Tento text mi přišel jako reakce na dekorování z 11. 11., o kterém jsem psal včera. Autor si nepřál zveřejnit své jméno. Respektuji jeho přání. V textu je několik zajímavých postřehů (byť ne se vším zcela souhlasím), proto jsem jej dal na stránky celý, ačkoli je dosti dlouhý. Končí poněkud „surrealisticky“, což má ale svůj půvab. Úpravy jsem provedl minimální, v zásadě se týkaly pouze překlepů.

Kříž za zásluhy je vojenským vyznamenáním, které uděluje ministr obrany – za hrdinství v boji, za nasazení života i za plnění pracovních povinností a zásluhy o resort obrany. Mají ho veteráni i Gross.

Už v minulosti řád dostávali váleční veteráni, ale i politici. V roce 2002 si ho připnul Stanislav Gross za to, že jako ministr vnitra zvládl zasedání NATO. Dal mu ho kolega z vlády Jaroslav Tvrdík. Když ale v roce 2006 uděloval řády ministr Šedivý, dostalo se jen na vojáky. Nezbývá než vyjádřit úctu bývalému ministru obrany Jiřímu Šedivému a dodat následující komentář:

Kdokoliv někdy viděl například ředitele Vojenského historického ústavu plukovníka Knížka musí mít pocit, že se se snad osobně zúčastnil všech operací, které se snaží uchovat v paměti národa a k tomu ještě navíc i nějakých přísně utajovaných (a to si ještě myslím, že některé už některé „stužky“ sundal a nenosí je). Omlouvám se mu, že takto používán zrovna jeho příkladu, protože si jinak úrovně jím odvedené práce cením a spíše si myslím, že stal obětí (aniž by tím nějak zvlášť trpěl) velmi špatně nastaveného systému. Lidé, kteří jsou hodně vidět, jsou vyznamenávaní u nás víc a na ty, kteří by si medaile skutečně zasloužili už nevyjde řada. Je zde přece jen určitá snaha, aby se vyznamenání nedevalvovala úplně, protože by je pak  nechtěli třeba nosit ani ti, kteří si je „vylobovali“, „vypoklonkovali“, nebo „vyusmívali“ a to by mohl být už fakt problém.

Abych v tom nenechal plukovníka Knížka samotného, tak mě napadají i naši další vojenští „velikáni“ jako například bývalý NGŠ Štefka, jenž nosil stužek víc, než generálové Syrový a Krejčí dohromady (aniž kdy velel přímo jediné skutečné operaci). Současný NGŠ Picek („lev“ hradních salónů bez jediné reálné operační zkušenosti) je podobným příkladem vojáka, který prostě nemůže za to, že mu jeho funkce a vyznamenání „systém“ neustále nutil a nutí.

Dalším zajímavým fenoménem našich ozbrojených sil se stalo přímo raketové tempo jmenování do generálských hodností. Jak si správně všimnul autor posledního článku, je průměr některých z nich – téměř jedna generálská hvězda za rok skutečně raketové tempo (Štefka, Picek, Páleník a určitě by se našli i další) a to můžeme bý rádi, že to tempo není ještě rychlejší (představte si, že bychom měli těch generálských hvězd ne čtyři, ale třeba pět, nebo šest).

Zatímco běžně existují časová období a další kritéria, v případě některých generálů prostě přestávají platit pravidla pro běžné smrtelníky (škoda, že ne gravitace, protože by se vznesli, ale na zem už neklesli), a taky se podle toho chovají. Nevím, ale třeba také tyto praktiky podporují  aroganci moci a poukazují na nezdravé propojení politické kontroly resortu s některými genrály, jenž by měli být spíše nezávislí.

Poslanec Vidím a někteří další vyznamenaní jsou demonstrací dalšího a možná ještě nebezpečnějšího jevu, kterým je bratříčkování se s mocí zákonodárnou, která plní zároveň funkci kontrolní. Jde tedy o to, že kontrolovaný vlastně odměňuje svého kontrolora.  I když jsou zde jisté nepřehlédnutelné zásluhy, jako například přispění k likvidaci SOGu a propagace neotemplářství formou nošení symbolu svého řádu hrdě na klopě saka při zasedáních poslanecké sněmovny (do doby než to „velmistr“ Landa položil – počínání Vidíma a daších pak připomínalo chování následovníků Foresta Gumpa, když najednou praštil se svým během), není možné nevidět že „jest cosi shnilého ve státě dánském“. Stejné samozřejmě platí o dalších vyznamenaných, jejichž organizce plní určitou formou kontrolní funkci ve vztahu k rezortu obrany (NBÚ, BIS).

Zobrazit další »