Příspěvky označené NATO
Oblíbené citáty páně Paroubka
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 8. 3. 2010
Včera, v druhé části Otázek Václava Moravce Jiří Paroubek v zásadě zrekapituloval své výhrady k rozšíření české účasti na misi v Afghánistánu. Nebylo v nich nic nového pod sluncem. Zaujaly mně pouze dvě věci, z nichž jedna je vážnější a druhá úsměvná. Nejprve (stopáž 7:17) řekl, že západní svět má zkušenosti třeba s válkou ve Vietnamu, kdy se také strašilo, co bude až Američané odejdou a když odešli, tak se nic nestalo. A poté se pokusil, dle mého dost nešťastně, charakterizovat současnou strategii NATO v Afghánistánu (7:27):
NATO vsadilo na strategii, které je potřeba dát šanci, jestli bude úspěšná nebo ne. Ta strategie spočívá, řekl bych, v důraznějším vojenském tlaku na toho soupeře.
Jakoby potvrzoval má slova z předchozího příspěvku o tom, že příliš nepochopil (nebo se ani nesnažil), o co se Stanley McChrystal a aliance v Afghánistánu v současnosti snaží. Možná svým způsobem jde o “důraznější tlak na soupeře”, ale slovo “vojenský” není primární. To by měl být vedlejší produkt. Myslím, že to zde nemá smysl rozvádět, o COIN toho na OWOP bylo napsáno více než dost.
Zábavnější pasáž přišla hned po tomto citátu:
Ale upřímně, já si nemyslím, že je možné – tady bych použil slova Napoleona Bonaparta –, že je možné sedět dlouho na bodácích, nebo jiného francouzského politika: národy nemají rády ozbrojené misionáře.
Když se po chvíli dostal ke slovu Karel Schwarzenberg, neodpustil si menší rýpnutí (8:37), na které okamžitě po svém Jiří Paroubek reagoval:
Schwarzenberg: Nejdřív jenom bych panu předsedovi Paroubkovi řekl, že to byl ministr zahraničí císaře Napoleona kníže Talleyrand, který to řekl, že s bodáky je možné vše udělat, jen ne na nich sedět…
Paroubek: …já myslím, že to byl Napoleon, ale to je jedno…
Schwarzenberg: …ne, byl to Talleyrand, který to řekl Napoleonovi…
Paroubek: …kdybych vám řekl to druhý jméno, tak byste omdlel. Speciálně vy, pane.
Jelikož se občas rád probírám stenoprotokoly ze sněmovny týkajících se některých témat (třeba Afghánistánu), přišly mi ony citáty povědomé. A věru, patří k oblíbeným pana předsedy Paroubka. Podle toho, co se mi podařilo dohledat použil ten o misionářích poprvé v komentáři pro Hospodářské noviny 27. března 2003 s názvem Podmínky návratu ČSSD na výsluní:
Vláda je skutečně v obtížné situaci a musí obezřetně manévrovat. Její nejvýznamnější spojenec z NATO se rozhodl na svých bajonetech donést svobodu do Bagdádu. Přitom platí, že “národy nemilují ozbrojené misionáře”.
Poté oba v rozhovoru pro MF Dnes, který vyšel 29. dubna 2006 pod názvem Evropská civilizace není v krizi, ovšem jistá nebezpečí tu jsou:
Možná řeknu amorální a vulgarizující věc: všechno se nechá odůvodnit. Vypomůžu si dvěma citáty. První pochází od Robespierra: „Národy nemají rády ozbrojené misionáře.“ Druhý od Napoleona: „Na bodácích se nedá dlouho sedět.“ Můžeme mít velké výhrady k politice obou citovaných, avšak měli ohromnou předvídavost.
Znovu je použil v rohovoru pro Radiožurnál v pořadu Ozvěny dne před pár dny, 5. března 2010:
A jak to říkal kdysi Napoleon na bodácích se dlouho nedá sedět, nebo jiný francouzský význačný politik, nikdo nemá rád ozbrojené misionáře, takže já beru ten, ten v podstatě humánní charakter téhle té operace vojenské v Afghánistánu za bernou minci, ale jiná věc je, do jaké míry to má smysl.
To je použití oněch citátů v médiích, které se mi podařilo dohledat z otevřených zdrojů. Možná je použil ještě častěji. A nyní k vystoupením ve sněmovně. Od roku 2006, pokud jsem počítal dobře, vystoupil Jiří Paroubek k Afghánistánu na plénu čtyřikrát. Třikrát přitom použil jeden, nebo oba zmíněné citáty. Poprvé 5. prosince 2007:
Připomenu slova jednoho francouzského jasnozřivého politika, který říkal: Národy nemilují ozbrojené misionáře. Pokud zkrátka misionářství bude jenom na vojácích, tak tato mise nemá příliš velkou šanci uspět.
Podruhé 30. dubna 2008 (tento projev obsahuje ještě jednu kouzelnou větu, proto následující citát bude trochu delší):
Čeští vojáci, s tím všichni souhlasíme, na tom se shodneme napříč spektrem, jsou vynikající, možná nejlepší, nebo alespoň jedni z nejlepších. Ale přeci nechceme žádné ztráty. Česká společnost není na ztráty vojáků prostě připravena. Česká společnost není britská, francouzská nebo americká, kde je to určitá součást jejich, řekněme, pohledu na zahraniční politiku. Je to prostě u nás jiné… Pan poslanec Dub, prostřednictvím předsedajícího, tady použil velmi optimistickou formulaci: musíme vyhrát. Já jsem realista. Snad bych jenom připomněl, možná pro zvýšení zájmu nebo možná spíš pro edukaci, dva výroky dvou vynikajících francouzských státníků: “Národy nemají rády ozbrojené misionáře.” To je ten první citát a ten druhý: “Na bodácích se dlouho nedá sedět.”
A konečně, 19. prosince 2008:
Použiji dva citáty. Jeden je Napoleonův. I když byl úspěšným válečníkem, tak říkal, že na bodácích se nedá dlouho sedět. A pak ještě jednoho velkého francouzského politika: Národy nemilují ozbrojené misionáře.
