Příspěvky označené NATO
Karzáího pochybnosti
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 12. 6. 2010
Afghánský prezident Hámid Karzáí a americký ministr obrany Robert Gates po návštěvě 101. výsadkové divize ve Fort Campbell (14. května 2010); Foto Master Sgt. Jerry Morrison, DoD
V pátek skončilo zasedání ministrů obrany států NATO. A kromě jiného se debata samozřejmě vedla o Afghánistánu. Po devíti letech by člověk možná očekával více optimismu, než tvrzení, že úspěch není zdaleka zaručený. Nicméně na uzavřeném zasedání generál Stanley McChrystal všechny ujistil, že do konce roku bude schopen ukázat pokrok.
However, Gates told a news conference that ministers also realised the road ahead would be „long and hard.“ „No one would deny that signs of progress are tentative at this point, that they are almost anecdotal,“ he told reporters. „Progress is being made, slowly, but steadily and sustainably,“ he added. „These gains will not come quickly or without high cost.“ NATO Secretary-General Anders Fogh Rasmussen told the meeting of ministers in public remarks that the Taliban were putting up „fierce resistance“ in their heartlands of Helmand and Kandahar provinces in the south.
Ministr obrany Robert Gates dodal, že bude zapotřebí ukázat nějaký pokrok, aby bylo možné udržet podporu veřejnosti ve spojeneckých zemích pro operaci v Afghánistánu. Jak jsem psal v posledním příspěvku, vojenská ofenziva v Kandaháru s civilní podporou se postupně začíná proměňovat v operaci civilní s vojenskou podporou. Gates řekl, že celá akce bude trvat „řadu měsíců“.
Důvodem je především neochota místních podporovat spojenecké operace. Proto se pořadí otočí (což nemusí být nesmysl, problém je pouze v omezeném času, během kterého budou proudit do oblasti velké peníze a bude na ni upřena pozornost civilních expertů) – civilní rekonstrukce a výcvik bezpečnostních sil bude v popředí a bude jí doprovázet vojenské zajištění. To by mělo zvýšit podporu místních obyvatel na jihu. Pravděpodobně se tak dají čekat „šarvátky“, útoky a vyjeté IED, ale nikoli velká ofenziva, tak, jak je řadu měsíců avizovaná a očekávaná. Jinými slovy, Mardžáh v mnohem větším rozměru se opakovat nebude.
Zajištění podpory místního obyvatelstva je pro counterinsurgency klíčové. Proto je možná lepší zariskovat a neprovádět vojenské akce, které by pouze vedly k nárůstu podpory povstalcům. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že to vše je spíše z nouze ctnost, než promyšlená strategie. O tom, že se spojenci s prezidentem Hámidem Karzáím a dalšími představiteli Afghánistánu „míjejí“ se píše už dlouho. Přesto existovala šance, že alespoň nějak se to podaří napravit. V New York Times vyšel ovšem článek, který naznačuje, že je šance minimální.
Hámid Karzáí údajně pochybuje o tom, že Západ si dokáže s Talibanem poradit a zařizuje se podle toho. Příkladů, že si Karzáí dělá co chce, je od loňských zfalšovaných voleb celá řada. Minulý týden opustili své funkce šéf rozvědky Amrulláh Sálih a ministr vnitra Haníf Atmar. Oba byli především ve Washingtonu velice respektováni a oceňováni a jejich odchod je další ukázkou toho, že Hámid Karzáí se snaží postarat sám o sebe.
“The president has lost his confidence in the capability of either the coalition or his own government to protect this country,” Mr. Saleh said in an interview at his home. “President Karzai has never announced that NATO will lose, but the way that he does not proudly own the campaign shows that he doesn’t trust it is working.” People close to the president say he began to lose confidence in the Americans last summer, after national elections in which independent monitors determined that nearly one million ballots had been stolen on Mr. Karzai’s behalf. The rift worsened in December, when President Obama announced that he intended to begin reducing the number of American troops by the summer of 2011. “Karzai told me that he can’t trust the Americans to fix the situation here,” said a Western diplomat in Kabul, who spoke on condition of anonymity. “He believes they stole his legitimacy during the elections last year. And then they said publicly that they were going to leave.”
Podle některých zdrojů se prý Karzáí snaží v současnosti mnohem více jednat s Pákistánem, který v posledních letech hodně kritizoval. Regionální hra je však už řadu měsíců v běhu. Kam to vše povede se dá jenom těžko odhadnout. Nesmí se ale zapomínat na to, že výsledek nemusí být pouze malér, či imploze Afghánistánu. A role Západu? Ta se, obávám se, omezí na stabilizaci prostředí v maximální možné míře a postupnému odchodu. Větší vliv na ovlivňování Afghánistánu, či dokonce regionu, se však nedá čekat. Jak rád bych se mýlil…
Až na kost
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 9. 6. 2010
V pondělí vystoupil generální tajemník NATO Anders Fogh Rosmussen s tím, že zasedání ministrů obrany ve čtvrtek a v pátek bude o třech věcech – předávání kontroly v Afghánistánu, výdajích aliance (škrtat ano, ale zase se to nesmí přehánět) a proměně KFOR a Ukrajině a Gruzii. Američané v mezidobí zdůraznili a rozšířili bod číslo dvě – výdaje. Musejí se zastavit, či alespoň lépe kontrolovat škrty v rozpočtech evropských členů.
Němci už oznámili, že chtějí snížit počet vojáků o 40 tisíc (s tím, že možná bude nutné až o sto tisíc), odhaduje se, že Britové budou škrtat výdaje na obranu o 10-15 procent v příštích šesti letech a Francouzi a Italové také zvažují snižování stavů. Americký ministr obrany Robert Gates se obává, že se Evropané ještě více vzdálí Spojeným státům a hlavně, že USA ponesou ještě vyšší zátěž v případě Afghánistánu, či v případě nějakého dalšího konfliktu.
For many European governments trying to recover from the global financial crisis, their armed forces are prime candidates for the chopping block. In the United States, however, the Obama administration has declared defense and national security programs off-limits to the budget ax. Gates has warned U.S. military officials to prepare to tighten their belts, as well, after nine years of soaring defense budgets. But the Pentagon is expected to confront only a slowdown in spending, to slightly above the annual rate of inflation.
