Velvyslanec Šedivý: Ruské manévry budí obavy, ale NATO není okresní přebor

Velvyslanec ČR při NATO Jiří Šedivý

Před několika dny vyšel na idnes.cz rozhovor Lubomíra Světničky z natoaktual.cz s českým velvyslancem při NATO Jiřím Šedivým. Rozhovor je důležitým přínosem do debaty o dnešním Rusku a proč jej není možné brát na lehkou váhu, pokud tedy stále platí to, k čemuž jsme se rozhodli po roce 1989, že jsme nedílnou součástí Západu a již nechceme být nárazníkovou zónou uprostřed Evropy, pouhou hříčkou a ruskou „sférou vlivu“. Kvůli výbornému obsahu i tomu, že je Jiří Šedivý od počátku příznivcem OWOP přetiskujeme –se svolením redakce – tento rozhovor.

Proč budí cvičení ZAPAD 2017 tolik pozornosti a někdy i obavy? Ruské ministerstvo obrany uvádí, že půjde o procvičení protiteroristických či protipovstaleckých operací, a to i s odvoláním na zkušenosti z boje proti takzvanému Islámskému státu.
Předně je nutné říci, že cvičení, prověřování připravenosti a bojeschopnosti, zlepšování součinnosti jednotlivých složek ozbrojených sil a jejich velení řízení, to je naprosto přirozená a vlastně nutná činnost a podmínka rozvoje každých ozbrojených sil. Problém cvičení série ZAPAD (konají se od roku 2009 v intervalu čtyř let) a zejména toho letošního spočívá zaprvé v jejich rozsahu – nebo spíše v rozporu mezi deklarovaným a skutečným rozsahem, zadruhé v jejich scénářích, tedy co Moskva tvrdí, že ruští vojáci procvičují, a tím, co pak ve skutečnosti dělají, a za třetí v politickém zaměření nebo účelu manévrů.

Moskva deklaruje, že se do cvičení zapojí nejvýše 13 tisíc vojáků. Zkušenosti z minulých let jsou ale značně odlišné. Při posledním cvičení ZAPAD 2013 Rusko nakonec zapojilo přes 90 tisíc vojáků. Obdobně v minulém roce ujišťovala Moskva, že se cvičení KAVKAZ 2016 nezúčastní více, než je limit pro nahlašování podle standardů Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), nad nímž je povinnost pozvat mezinárodní pozorovatele – tedy 13 tisíc; nakonec jich cvičilo přes 100 tisíc. Je to tedy problém elementární vzájemné důvěry a transparentnosti, což je něco, co Rusko v posledních letech zásadně narušilo.

Promiňte – ale nechová se NATO stejně? Když se podíváme na plány cvičení od jara do podzimu tohoto roku a sečteme počty vojáků, vycházejí nám také vysoká čísla.
To ano, ale my naše cvičení řádně nahlašujeme, ruské a další pozorovatele zveme přesně podle litery mezinárodních norem, navíc z otevřených zdrojů se lze o našich aktivitách dozvědět mnohem více podrobností, než udává ruská strana o svých. Rusové s počty značně manipulují: na hlavní cvičení ZAPAD je napojeno několik desítek dalších, což dohromady tvoří masivní celek. Bude to nakonec možná největší vojenské cvičení v Evropě od konce studené války. Ale to by bylo ještě jakžtakž přijatelné, nebýt scénáře.

Jak jste řekl, oficiálně procvičují ruské síly protiteroristické operace, ale dělají to v oblasti, která sousedí s NATO a EU – a právě odtud mají podle scénáře teroristé pronikat na ruské a běloruské území (část cvičení probíhá v Bělorusku za účasti jeho vojáků), nasazují všechny druhy vojsk, těžkou techniku (včetně části nedávno obnovené gardové tankové armády), budou simulovat uzavření Baltského moře, do Kaliningradské oblasti přesunou velké posily, prověří částečnou mobilizaci záloh, možná budou aktivovat i jadernou schopnost (mimochodem v roce 2009 byla součástí cvičení ZAPAD simulace jaderného úderu proti Polsku), a tak podobně.