O Robespierrově citátu není pochyb, co jsem se díval, přisuzují mu jej všichni. S Napoleonovým o bodácích je to trochu složitější. Zobrazit další »
Jeden z nejpromarněnějších pátků v životě A. F. R.
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 7. 3. 2010
Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen po jednání s premiérem Fischerem na úřadu vlády; Foto NATO
Generální tajemník Severoatlantické aliance Anders Fogh Rasmussen strávil pátek v Praze a měl jednu schůzku za druhou. Když odjížděl, musel si připadat trochu divně. Pokud si člověk rekapituluje schůzky, které absolvoval, neví co si o nich má myslet. Respektive Čech to možná pochopí – slabá vláda s vysokou oblibou, která o ničem nevypovídá, ministr zahraničí, který si jede po vlastní linii, předsedové dvou hlavních stran, kteří se nenávidějí, dělají na truc přesný opak a udržují zablokovanou politickou scénu a ministerstvo obrany, které má možná představy o tom, co chce v Afghánistánu dělat a co by rádi spojenci, ale výsledek připomíná bušení hlavou do zdi. Ale co si má o tom myslet cizinec?
Premiér Jan Fischer
Mohl Rasmussenovi pouze zopakovat, že česká vláda je vstřícná a požadavkům NATO zcela rozumí. Proto také navrhla navýšení počtu o 55 lidí – o dělostřelecký systém Arthur a o OMLT. Bohužel pro Fischera, i Rasmussenovi bylo jasné, že premiérova slova musí přijímat jako hezké gesto, jehož proměnění se v realitu nezáleží vůbec, ale vůbec na něm.
Fischera muselo možná trochu v jednu chvíli zamrazit, když Rasmussen začal místo dělostřelců požadovat jakési kliniky. Zvláště když už by se konečně našla mise pro Arthura, o nějž hodně stojí Poláci. Je zajímavé se dohadovat kdo a proč požadavek na kliniky Rasmussenovi připsal do plánu výletu – česká vláda si něco schválí, pak přijede Rasmussen a řekne, že chce něco úplně jiného. Jestli to měl být “úplatek” Paroubkovi (viz níže), pak to nevyšlo. Jestli to měl být dobrý nápad, když má polní nemocnice do Asie vyrazit příští rok tak jako tak, pak jak má vypadat blbý nápad?
Ministr zahraničí Jan Kohout
Po něm Rasmussen chtěl, aby mu vysvětlil, jak myslel svá slova pro Süddeutsche Zeitung, kde řekl:
Měli bychom také zaujmout jiný vztah k takzvaným expedičním misím NATO. Ty byly posledních deset let hlavní aktivitou. Měli bychom se vrátit ke kořenům NATO, tedy k teritoriální obraně.
Dřív, než se mohl generální tajemník zeptat, ministr začal vysvětlovat a vysvětlovat až vysvětlil. Že to v novinách vyznělo poněkud jinak, než to bylo myšleno, že v misích a v článku pět vlastně není rozdíl a podobně. V rozhovoru pro sobotní Lidové noviny to Rasmussen komentoval slovy:
O této záležitosti jsme s ministrem zahraničí diskutovali. Objasnil mi svou pozici a potvrdil, že v pozici České republiky není žádná změna. Stále podporují příspěvky do naší mise v Afghánistánu. Po vysvětlení, které mi dnes poskytnul, nemám s jeho vyjádřením žádný problém.
Realita bude asi poněkud odlišná. Rasmussen nebude příliš uklidněn a spíše bude mít Česko zařazené v kategorii zemí (podobně jako Nizozemsko), které už mají plné zuby misí (rozuměj Afghánistánu) a chtěly by se stáhnout zpátky za hranice teritoria, lízat si rány a ubezpečovat se v tom, že kdyby se něco stalo, že si skutečně přijdou na pomoc. V tom je ostatně Kohout zajedno i s dalšími lidmi (ideologicky na jiné straně barikády), kteří však nevidí problém v Afghánistánu, ale v Rusku a v rozptylování pozornosti a síly aliance v misích.
Zkrátka, generální tajemník si z Prahy mimo jiné možná odvezl pocit, že dominové kostky v alianci se dávají do pohybu. A ne, nejsem tak naivní, abych se myslel, že ministr Kohout má nějaký přehnaný vliv. Pouze vše souvisí se vším a čert je zakopán v detailech.
Předseda ODS Mirek Topolánek
Podpoříme vše, co nám bude předloženo, protože jsme skvělí spojenci. Sympatické, i když by možná nebylo od věci klást také otázky.
Předseda ČSSD Jiří Paroubek
Asi bylo jasné od počátku jak schůzka dopadne. Výsledkem je velká NULA a jistota, že každý má názor na to, co by měla tato země dělat, jak by měla vystupovat, že každý tento názor je poněkud odlišný a konečně, že pramálo ve skutečnosti záleží na tom, jaké tyto názory jsou, protože nakonec to stejně dopadne umaštěně.
Takže, Jiří Paroubek využil schůzku s Rasmussenem k tomu, aby vypadal zásadově, dostatečně tvrdě a zviditelnil se v otázce vpravdě světové. Generálnímu tajemníkovi řekl, že sociální demokraté jsou tolerantní a že nebudou zpochybňovat současné kontingenty, ale že nepodpoří žádné nové. Podle vnitrostranického referenda si to totiž nepřeje 90 procent straníků. Na to Rasmussen pouze moudře kýval hlavou, i když si asi myslel, že je to pěkná pitomost. Co jiného také mohl dělat, straníci jsou straníci, hlas Boží (ehm, omlouvám se, Bože)…
Pak Jiří Paroubek spiklenecky dodal, že se skutečně před volbami nedá nic dělat, možná jenom restrukturalizovat stávající kontingent. O něčem víc bude možné si pokecat tak za půl roku. Rasmussen by to měl pochopit, sám přeci býval politik, než se z něj stal úředník. Ale ta debata za půl roku se prý bude moci odehrát pouze pokud “uvidíme v Afghánistánu pokrok”.