V Česku na tom nejsme o nic líp, než v Německu, či Británii. Šetřit se musí a jako první půjde pod kudlu rozpočet na obranu. Není otázkou jestli. Otázky znějí: O kolik, kde, kdy a na základě čeho (pokud něčeho). V dohodě se prý musí v nějaké formě objevit závazek snížení výdajů na obranu o deset miliard, což měly v programu Věci veřejné, ale tak, aby to nebylo příliš zavazující. Zároveň všichni chtějí zachovat mise. Škrtat by se mělo ve struktuře (nebude například velkým překvapením, pokud se na stole objeví dvoustupňové řízení), v posádkách, majetku a v bůhví čem ještě.
Zatím spíš než konkrétní údaje zatím létají různé úvahy, které se objeví nad vyjednávacími stoly, takže je nutné k tomu přistupovat s rezervou. Signály jsou však jasné. Je třeba velký tlak na to škrtnout peníze ještě v letošním rozpočtu, o tom na příští rok ani nemluvě. Jsem zvědav, co zbude z české armády a co s těch ostatních spojeneckých. Blížíme se do bodu, ze kterého nebude návratu, a když, pak za velkých finančních nákladů. Pokud se v rámci EU neprohloubí spolupráce, například vytvářením společně financovaných podpůrných jednotek (strategická přeprava je první kandidát), budeme sledovat další relativní úpadek moci Evropy a neschopnosti hájit naše zájmy v blízkém i vzdáleném zahraničí.
To je věc, která se projeví až v budoucnosti, takže se s ní teď nedá operovat – nyní se musejí shánět peníze, stůj co stůj. Plošné škrtání, které se projeví ve snížených schopnost ozbrojených sil (a nejde do nekonečna tvrdit: Seberu vám sice peníze, ale jak zvlášť se vás to nedotkne) je však stejně nebezpečný trend jako vytváření deficitů. Možná se i to stane tématem.
Nové hodnosti, stará klišé
Autor: Mr. Deep Purple Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 13. 5. 2010
Minulý týden přišlo ministerstvo obrany s představou přechodu na nový systém hodností k 1. lednu 2011. Odstartovala to zpráva na army.cz s titulkem: Novela zákona o vojácích z povolání: blíž k NATO i k tradicím. Informaci převzala většina českých deníků, například MfD zprávu otitulkovala jako Vojáci budou přešívat frčky, z armády zmizí štábní rotmistři nebo podporučíci.
Fakticky však o těchto změnách bylo rozhodnuto loni, když ve Sbírce zákonů vyšel zákon č. 272/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. O záležitosti kolem hodností psal na OWOP už na podzim 2009 Dušan Rovenský v článku Profesionalizace AČR aneb špatně připravený experiment. K tomu není potřeba moc dodávat. Co je ovšem zajímavé je argumentace, kterou Ministerstvo obrany zdůvodnilo potřebnost změn, a tím, kdo se za ministerstvo k věci vyjadřoval:
„Páteř každé armády tvoří poddůstojníci – lidé, kteří fakticky zajišťují chod armády. Tento sbor byl v roce 1999 v české armádě – až na vojáky v základní službě a v záloze – nahrazen rotmistry, a tím logicky chyběl. Byli jsme tak doslova armádou šarží,“ říká Robert Speychal z Vojenského historického ústavu.…
…Úprava zákona byla podle něj nutná. „V rámci NATO jsme byli anomálií, a „smál“ se nám celý svět. Když se například v Afghánistánu setkal dvacetiletý český podpraporčík s pětatřicetiletým americkým seržantem, skutečně to vypadalo dost podivně.“„Připravená hodnostní struktura lépe odpovídá té, která je obvyklá u většiny armád NATO, a zároveň i tradici vojenských hodností používaných od vzniku naší armády,“ říká a upozorňuje právě na nově zaváděné „rakvičky“, které se sice používaly pouze sedm let, zato však v období, které bylo pro tradice a historii československé armády obzvláště důležité – mezi léty 1930-1937.“Smyslem této dlouhodobě připravované změny je podle Speychala narovnat „nenormální“ stav, který nastal s koncem vojenské základní služby a který doposud nebyl adekvátně řešen.“
Kdo čekal, že se k věci vyjádří zástupci personalistů, musí být určitě zklamán. Vzpomínám si, že krátce po přijetí novely kolovaly po armádě grafické návrhy nových hodností. Nikde se však nedala sehnat analýza, co tato změna v armádě vyvolá, ačkoliv je jasné, že se jedná o dosti rozsáhlou operaci, na jejímž konci mohou být rozzářené oči profesionálních vojáků tetelících se štěstím, že jsme se posunuli blíže NATO, ale stejně tak velký propadák, kdy budou armádu opouštět „jednotlivé obratle a plotýnky“ z páteře armády, které budou nespokojené s degradací. Analýzu neobsahuje ani důvodová zpráva ke sněmovnímu tisku 752/0, pod kterým byla novela zákona o vojácích z povolání projednávána v parlamentu. Lze tu však alespoň zjistit, že skutečným důvodem novely je realizace jednoho z bodů Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky.
Je docela zvláštní, že i po 10 letech v NATO, máme stále plná ústa NATO, přestože jsme to i my, kdo jsou NATO. Před více než 10 lety byla totiž změna hodností v české armádě zdůvodňována právě potřebou přizpůsobit se NATO. To dokládá například tento úryvek z článku Vladimíra Marka v časopise A-report 3/1998:
„…Zákon přináší nejen nové hodnosti – štábního rotmistra, štábního praporčíka a brigádního generála – ale i členění do hodnostních sborů podle hodností. …Uvedené změny jsou motivovány především snahou uvést do souladu naše hodnostní strukturu s hodnostními strukturami nejčastěji užívanými v armádách NATO.“
Jeden z tehdejších autorů zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, Mgr. Jiří Dluhoš, o rok později v A-reportu 10/1999 ke změně hodností uváděl:
„Důvodem navrhovaných hodnostních sborů rotmistrů, praporčíků, nižších důstojníků, vyšších důstojníků a generálů je rozlišení vojenských profesionálů od vojáků základní služby nejen po stránce práv, povinností, a průběhu služby, ale i odlišení hodností a současně s tím i uvedení hodnostní struktury našich ozbrojených sil do souladu s hodnostmi, které nejčastěji používají v armádách NATO.“
Paradoxem dnešních i minulých změn v hodnostní struktuře naší armády je nepochopení toho, jak vlastně NATO funguje. O tom se lze přesvědčit s pomocí STANAG 2116 NATO codes for grades of military personnel. Podle této dohody je hodnostní struktura každé z národních armád věcí národního rozhodnutí. Pro výstavbu společných řídících a operačních struktur má však každý stát povinnost deklarovat tzv. hodnostní ekvivalent příslušné vojenské hodnosti (NATO Code). Američané např. v této souvislosti nedeklarují v této struktuře své praporčíky (Warrant Officers) sloužící na pozicích technických specialistů, a to často jako celoživotní zaměstnání. Je tedy jasné, že když se v zahraničí potká český praporčík s americkým praporčíkem, lze vždy předpokládat určité rozdíly… Z hlediska deklarace NATO Code tu však problém nikdy nebude. Uvidíme, jaké problémy si vytvoříme sami přechodem na novou hodnostní strukturu. Alespoň budeme šťastní, že jsme se přiblížili NATO.