To celé vypadá spíše jako příprava na rozsáhlou regionální válku, konflikt vysoké intenzity, s nasazením sil v plném spektru schopností a logicky tedy proti velmi vyspělému protivníkovi.

A ta politická rovina?
Tak to vyplývá z předešlého. Ten nevyřčený protivník, to má zřejmě být NATO. A politický vzkaz tohoto cvičení směřuje zaprvé k ruské veřejnosti, která je už několik let zpracovávána státní propagandou o tom, že na ně chystáme útok. Takže ten vnitropolitický moment ve smyslu vytváření obrazu nepřítele a zároveň militarizace zahraniční politiky je klíčový.

Je to ostatně jeden z hlavních nástrojů k posilování moci prezidenta Putina. Za druhé to nejspíš má být reakce na posílení alianční vojenské přítomnosti na území východních spojenců (zejména Polska a Baltských států), k čemuž Aliance ale přikročila v reakci na ruskou agresi proti Ukrajině na jaře 2014. Moskva chce ukázat, že má v baltském regionu nebo – z jejich pohledu – v západní oblasti pevnou obranu a současně silnou vojenskou převahu.

A nemá?
Striktně početně, nebo kvantitativně vzato a pouze v tomto regionu tomu tak je. Ale my to nevnímáme jako slabinu NATO. Aliance dodnes respektuje závazek vůči Rusku z roku 1997 neumístit podstatnou vojenskou sílu na území nových členů. A hlavně musíme vnímat úplný obrázek, tedy celkovou společnou politickou moc a vojenskou sílu Aliance sdružující devětadvacet států, naši schopnost rychlé reakce a posílení, vojensko-technologický náskok klíčových spojenců v NATO. A z hlediska Aliance není důvod pochybovat o účinnosti kolektivní obrany a platnosti článku 5 Washingtonské smlouvy. To vše tvoří podstatu aliančního odstrašení vůči jakémukoli protivníkovi a Moskva si to bezesporu velmi dobře uvědomuje.

Ano, ale podobné masivní prověrky připravenosti jsme už viděli několikrát a s „praktickými následky“. Někteří analytici upozorňují na zajímavou časovou shodu s následnými konflikty. Ruským akcím v Gruzii, na Krymu a na východě Ukrajiny či v Sýrii také předcházela podobná „přepadová či náhlá“ cvičení.
Jistě, i okupaci Československa v roce 1968 předcházelo rozsáhlé cvičení Varšavské smlouvy, v jehož rámci se část invazních sil nahromadila u našich tehdejších hranic. Ale to, co zmiňujete, byly zcela jiné situace anebo slabí protivníci, nebo – cynicky řečeno – snadné oběti.

NATO je úplně jiná kategorie – my nejsme okresní přebor. A Sýrie navíc není dobrý příklad. Jakkoliv se nám nemusí líbit řada věcí, které tam Rusko vojensky provádí, a že tam buduje základny (čímž se vojensky zachytilo ve východním Středomoří), ruská přítomnost v Sýrii je legální, na pozvání syrské vlády.

Ale vracím se k tomu, co jsem řekl před chvílí: spojenci v NATO nemají důvod obávat se ruského vojenského útoku, nejsme v situaci studené války. Naše převaha je jednoznačná. Možná ji ne vždy dostatečně zdůrazňujeme, ale i to patří k principu uměřené a neprovokativní komunikace vůči Rusku, na němž se Aliance shodla a jíž se držíme.

A myslím, že je to tak v pořádku. My skutečně nepotřebujeme naši převahu a připravenost okázale demonstrovat. Na druhou stranu Rusko nepodceňujeme – Bismarck říkal, že tato země není nikdy tak silná, jak vypadá, ale také nikdy tak slabá, jak by se mohla zdát. Rusku nyní věnujeme mnohem větší pozornost, než kdykoli před tím od konce studené války.