V tu chvíli začal spor o to, zda dřív byla slepice, nebo vejce. Generální tajemník namítl, že na to, aby mohl nastat v Afghánistánu pokrok by bylo zapotřebí zvýšit počty některých jednotek, především těch, které se věnují výcviku. Na to Jiří Paroubek pouze řekl: “Před volbami na to zapomeňte”. Pak se vyrazilo na tiskovou konferenci.
Byl to zkrátka jeden z nejpromarněnějších pátků v životě Anderse Fogha Rasmussena. Ale dobře mu tak, měl si to raději protáhnout ve Finsku. Tento pátek byl také jeden z nejpromarněnějších dnů, co se zahraniční politiky této země týká. Byl ukázkou toho, jak moc je zde situace pokažená.
Nejde o to, že bychom měli alianci odkývat pro Afghánistán vše, co si usmyslí. Nejde o to, že bychom neměli upozorňovat na alternativní možnosti. Třeba před pár lety, když sociální demokraté zpochybňovali existenci strategie aliance, měli naprostou pravdu. Situace se však radikálně změnila, strategie existuje a hlavně, je to strategie odchodová. Jiří Paroubek ani zahraničně-politický expert Lubomír Zaorálek to však nepochopili. Opakují dokola totéž, protože to možná zabírá na straníky, ale jinak jsou zcela mimo mísu. Nebavíme se o tom, čím by měla Česká republika přispět v příští pětiletce. Bavíme se o tom, čím může Česká republika přispět hned, protože další pětiletka se už v Afghánistánu konat nebude.
Posledních deset let v této zemi je ukázkou promarněných příležitostí a intelektuálního i morálního zakrnění. Nějak tak jsem si vždy představoval druhou polovinu 30. let. Snad dostaneme druhou šanci a dopadne to sametověji, než tenkrát.
Operace Moshtarak začala
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 13. 2. 2010
Námořní pěšák během pěší patroly v Hílmandu (leden 2010); Foto Lance Cpl. Christopher M. Paulton, U.S. Marine Corps
Brzy ráno byla v Afghánistánu zahájena největší spojenecká operace od invaze v roce 2001. Nazývá se Mostharak, což v dárí znamená “společně”. Spojenecké a afghánské síly začaly obsazovat baštu Talibanu ve městě Mardžáh v Hílmandu. Ještě před začátkem letouny bombardovaly nejjižnější část města, kde se podle předpokladů mají skrývat Talibanci.
Zahájení ofenzivy není žádným překvapením. Už několik týdnů o ní veřejně hovoří představitelé spojeneckých sil, vojáci vyzývali civilisty, aby oblast opustili (ti, kteří neodešli byli nabádáni, aby zůstali doma) a zároveň probíhají setkání s představitely místních kmenů a komunit. Už týden se také objevují informace o tom, že britské speciální síly a jednotky NAVY Seals začaly tajne pronikat do města.
Outside of Pakistan, Marja, a town of about 80,000 residents, stands as the Taliban’s largest sanctuary, until now a virtual no-go zone for American, British and Afghan troops. The Taliban have been firmly entrenched there for about three years. Moreover, the invasion of Marja is a crucial piece of a larger campaign to secure a 200-mile arc that would bisect the major cities in Helmand and Kandahar Provinces, where the Taliban are the strongest. That campaign, which is expected to last months, is designed to reverse the Taliban’s momentum, which has accelerated over the past several years.
Loni zahynulo v Afghánistánu 520 spojeneckých vojáků, což bylo nejvíce od roku 2001. Dlouhodobě, je tato situace neudržitelná a současná ofenzíva je součástí širší strategie jejímž architektem je velitel sil NATO v Afghánistánu generál Stanley McChrystal. Operace Moshtarak byla pečlivě připravovaná a očekává se, že bude úspěšná (krátkodobě velice pravděpodobně, jestli dlouhodobě, toť otázka). Objevují se informace, že se Taliban se mohl sice zakopat a položit nástražné výbušné systémy a miny, ale že v posledních několika týdnech mnoho bojovníků město opustilo, včetně velitelů. To může naznačovat, že Taliban nechá Mardžáh padnout.
Last week, Afghan intelligence agents captured the Taliban’s “shadow governor” after he had fled Marja on the orders of his commanders in Pakistan, NATO officials said. The governor, whose name was not disclosed, was spotted by Afghan officials as he drove through Kandahar, probably on his way out of the country, officials said. The capture of the local Taliban chief is the latest in a number of “shadow governors” who have been killed or captured in recent weeks by Afghan or American forces. Despite their titles, the Taliban “governors” often serve as the overall military commanders in an area, as well as taking charge of some civilian duties.
V této souvislosti není od věci si přečíst analýzu připravenou Jeffreyem Dresslerem z Institute for the Study of War nazvanou Operation Moshtarak: Preparing for the Battle of Marjah. V textu se člověk dozví důležité základní informace o oblasti, místní situaci apod. Pochopí, proč jde o tak strategické místo pro Taliban a samozřejmě, pro spojenecké jednotky. Mardžáh a okolí se mimo jiné stalo jedním z hlavních středisek obchodu s drogami:
Residents state that the Taliban “promote…tax… [and] pressure people to grow poppy” while working with narcotics elements who “organize the distribution and export.” According to a Parliamentary representative from Marjah, the Taliban administer the local drug business and have “registered 187 processing factories” than convert opium paste into heroin.6 Each factory reportedly pays a tax to the Taliban at a rate of approximately $1,200 per month which equates to over $200,000 per month in revenue for Marjah alone.7 The Taliban also maintain elaborate shadow government structures in Marjah including a tax collecting committee, judges, and a mayor.
V následujících týdnech bude jasnější, jak se operace vyvine z vojenského hlediska. Jestli se podaří naplnit i politické síly, to se teprve uvidí. Výsledkem operace by mělo být obsazení území ovládaného Talibanem a jeho předání afghánským silám a civilním představitelům. Mělo by jít o začátek procesu, v rámci kterého bude Západ postupně předávat Afgháncům správu a bezpečnost tak, aby se mohl v nejbližších pár letech vyvázat. Politici dobře vědí, že už jim nic jiného nezbývá. Afghánistán není příliš populární. Nikde.