Cesta do nikam
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 19. 4. 2010
Wikimedia Commons, Foto Rick Dikeman
Tento titulek se vztahuje ke dvěma věcem – mé několikadenní odmlce v psaní na OWOP a protiraketové obrany. V tuto chvíli jsem měl být již v Afghánistánu, nicméně místo toho jsem, stejně jako další tisíce lidí, skončil v Bruselu na letišti. Islandská sopka si odbývá své výroční (skoro po dvoustech letech) chrlení popela a mně nezbylo nic jiného, než se otráveně vrátit vlakem přes Berlín domů (Berlín mimochodem vřele doporučuji, naposledy jsem tam byl někdy zpočátku 80. let, takže jsem nyní poznal pouze tu věž s koulí; je to pěkné město a navíc opravdu živé, i v hodně pozdních hodinách).
Tolik vysvětlení odmlky. Netrávil jsem ale čas v Bruselu jenom zábavou. Absolvoval jsem v NATO řadu debat na různá témata a o postřehy se s vámi chystám podělit. Tady je první – protiraketová obrana.
K výběru mi napomohlo dnešní nedělní vyjádření ministra zahraničí Jana Kohouta v Otázkách Václava Moravce na ČT, že by v Česku mohlo být umístěno „informační středisko“ či „komunikační uzel“ (terminologie byla zřejmě vybírána tak, aby nedejbože nepřipomínala cokoli vojenského) budoucího systému obrany proti raketám krátkého a středního doletu. Rozhodnutí by mělo padnout prý někdy kolem roku 2014, rozmisťování by mělo být zahájeno někdy kolem roku 2018 a dokončeno v roce 2020.
„Ze všech těch jednání, které jsme vedli, jasně vyplývá, že Česko má své místo v nové protiraketové obraně. To nebude americká obrana, bude to alianční projekt. My jsme vyjádřili vůli tohoto nového projektu se zúčastnit, deklarovali jsme záměr být ve velitelských strukturách,“ řekl Jan Kohout s tím, že v tuto chvíli se jedná o výsadním projektu informačního střediska, přes které by procházely informace o vypouštění raket z prostoru, který je pro alianci zajímavý, zejména z oblasti Íránu… Všechno je zatím v začátcích. Proto se podle Kohouta teď určitě nepočítá s tím, že by u nás byla nějaká zařízení, jako jsou menší radiolokátory, nebo protirakety.
Jde o jasný vzkaz – jsme dobří spojenci, chceme pomoci a být zodpovědní, ale dejte nám sem něco, co nebude zavánět armádou, respektive co se bude dát označit tak, aby to kromě komunistů nikoho neiritovalo. Ale dobrá, každý přispívá jak může a jak je mu dovoleno a navíc, teď jdeme s hlavním proudem. Nový systém je po „restartu“ zcela jiný a to jak z hlediska přístupu (filosofie), tak technického řešení. Co mi přišlo k pousmání je tvrzení všech Američanů, se kterými jsem měl možnost se o protiraketové obraně bavit, že v tom Rusko nehrálo a nehraje žádnou roli. Nějak se mi nechce věřit…
Zástupce amerického velvyslance při NATO John Heffern při jedné debatě řekl, že americkým cílem nyní je, aby se „teritoriální protiraketová obrana stala misí NATO“ a aby „se americká zařízení napojila na ta alianční“. To je naprosto správné. Bushova vláda v tom měla být mnohem iniciativnější – image by to příliš nepomohlo, ale možná projekt mohl být dnes o něco dál. I když, co si budeme namlouvat, v určitých letech se řeklo Bush a polovina sálu zezelenala a druhá zrudla vzteky.
Co mě na tom všem ale fascinuje je bohorovnost s jakou se tato věc mění a se kterou je nutné počítat do budoucna. Měl jsem možnost se jednou večer v jakémsi podniku v Bruselu setkat s americkým činitelem, který se protiraketovou obranou přímo zabývá. Byl úžasný. Když začal mluvit, připomínal mi jiné Američany, ty kteří sem jezdili v posledních letech a se stejným zanícením a znalostí hovořili o radaru a o tom, jaký je to pro nás, spojence a vůbec všechny významný projekt. Akorát, že tenhle během mluvy dokázal znegovat ty všechny předešlé.
Ptal se,co změnám kolem radaru říkají v Česku. Řekl jsem mu popravdě, že mnoho lidí je šťastných, že o ničem podobném už nechtějí nikdy slyšet, když už to jednou odvrátili. A že naopak řada dalších má pocit, že byli Američany jednoduše hozeni přes palubu, protože do této věci, do které je navezli jeho předchůdci, investovali dost politického kapitálu. A také jsem zmínil, že se obecně soudí, že to Barack Obama udělal kvůli Rusku.
Na to on rychle zareagoval, že Rusko v tom nehraje žádnou roli, protože celý systém byl od počátku pochybný jak technologicky, tak politicky. To, co se buduje nyní je prý mnohem lepší a hlavně proti aktuální hrozbě – Íránu. Narozdíl od předchozího systému bude ochraňovat především spojence (to, co budoval Bush bylo k ochraně USA, říkal), budou se moci zapojit všichni včetně Ruska a hlavně, radar a antirakety by byly skvělým terčem pro odvetný útok, zatímco nový systém snadným terčem nebude. To poslední byla reakce na mojí poznámku, že radar kmitočtového pásma X by byl dobře využitelný i pro nový systém.
Vyměnili jsme si ještě pár vět a pak jsme se vzájemně do konce večera vyhýbali. Nebavil jsem ho a mně zase nebavila jeho zanícenost. Co bude, až po něm přijdou jiní a se stejným zanícením budou vyprávět, že to, co říkal on byly pitomosti a že se na to musí úplně jinak? Nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji, protože jsem zhrzený zastánce radaru. Byl jsem z různých důvodů pro jeho vybudování, ale dokáži si představit i život a bezpečnost bez něj (to, že nebude bylo mimochodem jasné už od loňského jara). Co mi na tom přijde důležité je pamatovat si, jak snadno může přes oceán přistát bota na zadku. Pro mně je to další důkaz, že do budoucna pro nás vede i v bezpečnosti primárně cesta pragmaticky přes Brusel a to v pořadí – EU a NATO.
