Poctivá polemika může být velice přínosným mentálním cvičením. Vybíráme pro čtenáře z 51 tezí připravených Institutem moderní války na West Pointu. Po textu o (ne)možnosti nové světové války přinášíme polemiku o tom, jestli má použití tanků na moderních bojištích smysl. Píší: Vlastimil Šindelář (proti) a Samuel Kolesar (pro).

PROTI:

Idea konce éry tanků na bojištích 21. století je naivní a nepodložená zkušenostmi z reálného světa. Tanková vojska a tanky budou existovat dále a jediné, co se bude měnit, je míra technologií a koncepce jejich využití. Svůj argument stavím na kombinaci následujících tvrzení: tanky jsou na bojišti stále esenciální, státy s nimi počítají a investují nemalé prostředky do jejich vývoje a modernizace, navíc neexistuje nic, co by je v této době efektivně nahradilo.

Tanky jsou na moderním bojišti nenahraditelným prostředkem. Tank je stroj kombinující arzenál těžkých zbraní s výbornou ochranou pro posádku, schopný se pohybovat v obtížném terénu. Může útočit na různé složky vojska nepřítele, překonávat překážky a poskytovat fyzický kryt pro vlastní jednotky. Žádný jiný stroj na bojištích kombinující tyto přednosti neexistuje.

Ano, role tanků se změnila, už nikdo nepředpokládá existenci velkých tankových bitev jako ta u Kursku. Změnil se modus operandi tankového vojska, ale ne jeho potřeba. Když se podíváme na dnešní situaci ve světě, tak vidíme, že existuje množství nových konfliktů, kde jsou tanky na bojišti klíčové; ať je to konflikt na Ukrajině, občanská válka v Sýrii anebo konflikt dvou znepřátelených kmenů v Libyi, kde tanky excelují právě díky jejich výše popsaným atributům. Tank je na moderním bojišti v participaci s ostatními složkami vojska silným a obávaným protivníkem, je nepostradatelný v roli, kterou vykonává, a jeho přítomnost je stále rozhodující. A to i přes mnoho opačných názorů, které vyplynuly na povrch po letech asymetrických konfliktů, které západní státy vedly např. v Iráku nebo Afghánistánu, kde se tyto mocnosti setkaly po prvotním vítězství s tuhým guerillovým odporem. To, že tanky bojovaly v konfliktech, na které nebyly úplně uzpůsobené (jak svou podstatou tak použitou taktikou), neznamená, že budou nadále bojovat jen v těchto konfliktech a že podstata konfliktů se navždy změnila.  Poslední vývoj událostí např. na Ukrajině mi dává za pravdu. Je vidět, že je lepší tanky mít než nemít.

Státy jsou si v dnešní době těchto argumentů dobře vědomy, a proto se nezdráhají investovat horentní sumy peněz do jejich vývoje a modernizace. Příkladem nového vývoje budiž ruská Armata nebo polský Pl-01. Státy investují i do modernizace, což můžeme pozorovat v Polsku, USA, Rusku nebo na Ukrajině. Modernizují zbraňové jednotky, řešení aktivní a pasivní ochrany, techniku pro zajištění lepší komunikaci a přehled o situaci na bojišti, lepší ovládání zbraňových jednotek nebo úplné oproštění tanků od nutnosti být ovládány posádkou. Tím by došlo až k vytvoření velmi efektivních, dobře ozbrojených a nebezpečných pozemních dronů (jako první vlaštovku můžeme vidět ruský URAN-9).

Ovšem s vývojem ochrany a schopností tanků se také vyvíjí prostředky pro jejich zničení. Na moderním bojišti je samostatný tank snadnou obětí ATGM nebo bojového vrtulníku. Proto se jejich vlastní efektivita odvíjí spíše od způsobu využití a výcviku posádky, který obvykle determinuje úspěch či neúspěch jejich nasazení.  To je vidno na různých příkladech z historie: Britové útočící na postavení chráněná obávanými 88mm kanony, Izraelci dělající stejnou chybu v jomkipurské válce, tentokrát oproti moderním sovětským protitankovým střelám, nebo iráčtí tankisté naprosto tristně a zbytečně přicházející o tanky Abrams v boji proti IS, jen kvůli své vlastní neschopnosti. Tento argument se dá použít pro jakoukoliv složku armády – samostatný tank, helikoptéra nebo letadlo bez podpory ostatních složek a čelící protiopatřením protivníka nenadělá nic. Proto závisí hlavně na způsobu jeho využití z globálního pohledu na operace.