Britové připravují půdu pro operaci v Hílmandu
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 4. 2. 2010
Voják z 1. praporu Grenadier Guards v Hílmandu; Foto Sergeant Keith Cotton, Crown Copyright/MOD 2009
V posledních 36 hodinách začali Britové a Afghánská národní armáda připravovat půdu pro Operaci Moshtarak (v dárí “společně”) v Hílmandu. Jde o akci ISAF, kterou povede americká námořní pěchota a která by měla být zahájena v nejbližší době. Cílem je vytlačit povstalce ze středního Hílmandu. Generál Gordon Messenger řekl, že
Task Force Helmand, the British with the Grenadier Guards Battle Group, supplemented by a company from the Royal Welsh and a company from the Scots Guards, and partnered at company level by the Afghans, have in the last 36 hours conducted a combined aviation and ground operation in this area here, with the intent to improve security in an area which has been a bit of an irritant in terms of insurgency operating from that area, and affecting the security around the district centre and the bazaar that abuts it.
Podle Messengera je cílem “zajistit bezpečnost populace”, nikoli primárně zabíjet povstalce. Operace Moshtarak má být prvním stupněm, druhým má být zlepšení schopností afghánských bezpečnostích sil a třetím “tranzice a reintegrace postalců a jejich sympatizantů do afghánské společnosti prostřednictvím Afghánci vedeného programu reintegrace”, praví se v prohlášení. Zkrátka “clear-hold-build”.
Jak vám to přijde? Pěkný plán. Proč jen mi to připomíná pasáž z jednoho dílu oblíbeného dětského čtiva/seriálu Tomáš a jeho přátelé? Mašinka Tomáš se rozhodne závodit s autobusem Bertie a v určité fázi závodu vagóngy Annie a Clarabel povzbuzují Tomáše skandováním: Po-spěš-me si, po-spěš-me si… Tomáš nakonec vyhraje, jak jinak.
Dát na oficiální stránky zprávu o tom, že zanedlouho začne ofenzíva a že pak nikdo netouží po ničem jiném než po odchodu není asi úplně nejlepší. Jakoby v Londýně (a nejenom tam) všichni křičeli: Po-spěš-me si… I když fakt je, že první začal křičet Barack Obama. A co křičí ná pákistánsko-afghánském pomezí? Po-spěš-te si?
Jak jinak chápat slova generála Sira Nicka Parkera, zástupce šéfa mise NATO v Afghánistánu, který ještě dříve než ofenzíva Moshtarak začala prohlásil, že bude důležitým přínosem ke stabilizaci země.
“By December 2010, I am confident we are going to be able to demonstrate that the approach we are taking is successful in bringing stability to a country that desperately needs it,” he said. Britain has around 10,000 troops in Afghanistan, and Gordon Brown has said that British numbers can start to fall when the Afghan government forces are able to secure the country themselves. Asked what success by the end of the year would mean for British troop numbers, Sir Nick replied: “Make your own assumptions. We are going to be successful.” He said that predictions that British troops will be in Afghanistan for many years to come were wrong, insisting that a “measured process of provincial transition” would begin within the next 12 months.
Operace podle generála vyšle jasný signál povstalcům, že afghánské bezpečnostní síly s pomocí NATO jsou schopné povstalce porazit. A také jasně ukáže, že výcvik afghánských sil aliančními vojáky je úspěšný. Hod-ně štěs-tí, hod-ně štěs-tí… Za jedenáct měsíců to bude jasnější.
NATO Response Forces – good idea, bad shape
Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 1. 2. 2010
Then alliance Secretary General Jaap de Hoop Scheffer in 2006 declared NATO Response Force a "fully operational capability"; Photo NATO
While we are discussing new NATO strategic concept, it is always good to look back on some concrete project and its state. One of those ambitious projects worth to scrutiny is NATO Response Force (NRF). Declared fully operational in 2006 it is still struggling with constraints.
NRF, which should become one of the major alliance’s achievements in military transformation and commitment, become largely force “on paper”. As Jens Ringsmose pointing out in his analysis Taking Stock of NATO’s Response Force the reason for this could be sum up in the three arguments.
First, NRF has been a qualified failure: although the initiative has had an irrefutable transformational impact, lack of troop commitments and disagreement as to the force’s operational role have largely eroded its effectiveness. Second, NARF in many respects constitutes a microcosm of the wider debate about NATO’s purpose and future roles. And third, although demanding out-of-area operations are likely to keep Western armed forces busy in the years to come, the newly revised NRF-construct might just be the scheme that safe Alliance’s transformational flagship from doom.
The NRF concept was approved at the Prague summit in 2002. The 25,000 strong force was designed to narrow the gap between the Europe and the U.S. Good idea which never fully materialized – in 2007 was clear that capabilities offers to rotations were critically low and therefore NATO ministers of defense agreed to revise the force. Jens Ringsmose shows this on following table:
Force contributions for NRF 9 to NRF 14
| Rotation | NRF 9 (07/2) | NRF 10 (08/1) | NRF 11 (08/2) | NRF 12 (09/1) | NRF 13 (09/2) | NRF 14 (10/1) | Average |
| Fill rate (%) | 70 | 74 | 71 | 65 | 61 | 74 | 69 |
Ringsmose remarks:
Concluding that the Alliance had exhausted the willingness of the member states to provide sufficient capabilities to the NRF, (in summer 2007 SACEUR General Bantz) Craddock deemed the force incapable of conducting even the least demanding of the seven generic missions without considerable risk. He therefore took the rather extraordinary step of rescinding FOC of the NRF. This, of course, was never made public, but in principle – and despite the fact that NATO declared the NRF “a credible force” at about the same time – the force has not been a fully operational capability since July 2007.
But this could be hardly seen on the NATO website. On the page dedicated to the NRF a visitor can still read:
The NATO Response Force (NRF) is a highly ready and technologically advanced force made up of land, air, sea and special forces components that the Alliance can deploy quickly wherever needed. It is capable of performing missions worldwide across the whole spectrum of operations. These include evacuations, disaster management, counterterrorism, and acting as ‘an initial entry force’ for larger, follow-on forces. It can number up to 25,000 troops and start to deploy after five days’ notice and sustain itself for operations lasting 30 days or longer if resupplied.