Měl jsem možnost také posedět s kamarádem, který dostal šanci lépe se seznámit s protiraketovou obranou izraelskou. Byl naprosto nadšený. Vyprávěl mi o Arrow II, o tom, že skutečně funguje, jak je Izrael (militarizovaný stát, který jsem přirovnal k antické Spartě) schopen vyrábět třeba rakety desetkrát levněji, než Američané SM-3 (ti američtí zbrojařští obři vlastně nemají zájem na tom být příliš efektivní a proto nabízejí „komplexní řešení“ – drahá, dlouhodobá a riskantní) a o tom, jak už je před rozmístěním Iron Dome, který má být schopen likvidovat i kaťuše Hamasu a že také funguje (je plně automatizovaný – sestřel za necelých třicet vteřin). A pak dodal:
„A oni by nám to všechno samozřejmě rádi prodali.“
Tak mně napadlo, co koupit technologie od Izraelců, když vlastně mají to, co chceme v rámci teritoria NATO budovat (a už se snažíme vyvíjet) a tento nákup doplnit americkými Aegisy s SM-3? Nebylo by to rychlejší a nakonec i levnější? Zbrojařům by se to asi nelíbilo, ale snížilo by se riziko, že nejpozději v roce 2016 někdo zase přijde a řekne, že ten Obamův nápad byl uplná pitomost.
EU-NATO-Rusko-NATO-EU
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 11. 3. 2010
V Der Spiegel vyšel otevřený dopis Volkera Rüheho, Klause Naumanna, Franka Elbeho a Ulricha Weissera s názvem, který může znít mnohým zlověstně: It’s Time to Invite Russia to Join NATO. Věru, čtení dopisu těchto vážených osobností mi způsobilo kontinuální kroucení hlavou. Snažil jsem se to nedělat, ale nešlo to jinak.
Autoři začínají tím, že v Německu neprobíhá vážnější debata o budoucnosti NATO, o tom, kde vidí své místo, a budoucí strategii a o otázce jakým způsobem může být do aliance zapojené Rusko. Dodávají, že neexistence této debaty je rozčarováním pro zbytek spojenců. Nevím, dodávám já. Ona taková skutečně horlivá debata, jakou by si představovali pánové, neprobíhá asi nikde. S nadsázkou řečeno je to proto, že se obvykle záhy objeví slovo Afghánistán a debata se začne ubírat jiným směrem.
Ale zpátky k onomu otevřenému dopisu. Nejprve musím říct, že nepatřím k rusofobům, nechci Rusko odnikud vylučovat ani proti němu stavět hráze, ale na druhou stranu, mám v sobě zdravou dávku podezřívavosti danou historicky. Pánové píší o tom, že rodící se multipolární svět bude vyžadovat vyvažování politických, ekonomických a stategických dynamik velkých asijských mocností. NATO tímto „vyvažovadlem“ v současnosti být nemůže, ale v budoucnosti by se mělo stát jakýmsi rámcem pro tři centra moci: Severní Ameriku, Evropu a Rusko. Tohle zní jako krásný návrat do 19. století, vyvažování a pragmatismus. A právě proto by se prý mělo členství v alianci otevřít Rusku.
In the 21st century, the concept of security encompasses not only the protection of human rights, but also respect for the principles of the constitutional state, which include political pluralism, a free market economy, freedom of the press and other basic rights. Respect for these norms and principles is the real foundation of European stability and security within both NATO and the EU. For this reason, NATO will be quick to point out that the alliance is also an alliance of values, and it will take time before Russia fully satisfies these criteria. In the past, however, the prospect of membership has always triggered a process in candidate countries that has eventually led to a consensus of values.
Autoři dopisu vidí v přijetí Ruska mnoho výhod. Jednou z nich je například to, že Ruské členství v NATO usnadní integraci Ukrajiny a Gruzie do evropských struktur. Jak? To mi, přiznám se, úplně nedošlo. A o pár odstavců dál následuje posáž, kterou jeden známý komentoval slovy: „Následující citát je dobrým měřítkem realismu celého návrhu“:
…all Russian tactical nuclear weapons could be withdrawn to central storage facilities, where they would be subject to international monitoring at all times, in return for the withdrawal of American nuclear weapons from Europe. And a joint missile defense system could be installed to protect the territory of NATO countries and Russia.
Na konci ledna vyšel v Der Spiegel rozhovor s ruským velvyslancem při NATO Dmitrijem Rogozinem. Je o Afghánistánu, protože to bylo před vydařenou konferencí v Londýně. Obzvláště mně baví jeden citát, který naznačuje, jak by takové kýžené partnerství mohlo vypadat:
…Again and again, you only hear: We are members of NATO, we are partners, and al-Qaida and the Taliban represent a problem. Fine. But what problem does that create for security in Germany? It appears to me that a deployment like that will never be accepted by the people so long as politicians are unable to state the clear goals and tasks for which their soldiers are risking their lives. For the Soviet Union, Afghanistan was at least a neighboring country. So it was a lot easier for Soviet ideologues to explain: The border was threatened. But Germany shares no border with Afghanistan and neither does the United States. As long as there are no conclusive arguments about way NATO is engaging in Afghanistan, the deployment will become increasingly unpopular…
I když neprobíhá žádná bouřlivá debata o budoucnosti NATO to, co se objevuje úplně stačí, bych řekl. Výše uvedené krásně dokreslí článek Andrewa Baceviche v posledním „válečném“ čísle Foreign Policy s názvem Let Europe Be Europe. Bacevich je značně skeptický k výkonům Evropanů a k tomu, ze aliance slouží a bude sloužit americkým zájmům. A mimo jiné Afghánistán je podle něj dobrým ukazatelem.
Once an organization that possessed considerable capability, NATO today resembles a club that just about anyone can join, including, most recently, such military powerhouses as Albania and Croatia. A club with lax entrance requirements is unlikely to inspire respect even from its own members. NATO’s agreed-upon target for defense spending, for example, is a paltry 2 percent of GDP. Last year, aside from the United States, exactly four member states met that goal. The Supreme Allied Commander in Europe — today, as always, a U.S. general — still presides in splendor over NATO’s military headquarters in Belgium. Yet SACEUR wields about as much clout as the president of a decent-sized university. He is not a commander. He is a supplicant. SACEUR’s impressive title, a relic of World War II, is merely an honorific, akin to calling Elvis the King or Bruce the Boss.
