Včera, v druhé části Otázek Václava Moravce Jiří Paroubek v zásadě zrekapituloval své výhrady k rozšíření české účasti na misi v Afghánistánu. Nebylo v nich nic nového pod sluncem. Zaujaly mně pouze dvě věci, z nichž jedna je vážnější a druhá úsměvná. Nejprve (stopáž 7:17) řekl, že západní svět má zkušenosti třeba s válkou ve Vietnamu, kdy se také strašilo, co bude až Američané odejdou a když odešli, tak se nic nestalo. A poté se pokusil, dle mého dost nešťastně, charakterizovat současnou strategii NATO v Afghánistánu (7:27):

NATO vsadilo na strategii, které je potřeba dát šanci, jestli bude úspěšná nebo ne. Ta strategie spočívá, řekl bych, v důraznějším vojenském tlaku na toho soupeře.

Jakoby potvrzoval má slova z předchozího příspěvku o tom, že příliš nepochopil (nebo se ani nesnažil), o co se Stanley McChrystal a aliance v Afghánistánu v současnosti snaží. Možná svým způsobem jde o „důraznější tlak na soupeře“, ale slovo „vojenský“ není primární. To by měl být vedlejší produkt. Myslím, že to zde nemá smysl rozvádět, o COIN toho na OWOP bylo napsáno více než dost.

Zábavnější pasáž přišla hned po tomto citátu:

Ale upřímně, já si nemyslím, že je možné – tady bych použil slova Napoleona Bonaparta –, že je možné sedět dlouho na bodácích, nebo jiného francouzského politika: národy nemají rády ozbrojené misionáře.

Když se po chvíli dostal ke slovu Karel Schwarzenberg, neodpustil si menší rýpnutí (8:37), na které okamžitě po svém Jiří Paroubek reagoval:

Schwarzenberg: Nejdřív jenom bych panu předsedovi Paroubkovi řekl, že to byl ministr zahraničí císaře Napoleona kníže Talleyrand, který to řekl, že s bodáky je možné vše udělat, jen ne na nich sedět…
Paroubek: …já myslím, že to byl Napoleon, ale to je jedno…
Schwarzenberg: …ne, byl to Talleyrand, který to řekl Napoleonovi…
Paroubek: …kdybych vám řekl to druhý jméno, tak byste omdlel. Speciálně vy, pane.

Jelikož se občas rád probírám stenoprotokoly ze sněmovny týkajících se některých témat (třeba Afghánistánu), přišly mi ony citáty povědomé. A věru, patří k oblíbeným pana předsedy Paroubka. Podle toho, co se mi podařilo dohledat použil ten o misionářích poprvé v komentáři pro Hospodářské noviny 27. března 2003 s názvem Podmínky návratu ČSSD na výsluní:

Vláda je skutečně v obtížné situaci a musí obezřetně manévrovat. Její nejvýznamnější spojenec z NATO se rozhodl na svých bajonetech donést svobodu do Bagdádu. Přitom platí, že „národy nemilují ozbrojené misionáře“.

Poté oba v rozhovoru pro MF Dnes, který vyšel 29. dubna 2006 pod názvem Evropská civilizace není v krizi, ovšem jistá nebezpečí tu jsou:

Možná řeknu amorální a vulgarizující věc: všechno se nechá odůvodnit. Vypomůžu si dvěma citáty. První pochází od Robespierra: „Národy nemají rády ozbrojené misionáře.“ Druhý od Napoleona: „Na bodácích se nedá dlouho sedět.“ Můžeme mít velké výhrady k politice obou citovaných, avšak měli ohromnou předvídavost.

Znovu je použil v rohovoru pro Radiožurnál v pořadu Ozvěny dne před pár dny, 5. března 2010:

A jak to říkal kdysi Napoleon na bodácích se dlouho nedá sedět, nebo jiný francouzský význačný politik, nikdo nemá rád ozbrojené misionáře, takže já beru ten, ten v podstatě humánní charakter téhle té operace vojenské v Afghánistánu za bernou minci, ale jiná věc je, do jaké míry to má smysl.

To je použití oněch citátů v médiích, které se mi podařilo dohledat z otevřených zdrojů. Možná je použil ještě častěji. A nyní k vystoupením ve sněmovně. Od roku 2006, pokud jsem počítal dobře, vystoupil Jiří Paroubek k Afghánistánu na plénu čtyřikrát. Třikrát přitom použil jeden, nebo oba zmíněné citáty. Poprvé 5. prosince 2007:

Připomenu slova jednoho francouzského jasnozřivého politika, který říkal: Národy nemilují ozbrojené misionáře. Pokud zkrátka misionářství bude jenom na vojácích, tak tato mise nemá příliš velkou šanci uspět.

Podruhé 30. dubna 2008 (tento projev obsahuje ještě jednu kouzelnou větu, proto následující citát bude trochu delší):

Čeští vojáci, s tím všichni souhlasíme, na tom se shodneme napříč spektrem, jsou vynikající, možná nejlepší, nebo alespoň jedni z nejlepších. Ale přeci nechceme žádné ztráty. Česká společnost není na ztráty vojáků prostě připravena. Česká společnost není britská, francouzská nebo americká, kde je to určitá součást jejich, řekněme, pohledu na zahraniční politiku. Je to prostě u nás jiné… Pan poslanec Dub, prostřednictvím předsedajícího, tady použil velmi optimistickou formulaci: musíme vyhrát. Já jsem realista. Snad bych jenom připomněl, možná pro zvýšení zájmu nebo možná spíš pro edukaci, dva výroky dvou vynikajících francouzských státníků: „Národy nemají rády ozbrojené misionáře.“ To je ten první citát a ten druhý: „Na bodácích se dlouho nedá sedět.“

A konečně, 19. prosince 2008:

Použiji dva citáty. Jeden je Napoleonův. I když byl úspěšným válečníkem, tak říkal, že na bodácích se nedá dlouho sedět. A pak ještě jednoho velkého francouzského politika: Národy nemilují ozbrojené misionáře.

O Robespierrově citátu není pochyb, co jsem se díval, přisuzují mu jej všichni. S Napoleonovým o bodácích je to trochu složitější. Někdo jej cituje jako Napoleonův, někdo s odkazem na knížete Talleyranda. A pak se dá nalézt i autorství připisované Williamu Ralph Ingemu („A man may build himself a throne of bayonets, but he can’t sit on it“) a Thomasi Hardymu („You can do anything with bayonets except sit on them“). Podle všeho šlo také o oblíbený citát Borise Jelcina („You can build a throne with bayonets, but you can’t sit on it for long“).

Jak se shodují různé stránky zaměřené na citáty (je dobré jich mít pár zabookmarkovaných; než člověk vyrazí do hospody, nebo do práce, stačí se jich pár naučit zpaměti, natrénovat si vhodnou masku a král večera je na světě), Napoleon Bonaparte zmínil bajonety minimálně dvakrát.

A revolution is an idea which has found its bayonets.

Druhý citát je „varovný„, i když možná v našich podmínkách a zvláště v případě Afghánistánu nedůležitý:

I fear three newspapers more than a hundred thousand bayonets.

A konečně, tentýž citát s malou obměnou:

Four hostile newspapers are more to be feared than a thousand bayonets.