It is good to read Ringsmose’s Research Paper (written for NATO Defense College) in full. It contains a clear warning to contemporary endeavors of shaping future of NATO within the framework of new strategic concept. Without the fulfilled commitments of the member states, any concept is doomed to a failure which has a direct impact on credibility of NATO. Therefore, any discussions about the role of NATO and commitments of member states should be highly realistic and concrete, though one might consider the minimal approach as insufficient.
Discussing NATO’s Future Strategy: An Outline for Action
Autor: Tomas Karasek Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 28. 1. 2010
Albania and Croatia are becoming members of NATO, SHAPE (April 2009); Photo: NATO
In the following text I try to build on the conclusions reached by Vít Střítecký in his article and outline in general, yet hopefully comprehensive terms possible contours of NATO’s future strategy. I start with several hypotheses concerning the current international system which I consider crucial. Next, I ask and attempt to asnwer key questions concerning NATO’s role. Finally, I summarize four basic strategic objectives which, in my opinion, NATO should follow.
To comment on the current state of international (or global) affairs is a daunting task, given their complexity and ambiguity of possible interpretations. Still, I believe some core facts are beyond doubt:
- The decline of interstate warfare. Almost all armed conflicts today take the form of an internal struggle, most often with a government facing an armed opposition. More significantly, the possibility of a „great power war“ is even less likely, largely due to the ownership of nuclear weapons and the awareness of the scale of destruction such a confrontation would bring. The trend might still change in the future or be breached because of miscalculation or other unpredictible factors, but in general it looks firm.
- At the same time, non-military competition between great powers increases, due to the growth of what Fareed Zakaria termed „the Rest“, meaning non-Western actors such as China or India. The trend does not threaten the Euroatlantic community in the short term (and, if we speak about direct military threats, perhaps not at all) but it undeniably results in decreasing „permissiveness“ of the international environment for American and European interests and ideas.
- There is no single enemy which the Euroatlantic community must face. International terrorism or proliferation of WMD are multi-layered, diffuse processes and the use of military means for their suppression is rather limited. And though relations with Russia or China are strained and conflictual in many aspects, they clearly fall short of the level of enmity which characterized the Cold War or the period between WWI and WWII.
- The outbreaks of violence in the world today most often call for a „policing“ approach (even if this is accomplished by military means), rather than massive deployment of an overwhelming military force. This poses a challenge for Western armed forces which are expected to retain their territorial defence capabilities, and yet are repeatedly asked to perform a range of non-military (or rather non-combat) tasks from humanitarian assistance to police operations.
My argument is that these four aspects form a general precondition on which the NATO’s future strategy must be built. The following two questions – basically asking what NATO should do and where – should thus be understood in this general context:
1) What roles can and should NATO play? In my opinion, the original concept of a politico-military organization is still entirely sufficient and NATO should continue performing these twin roles.
At the political level, it should serve as a platform for building and maintaining unity of the Euroatlantic area in defence-related matters (such as the threat posed by Iran’s acquisition of a nuclear weapon). This task will naturally require some institutional reforms given the role of the EU, but at present there does not seem to be an alternative organization to perform it better.
At the military level, several objectives seem paramount:
- deterrence (resting on a modernized nuclear posture combined with a build-up of a missile defence system)
- support for continuing transformation and modernization of member states‘ armed forces and their harmonization, especially concerning those sections of armed forces which are earmarked for expeditionary warfare
direct action in the form of either large-scale stabilization operations (if the European Union cannot handle them itself) or more limited counter-terrorist actions (undertaken by special forces on an ad hoc basis which could utilize the military harmonization processes) - creation of a transatlantic defence market which could also include relevant non-NATO producers (such as Israel)
military-to-military cooperation with non-NATO countries on a global scale to promote the Euroatlantic values and learn about both potential partners and adversaries
As Vít Střítecký suggests in his article, all other aspects of security (or rather, in many cases, „security “) should better be left for other organizations and institutions to handle, unless they have a clear and undisputed link to military security.
2) Should NATO have a global reach? The answer depends on the nature of NATO activities:
- Deterrence and defence modernization inevitably have a global reach in the sense that they should protect the member states from whatever military threat, wherever it occurs, if it is directed against them. Nevertheless, their implementation will inevitably be „tailored“ to specific threats which will be identified.
- On the issue of out-of-area, non-article 5 operations, NATO should adopt a „selective global approach“. The selection will leave out regions which are generally non-threatening (Latin America), or where NATO action would risk a confrontation with a major power (post-Soviet space, East Asia, South Asia). What remains? If we leave out the already stabilized Balkans, future NATO actions will most likely concern Africa and the Middle East (broadly defined). Much will depend on the willingness of the U.S. to cooperate (which can be expected to increase with the continuing rise of „the Rest“) and European ability to contribute (which is by no means guaranteed and is likely to be the greatest flaw in any NATO strategy).
- NATO should maintain its cooperative reach through institutions such as the Euro-Atlantic Partnership Council or the Mediterranean Dialogue, to build a reservoir of good will in partner countries and to maintain access to relevant military information. If possible and available, the scope of such cooperation should be extended.
- For the purpose of stabilization operations, NATO should establish formal partnerships with states interested in mutual Zobrazit další »
Oversecuritization of the new NATO strategic concept?
Autor: Vit Stritecky Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 22. 1. 2010
This is the second piece on International Conference titled “NATO Strategic Concept: Response to Our Concerns?” organized by Prague Security Studies Institute.
Symbol of NATO, Brussels; Photo by NATO
The North Atlantic area has been recently occupied by the discussions on the new strategic concept. The third major doctrinal document after the end of the Cold War could easily become both, a relevant strategic document setting reasonable framework for NATO’s future functioning or an irrelevant quasi-strategic exercise resulting from the political and diplomatic compromises based on general acceptance of idea that almost whatever phenomena should be responded by the mightiest world security (defense?) organization. The process based on national group of experts defining national priorities could be considered as fairly democratic, however strongly implies a danger of resulting in the latter possibility.
