Jak jsem potkal Josefa Fučíka

Ve středu 18. 4. 2018 mi do schránky přišla smutná zpráva:

Ing. Josef Fučík zemřel po krátké nemoci v sobotu 14. dubna 2018 ve věku 85 let.

Přišla mi z jeho e-mailu a psal mi jeho syn.

Odpověděl jsem vzpomínkou na jeho otce a vyslovením soustrasti. Josef Fučík byl totiž mimořádný člověk a mimořádný odborník na otázky ekonomiky obrany. Na můj poslední e-mail však už neodpoví. Proto následující vzpomínka.

Se jménem Josefa Fučíka jsem se setkal poprvé v 90. letech, když jsem jako vojenský student Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově (která naštěstí již neměla ten hrozně dlouhý čestný název „trojnásobného hrdiny Československé socialistické republiky a hrdiny Svazu sovětských socialistických republik armádního generála Ludvíka Svobody“) četl v časopise Mezinárodní politika jeho článek na téma zbrojení, zbrojní průmysl, kontrola armády, který se svým stylem i důrazem na fakta hrozně lišil od toho, co nám tehdy říkali lektoři v předmětu Ekonomika obrany státu. Takto se stal mým vyhledávaným alternativním autorem, a když jsem byl později podarován knihou financovanou z grantu Ústavu mezinárodních vztahů, které jsme jako studenti doktorského studia přezdívali „malá zelená“, stal se do určité míry také mým profesním vzorem. J. Láník ve své knižní recenzi v Historii a vojenství 2/2002 sice velmi ztrhal editora „malé zelené“, ale kapitola J. Fučíka se mu líbila.

Jaké potěšení to bylo, když jsem s J. Fučíkem mohl zasednout u jednoho stolu při večeři, kterou jako součást semináře pořádal tříměsíční ministr obrany J. Šedivý v říjnu 2006, a ukázalo se, že se oba „vzájemně čteme“. Pro mě účast na Šedivého semináři byla součástí tříměsíčního resocializačního pobytu, který mi byl naordinován tehdejším náčelníkem generálního štábu Armády ČR P. Štefkou, po komentáři v Hospodářských novinách z 30. 8. 2006 Ministr obrany si výchovné škrty v rozpočtu zaslouží, který však byl do redakce zaslán s neutrálním názvem Mnoho povyku pro nic, anebo blýskání na lepší časy? schvalujícím tehdejší škrty v rozpočtu Ministerstva obrany z pohledu zkušeností Bundeswehru: s penězi se lze naučit dobře hospodařit, nemáte-li jejich nadbytek. Listy Univerzity obrany o tzv. diskusním panelu napsaly článek Bezpečnostní komunita o budoucnosti armáda podepsaný jako redakce; z redakce tam však nikdo nebyl, a já jsem se v článku ocitl v pozici Vlado Clementise, kterého po jeho „zradě“ a zinscenovaném politickém procesu vyretušovali z fotek s rodákem z Dědic (kde stávala i Vysoká vojenská škola pozemního vojska ve Vyškově), prvním dělnickým prezidentem Klementem Gottwaldem.

I což, některé věci jsou asi genetické, někdy je syn jako otec. Možná ale už tady lze najít ten tajemný vliv Ruska na sdělovací prostředky a českou armádu, o kterém se mluvilo hlavně letos.

Jak ukázalo naše první setkání, bylo možné si najít cestičku k srdci plukovníka v záloze, absolventa dělostřeleckého oboru Vojenské technické akademie v Brně. A tak jsme se po roce 2006 občas s Josefem Fučíkem scházeli na číši vína nebo na akcích pořádaných Střediskem bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy končící zpravidla číší vína. Já jsem si postupně doplnil knihovnu jeho dílem z československé vojenské historie, ve kterém J. Fučík šel pevně po tématech a osobnostech, které dějepisci z Vojenského historického ústavu z nějakého důvodu opomíjeli zpracovat. Takto jsem se připojil do alternativního proudu lidí, který např. uznává osobnost Músi ar Rueiliho, už proto, že se narodil v Rychtářově, kousek od Dědic ve Vyškově a měl na historické události v Evropě vliv.

Konečně, z pohledu toho článku v Listech Univerzity obrany jsme na tom byli s Musilem stejně.