Tvrdí však, že NATO není zcela bez hodnoty. Ale to se aliance musí vrátit zpět k tomu, k čemu vždy byla určena – k obraně evropských demokracií. Bacevich sice nemluví o začlenění Ruska do NATO, ale spíše o určité formě jeho zadržování.
So let NATO attend to this new (or residual) Russian problem. Present-day Europeans — even Europeans with a pronounced aversion to war — are fully capable of mounting the defenses necessary to deflect a much reduced Eastern threat. So why not have the citizens of France and Germany guarantee the territorial integrity of Poland and Lithuania, instead of fruitlessly demanding that Europeans take on responsibilities on the other side of the world that they can’t and won’t?
Oblíbené citáty páně Paroubka
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 8. 3. 2010
Včera, v druhé části Otázek Václava Moravce Jiří Paroubek v zásadě zrekapituloval své výhrady k rozšíření české účasti na misi v Afghánistánu. Nebylo v nich nic nového pod sluncem. Zaujaly mně pouze dvě věci, z nichž jedna je vážnější a druhá úsměvná. Nejprve (stopáž 7:17) řekl, že západní svět má zkušenosti třeba s válkou ve Vietnamu, kdy se také strašilo, co bude až Američané odejdou a když odešli, tak se nic nestalo. A poté se pokusil, dle mého dost nešťastně, charakterizovat současnou strategii NATO v Afghánistánu (7:27):
NATO vsadilo na strategii, které je potřeba dát šanci, jestli bude úspěšná nebo ne. Ta strategie spočívá, řekl bych, v důraznějším vojenském tlaku na toho soupeře.
Jakoby potvrzoval má slova z předchozího příspěvku o tom, že příliš nepochopil (nebo se ani nesnažil), o co se Stanley McChrystal a aliance v Afghánistánu v současnosti snaží. Možná svým způsobem jde o „důraznější tlak na soupeře“, ale slovo „vojenský“ není primární. To by měl být vedlejší produkt. Myslím, že to zde nemá smysl rozvádět, o COIN toho na OWOP bylo napsáno více než dost.
Zábavnější pasáž přišla hned po tomto citátu:
Ale upřímně, já si nemyslím, že je možné – tady bych použil slova Napoleona Bonaparta –, že je možné sedět dlouho na bodácích, nebo jiného francouzského politika: národy nemají rády ozbrojené misionáře.
Když se po chvíli dostal ke slovu Karel Schwarzenberg, neodpustil si menší rýpnutí (8:37), na které okamžitě po svém Jiří Paroubek reagoval:
Schwarzenberg: Nejdřív jenom bych panu předsedovi Paroubkovi řekl, že to byl ministr zahraničí císaře Napoleona kníže Talleyrand, který to řekl, že s bodáky je možné vše udělat, jen ne na nich sedět…
Paroubek: …já myslím, že to byl Napoleon, ale to je jedno…
Schwarzenberg: …ne, byl to Talleyrand, který to řekl Napoleonovi…
Paroubek: …kdybych vám řekl to druhý jméno, tak byste omdlel. Speciálně vy, pane.
Jelikož se občas rád probírám stenoprotokoly ze sněmovny týkajících se některých témat (třeba Afghánistánu), přišly mi ony citáty povědomé. A věru, patří k oblíbeným pana předsedy Paroubka. Podle toho, co se mi podařilo dohledat použil ten o misionářích poprvé v komentáři pro Hospodářské noviny 27. března 2003 s názvem Podmínky návratu ČSSD na výsluní:
Vláda je skutečně v obtížné situaci a musí obezřetně manévrovat. Její nejvýznamnější spojenec z NATO se rozhodl na svých bajonetech donést svobodu do Bagdádu. Přitom platí, že „národy nemilují ozbrojené misionáře“.
Poté oba v rozhovoru pro MF Dnes, který vyšel 29. dubna 2006 pod názvem Evropská civilizace není v krizi, ovšem jistá nebezpečí tu jsou:
Možná řeknu amorální a vulgarizující věc: všechno se nechá odůvodnit. Vypomůžu si dvěma citáty. První pochází od Robespierra: „Národy nemají rády ozbrojené misionáře.“ Druhý od Napoleona: „Na bodácích se nedá dlouho sedět.“ Můžeme mít velké výhrady k politice obou citovaných, avšak měli ohromnou předvídavost.
Znovu je použil v rohovoru pro Radiožurnál v pořadu Ozvěny dne před pár dny, 5. března 2010:
A jak to říkal kdysi Napoleon na bodácích se dlouho nedá sedět, nebo jiný francouzský význačný politik, nikdo nemá rád ozbrojené misionáře, takže já beru ten, ten v podstatě humánní charakter téhle té operace vojenské v Afghánistánu za bernou minci, ale jiná věc je, do jaké míry to má smysl.
To je použití oněch citátů v médiích, které se mi podařilo dohledat z otevřených zdrojů. Možná je použil ještě častěji. A nyní k vystoupením ve sněmovně. Od roku 2006, pokud jsem počítal dobře, vystoupil Jiří Paroubek k Afghánistánu na plénu čtyřikrát. Třikrát přitom použil jeden, nebo oba zmíněné citáty. Poprvé 5. prosince 2007:
Připomenu slova jednoho francouzského jasnozřivého politika, který říkal: Národy nemilují ozbrojené misionáře. Pokud zkrátka misionářství bude jenom na vojácích, tak tato mise nemá příliš velkou šanci uspět.
Podruhé 30. dubna 2008 (tento projev obsahuje ještě jednu kouzelnou větu, proto následující citát bude trochu delší):
Čeští vojáci, s tím všichni souhlasíme, na tom se shodneme napříč spektrem, jsou vynikající, možná nejlepší, nebo alespoň jedni z nejlepších. Ale přeci nechceme žádné ztráty. Česká společnost není na ztráty vojáků prostě připravena. Česká společnost není britská, francouzská nebo americká, kde je to určitá součást jejich, řekněme, pohledu na zahraniční politiku. Je to prostě u nás jiné… Pan poslanec Dub, prostřednictvím předsedajícího, tady použil velmi optimistickou formulaci: musíme vyhrát. Já jsem realista. Snad bych jenom připomněl, možná pro zvýšení zájmu nebo možná spíš pro edukaci, dva výroky dvou vynikajících francouzských státníků: „Národy nemají rády ozbrojené misionáře.“ To je ten první citát a ten druhý: „Na bodácích se dlouho nedá sedět.“
A konečně, 19. prosince 2008:
Použiji dva citáty. Jeden je Napoleonův. I když byl úspěšným válečníkem, tak říkal, že na bodácích se nedá dlouho sedět. A pak ještě jednoho velkého francouzského politika: Národy nemilují ozbrojené misionáře.