Following a formerly theoretical and conceptual debate the word “securitization” has become commonly used in the policy and political circles. Even more than that, it has become terribly proliferated and over-used. Today, almost every aspect of the social environment has a security dimension and every phenomenon might have security implications (are not, after all, animal laws connected with the food security…?). As an inevitable result the word has become to a large extent analytically empty. It is, however, even more important for our discussion that it has produced a large spectrum of topics burdening a debate on a reasonable strategic framework for NATO.
The so called new threats (energy security, cyber security, migration, climate security,…) emanating from the reasoning mentioned above have been currently considered as relevant topics for the new NATO strategic conception. There is no doubt these phenomena create security concerns and should be also addressed accordingly. The key question, however, is by whom or better through what institutional frameworks.
In fact, these decisions have already been done, although the political representations have not appeared to reflect upon it. The problems of migration, climate security, food security, etc. are dealt with in various more or less focused international organizations often starting with the EU and UN agencies. These bodies are generally intermittently successful; however they have a much better prospect to be more efficient than NATO. The reasons could be summarized as follows:
- The impacts of the financial crisis will perhaps be greater than the politicians openly admit. This will create new tensions in already tensed defence budgets. New institutional capabilities (not to mention any other capabilities) are highly unrealistic within the NATO framework. The challenge for NATO will be to sustain current level of expeditionary missions;
- The experience from Afghanistan might influence a future shape of NATO; without necessarily speculating how, we can presume that highly probably negatively;
- The current international environment has provided a challenge in terms of achieving legitimacy for various actions. This pressure certainly influences also domestic political environment. For both reasons the functional expansion of NATO seems to be unrealistic.
Since the purpose of this comment is not only to offer a critique of political and strategic surrealism, I would suggest following three areas as substantial for the future NATO’s strategic framework.
- Retention and sustainability of the nuclear deterrence capabilities with all implications related to the article five.
- Evolution of functioning missile defence systems that, among other things, fit to NATO’s traditional hard security identity, second, provide protection against relevant threats, last but not least provide essential condition for future expeditionary mission when eliminating regional deterrence potentials.
- Create a more effective framework for special and rapid reaction forces, which provide a realistic tool of the future NATO’s actions.
Although I am not entirely optimistic, I still believe the new NATO strategic framework will become more than a list of member states’ security concerns. It is apparently easier to survive a few uncertain critical years with a clear and realistic strategic vision.
Faithless?
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 21. 1. 2010
Last week the Prague Security Studies Institute organized International Conference titled “NATO Strategic Concept: Response to Our Concerns?”. This piece is a first out of two reflecting some aspects of the conference.
Symbol of NATO, Brussels; Photo by NATO
The discussions about the new NATO strategic concept has reminded me summit of the NATO summit in Washington in 1999. The “war” summit was supposed to start the change of the alliance. In the following years the transformation should have taken place and even the crucial “identity” questions such “who are we”, “where are we heading to” etc. should have been addressed. Despite all of that a searching for the answers have been overshadowed by the self-interested dealing with internal rifts, and uncertainities about the sense of the alliance
Of course, the alliance has changed but, frankly, we have not moved as far as the member countries promised themselves on the summits in 1999 and 2002. When one of the speakers on the conference enumerated the successes of the alliance in the past 20 years, I could, rather bitterly and maybe unfairly, think only of one success: the alliance has somehow survived the end of the Cold War and the next two decades.
The introductory lines touch upon two major areas that have been discussed on the conference; the future of NATO connected with its reform that should be guarder by the new strategic concept (1), and the relations to Russia (2).
1) One of the speakers mentioned the motto of the 1990s: alliance must go out of the area or out of the business. Now it is time, he continued, for NATO to return into “the area”. While the alliance have focused on tackling the problems in the “outer area”, the credibility regarding its core task – defending the member countries – was severely hit by the events in Georgia in summer 2008.
I am not saying that the alliance would not be willing or able to defend its members. Rather, I would maintain that at least some members have lost the faith in it. We should still bear in mind that what matters is not what is true but what people think is a truth. The cases of Georgia crisis and looming problems in Afghanistan show that the alliance has not been missing will or means but rather trust and credibility. Some new members for example bitterly complain that NATO does not have the contingency plans which would “cover” the eastern part of the NATO’s territory.
2) The previous issue is connected with one of the main concerns of the conference – Russia. The impression is quite clear. No matter what we think about Russia in terms of considering her as a threat or in terms of dealing with her, she appears to be an omnipotent topic (not omnipotent power). Put it differently, whatever is the issue at stake, the debate ends with Russia; What would Russians think? What are they going to do?
This is exactly the case of putting the article 5 into doubts. What is behind the endeavours of some members to achieve new assurances about article 5? Are they afraid of Taliban, instability in Afghanistan, China or somebody else? No, it is all because of Russia.
Whereas the main threats officially emanate e.g. from Afghanistan (success or failure = existence or not existence of NATO), terrorism, failed states, rogues states with the WMDs, or from cyberspace, most of the Eastern countries see it differently. As oppose to the views of the main Western political representatives, the main threat to them has traditionally come from Russia. This issue has been causing tensions in NATO as well as in the EU.
The debate about Russia often slides to the problem of engagement. The conference included both harsh critics of Russia, who were sceptical about any possible relevant cooperation, as well as adherents of the closer and deeper engagement.
The engagement as such is an excellent idea. However, the problem is that the Russians accepts engagement only if they exercise a full control over the process. Read for example Russian advice on Afghanistan written by Boris Gromov and Dmitry Rogozin (Russian ambassador to NATO). They argue that Russia (USSR) was first defending the Western civilization against the Muslim fanatics and while the West is doing even worse mistakes, Russia is still willing to help. (Reading between the lines: like older and smarter brothers always do). If NATO will be willing to approach Russia as a more experienced brother, the engagement will work. Is it worth accepting? Russia will take part of the game only in case she is considered as the smartest and mightiest in the class. At the same time, she will shape the reality, rules, and, indeed, history according to her liking.
After all, the Soviet withdrawal from Afghanistan in 1989 was not a shameful escape accompanied by the mujahadeen’s celebrations. The Soviet Army entered the country, accomplished its tasks — unlike the Americans in Vietnam — and returned to its motherland.