Přátelství s Josefem Fučíkem navázané v poslední dekádě jeho života se odrazilo nejenom v tom, že mi vyprávěl, jak skutečně fungovalo národohospodářské plánování, protože byl posledním ředitelem odboru státní plánovací komise, který měl na starosti zvláštní část pětiletého plánu označeného PT ZD, ale na stránkách Vojenských rozhledů jsem se stal také recenzentem jeho posledních knižních publikací. Díky faktu, že jsme se s dlouholetým redaktorem Vojenských rozhledů J. Furmánkem rozhodli v roce 2011 digitalizovat archiv Vojenských rozhledů, kde první čísla časopisu byla evidována ještě jako přísně zúčtovatelné tiskopisy, objevil jsem si navíc pěkné Fučíkovy články týkající se výroby tankové techniky, které jsem tehdy neznal, protože knihovna Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově časopis po určité době vyřazovala evidence. Časopis tehdy ve Vyškově nepovažovali za natolik vědecky užitečný, že by chtěli uchovávat všechna jeho čísla.

Nevím, jestli to bylo součástí nějakého záměru, protože podobný osud potkával knihy, jako byla Válečná ekonomika a Základy vojnovej ekonomiky. Další materiály týkající se Fučíkova boje za československý obranný průmysl jsem objevil až ve 3 m archívu doktora Purkrábka, kterým měl podaroval Tonda Rašek v roce 2011 a který jsem ovšem začal třídit až v roce 2015.

Bohužel, potkat se s Josefem Fučíkem a probrat s ním některé detaily událostí popsané v dokumentech z dob závěru československé federace či zeptat se na věci, které měl rozepsané, jsem už nestihl. V sobotu 14. 4. 2018 zemřel a tím se v Národní knihovně Praha uzavřel i jeho život sledovaný podle zákona č. 37/1995 Sb. o neperiodických publikacích, ve znění pozdějších předpisů.

5 comments

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

5 Comments

  • Ladislav
    20. 4. 2018, 18:38

    Pane kolego, hezky jste to napsal. Čest jeho památce. Neměl jsem možnost se s ním osobně setkat, ale vážím si ho, protože na rozdíl od některých dnešních autorů (i armádních) nevytvářel žádné stoprocentní kompiláty, ale díky badatelské práci publikoval historická fakta.
    Ještě jednou díky za uveřejnění této vzpomínky. V této republice a potažmo v armádě jsou to spíše výjimky, které nezapomínají na spolupracovníky a přátele. Naivně jsem si myslel, že by se takové, i když smutné, události mohly objevovat na army.cz.
    Ladislav
    P.S. Ještě dvě poznámky. Prvá se týká digitalizace VR. V roce 2014 se na UO-CBVSS touto aktivitou chlubil V. Karaffa (plk. v.z.). O Vás nebyla ani zmínka. Vzhledem k tomu, že Vás znám jako seriózní osobu, nemám důvod uváděné informaci nevěřit. Neustále mne však překvapuje jednání některých některých funkcionářů :-(. Druhá poznámka se týká zinscenovaných procesů. Připadá mi, že se z nich stává tradice a jejich počet narůstá.

    REPLY
    • Bohuslav Pernica@Ladislav
      21. 4. 2018, 6:17

      Myslím, že VK je plk. gšt. v.z. Chlubit se lze čímkoliv, i cizím peřím. Otázkou je, co je nakonec pravda. Celá digitalizace probíhala tak, že pan redaktor Furmánek vzal časopisy a ty se odnesly 30 metrů od jeho kanceláře na digitisk. Tam se uřezaly hřbety a projelo se to skenerem do pdf. Technicky digitalizaci dělala Andrea Bělohlávková, za co jí patří určitě veřejný dík. Nejsem si jist, jestli k tomu vůbec došlo. Pokud ne, pak tak činím touto cestou. Poslední poznámka k osobě s iniciály VK; myslím, že VK byl nositelem osvědčení PT nebo T a NATO SECURITY CLEARANCE CERTIFICATE. Tady je velké poučení – nemluvení pravdy, "bruslení" a vyhledávání renty VZ nepovažuje za bezpečnostní riziko. Konečně, toto chování ani letos není zařazeno mezi sociálně/patologické/nežádoucí/rizikové jevy.

      REPLY
      • Ladislav@Bohuslav Pernica
        21. 4. 2018, 12:07

        Pane kolego, nemusel jste to to vysvětlovat. Není to jenom tato uvedená dezinformace (lež), která se ke mne dostala. Po zkušenostech s osobami alias, které se ve strachu o své koryto takových praktik neštítí si nedělám iluze i když v tomto uvedeném případě sbíral ovace VK. V souvislosti s tím mi vyvstal na mysli nadčasový sonet č.66 od W. Shakespeara – situace, před cca 400 lety a která u nás v současnosti "kvete" …jak sprostota se sápe na slušnost, jak blbost na schopné si bere bič, jak umění je pořád služkou mocných, jak hloupost zpupně chytrým poroučí, jak prostá pravda je všem prostě pro smích, jak zlo se dobru chechtá do očí.

