednou vyvstane otázka, zda měli zúčastnění vůbec nějaké ponětí o tom, do čeho jdou a jak chtějí započatou válku přivést do příznivého míru.

Vůle a kapacita
Strategie spočívá podle Antulia Echevarrii ve snižování protivníkovy vůle a kapacity odolávat naší vůli. Některé strategie jsou vhodné na zničení protivníkových vojenských kapacit (ozbrojených sil, logistické podpory). Jako příklad může sloužit například strategie zničení, při které jde o úplnou eliminaci protivníkových ozbrojených sil. Příklad z historie může být myšlenka stojící za Schlieffenovým plánem. Jiné strategie působí primárně na vůli protivníka a ignorují jeho vojenské kapacity. Příkladem může být například terorismus, kdy není důraz kladen na oběti ale na odezvu útoku u širšího publika. Toto dělení samozřejmě není dokonalé. Je nutné mít na paměti, že vůle vést válku je nerozlučně spjata s kapacitou vést válku a tato propojenost funguje oběma směry (Echevarria 2017: 1-9).

Pokud by Karel chtěl snižovat schopnost Dánů pokračovat v konfliktu, napadl by jejich ozbrojené síly. Snažil by se je obklíčit a rozdrtit v jedné velké bitvě (tak, jak se mu to podařilo s Rusy u Narvy). Jenže Dánové byli kvalitnější vojáci než Rusové a Karel nechtěl a nemohl riskovat kvalitní, těžko nahraditelnou armádu v regulérní bitvě s kvalitativně podobným protivníkem. Navíc nebylo jasné, zda by Dánové spolupracovali a nechali se zničit tak, jak to Karel plánoval. Mohli by pomalu ustupovat, napadat jiné švédské spojence a vtahovat Karla stále hlouběji do konfliktu, ve kterém vůbec nechtěl být. Právě kvůli velké nejistotě spojené s vedením útoku proti ozbrojeným silám se rozhodl pro útok na protivníkovu vůli. Rychlý a nečekaný útok a ohrožení hlavního města způsobily, že dánská armáda – jakkoli kvalitní – byla irelevantní. Strategie obcházející ozbrojené síly jsou problém i dnes a je třeba chápat jejich logiku, aby bylo možné efektivně se jim bránit.

Bolest
Pro Thomase Schellinga je klíčovým pojmem strategie bolest. Moc způsobovat bolest podle něj představuje vyjednávací sílu. Jednou z nejimpozantnějších vlastností ozbrojených sil je právě jejich kapacita způsobovat bolest. Hrozba násilí a bolesti, která přijde, pokud oběť nesplní naše požadavky, je podle Schellinga skutečnou vyjednávací silou. Oběť musí být přesvědčena, že trest za vzdor, bude horší než podvolení se (Schelling 1996: 14-23).

Když se Karel vylodil přímo v jeho hlavním městě, doručil dánskému králi přesně takovou hrozbu. Dánové neměli poraženou armádu, měli stále možnost vést válku. Co je však přesvědčilo, že bude lepší uzavřít mír, byla hrozba toho, co přijde, pokud Švédové dobydou jejich hlavní město. Schelling dále tvrdí, že takové využití hrozby může být často efektivnější než využití boje. Hrozba bolestí totiž neobsahuje riziko selhání na taktické či operativní úrovni a nepředstavuje ani potenciál ztrát na lidských životech. Na druhou stranu více závisí na protivníkově vnímání než přímější druhy strategie. Tato dimenze strategie je dnes relevantnější než kdy jindy, protože možnost ublížit, ať už pomocí jaderných zbraní nebo konvenčních sil, je bezprecedentní.

Kontrola)
Podle Josepha Wylieho je účelem strategie: “Získat nějakou úroveň kontroly nad protivníkem. (…) Konečným nástrojem kontroly je muž se zbraní na scéně.“  Tuto kontrolu si stratég zajišťuje manipulováním struktur války, k čemuž zase využívá manipulování těžiště ve svůj prospěch (Wylie 1996: 74-77).

Karel manipuloval s těžištěm války znamenitě. Místo toho, aby se nechal zatáhnout tam, kam ho chtěl dostat jeho oponent, rozhodl se sám diktovat, kde se bude rozhodovat o konfliktu. Díky tomu získal kontrolu nad protivníkem, omezil jeho volnost jednání, a naopak navýšil tu svou. S ohroženým hlavním městem neměl dánský král možnost efektivně zásobovat svou armádu plenící cizí území. Kvůli tomuto plenění zase nemohl využít armádu k poražení Karla v bitvě. Navíc by pravděpodobně značně klesla morálka armády, kdyby se dozvěděla, že hlavní město státu bylo obsazeno protivníkem. Karel tak omezil možnosti dánského krále na jednu jedinou, tou byla bezpodmínečná kapitulace. Konečným garantem kontroly nad dánským králem byl rozhodně muž se zbraní na scéně, lépe řečeno 10000 švédských vojáků. Wylieho koncept kontroly je přínosným, protože je jeho prizmatem možné hodnotit efekty jakékoli strategie. Vždy je vhodné se ptát, jakou kontrolu nad našimi protivníky (případně spojenci) nám může ten a ten krok přinést a zda máme možnost tuto kontrolu udržet a využít jí k dosažení našich cílů.

Poučení pro tvorbu strategie
Dobrá strategie nemusí být dokonalá. Stačí, aby byla lepší než ta protivníkova. Také bere v potaz protivníkovo jednání. Není to jen plán, je to proces. V rámci procesu by mělo docházet k neustálému hledání rovnováhy mezi prostředky, způsoby a cíli. Dobrá strategie vytváří rozložení moci v náš prospěch a zároveň se snaží získat co nejvyšší úroveň kontroly nad protivníkem. Dále jsou v ní vždy jasně určeny priority a je zřejmé, jak chceme dosáhnout vítězství. Znakem vhodné strategie je snižování protivníkovy vůle a kapacity pokračovat v konfliktu. V rámci strategie je možné využívat přímé násilí nebo pouze hrozbu, často je nejlepší jejich kombinace. Cílem strategie není nevyhnutně porážka protivníka, nýbrž dosáhnutí příznivého míru.

Zdroje:

Obecně

Velká severní válka je dobře zpracována v knize: Frost, R. (2000). The northern wars. Harlow: Longman.

Karlových životopisů je víc. Dobře čitelný, avšak ne nevyhnutně nejobjektivnější sepsal Voltaire: Voltaire, (1762). The history of Charles XII. King of Sweden. Glasgow: James Knox.

Stratégové

Cohen, L. A. (2009). „What’s Obama’s counterinsurgency strategy for Afghanistan?“ Washington Post. 6th. December 2009. (http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2009/12/04/AR2009120402602.html)

Echevarria, A. (2017). Military strategy: A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press.

Freedman, L. (2015). Strategy: A History. Oxford: Oxford University Press.

Milevski, L. (2014). „Asymmetry is Strategy, Strategy is Asymmetry.“ Joint Force Quarterly 75,  4th Quarter, 77-83.

Schelling, T. (1966). Arms and influence. New Haven: Yale University Press.

Wylie, J.C. (2014). Military Strategy: A General Theory of Power Control. Annapolis: Naval Institute Press.

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

Nejnovější komentáře