O Robespierrově citátu není pochyb, co jsem se díval, přisuzují mu jej všichni. S Napoleonovým o bodácích je to trochu složitější. Zobrazit další »
Jeden z nejpromarněnějších pátků v životě A. F. R.
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 7. 3. 2010
Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen po jednání s premiérem Fischerem na úřadu vlády; Foto NATO
Generální tajemník Severoatlantické aliance Anders Fogh Rasmussen strávil pátek v Praze a měl jednu schůzku za druhou. Když odjížděl, musel si připadat trochu divně. Pokud si člověk rekapituluje schůzky, které absolvoval, neví co si o nich má myslet. Respektive Čech to možná pochopí – slabá vláda s vysokou oblibou, která o ničem nevypovídá, ministr zahraničí, který si jede po vlastní linii, předsedové dvou hlavních stran, kteří se nenávidějí, dělají na truc přesný opak a udržují zablokovanou politickou scénu a ministerstvo obrany, které má možná představy o tom, co chce v Afghánistánu dělat a co by rádi spojenci, ale výsledek připomíná bušení hlavou do zdi. Ale co si má o tom myslet cizinec?
Premiér Jan Fischer
Mohl Rasmussenovi pouze zopakovat, že česká vláda je vstřícná a požadavkům NATO zcela rozumí. Proto také navrhla navýšení počtu o 55 lidí – o dělostřelecký systém Arthur a o OMLT. Bohužel pro Fischera, i Rasmussenovi bylo jasné, že premiérova slova musí přijímat jako hezké gesto, jehož proměnění se v realitu nezáleží vůbec, ale vůbec na něm.
Fischera muselo možná trochu v jednu chvíli zamrazit, když Rasmussen začal místo dělostřelců požadovat jakési kliniky. Zvláště když už by se konečně našla mise pro Arthura, o nějž hodně stojí Poláci. Je zajímavé se dohadovat kdo a proč požadavek na kliniky Rasmussenovi připsal do plánu výletu – česká vláda si něco schválí, pak přijede Rasmussen a řekne, že chce něco úplně jiného. Jestli to měl být „úplatek“ Paroubkovi (viz níže), pak to nevyšlo. Jestli to měl být dobrý nápad, když má polní nemocnice do Asie vyrazit příští rok tak jako tak, pak jak má vypadat blbý nápad?
Ministr zahraničí Jan Kohout
Po něm Rasmussen chtěl, aby mu vysvětlil, jak myslel svá slova pro Süddeutsche Zeitung, kde řekl:
Měli bychom také zaujmout jiný vztah k takzvaným expedičním misím NATO. Ty byly posledních deset let hlavní aktivitou. Měli bychom se vrátit ke kořenům NATO, tedy k teritoriální obraně.
Dřív, než se mohl generální tajemník zeptat, ministr začal vysvětlovat a vysvětlovat až vysvětlil. Že to v novinách vyznělo poněkud jinak, než to bylo myšleno, že v misích a v článku pět vlastně není rozdíl a podobně. V rozhovoru pro sobotní Lidové noviny to Rasmussen komentoval slovy:
O této záležitosti jsme s ministrem zahraničí diskutovali. Objasnil mi svou pozici a potvrdil, že v pozici České republiky není žádná změna. Stále podporují příspěvky do naší mise v Afghánistánu. Po vysvětlení, které mi dnes poskytnul, nemám s jeho vyjádřením žádný problém.
Realita bude asi poněkud odlišná. Rasmussen nebude příliš uklidněn a spíše bude mít Česko zařazené v kategorii zemí (podobně jako Nizozemsko), které už mají plné zuby misí (rozuměj Afghánistánu) a chtěly by se stáhnout zpátky za hranice teritoria, lízat si rány a ubezpečovat se v tom, že kdyby se něco stalo, že si skutečně přijdou na pomoc. V tom je ostatně Kohout zajedno i s dalšími lidmi (ideologicky na jiné straně barikády), kteří však nevidí problém v Afghánistánu, ale v Rusku a v rozptylování pozornosti a síly aliance v misích.
Zkrátka, generální tajemník si z Prahy mimo jiné možná odvezl pocit, že dominové kostky v alianci se dávají do pohybu. A ne, nejsem tak naivní, abych se myslel, že ministr Kohout má nějaký přehnaný vliv. Pouze vše souvisí se vším a čert je zakopán v detailech.
Předseda ODS Mirek Topolánek
Podpoříme vše, co nám bude předloženo, protože jsme skvělí spojenci. Sympatické, i když by možná nebylo od věci klást také otázky.
Předseda ČSSD Jiří Paroubek
Asi bylo jasné od počátku jak schůzka dopadne. Výsledkem je velká NULA a jistota, že každý má názor na to, co by měla tato země dělat, jak by měla vystupovat, že každý tento názor je poněkud odlišný a konečně, že pramálo ve skutečnosti záleží na tom, jaké tyto názory jsou, protože nakonec to stejně dopadne umaštěně.
Takže, Jiří Paroubek využil schůzku s Rasmussenem k tomu, aby vypadal zásadově, dostatečně tvrdě a zviditelnil se v otázce vpravdě světové. Generálnímu tajemníkovi řekl, že sociální demokraté jsou tolerantní a že nebudou zpochybňovat současné kontingenty, ale že nepodpoří žádné nové. Podle vnitrostranického referenda si to totiž nepřeje 90 procent straníků. Na to Rasmussen pouze moudře kýval hlavou, i když si asi myslel, že je to pěkná pitomost. Co jiného také mohl dělat, straníci jsou straníci, hlas Boží (ehm, omlouvám se, Bože)…
Pak Jiří Paroubek spiklenecky dodal, že se skutečně před volbami nedá nic dělat, možná jenom restrukturalizovat stávající kontingent. O něčem víc bude možné si pokecat tak za půl roku. Rasmussen by to měl pochopit, sám přeci býval politik, než se z něj stal úředník. Ale ta debata za půl roku se prý bude moci odehrát pouze pokud „uvidíme v Afghánistánu pokrok“.
