V rámci diskusí na těchto stránkách jsem se dozvěděl a dozvídám mnoho informací a návrhů pro zlepšení situace v naší armádě. Také se zde objevují různé návrhy jak nastalou situaci řešit a jakým směrem se vydat. Diskuse je vášnivá a živá a dovoluji si tvrdit, že i většinou konstruktivní. Její součástí je i řešení demokratizace armády a principy demokracie. Z těchto důvodů si dovoluji napsat tento příspěvek a to ne abych poučoval (ostatně každý má právo na tu svoji pravdu, a mýlit se je lidské), ale abych poskytl zamyšlení, zda demokracie či demokratizace v našem státě, potažmo v armádě, vykazuje základní prvky potřebné pro udržení zákonného/funkčního stavu vedení státu na základě tolik uváděných a opakovaných základních principech demokracie.

V základní definici je uváděno, že za demokracii je označována taková forma vlády, případně státu, ve které je zdrojem moci lid tj. vláda lidu. V období starověké demokracie bylo vedení státu uskutečněno přímou účastí omezené skupiny občanů na občanských sněmech. Současná moderní demokracie, která se vyvíjela nezávisle na klasické tradici je obvykle prezentována výkonným orgánem občanů (vládou), která vykonává svoji funkci na základě legislativy přijaté parlamentem zvoleným zástupci lidu. Za kolébku demokracie jsou považovány Athény (Solónovy reformy v roce 594 př. n. l. – první zavedení písemných zákonů).

Po uzavření Vestfálského míru v roce 1648 byl nahrazován systém res publika christiana systémem svrchovaných států. V té době také vzniká mezinárodní právo v moderním slova smyslu (např. Hugo Grotius) a nastává změna ve vývoji mezinárodních vztahů. Začíná období změn a objevují se myšlenky ovlivňující vývoj utváření demokracie do současné podoby. Mezi hlavní filozofy, jejichž myšlenky byly použity pro mnohé zásadní principy při utváření nových států a republik demokratické formy vlády a silně ovlivňující současnou podobu demokracie jako takové patří:

• Thomas Hobbes (1588–1679) – základní principy jeho učení vešly do základů americké republiky. Patří do nich nauka o nezcizitelných právech, jako je právo na život, na svobodu a na vlastnictví „prostředků takového udržování života, aby tento nebyl vyčerpávající“, tak i o právech specifických, jako je např. právo nesvědčit ve vlastní neprospěch;
• John Locke (1632–1704) – lockova nauka měla vliv na zakladatele Spojených států amerických a významně přispěla k Francouzké i Americké revoluci. Dle Locka je výkonem svrchované vládní moci pověřena legislativa než exekutiva, a tyto mají být výrazně odděleny a navzájem se vyvažovat. Zákonodárný sbor je více odpovědný svrchovanému lidu;
• Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) – dle Rousseaua jsou obecná pravidla (zákony) předmětem obecné vůle, tedy jsou vůlí lidu jako celku. Jeho myšlenky jsou základem referenda, jako nástroje pro možnost přímého vládnutí lidu.

Samozřejmě bych zde mohl také uvést i další jako je Josepha Schumpetera a jeho konkurenční teorii demokracie atd. atd., ale mým záměrem je upozornit na skutečnost, že ačkoliv se u těchto myslitelů (nejenom zde uvedených) lišilo chápání lidské přirozenosti a zobrazení přirozeného stavu, se na druhou stranu shodují na skutečnosti, že se každá oprávněná vláda musí opírat o souhlas ovládaného lidu. To znamená, že nezbytnou podmínkou fungování státu, včetně i demokratického zřízení státu, je systém, v němž existují pravidla tedy zákony, které zajišťují ochranu, kontrolu, vymahatelnost, možnost změny a revize tzv. společenské smlouvy. Ta má zajišťovat základní principy utváření mírových vztahů mezi lidmi daného území.

Na druhou stranu si lidé musí uvědomit, že aby tento systém byl funkční, nemohou mít právo na vše, protože zákon na lidi také uvaluje povinnosti i omezení. Lidé by měli uzavřít společenskou smlouvu, v níž se každý jedinec vzdá určitých práv za podmínky, že tak učiní i ostatní (Hobbes). Podle Locka lidé vstupují do společnosti s cílem ochránit svůj majetek a autoritě vlády a zákonů se podrobují jako prostředkům zajišťujícím jim to co právoplatně vlastní. Dle Rousseaua je to pro zajištění stavu „obecné vůle“, která je výsledkem podmínek dohody, v níž každý jednotlivec přesouvá všechna práva a svobodu na všechny ostatní, vytváří novou, kolektivní osobu. Vůle jednotlivce nemůže být neustále totožná s vůlí obecnou. Stejně jako jednotlivec nemůže svou vůli delegovat na jiného příslušníka lidu. Pro Rousseaua je důležité, aby všichni lidé odložili svá práva ve stejné míře, čímž odpadají nerovnosti vedoucí ke ztrátě svobody.