Otevřený konflikt s Ruskem tedy podle Vás nehrozí?
Otevřený konflikt ne. Není to v politickém zájmu ani jedné strany. Rusko je agresivní a revizionistická mocnost, jistě, ukázalo to v Gruzii, Ukrajině nebo dříve v Moldavsku. Ale hlavním smyslem toho všeho je vytvořit si kolem západních hranic obranný pás a nepřipustit, aby se kdokoliv ze sousedů připojil k euro-atlantickým institucím.

Nejsme zpět ve studené válce, nestojí proti nám blok typu Varšavské smlouvy a Rusko samotné nemá dostatečné kapacity. Vedle toho ovšem probíhá skrytý konflikt, který má řadu forem a nástrojů – Rusové nás napadají v kyberprostoru, rozehrávají různé zpravodajské aktivity proti jednotlivým spojencům i celé Alianci, snaží se ovlivňovat politický proces v západních zemích, využívají přetrvávající energetickou závislost některých spojenců na ruských zdrojích atd.

Ale ten „skrytý konflikt“ v jisté podobě už dávno běží, jak tvrdí analytici.
Oni dobře vědí, že Alianci nemohou zničit fyzicky, tak se ji snaží oslabit jinými metodami, a to s cílem narušit naši jednotu, která je těžištěm síly a úspěchu NATO. Na její podkopání se soustředí v rámci takzvané hybridní války. Mimochodem tento přístup nebo metoda má hluboké kořeny v takzvaném leninismu. V. I. Lenin byl velkým obdivovatelem von Clausewitze. Jeho definici války jako pokračování politiky jinými prostředky ovšem dialekticky převrátil (Lenin říkal, že ji postavil z hlavy na nohy) a tvrdil naopak, že politika je pokračováním války jinými (a dnes lze dodat že prakticky všemi) prostředky. Podle této zásady byly vychovávány generace sovětských a ruských diplomatů a je to dodnes klíčová součást ruské strategické mentality.

Zdá se tedy, že v září bude zejména v oblasti Baltského moře poměrně rušno. Kromě zmiňovaného ruského cvičení a aktivit NATO připravuje na září velké cvičení své obrany Švédsko. Zapojí se do něj 19 tisíc švédských a další tisíce spojeneckých vojáků. Manévry mají být podle švédských ozbrojených sil „věrohodným a viditelným prostředkem k odstrašení“ a to především po ruských výhrůžkách.
Tak především s tím švédským cvičením nemá NATO nic společného. Je to národní prověrka obrany, máte pravdu ovšem, že se ho účastní i další státy včetně některých aliančních. Švédové nás o cvičení informovali, probíhá takzvaná dekonflikce s našimi vojenskými aktivitami v oblasti, aby se navzájem nerušily.

S Ruskem Aliance takovýto postup nebo mechanismus, jehož cílem je předcházet incidentům, sjednaný nemá (ale mají ho jednotlivý spojenci). Náhodné či vyprovokované incidenty způsobené například tím, že se k sobě nebezpečně přiblíží určité vojenské prvky z různých cvičících stran (nejčastěji jsou to letecké incidenty), narušení vzdušného prostoru spojenců a podobně, proto nemůžeme vyloučit. Mimochodem vidíme to v posledních týdnech, kdy Rusko zintenzivnilo přeletovou aktivitu v Pobaltí a zvýšil se počet vzletů v rámci alianční ochrany vzdušného prostoru – Air Policing – (ale také reakce vzdušných sil Finska a Švédska) ke kontrole ruských letadel.

Nebude přeci jen na Baltu trochu nebezpečně těsno? Víme přeci o řadě incidentů, i Švédové před časem pátrali po tajemných ponorkách u svých břehů.
Abychom zabránili případnému nedorozumění nebo dokonce eskalaci incidentu do konfliktu, má vrchní velitel NATO ustanovený krizový komunikační kanál, nebo chcete-li horkou linku, aby se v takovém případě mohli kdykoliv spojit a situaci vysvětlit a uklidnit.

