Příspěvky označené demokracie
Pud sebezáchovy jako příčina úpadku postavení Západu
Autor: Jakub Janda Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 25. 1. 2012
Dnes, v lednu 2012, se zdá být přímá intervence NATO v Libyi ukončenou záležitostí. Oficiální ukončení operace Unified Protector sice proběhlo k poslednímu říjnu 2011, avšak kromě mrtvého Kaddáfího, stovek tun bomb a oficiálně vyhlášeného předání vlády do rukou přechodné vlády přinesla akce v Libyi mnoho poznatků k analýze politického rozhodování v západní hemisféře. Co se původně zdálo jako jednoznačně přínosná operace a skvěle technicky provedený vojenský zásah ve prospěch dobra, získává v aktuálním kontextu velice protichůdné konotace.
Jednou z interpretací kroků Západu je, že původně dobré úmysly mohou přinést sice krátkodobě pozitivní výsledek (svržení diktátora Kaddáfího), avšak v delším časovém horizontu mohou diskreditovat legitimitu takového kroku – ať již jde o výsledek směrem dovnitř cílové země (pokud se přechodná vláda a každá další ukáže jako neschopná zkrotit převážně tribalistické státní uspořádání), či směrem k okolí (vznik precendentu, že Západ bude prosazovat boj za ochranu lidských práv silou v rámci konceptu responsibility to protect, který ovšem není potvrzen v občanskou válkou zmítané Sýrii).
Každý konflikt má několik fází, úvodní z nich je politická vůle ke vstupu do konfliktu. V následujících řádcích se budu zabývat několika možnými faktory, které ovlivnily politické rozhodnutí k intervenci v Libyi, zastřešené schválením rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1973 na ochranu civilistů (parafrázovaně o bezletové zóně nad Libyí), která byla vyložena Radou ambasadorů NATO a jeho nejvyšším politickým vedením jako zelená k vojenské intervenci v severoafrické zemi zmítané válkou mezi vládními silami plukovníka Kaddáfího a povstalci.
Malý Sarkozy velkým de Gaullem?
V evropském vojenském prostoru se hlavním rétorickým tahounem k vojenským krokům v občanském konfliktu v Libyi stal francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Již jeho předchozí mocenské iniciativy (Středomořská unie) a politický styl vytvářely připomínku francouzského velmocenského statutu – hlava páté francouzské republiky by ráda Francii, rozpouštějící svou významnost v evropském integračním projektu, dodala gaullisticky mezinárodní vážnost.
Předsednictví G20 a tahounství spolu s Německem v klíčových rozhodnutích Unie přineslo další nástroje k prosazování silné Francie. Nicolas Sarkozy nacházel důvody k silovému kroku v nejbanálnější, avšak nejzásadnější rovině politického života – ve svém postavení v rámci volebního cyklu.
Při komparaci demokratického uspořádání a autoratického (například čínského) modelu vychází volební cykly ze strategického pohledu jako komparativní nevýhoda – političtí reprezentanti jsou omezeni horizontem svého mandátu, nevytvářejí (až na výjimky) strategické a dlouhodobé projekty. Jelikož je zvolený zástupce lidu tlačen k rozhodnutím, které musí mít přímý vliv na jeho samotnou existenci jako politika, stává se z majority jeho několikaletého mandátu neustálá volební kampaň – sám je pak prizmatem politického marketingu též hodnocen.
Sarkozyho čekají prezidentské volby v květnu 2012, což z roku 2011 udělalo tzv. impact year – francouzský prezident se pokusil vytvořit svou identitu (image) silného zahraničně politického lídra, aby si vytvořil kvalitní výchozí pozici jako ten, který přinesl Francii mezinárodní věhlas a uznání.
Obama antiBushem?