Je jasné, že tanky z bojišť v nejbližší době nezmizí, imperativem použití tanků ale samozřejmě zůstává jejich integrace do celého „koncertu“ a spojení všech typů bojových sil na bojišti. Když v tomto některá z armád selhává, tak se potom příslovečný Goliáš reprezentovaný tankem může stát snadnou obětí Davida s ATGM.

PRO:

Tanky jsou mrtvá záležitost a obrovské investice, které do nich některé státy vkládají, jsou vyhozené peníze. Důvod, proč se to dělá, je jediný a poměrně jednoduchý – setrvačnost. Současní velící důstojníci ozbrojených sil většiny států NATO, i těch, které ve studené válce byly součástí Varšavské smlouvy i dalších vojenských mocností, jsou odchovanci právě studenoválečných doktrín. I když většina válek, kterých se hlavní studenoválečné mocnosti účastnily, byly proxy-války nekonvenčního charakteru, plány operací obou soupeřících bloků se soustředily na středoevropský prostor, který měl být dějištěm obřích tankových bitev.

Toto se naštěstí nikdy nestalo, ale myšlení, které tyto bitvy plánovalo, nás ani po více než 25 letech od skončení bipolárního konfliktu neopouští. Důstojníci, odchováni na plánech obřích tankových manévrů, dnes zastávají generálské pozice a z jejich myšlení plyne také nepochopitelné ulpívání na potřebnosti tankového vojska. Toto myšlení pak přebírají mimo států NATO, dalších evropských států a Ruska i regionální vojenské mocnosti jako Čína, Írán, nebo Indie.

Jistě, tanky mají jistý smysl, pokud mluvíme o konvenčním konfliktu moderního ražení. Většina států NATO, zejména pak ty menší, se ale podobných konfliktů neúčastní. Místo toho tady máme nekonvenční konflikty nízké intenzity, které vyžadují úplně jiný druh výzbroje, než jsou tanky. Jako příklady můžeme uvést třeba pokročilé obrněné transportéry s moderní pasivní i aktivní ochranou a výzbrojí pro podporu vysazené pěchoty, vyspělou komunikační techniku, rychlé transportní vrtulníky nebo letadla schopná přistávat na improvizovaných dráhách či prostředky přesné vzdušné podpory. Nejsou to levné záležitosti, nicméně téměř vždy jde o lépe utracené peníze, než by byla investice do obrněného vojska.

Kupříkladu cena tanku Leopard 2A6 v současných dolarech činí téměř 6 milionů, cena amerického M1A2 Abrams se šplhá k 9 milionům dolarů a i nejnovější tank ruské provenience T14 Armata se s cenou šplhá k 4 milionům dolarů v přepočtu. Pořízení a udržování velkých tankových jednotek vyzbrojených těmito moderními stroji, případně jejich přímými předchůdci (přičemž si dovolíme tvrdit, že udržování starších strojů nemá smysl už vůbec), se tak stává extrémně finančně náročné a nenese s sebou moc výhod. Mnohem lépe využitými prostředky pro současné bojiště mohou být například letadla pro blízkou vzdušnou podporu jako L-159 Alca, nebo A-29 Super Tucano, s cenou pod 10 milionů dolarů za kus. Jejich využití v postmoderním konfliktu nízké intenzity, kde jsou vlastní a spojenecké jednotky na palební podpoře životně závislé, je mnohem větší než tanku. Stejným prizmatem se můžeme dívat na samohybné i tažené dělostřelectvo, které je v současnosti už na takové úrovni, že dokáže onu blízkou palebnou podporu poskytovat také. Lépe utracenými prostředky při budování současných ozbrojených sil jsou pak i finance na obrněná bojová vozidla pěchoty, která dokáží po vyložení výsadku podporovat pěchotu palbou a zároveň disponují i prostředky pro boj s většími obrněnými vozidly. Dále pak vozidla kategorie MRAP, která v post-moderních konfliktech za posledních 10 let stihla dokázat, že jim patří čestné a nenahraditelné místo ve výzbroji současných armád.

Netvrdím, že na světě neexistují armády, pro které pořizování tanků nemá smysl. Ovšem jak bylo načrtnuto na předcházejících řádcích, pro menší armádu typu AČR je pořizovaní a udržování velkých moderních tankových jednotek vyhazování peněz. Ty by zároveň mohly být utraceny za mnohem důležitější výzbroj, která AČR nebo armádě podobného ražení a kompozice skutečně pomůže v plnění jejích úkolů.