Indeed, Russia plays a bigger role in the discussions than it should play. The reason is obsession of Eastern member states of NATO by her. While it is to a certain extend understandable, majority of the old member states do not comprehend this and consider this obsession as exaggerated. I do not want to overdo this “cleavage” but the distrust within the alliance is much more dangerous then the potential failure in Afghanistan.
Several steps might easily improve the internal situation without necessarily complicating the relations with Russia. NATO could, for example, increase the number of instalments in the new member countries, organize exercises within the current NATO borders, and prepare contingency plans while keeping transparent and opened communication channels with Russia. The point is that the alliance must not play the game according to the Russian’s rules.
The alliances do not need their enemies. They exist until they serve the interests of their members. What are these interests nowadays and how NATO can address them? These two questions should be clearly answered in the new strategic concept. Trying to satisfy everyone in the new strategy would be a mistake. Alliance is not and cannot be the right tool for everything, nor it is the only tool. We should not seek maximum, we should seek the least common denominator. Since the very beginning of NATO it has been the territorial defence of members. Let us return and start out strategy from there.
Jak Rasmussen štve (některé) diplomaty a úředníky
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 6. 11. 2009
Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen (vlevo) a slovenský prezident Ivan Gasparovič; foto NATO
Ve Financial Times Deutschland se před necelými dvěma týdny objevil docela zajímavý insiderský článek. Týká se aliance, tedy hlavně generálního tajemníka Anderse Fogha Rasmussena, který je na jednu stranu naděje na změnu, na stranu druhou ho asi kvůli tomu bude mít spousta lidí za chvíli plné zuby. Respektive už má. Ukazuje se, že pokud to někdo myslí se změnami vážně, musí narazit, jak jinak. V zájmu budoucnosti aliance je však dobré držet Rasmussenovi palce.
Článek se jmenuje Neuer Nato-Chef bringt Allianz gegen sich auf (“New NATO Secretary General Angers Alliance”; jelikož německy neumím, vypomůžu si překladem do angličtiny, který mi laskavě poskytl kamarád) a začíná docela vtipně, vzpomínkou na Jaapa de Hoop Scheffera:
Former NATO head Jaap de Hoop Scheffer spoke in long and complicated sentences at press conferences, constantly had his hand in the pocket of his jacket and refused to answer questions beginning with “when” and “if.” His classic announcement was: “I will make this crystal clear.” This was usually followed by a flood of platitudes and catchphrases. He almost never dared to contradict a representative of one of the 28 NATO member states.
S Rasmussenem přišla změna. Nesrozumitelným větám je konec, stejně jako opatrnému přešlapování. “Jsem muž změny,” jakoby se Rasmussen chystal vykřičet do světa. Spoustě lidí se to líbí a doufají, že změna nebude jenom verbální. Podle FT Deutschland však nejsou příliš nadšení velvyslanci při NATO. Rasmussen se prý například přestal s nimi scházet na tradiční úterní snídani, kávě a obědě. Někteří velvyslanci prý mají dokonce problém dostat generálního tajemníka k telefonu.
That is why several people feel left out. “There is always the unspoken threat that Rasmussen will directly call the foreign minister or the prime minister if we say something that is in any way critical,” a NATO insider reports. Important topics are on the agenda: a reform of the armed forces, relations with Russia, the war in Afghanistan. “It is obvious that he regards [only] heads of state and government as being on his level,” says the ambassador of a bigger country.
The New York Times popisují také pár historek týkajících se napjatého vztahu mezi generáním tajemníkem a velvyslanci. Velké pozdvižení prý nastalo v Bratislavě na poslední ministeriádě. Bylo totiž obvyklé, že se velvyslanci účastnili večeře s ministry. Tentokrát tomu bylo jinak a velvyslanci se cítili uraženi, protože tím byl porušen protokol a napadnut jejich status.
“There was a near revolt,” said one NATO diplomat. “At least 17 ambassadors kicked up a fuss about being excluded. It may seem petty, but it was about Rasmussen making his mark and trying to change things and the ambassadors defending their turf. We really thought the sec-gen would have to climb down. But he didn’t. He simply said, ‘Fine, I’ll phone up the capitals and see what they think.”’
A nejenom velvyslanci s Rasmussenem mají problém, prý i řada úředníků. Jedna z věcí, která se může ukázat jako nejproblematičtější na zvažovaných změnách, je narušení “kultury konsenzu”, který sice zaručuje rovné právo všech členských zemí, ale v současném počtu má pro NATO paralyzující efekt. Co s tou spoustou výborů, “nejméně třemi stovkami”, ptá se Rasmussen v The New York Times. Chtělo by to změnu, to je pravda, ale je velká otázka, do jaké míry se jí podaří dosáhnout. Konsensus je přeci jenom posvátná kráva.
Ale to není vše, co s vojenskou strukturou? Její součástí je 13 000 lidí roztroušených po Evropě. Jedním z efektů návratu Francie do velitelských struktur byl tlak na to, aby se ve strukturách umístilo jejích 900 důstojníků. Potřebují je doma, měl pronést Rasmussen s tím, že snižování stavů je součástí jeho transformačních plánů.
Rasmussen to myslí naprosto vážně a postupuje dosti nekompromisně. Ostatně má jednu výhodu (kromě toho, že je schopen mluvit srozumitelně a pokud je to jenom trochu možné, nemlžit) – narozdíl od jeho předchůdců byl předtím předseda vlády, takže je pro něj snadné zatelefonovat přímo premiérům či prezidentům a prosadit co chce, i přes nesouhlas diplomatů a úředníků.
Nicméně ještě není všem dnům konec a i stěžující si diplomaté, úředníci a vojáci mohou nakonec být spokojeni. Jak dodávají FT Deutschland:
But there have been the first signs that Rasmussen is getting worn down by the job. Recently, he said at a press conference that he would like to say something that was “crystal clear.”
Obama, Rasmussen… a čekání na kouzelníka
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 30. 9. 2009
Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen; Foto NATO
Včera jsem psal o tom, že Baracka Obamu čeká dosti důležité rozhodnutí – navýšit, nenavýšit síly v Afghánistánu, či se dokonce začít stahovat? Jde o hodně. Toto rozhodnutí bude naprosto klíčové, protože nenavýšení či dokonce stažení bude znamenat více starostí pro velitele v poli, ztrátu důvěry a s nejvyšší pravděpodobností skončí rozhodováním mnohem bolestivějším: jak neztratit tvář.