        REPLY
        • Bohuslav Pernica@Ladislav
          21. 4. 2018, 18:23

          Když už tak veřejně diskutuje, jedna poznámka a jedna douška. Nejdříve poznámka. Nemluvení pravdy nemusí být lež a dezinformace nemusí být obecně nepravdivá v našem kulturním prostředí. Narážím na pěkný text Jaroslava Šedivého z Práva 24. 11. 2016, který vyšel pod názvem Hanobit lze i pravdou a další absurdity. V něm se ohlíží za politickými procesy doby normalizace, či přesněji jeho vlastním procesem, kdy v rámci skupiny byli souzeni za "hanobení režimu": "Paní doktorka se hájila tím, že přece ona historka, kterou o státníkovi přátelům vyprávěla, nebyla vymyšlená, ale byla to historka pravdivá. Načež prokurátor Prokop suše konstatoval: ,Hanobit lze i pravdou!´" A za vyzrazování státního tajemství, které muselo být určitě pravdivé: "Přinesl jsem obě čísla do soudní síně a nabídl je prokurátorovi k porovnání s tím, za co jsem byl souzen. Prokurátor na to opět stručně odpověděl: ,Státní tajemství lze vyzradit i dvakrát.´"
          A teď ta douška. Když byly jednotlivá čísla Vojenských rozhledů naskenována jako pdf, musely být sešity sešity do kroužkové vazby. Hledali se tedy originály, které by mohli nahradit neestetickou kroužkovou vazbu. Našli se, když kdosi ze Sekce personální otevřel v létě 2014 třináctou komnatu a tam se našlo to, čemu jsem říkal Sarvašův archív. Šlo o materiály po bývalém Vojenském ústav sociálních výzkumů. Většina z toho, co bylo nalezeno, bylo odloženo do vozíku na sběr. Někteří jednotlivci se však snažili toto bohatství, které asi bývalý ředitel sekce nedokázal svou vědeckou hodností docenit, zužitkovat. Takže poté, co byl Sarvašův archív přebrán plukovnicí Bernardovou, vybíral jsem i já. Mezi "sběrem" byly i originální čísla Vojenských rozhledů. Ovšem než jsem se dostal k jejich odsunu do kanceláře J. Furmánky, tak vozík skončil v kontejneru na sběr na dvoře "ačka". Inu tak podplukovník s redaktorem Vojenských rozhledů musel vlést do této nádoby, aby bylo možné nahradit nenávratně poškozené originály časopisu z počátku jeho znovuobnoveného vydávání. Ke všemu pak došlo k dodatečnému vyšetřování na téma kdo zcizil Sarvašův archív. Ovšem to už je jiná kapitola. Zaměstnání na úseku strategického řízení lze totiž získat i s kvalifikací schovanka nebo schovanec ministra nebo ministryně obrany. Prostě, hanobit lze i pravdou a státní tajemství lze vyzradit opakovaně.

          REPLY
          • Ladislav@Bohuslav Pernica
            21. 4. 2018, 21:08

            Pane kolego obdiv i Vám. Málokdo by dokázal vlézt do popelnice, aby uchoval historii. Jak už jsem dříve psal myslel jsem si, že vše zařizoval V. Karaffa. To bylo v době (2014) kdy jsem po několikaleté zkušenosti s ním bral komentáře s rezervou a stále častěji s despektem. Tato osoba a jemu podobní, kterými byl obklopen, by se takovým nádobám obloukem vyhnuli, pokud by tam něměli glejt na povýšení. Nicméně nepředpokládám, že jste byl za tento skutek odměněn (to by se tím VK a Centrum UO) nemohlo chlubit. Dle mého vás nejspíš někdo "prásknul" nadřízenému s tím, že haníte uniformu nebo, že kradete z popelnice materiály LOL. Nedivil bych se. Takoví lidé to dokáží patřičně podat a patřičně zdůvodnit a čekají 30 stříbrných – dnes už ani to ne. Ještě jednou díky za tento skutek-příspěvek k vojenské historii. Kdysi se ještě VR daly číst. Bývaly tam hodnotné články.

            REPLY

Nejnovější komentáře