Napětí mezi Ruskem a Aliancí tedy zřejmě potrvá dál?
Na summitech NATO ve Walesu (2014) a Varšavě (2016) stanovili alianční lídři základní podmínku návratu k normálu, že Rusko musí začít respektovat mezinárodní právo a své mezinárodní závazky. Obávám se ale, že si ještě počkáme.

Agresivní zahraniční politika je do značné míry odvozena od vnitropolitické potřeby prezidenta Putina a nejužšího vedení země upevňovat moc vytvářením nepřítele, což vede k posilováním mentality obležené země, která se musí spoléhat jen sama na sebe a svou vojenskou sílu. A to je mimo jiné i dobrá záminka k oklešťování demokracie. Takže dokud budou v Kremlu vůdci s tímto krédem a metodami, těžko očekávat zásadní změny.

Je to přitom velká škoda pro všechny strany. Máme řadu strategických zájmů, které se překrývají – i když se nemusíme přesně shodovat na způsobech jejich obhajoby nebo prosazování: vypořádat se s novou vlnou islamistického terorismu, stabilizovat Střední východ, zabránit masové migraci, řešit růst napětí kolem Severní Koreje, a jistě bychom mohli jmenovat mnohé další. A pro Rusko je skutečnou a dlouhodobou výzvou růst moci Číny a její postupná expanze na Dálném východě. Takže logické a racionální by bylo spolupracovat. To ale bohužel není momentálně možné.

Je tedy Rusko po letech pro spojence opět přímou hrozbou?
Bavíme se dnes o Rusku, ale nerad bych, aby to vyznělo tak, že se Aliance nezabývá ničím jiným. Není tomu zdaleka tak, jakkoliv je vztah s Ruskem momentálně možná nejsledovanějším aspektem politiky NATO. Záběr pozornosti a činnosti Aliance je přirozeně mnohem širší.

Summit NATO schválil v květnu zapojení Aliance do mezinárodní Koalice proti ISIL (tzv. Islámský stát) a přijal akční plán boje proti terorismu, pokračuje operace v Afghánistánu – USA právě přišly s novými návrhy v tomto ohledu, podporujeme rozvoj obranných schopností partnerů v oblasti Středního východu a Severní Afriky (Irák, Jordánsko, Tunisko), aby oni sami mohli čelit terorismu a nestabilitě ve své oblasti, spolupracujeme s EU ve Středomoří na potírání nelegálního převádění migrantů, a tak dále.

A znovu zdůrazňuji, že Rusko nevnímáme jako přímou vojenskou hrozbu, ale spíše jako dlouhodobou politicko-bezpečnostní výzvu, s níž je nutné pracovat ne primárně vojenskými, ale spíše politickými a diplomatickými nástroji, ovšem s pevnou oporou o pozici společné obrany a odstrašení NATO.

1 comment

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

1 Comment

  • Bohuslav Pernica
    29. 8. 2017, 6:44

    Je to zvláštní. Sovětští a posléze i ruští vojáci se sebedefinovali jako míroví vojáci, kteří tu jsou proti rozpínavosti NATO. Vojáci NATO se sebedefinovali také jako míroví vojáci, kteří však původně měli zastavit šíření komunismu a dnes snad i terorismu. Takto čeští vojáci byli vždy toliko mírovými vojáky. – Tolik mírových vojáků na jedné i druhé straně. Věřme, že se nebudou rozdělovat dotace na práci s mládeží a NATO na tom je momentálně lépe než FAČR s Peltou a ČSTV s Janstou. V každém případě je unikátní, že na jedné nebo druhé straně mírových vojáků stojí dnes proti sobě bývalí komunisté nebo svazáci/komsomolci a všichni chtějí jediné: mupy mup.

    REPLY

Nejnovější komentáře