Americký prezident Barack Obama je ve zmíněném aspektu v podobné situaci jako jeho francouzský protějšek – volební duel o jeho další politickou existenci jej čeká v listopadu 2012. Jeho snaha o vlastní identifikaci jako protiklad k neúspěšnému Bushovi mladšímu (nespravedlivá válka v Iráku, kterou Obama ke konci roku 2011 oficiálně ukončil a asi nekonečný konflikt v Afgánistánu) mu přinesla v případě Libye vynikající příležitost se profilovat jak směrem k domácímu, tak světovému mínění.
Obama využil amerického veřejného mínění, které bylo silně pro intervenci v Libyi, avšak proti americké sólo akci (či opětovné Koalici ochotných). Spolu s podobně motivovaným Nicolasem Sarkozym proto využil světové mínění tlačící na prosazování lidských práv ze strany Západu, prosadil rezoluci Rady bezpečnosti OSN a následně nechal multilaterální platformu NATO odsouhlasit intervenci (byla schválena konsensuálně přesto, že se do ní aktivně zapojilo pouze několik států v čele s Francií a Británií).
Obama se tedy nezachoval jako Bush mladší, nesázel na americký unilateralismus a výjimečně postavení (leč ustupující) supervelmoci a našel jako správný politik pro své kroky stabilní podporu u světové politické reprezentace (Francie a Británie s vlastními důvody). U domácího publika i přes problémy v Kongresu (neautorizované užití amerických ozbrojených sil mimo území USA na více než 30 dní) vyšel z libyjské mise v konečném důsledku jako politický vítěz.
Diskreditace Západu
Západní státy, vedené USA, se dostaly do slepé uličky. Dlouhodobě podporovaly stabilitu na Blízkém Východě, avšak za cenu ztráty svých idejí. Mubarak, Kaddáfí, Chomejní – tato jména byla podporována, aby byl zachován status quo zejména kvůli bezpečnosti Izraele a stabilitě regionu.
Mušaráf v Pákistánu se též stal americkým přisluhovačem, jak nyní tvrdí místní političtí vůdci. Kauza Wikileaks též ukázala, jakým způsobem západní elity smýšlí: antagonistický střet lidsko-právního a demokratického akcentu a ekonomicko-strategických zájmů se stal pro krásné západní ideály fatálním.
Misionářský status západních demokratických hodnot byl evidentně popřen. V Afghánistánu a částečně i v Iráku byl stanoven jasný precedent, který je i přes krásná slova americké angličtiny jasně čitelný – demokracii západního typu nelze do muslimské země zavést během několika let. Pokulhává srovnání s přechody k demokraciím v postkomunistických evropských státech.
Ty sice fungovaly po staletí ve feudálních systémech, avšak nejdůležitější blokační prvek byl během středověku minimalizován – stát byl sekularizován od církve, (vítězný) boj o investituru zasel semena občanské společnosti. To nelze říct o částečně teokratických systémech či o silně autokratických režimech Blízkého východu. Je proto nadmíru jasné, že šíření demokracie nebude pokračovat tak idealisticky rychle, jak tomu bylo v Evropě devadesátých let. Otázkou je, zdali vůbec bude pokračovat.
Západ, konkrétněji personifikován USA, stojí na rozhraní dvou dimenzí. Roli supervelmoci, tedy jasného morálního a strategického vítěze studené války, postupem času ztratil. Jeho postavení na geopolitické mapě lze definovat jako vnitřní krizi hodnot a eskalující strach z Číny.
Fukuyamův koncept konečného vítězství demokracie lze v aktuálních souvislostech vidět jako příslovečný med okolo úst západních představitelů – rozhodně není aktuální. Ať už byl Huntingtonův Střet civilizací jakkoliv nepřesný, jeho celková koncepce přibližně definuje současný dynamický stav světa, zejména ve světle severoafrických událostí.
Západ není vítězem, není dokonce ani vítězícím směrem. V čem se změnilo globální postavení vítězné demokracie let devadesátých, která inspirovala Fukuyamu, na dnešní slabou demokracii, která hledá své vnitřní hodnoty? Jsou to západní lídři, vidící jen svůj končící mandát a možnost se zviditelnit v očích voličů, kteří přispívají k unáhleným strategickým rozhodnutím?