Pokud k těmto výše uvedeným skutečnostem připojíme také uváděné tzv. obecné zásady demokracie, můžeme si jednoduše odvodit stav vývoje demokracie v naší zemi i celkového vývoje demokracie současného světa a tedy i vývoje stavu státu a jeho institucí a složek včetně armády. Mezi obecné zásady patří:

• zajištění lidských práv;
• účinná a informovaná veřejná diskuse zajišťována pomocí svobodných a nezávislých médií a určitá politická kultura;
• dělba moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní moc; spravedlivé (legitimní) zákony a účinné prosazování jejich dodržování – zajištění právního státu;
• transparentnost, průhlednost rozhodování, přehledné financování, účinný veřejný dozor nad státní mocí a použitím jí svěřených prostředků
• poskytnutí základních sociálních podmínek pro důstojný život všech.

Jaká je vlastně ta naše současná demokracie? A existuje vůbec? Nebo se k ideálnímu stavu nemůžeme stále přiblížit, ačkoliv víme, jak bychom měli žít? Bohužel tak nečiníme, protože stále řešíme hlavně svůj boj o přežití v dané společnosti a využíváme okamžitých nabídek rychlého řešení před schopností a vůlí podívat se do budoucnosti. K tomuto tématu je také zajímavá rozprava: Kontroverse Lippmann– Dewey, která probíhala na začátku 20. Století. Pojednává o ní článek, z něhož zacituji.

Lippmann varuje před tím, aby demokracie nebyla přeceňována ve svých možnostech, protože by to mohlo vést ke katastrofě.
„Chybný ideál demokracie může vést jedině k desiluzi a tyranii.“ Dokládá to poukazem na to, že občané nemají na formulaci zákonů a jejich výkon žádný vliv. „Většina diskutovaných záležitostí se nikdy nedostane mimo vládnoucí skupinu, veřejnost je maximálně schopna zachytit ozvěnu těchto debat.“ Jediné, čeho jsou masy schopny, je přidat se ke druhé vládnoucí frakci, která zrovna není u moci a snaží se svrhnout tu první, která právě vládne. Faktory, které se podle Lippmanna podílely na zkreslení pravého obrazu světa u průměrných lidí, byly především cenzura, nedostatek času ke studiu politiky, zkratkovitost zpráv a povrchní záznamy z vyjádření politiků, předsudky a stereotypy. V neposlední řadě svou roli hrál i limitovaný počet lidí, s nimiž mohl běžný občan vejít v kontakt, což dále omezovalo jeho rozhled“.

Jako největší oponent proti Lippmannovým názorům byl John Dewey.  Dewey připustil, že sdílí některé z Lippmannových základních obav. Částečně připouštěl oprávněnost Lippmannova pesimismu týkajícího se charakteru tisku, věřil však v možnost jeho reformy.

„Dewey neochvějně zdůrazňoval jeho význam pro demokracii. V jeho pojetí tisk zosobňoval jedinečnou spojnici mezi vládou a lidem. Dewey ho vnímal jako nezastupitelný prostředek, pomocí kterého se může nejúčinněji odvíjet veřejná debata, kterou vnímal jako nepostradatelnou součást demokracie. Stejně jako Lippmann si i on uvědomoval nemožnost veřejnosti pracovat s přesnými fakty. Ty jí proto měli dodávat odborníci. Konečné rozhodnutí však už nemělo záviset na nich, jak to doporučoval Lippmann, ale na veřejnosti, poté, co byla nově předložená fakta zpracována občany v nejrozličnějších debatách. Tyto měly být vedeny především pomocí tisku, který by pro tento účel měl být co možná nejvíce nezávislý a objektivně informující. A právě taková debata byla podle Deweyho důležitější než samotné informace. Více než přesnou a fundovanou znalost založenou na přesném studiu faktů, demokracie podle něj vyžaduje vlastnosti jako je schopnost sledovat diskusi, pochopit názor jiného občana. Debaty pomáhají rozšířit hranice chápání, podporují schopnost diskutovat o různých záležitostech. Dewey tisk nezatracoval, naopak mu připisoval fundamentální úlohu pro rozvoj veřejné diskuse.“

Z výše uvedeného vyplývá, že vedení státu nemá být zaleženo jen na dané ideologii nebo určitých principech jako jsou třeba ty demokratické, ale má hlavně stát na pevných základech – základních pravidlech plnění, účinné kontroly a možnosti změny (reflexe) tzv. společenské smlouvy dané společnosti. Vždy budou mocní a mocnější, vždy bude dobro a zlo, jedno bez druhého totiž ani nemůže existovat, ale vždy musí existovat určitá, spravedlnosti se přibližující pravidla (v současnosti zákony), která budou respektovat přirozenou touhu člověka důstojně žít (dobré žití) a získat možnost být plnohodnotným členem dané společnosti (z mého pohledu např. dostupností vzdělání). Zároveň omezení, či tzv. křivdy, které jsou v rámci tohoto systému činěny, byly co nejmenší. Ostatně, vznik každé nové ideologie měl základ v křivdách a neodůvodněných omezeních, které přerostly v touhu po změně.

Byť se může zdát výše uvedené odtažité, jsem si jist, že to souvisí se stavem naší armády i naší společnosti.