V tu chvíli začal spor o to, zda dřív byla slepice, nebo vejce. Generální tajemník namítl, že na to, aby mohl nastat v Afghánistánu pokrok by bylo zapotřebí zvýšit počty některých jednotek, především těch, které se věnují výcviku. Na to Jiří Paroubek pouze řekl: „Před volbami na to zapomeňte“. Pak se vyrazilo na tiskovou konferenci.
Byl to zkrátka jeden z nejpromarněnějších pátků v životě Anderse Fogha Rasmussena. Ale dobře mu tak, měl si to raději protáhnout ve Finsku. Tento pátek byl také jeden z nejpromarněnějších dnů, co se zahraniční politiky této země týká. Byl ukázkou toho, jak moc je zde situace pokažená.
Nejde o to, že bychom měli alianci odkývat pro Afghánistán vše, co si usmyslí. Nejde o to, že bychom neměli upozorňovat na alternativní možnosti. Třeba před pár lety, když sociální demokraté zpochybňovali existenci strategie aliance, měli naprostou pravdu. Situace se však radikálně změnila, strategie existuje a hlavně, je to strategie odchodová. Jiří Paroubek ani zahraničně-politický expert Lubomír Zaorálek to však nepochopili. Opakují dokola totéž, protože to možná zabírá na straníky, ale jinak jsou zcela mimo mísu. Nebavíme se o tom, čím by měla Česká republika přispět v příští pětiletce. Bavíme se o tom, čím může Česká republika přispět hned, protože další pětiletka se už v Afghánistánu konat nebude.
Posledních deset let v této zemi je ukázkou promarněných příležitostí a intelektuálního i morálního zakrnění. Nějak tak jsem si vždy představoval druhou polovinu 30. let. Snad dostaneme druhou šanci a dopadne to sametověji, než tenkrát.
Operace Moshtarak začala
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 13. 2. 2010
Námořní pěšák během pěší patroly v Hílmandu (leden 2010); Foto Lance Cpl. Christopher M. Paulton, U.S. Marine Corps
Brzy ráno byla v Afghánistánu zahájena největší spojenecká operace od invaze v roce 2001. Nazývá se Mostharak, což v dárí znamená „společně“. Spojenecké a afghánské síly začaly obsazovat baštu Talibanu ve městě Mardžáh v Hílmandu. Ještě před začátkem letouny bombardovaly nejjižnější část města, kde se podle předpokladů mají skrývat Talibanci.
Zahájení ofenzivy není žádným překvapením. Už několik týdnů o ní veřejně hovoří představitelé spojeneckých sil, vojáci vyzývali civilisty, aby oblast opustili (ti, kteří neodešli byli nabádáni, aby zůstali doma) a zároveň probíhají setkání s představitely místních kmenů a komunit. Už týden se také objevují informace o tom, že britské speciální síly a jednotky NAVY Seals začaly tajne pronikat do města.
Outside of Pakistan, Marja, a town of about 80,000 residents, stands as the Taliban’s largest sanctuary, until now a virtual no-go zone for American, British and Afghan troops. The Taliban have been firmly entrenched there for about three years. Moreover, the invasion of Marja is a crucial piece of a larger campaign to secure a 200-mile arc that would bisect the major cities in Helmand and Kandahar Provinces, where the Taliban are the strongest. That campaign, which is expected to last months, is designed to reverse the Taliban’s momentum, which has accelerated over the past several years.
Loni zahynulo v Afghánistánu 520 spojeneckých vojáků, což bylo nejvíce od roku 2001. Dlouhodobě, je tato situace neudržitelná a současná ofenzíva je součástí širší strategie jejímž architektem je velitel sil NATO v Afghánistánu generál Stanley McChrystal. Operace Moshtarak byla pečlivě připravovaná a očekává se, že bude úspěšná (krátkodobě velice pravděpodobně, jestli dlouhodobě, toť otázka). Objevují se informace, že se Taliban se mohl sice zakopat a položit nástražné výbušné systémy a miny, ale že v posledních několika týdnech mnoho bojovníků město opustilo, včetně velitelů. To může naznačovat, že Taliban nechá Mardžáh padnout.
Last week, Afghan intelligence agents captured the Taliban’s “shadow governor” after he had fled Marja on the orders of his commanders in Pakistan, NATO officials said. The governor, whose name was not disclosed, was spotted by Afghan officials as he drove through Kandahar, probably on his way out of the country, officials said. The capture of the local Taliban chief is the latest in a number of “shadow governors” who have been killed or captured in recent weeks by Afghan or American forces. Despite their titles, the Taliban “governors” often serve as the overall military commanders in an area, as well as taking charge of some civilian duties.
V této souvislosti není od věci si přečíst analýzu připravenou Jeffreyem Dresslerem z Institute for the Study of War nazvanou Operation Moshtarak: Preparing for the Battle of Marjah. V textu se člověk dozví důležité základní informace o oblasti, místní situaci apod. Pochopí, proč jde o tak strategické místo pro Taliban a samozřejmě, pro spojenecké jednotky. Mardžáh a okolí se mimo jiné stalo jedním z hlavních středisek obchodu s drogami:
Residents state that the Taliban “promote…tax… [and] pressure people to grow poppy” while working with narcotics elements who “organize the distribution and export.” According to a Parliamentary representative from Marjah, the Taliban administer the local drug business and have “registered 187 processing factories” than convert opium paste into heroin.6 Each factory reportedly pays a tax to the Taliban at a rate of approximately $1,200 per month which equates to over $200,000 per month in revenue for Marjah alone.7 The Taliban also maintain elaborate shadow government structures in Marjah including a tax collecting committee, judges, and a mayor.
V následujících týdnech bude jasnější, jak se operace vyvine z vojenského hlediska. Jestli se podaří naplnit i politické síly, to se teprve uvidí. Výsledkem operace by mělo být obsazení území ovládaného Talibanem a jeho předání afghánským silám a civilním představitelům. Mělo by jít o začátek procesu, v rámci kterého bude Západ postupně předávat Afgháncům správu a bezpečnost tak, aby se mohl v nejbližších pár letech vyvázat. Politici dobře vědí, že už jim nic jiného nezbývá. Afghánistán není příliš populární. Nikde.