Navýšení sil může vést samozřejmě k témuž, ale přinejmenším by dalo šanci Stanleymu McChrystalovi a dalším velitelům zkusit napravit zpackané a ukázat, jestli sázka na counterinsurgency (COIN) byla správná. Navíc, prezidentova strategie je stará asi třičtvrtě roku a vlastně doposud nebyla pořádně otestovaná, tak proč ji měnit? Kvůli opozici v Kongresu? Kvůli ohrožení klíčových reforem ve zdravotnictví a sociální oblasti? Jistě, když si člověk vzpomene na problémy prezidenta Johnsona v 60. letech minulého století musí být obezřetnější, ale neznamená to, že dnes je na výběr buď Afghánistán, nebo zbytek.
Včera se americký prezident setkal s generálním tajemníkem NATO Andersem Foghem Rasmussenem. Velké debaty o navyšování sil se prý nekonaly:
“I agree with President Obama in his approach — strategy first, then resources,” Mr. Rasmussen said, sitting next to Mr. Obama in the Oval Office. “The first thing is not numbers. It is to find and fine-tune the right approach to implement the strategy already laid down.”
Snad s prezidentem alespoň Rasmussen probral svůj proslov, který měl den před schůzkou, 28. září, v Atlantic Council. Popravdě, doporučují si tento, dle mého názoru výborný projev, avšak nazvaný skutečně nezáživně Afghanistan and NATO: The Way Forward, přečíst. Generální tajemník se mimo jiné dobře zastává Evropanů, což je v tuto chvíli důležité.
First and foremost, all 28 NATO countries are in the mission. Without exception. That is solidarity. And there are 13 other countries, all NATO partners, with troops in the field as well: 41 countries in total, NATO and non-NATO, but all under NATO command. This is no ad-hoc coalition of the willing – this is an Alliance that is proving its staying power every day. Which brings the second benefit: boots on the ground. There are 35,000 non-US troops in the mission. That’s 40% of the total. And that number is going up. Over the last 18 months, about 9,000 extra troops have been provided to the mission from the non-US members. Sixteen countries have increased their contributions over that period. None has cut back. I’m not sure all of this gets as much visibility in the US as it deserves. And the Allies are not running from the fight, despite the conventional wisdom. 14 countries have forces in the South and East, alongside US forces. And while body count is no measure of solidarity, it is, unfortunately, a symbol of commitment. Over 20 countries have had their soldiers killed, some in large numbers. Every Wednesday in Brussels, I begin the meeting of NATO Ambassadors by offering my condolences to the countries that have lost soldiers in Afghanistan during the previous week. That has happened every week, without exception, since I took office. I will not accept from anyone the argument that the Europeans and the Canadians are not paying the price for success in Afghanistan. They are.
Je nutné kritizovat přístup některých evropských zemí, národní omezení, neochotu se více angažovat a podobně (ostatně já sám jsem to na OWOP mnohokrát učinil), ale na stranu druhou, v určitém okamžiku je nutné se ozvat. A tato chvíle je zde. Ve Spojených státech totiž sílí pocit, že viníkem problémů s kampaní v Afghánistánu jsou především Evropané. Pokud by tento pocit, od kterého je jen kousek k tvrzení: Evropané nám prohráli válku, převládl, byl by to nejhorší omyl ze všech.
Na vině nejsou Evropané, na vině jsou léta špatného přístupu všech spojenců, na vině je především nepochopení základních reálií země a neochota se jim podřídit, neochota se přizpůsobovat a nepoužívat pouze železnou konvenční logiku. Není od věci si připomenout, že to byli Evropané, kteří z hlediska taktiky, strategie a nasazení vždy následovali Američany. Nemáme si zkrátka co vyčítat. V afghánském pohyblivém písku jsme všichni až po brady a teď záleží na kouzelníkovi, jestli najde včas klacek a vytáhne nás. A kartu kouzelníka má v ruce Stanley McChrystal – on může být posledním západním velitelem v Afghánistánu, kterému bude povolen aktivní postup vůči k nepříteli.
Barack Obama v tuto chvíli však lavíruje a to není příliš dobré. Teď totiž zjišťuje, že prezidentování bude o něčem jiném, než o tom, o čem charismaticky hovořil v kampani. Thomas Ricks to skvěle vystihl na svém blogu, kde připomíná, že George W. Bush nastupoval do úřadu s představami o nutnosti vyrovnat se se vzestupem Číny a poklesem moci Ruska. Možná si vzpomenete na zadržení posádky letounu EP-3 (pokud nikoli, klikněte zde). Pak přišlo 11. září, které postavilo představy z kampaně na hlavu (a to říkám aniž bych v tuto chvíli jakkoli hodnotil působení “W.”) a vedlo k panické reakci.
Obama nastoupil do úřadu s multilaterálním přístupem, s tím, že bude zadržovat Írán, zajistí stažení sil z Iráku a změní strategii v Afghánistánu (na tomto místě bych jenom dodal, že v plánu bylo i jinak přistupovat k Rusku, které už nebylo v takovém úpadku jako na přelomu tisíciletí).
On Iran, I think, he has done pretty well-trends are certainly pointing toward a multilateral containment effort. But Obama has done nothing much on Iraq except screw up a couple of appointments there and break a campaign promise to withdraw a brigade a month this year. And on Afghanistan, when told recently what it would take to implement the strategy he announced in March, he appeared to balk. So he reacted, characteristically, I think, by dithering. Some readers of this blog think this looks like leadership, but I disagree-it isn’t leading of you do a multi-month review of Afghan strategy, decide what it is going to be, ask the general in charge how to implement it, and then respond by deciding to review strategy again for a few weeks. Sometimes Obama’s stance manifests itself as professorial pomposity; at other times as repeated policy reviews.
Co bych teď dal za to, kdybych se mohl podívat do učebnic dějepisu, ze kterých se budou učit moje vnučky/moji vnuci…
Conflicts in Pictures
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Komentáře | Comments