Zaklínadlo – Demokracie?!
Autor: Vlastimil Herman Kategorie: Různé | Other Datum: 15. 11. 2010
V rámci diskusí na těchto stránkách jsem se dozvěděl a dozvídám mnoho informací a návrhů pro zlepšení situace v naší armádě. Také se zde objevují různé návrhy jak nastalou situaci řešit a jakým směrem se vydat. Diskuse je vášnivá a živá a dovoluji si tvrdit, že i většinou konstruktivní. Její součástí je i řešení demokratizace armády a principy demokracie. Z těchto důvodů si dovoluji napsat tento příspěvek a to ne abych poučoval (ostatně každý má právo na tu svoji pravdu, a mýlit se je lidské), ale abych poskytl zamyšlení, zda demokracie či demokratizace v našem státě, potažmo v armádě, vykazuje základní prvky potřebné pro udržení zákonného/funkčního stavu vedení státu na základě tolik uváděných a opakovaných základních principech demokracie.
V základní definici je uváděno, že za demokracii je označována taková forma vlády, případně státu, ve které je zdrojem moci lid tj. vláda lidu. V období starověké demokracie bylo vedení státu uskutečněno přímou účastí omezené skupiny občanů na občanských sněmech. Současná moderní demokracie, která se vyvíjela nezávisle na klasické tradici je obvykle prezentována výkonným orgánem občanů (vládou), která vykonává svoji funkci na základě legislativy přijaté parlamentem zvoleným zástupci lidu. Za kolébku demokracie jsou považovány Athény (Solónovy reformy v roce 594 př. n. l. – první zavedení písemných zákonů).
Po uzavření Vestfálského míru v roce 1648 byl nahrazován systém res publika christiana systémem svrchovaných států. V té době také vzniká mezinárodní právo v moderním slova smyslu (např. Hugo Grotius) a nastává změna ve vývoji mezinárodních vztahů. Začíná období změn a objevují se myšlenky ovlivňující vývoj utváření demokracie do současné podoby. Mezi hlavní filozofy, jejichž myšlenky byly použity pro mnohé zásadní principy při utváření nových států a republik demokratické formy vlády a silně ovlivňující současnou podobu demokracie jako takové patří:
- Thomas Hobbes (1588–1679) – základní principy jeho učení vešly do základů americké republiky. Patří do nich nauka o nezcizitelných právech, jako je právo na život, na svobodu a na vlastnictví „prostředků takového udržování života, aby tento nebyl vyčerpávající“, tak i o právech specifických, jako je např. právo nesvědčit ve vlastní neprospěch;
- John Locke (1632–1704) – lockova nauka měla vliv na zakladatele Spojených států amerických a významně přispěla k Francouzké i Americké revoluci. Dle Locka je výkonem svrchované vládní moci pověřena legislativa než exekutiva, a tyto mají být výrazně odděleny a navzájem se vyvažovat. Zákonodárný sbor je více odpovědný svrchovanému lidu;
- Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) – dle Rousseaua jsou obecná pravidla (zákony) předmětem obecné vůle, tedy jsou vůlí lidu jako celku. Jeho myšlenky jsou základem referenda, jako nástroje pro možnost přímého vládnutí lidu.
Samozřejmě bych zde mohl také uvést i další jako je Josepha Schumpetera a jeho konkurenční teorii demokracie atd. atd., ale mým záměrem je upozornit na skutečnost, že ačkoliv se u těchto myslitelů (nejenom zde uvedených) lišilo chápání lidské přirozenosti a zobrazení přirozeného stavu, se na druhou stranu shodují na skutečnosti, že se každá oprávněná vláda musí opírat o souhlas ovládaného lidu. To znamená, že nezbytnou podmínkou fungování státu, včetně i demokratického zřízení státu, je systém, v němž existují pravidla tedy zákony, které zajišťují ochranu, kontrolu, vymahatelnost, možnost změny a revize tzv. společenské smlouvy. Ta má zajišťovat základní principy utváření mírových vztahů mezi lidmi daného území.
