Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen po jednání s premiérem Fischerem na úřadu vlády; Foto NATO

Generální tajemník Severoatlantické aliance Anders Fogh Rasmussen strávil pátek v Praze a měl jednu schůzku za druhou. Když odjížděl, musel si připadat trochu divně. Pokud si člověk rekapituluje schůzky, které absolvoval, neví co si o nich má myslet. Respektive Čech to možná pochopí – slabá vláda s vysokou oblibou, která o ničem nevypovídá, ministr zahraničí, který si jede po vlastní linii, předsedové dvou hlavních stran, kteří se nenávidějí, dělají na truc přesný opak a udržují zablokovanou politickou scénu a ministerstvo obrany, které má možná představy o tom, co chce v Afghánistánu dělat a co by rádi spojenci, ale výsledek připomíná bušení hlavou do zdi. Ale co si má o tom myslet cizinec?

Premiér Jan Fischer
Mohl Rasmussenovi pouze zopakovat, že česká vláda je vstřícná a požadavkům NATO zcela rozumí. Proto také navrhla navýšení počtu o 55 lidí – o dělostřelecký systém Arthur a o OMLT. Bohužel pro Fischera, i Rasmussenovi bylo jasné, že premiérova slova musí přijímat jako hezké gesto, jehož proměnění se v realitu nezáleží vůbec, ale vůbec na něm.

Fischera muselo možná trochu v jednu chvíli zamrazit, když Rasmussen začal místo dělostřelců požadovat jakési kliniky. Zvláště když už by se konečně našla mise pro Arthura, o nějž hodně stojí Poláci. Je zajímavé se dohadovat kdo a proč požadavek na kliniky Rasmussenovi připsal do plánu výletu – česká vláda si něco schválí, pak přijede Rasmussen a řekne, že chce něco úplně jiného. Jestli to měl být „úplatek“ Paroubkovi (viz níže), pak to nevyšlo. Jestli to měl být dobrý nápad, když má polní nemocnice do Asie vyrazit příští rok tak jako tak, pak jak má vypadat blbý nápad?

Ministr zahraničí Jan Kohout
Po něm Rasmussen chtěl, aby mu vysvětlil, jak myslel svá slova pro Süddeutsche Zeitung, kde řekl:

Měli bychom také zaujmout jiný vztah k takzvaným expedičním misím NATO. Ty byly posledních deset let hlavní aktivitou. Měli bychom se vrátit ke kořenům NATO, tedy k teritoriální obraně.

Dřív, než se mohl generální tajemník zeptat, ministr začal vysvětlovat a vysvětlovat až vysvětlil. Že to v novinách vyznělo poněkud jinak, než to bylo myšleno, že v misích a v článku pět vlastně není rozdíl a podobně. V rozhovoru pro sobotní Lidové noviny to Rasmussen komentoval slovy:

O této záležitosti jsme s ministrem zahraničí diskutovali. Objasnil mi svou pozici a potvrdil, že v pozici České republiky není žádná změna. Stále podporují příspěvky do naší mise v Afghánistánu. Po vysvětlení, které mi dnes poskytnul, nemám s jeho vyjádřením žádný problém.

Realita bude asi poněkud odlišná. Rasmussen nebude příliš uklidněn a spíše bude mít Česko zařazené v kategorii zemí (podobně jako Nizozemsko), které už mají plné zuby misí (rozuměj Afghánistánu) a chtěly by se stáhnout zpátky za hranice teritoria, lízat si rány a ubezpečovat se v tom, že kdyby se něco stalo, že si skutečně přijdou na pomoc. V tom je ostatně Kohout zajedno i s dalšími lidmi (ideologicky na jiné straně barikády), kteří však nevidí problém v Afghánistánu, ale v Rusku a v rozptylování pozornosti a síly aliance v misích.

Zkrátka, generální tajemník si z Prahy mimo jiné možná odvezl pocit, že dominové kostky v alianci se dávají do pohybu. A ne, nejsem tak naivní, abych se myslel, že ministr Kohout má nějaký přehnaný vliv. Pouze vše souvisí se vším a čert je zakopán v detailech.

Předseda ODS Mirek Topolánek
Podpoříme vše, co nám bude předloženo, protože jsme skvělí spojenci. Sympatické, i když by možná nebylo od věci klást také otázky.

Předseda ČSSD Jiří Paroubek
Asi bylo jasné od počátku jak schůzka dopadne. Výsledkem je velká NULA a jistota, že každý má názor na to, co by měla tato země dělat, jak by měla vystupovat, že každý tento názor je poněkud odlišný a konečně, že pramálo ve skutečnosti záleží na tom, jaké tyto názory jsou, protože nakonec to stejně dopadne umaštěně.

Takže, Jiří Paroubek využil schůzku s Rasmussenem k tomu, aby vypadal zásadově, dostatečně tvrdě a zviditelnil se v otázce vpravdě světové. Generálnímu tajemníkovi řekl, že sociální demokraté jsou tolerantní a že nebudou zpochybňovat současné kontingenty, ale že nepodpoří žádné nové. Podle vnitrostranického referenda si to totiž nepřeje 90 procent straníků. Na to Rasmussen pouze moudře kýval hlavou, i když si asi myslel, že je to pěkná pitomost. Co jiného také mohl dělat, straníci jsou straníci, hlas Boží (ehm, omlouvám se, Bože)…

Pak Jiří Paroubek spiklenecky dodal, že se skutečně před volbami nedá nic dělat, možná jenom restrukturalizovat stávající kontingent. O něčem víc bude možné si pokecat tak za půl roku. Rasmussen by to měl pochopit, sám přeci býval politik, než se z něj stal úředník. Ale ta debata za půl roku se prý bude moci odehrát pouze pokud „uvidíme v Afghánistánu pokrok“.

V tu chvíli začal spor o to, zda dřív byla slepice, nebo vejce. Generální tajemník namítl, že na to, aby mohl nastat v Afghánistánu pokrok by bylo zapotřebí zvýšit počty některých jednotek, především těch, které se věnují výcviku. Na to Jiří Paroubek pouze řekl: „Před volbami na to zapomeňte“. Pak se vyrazilo na tiskovou konferenci.

Byl to zkrátka jeden z nejpromarněnějších pátků v životě Anderse Fogha Rasmussena. Ale dobře mu tak, měl si to raději protáhnout ve Finsku. Tento pátek byl také jeden z nejpromarněnějších dnů, co se zahraniční politiky této země týká. Byl ukázkou toho, jak moc je zde situace pokažená.

Nejde o to, že bychom měli alianci odkývat pro Afghánistán vše, co si usmyslí. Nejde o to, že bychom neměli upozorňovat na alternativní možnosti. Třeba před pár lety, když sociální demokraté zpochybňovali existenci strategie aliance, měli naprostou pravdu. Situace se však radikálně změnila, strategie existuje a hlavně, je to strategie odchodová. Jiří Paroubek ani zahraničně-politický expert Lubomír Zaorálek to však  nepochopili. Opakují dokola totéž, protože to možná zabírá na straníky, ale jinak jsou zcela mimo mísu. Nebavíme se o tom, čím by měla Česká republika přispět v příští pětiletce. Bavíme se o tom, čím může Česká republika přispět hned, protože další pětiletka se už v Afghánistánu konat nebude.

Posledních deset let v této zemi je ukázkou promarněných příležitostí a intelektuálního i morálního zakrnění. Nějak tak jsem si vždy představoval druhou polovinu 30. let. Snad dostaneme druhou šanci a dopadne to sametověji, než tenkrát.