Poctivá polemika může být velice přínosným mentálním cvičením. Vybíráme pro čtenáře z 51 tezí připravených Institutem moderní války na West Pointu. Po textu o užitečnosti spojenectví dnes přinášíme text o (ne)možnosti nové světové války.

Pro:
Světovou válku od těch ostatních odlišuje její rozsah. Když mluvíme o rozsahu, nemyslíme rozhodně jenom ten geografický. Neméně důležité je masivní množství mobilizovaných prostředků (včetně lidských) či počet zapojených států a jiných aktérů.  Bez překročení jisté hranice není možné označit válku za světovou. Jako hraniční kritéria je možné pokládat bojové operace na více než jednom kontinentu, výdaje na zbrojení citelně ovlivňují ekonomiku a hospodářský život ve více než dvou bohatých rozvinutých zemích (je přistupováno k opatřením v době míru nemyslitelným a neuskutečnitelným), počet přímo zapojených státních aktérů je vyšší než dva pro jeden kontinent a v neposlední radě na bojištích aktivně působí síly velmocí.

Všechny velmoci a několik dalších států (lze předpokládat, že na sklonku a v průběhu možné světové války bych jejich  počet narostl) disponuje nukleárními zbraněmi. Ty, jak mnozí docela přesvědčivě argumentují, udržely studenou válku studenou. Autorovi textu není známa skutečnost, že byl překonán status vzájemně zaručeného zničení nebo „jenom“ nepřestavitelných ztrát a škod, který zásadně ohraničuje možnost eskalace konfliktu mezi držiteli těchto zbraní. Vyvstání technologických prostředků, které by spolehlivě eliminovaly hrozbu arsenálu zbraní hromadného ničení oponenta či oponentů, je krajně nepravděpodobné. Vývoj protiprostředků bude probíhat souběžně a ostrý test spolehlivosti při dané výšce sázek nikdo příčetný riskovat nebude.

Globalizace, propojenost a ekonomická interdependence jsou neméně důležitými faktory působícími proti masivní válce, kterou by bylo oprávněné označit za světovou. Provázanost jednotlivých národních hospodářství je v současnosti enormní a je na místě předpokládat, že by válečnému snažení podrazila nohy dřív, než by válka eskalovala do světových rozměrů. Připomeňme si, jak jsou současné zbraňové systémy nesmírně komplikované a drahé. Jistě, lokální povstání či teroristickou kampaň lze vést za několik dolarů, ale konflikt světových proporcí bude nutně stát i světové částky. To si někdo stěží dovolí v éře, kdy je poptávka populace oponenta hlavním motorem naší vlastní ekonomiky.

Pokud nedojde k revoluci ve výše popsaných skutečnostech, která by změnila základní předpoklady (ne)vypuknutí další světové války, není taká válka možná.

Proti
Neexistuje dobrý důvod domnívat se, že světová válka dnes nebo v blízké budoucnosti není možná. Předpovědi tohoto typu se hojně objevovaly již v první dekádě 20. století a opakují se téměř každé desetiletí. I ty současné jsou založeny na mýtech, iluzích a na zbožných přáních spíše než na skutečném chápání války.

První iluzí je spoléhání se na omezenou válku. Když někdo vstupuje do války nemůže si být jistý, jestli bude válka omezená regionálně, časově nebo nasazenými prostředky. Válka sama totiž mění všechny zúčastněné aktéry, jejich politické cíle a volbu použití různých typů zbraní. Nasazené typy zbraní mají zpětně vliv na emoce zúčastněných a na jejich odhodlání pokračovat ve válce. Válka není řízena pouze racionálním uvažováním. Rozsah násilí se nedá naplánovat dopředu. Mnozí aktéři první světové války do ní nevstupovali s tím, že jdou bojovat světovou válku.

Jakkoli se kdo může snažit, není možné omezit válku pouze na dva zúčastněné. Válka má vliv na  okolní státy a ty zase na své sousedy. Válka není skalpel, ale spíše kyj nebo palcát. Nedokáže dělat chirurgické zákroky, pouze tupé údery, které nezbytně ovlivňují i ​​okolí bodu, na který chceme působit. Z regionálních a „omezených“ konfliktů mohou vzniknout světové konflikty, aniž by to někdo plánoval.

Neměli bychom se nechat zmást ani teorií demokratického míru. Demokracie vedly a mohou vést války mezi sebou navzájem. Demokratické Athény bojovaly proti demokratickým Syrakusám, demokratické Théby proti demokratickým Athénám, demokratická Británie bojovala proti demokratické Búrské republice. Navíc i kdyby měla demokracie tendenci bránit v konfliktu s ostatními demokraciemi, není důvod ji považovat za režim, který zde bude věčně.

Největší iluzi může představovat falešná útěcha jaderných zbraní, které podle některých zabrání světové válce. Tento názor předpokládá, že všichni aktéři držící jaderné zbraně budou jednat racionálně. Už tento předpoklad je chybný. Navíc je možné vést světovou válku i bez použití jaderných zbraní. K tomuto účelu mají například USA přizpůsobenou svou doktrínu AirLand Battle. Také není vyloučeno, že dojde k vynálezu efektivní obrany proti jaderným zbraním.

Autoři: Samuel Žilinčík a Matej Kandrík