Britové připravují půdu pro operaci v Hílmandu
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 4. 2. 2010
Voják z 1. praporu Grenadier Guards v Hílmandu; Foto Sergeant Keith Cotton, Crown Copyright/MOD 2009
V posledních 36 hodinách začali Britové a Afghánská národní armáda připravovat půdu pro Operaci Moshtarak (v dárí „společně“) v Hílmandu. Jde o akci ISAF, kterou povede americká námořní pěchota a která by měla být zahájena v nejbližší době. Cílem je vytlačit povstalce ze středního Hílmandu. Generál Gordon Messenger řekl, že
Task Force Helmand, the British with the Grenadier Guards Battle Group, supplemented by a company from the Royal Welsh and a company from the Scots Guards, and partnered at company level by the Afghans, have in the last 36 hours conducted a combined aviation and ground operation in this area here, with the intent to improve security in an area which has been a bit of an irritant in terms of insurgency operating from that area, and affecting the security around the district centre and the bazaar that abuts it.
Podle Messengera je cílem „zajistit bezpečnost populace“, nikoli primárně zabíjet povstalce. Operace Moshtarak má být prvním stupněm, druhým má být zlepšení schopností afghánských bezpečnostích sil a třetím „tranzice a reintegrace postalců a jejich sympatizantů do afghánské společnosti prostřednictvím Afghánci vedeného programu reintegrace“, praví se v prohlášení. Zkrátka „clear-hold-build“.
Jak vám to přijde? Pěkný plán. Proč jen mi to připomíná pasáž z jednoho dílu oblíbeného dětského čtiva/seriálu Tomáš a jeho přátelé? Mašinka Tomáš se rozhodne závodit s autobusem Bertie a v určité fázi závodu vagóngy Annie a Clarabel povzbuzují Tomáše skandováním: Po-spěš-me si, po-spěš-me si… Tomáš nakonec vyhraje, jak jinak.
Dát na oficiální stránky zprávu o tom, že zanedlouho začne ofenzíva a že pak nikdo netouží po ničem jiném než po odchodu není asi úplně nejlepší. Jakoby v Londýně (a nejenom tam) všichni křičeli: Po-spěš-me si… I když fakt je, že první začal křičet Barack Obama. A co křičí ná pákistánsko-afghánském pomezí? Po-spěš-te si?
Jak jinak chápat slova generála Sira Nicka Parkera, zástupce šéfa mise NATO v Afghánistánu, který ještě dříve než ofenzíva Moshtarak začala prohlásil, že bude důležitým přínosem ke stabilizaci země.
“By December 2010, I am confident we are going to be able to demonstrate that the approach we are taking is successful in bringing stability to a country that desperately needs it,” he said. Britain has around 10,000 troops in Afghanistan, and Gordon Brown has said that British numbers can start to fall when the Afghan government forces are able to secure the country themselves. Asked what success by the end of the year would mean for British troop numbers, Sir Nick replied: “Make your own assumptions. We are going to be successful.” He said that predictions that British troops will be in Afghanistan for many years to come were wrong, insisting that a „measured process of provincial transition“ would begin within the next 12 months.
Operace podle generála vyšle jasný signál povstalcům, že afghánské bezpečnostní síly s pomocí NATO jsou schopné povstalce porazit. A také jasně ukáže, že výcvik afghánských sil aliančními vojáky je úspěšný. Hod-ně štěs-tí, hod-ně štěs-tí… Za jedenáct měsíců to bude jasnější.
NATO Response Forces – good idea, bad shape
Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 1. 2. 2010
Then alliance Secretary General Jaap de Hoop Scheffer in 2006 declared NATO Response Force a "fully operational capability"; Photo NATO
While we are discussing new NATO strategic concept, it is always good to look back on some concrete project and its state. One of those ambitious projects worth to scrutiny is NATO Response Force (NRF). Declared fully operational in 2006 it is still struggling with constraints.
NRF, which should become one of the major alliance’s achievements in military transformation and commitment, become largely force “on paper”. As Jens Ringsmose pointing out in his analysis Taking Stock of NATO’s Response Force the reason for this could be sum up in the three arguments.
First, NRF has been a qualified failure: although the initiative has had an irrefutable transformational impact, lack of troop commitments and disagreement as to the force’s operational role have largely eroded its effectiveness. Second, NARF in many respects constitutes a microcosm of the wider debate about NATO’s purpose and future roles. And third, although demanding out-of-area operations are likely to keep Western armed forces busy in the years to come, the newly revised NRF-construct might just be the scheme that safe Alliance’s transformational flagship from doom.
The NRF concept was approved at the Prague summit in 2002. The 25,000 strong force was designed to narrow the gap between the Europe and the U.S. Good idea which never fully materialized – in 2007 was clear that capabilities offers to rotations were critically low and therefore NATO ministers of defense agreed to revise the force. Jens Ringsmose shows this on following table:
Force contributions for NRF 9 to NRF 14
| Rotation | NRF 9 (07/2) | NRF 10 (08/1) | NRF 11 (08/2) | NRF 12 (09/1) | NRF 13 (09/2) | NRF 14 (10/1) | Average |
| Fill rate (%) | 70 | 74 | 71 | 65 | 61 | 74 | 69 |
Ringsmose remarks:
Concluding that the Alliance had exhausted the willingness of the member states to provide sufficient capabilities to the NRF, (in summer 2007 SACEUR General Bantz) Craddock deemed the force incapable of conducting even the least demanding of the seven generic missions without considerable risk. He therefore took the rather extraordinary step of rescinding FOC of the NRF. This, of course, was never made public, but in principle – and despite the fact that NATO declared the NRF “a credible force” at about the same time – the force has not been a fully operational capability since July 2007.
But this could be hardly seen on the NATO website. On the page dedicated to the NRF a visitor can still read:
The NATO Response Force (NRF) is a highly ready and technologically advanced force made up of land, air, sea and special forces components that the Alliance can deploy quickly wherever needed. It is capable of performing missions worldwide across the whole spectrum of operations. These include evacuations, disaster management, counterterrorism, and acting as ‘an initial entry force’ for larger, follow-on forces. It can number up to 25,000 troops and start to deploy after five days’ notice and sustain itself for operations lasting 30 days or longer if resupplied.
It is good to read Ringsmose’s Research Paper (written for NATO Defense College) in full. It contains a clear warning to contemporary endeavors of shaping future of NATO within the framework of new strategic concept. Without the fulfilled commitments of the member states, any concept is doomed to a failure which has a direct impact on credibility of NATO. Therefore, any discussions about the role of NATO and commitments of member states should be highly realistic and concrete, though one might consider the minimal approach as insufficient.
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Komentáře | Comments