Na druhou stranu si lidé musí uvědomit, že aby tento systém byl funkční, nemohou mít právo na vše, protože zákon na lidi také uvaluje povinnosti i omezení. Lidé by měli uzavřít společenskou smlouvu, v níž se každý jedinec vzdá určitých práv za podmínky, že tak učiní i ostatní (Hobbes). Podle Locka lidé vstupují do společnosti s cílem ochránit svůj majetek a autoritě vlády a zákonů se podrobují jako prostředkům zajišťujícím jim to co právoplatně vlastní. Dle Rousseaua je to pro zajištění stavu „obecné vůle“, která je výsledkem podmínek dohody, v níž každý jednotlivec přesouvá všechna práva a svobodu na všechny ostatní, vytváří novou, kolektivní osobu. Vůle jednotlivce nemůže být neustále totožná s vůlí obecnou. Stejně jako jednotlivec nemůže svou vůli delegovat na jiného příslušníka lidu. Pro Rousseaua je důležité, aby všichni lidé odložili svá práva ve stejné míře, čímž odpadají nerovnosti vedoucí ke ztrátě svobody.
Pokud k těmto výše uvedeným skutečnostem připojíme také uváděné tzv. obecné zásady demokracie, můžeme si jednoduše odvodit stav vývoje demokracie v naší zemi i celkového vývoje demokracie současného světa a tedy i vývoje stavu státu a jeho institucí a složek včetně armády. Mezi obecné zásady patří:
- zajištění lidských práv;
- účinná a informovaná veřejná diskuse zajišťována pomocí svobodných a nezávislých médií a určitá politická kultura;
- dělba moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní moc; spravedlivé (legitimní) zákony a účinné prosazování jejich dodržování – zajištění právního státu;
- transparentnost, průhlednost rozhodování, přehledné financování, účinný veřejný dozor nad státní mocí a použitím jí svěřených prostředků
- poskytnutí základních sociálních podmínek pro důstojný život všech.
Jaká je vlastně ta naše současná demokracie? A existuje vůbec? Nebo se k ideálnímu stavu nemůžeme stále přiblížit, ačkoliv víme, jak bychom měli žít? Bohužel tak nečiníme, protože stále řešíme hlavně svůj boj o přežití v dané společnosti a využíváme okamžitých nabídek rychlého řešení před schopností a vůlí podívat se do budoucnosti. K tomuto tématu je také zajímavá rozprava: Kontroverse Lippmann– Dewey, která probíhala na začátku 20. Století. Pojednává o ní článek, z něhož zacituji.
Lippmann varuje před tím, aby demokracie nebyla přeceňována ve svých možnostech, protože by to mohlo vést ke katastrofě.
„Chybný ideál demokracie může vést jedině k desiluzi a tyranii.“ Dokládá to poukazem na to, že občané nemají na formulaci zákonů a jejich výkon žádný vliv. „Většina diskutovaných záležitostí se nikdy nedostane mimo vládnoucí skupinu, veřejnost je maximálně schopna zachytit ozvěnu těchto debat.“ Jediné, čeho jsou masy schopny, je přidat se ke druhé vládnoucí frakci, která zrovna není u moci a snaží se svrhnout tu první, která právě vládne. Faktory, které se podle Lippmanna podílely na zkreslení pravého obrazu světa u průměrných lidí, byly především cenzura, nedostatek času ke studiu politiky, zkratkovitost zpráv a povrchní záznamy z vyjádření politiků, předsudky a stereotypy. V neposlední řadě svou roli hrál i limitovaný počet lidí, s nimiž mohl běžný občan vejít v kontakt, což dále omezovalo jeho rozhled“.
Jako největší oponent proti Lippmannovým názorům byl John Dewey. Dewey připustil, že sdílí některé z Lippmannových základních obav. Částečně připouštěl Zobrazit další »




Komentáře | Comments