Na army.cz se dnes objevil článek shrnující desetiletou českou přítomnost v jednotkách KFOR v Kosovu:

V Kosovu se za těch deset let českého působení vystřídalo devatenáct vojenských kontingentů, což představuje více než sedm a půl tisíce vojáků z různých jednotek – od 140členné průzkumné roty, která v roce 1999 české působení na území Kosova zahajovala, přes společný česko-slovenský prapor, až po současný kontingent Armády České republiky, tvořený mechanizovanou rotou, rotou zabezpečení a dalšími podpůrnými prvky s možností posílení o záložní rotu.

Na červnové „ministeriádě“ v Bruselu rozhodli ministři obrany zemí NATO, že se postupně počet vojáků v Kosovu sníží. Hurá, nutno dodat. Ale měli bychom jít ještě dál. Česká republika deklarovala, že nebude o Kosovu jednat jednostranně, ale měla by. Kosovo je sice mise, která se „dobře prodává“ domácímu publiku, ale je na čase se přestat už spoléhat na to, že za schvalování mandátu pro Kosovo se schová mandát pro Afghánistán, který je mnohem méně populární. Mise v Afghánistánu je mnohem důležitější.

Česká republika by se měla snažit najít zemi (země), která (které) ji v Kosovu nahradí. A to co nejdříve. Měly by to být státy, které nemají zájem účastnit se ve větší míře mise v Afghánistánu či například v Africe. Kosovo ani tamní oblast není ještě stabilní, takže je stále nutná mezinárodní přítomnost. Ale struktura i složení jednotek se dá proměnit, stejně jako celkové počty mohou být nižší. Asi se nedá předpokládat, že by srbsko po oslabení jednotek KFOR zaútočilo na Kosovo. A co se týče dalších etnických skupin, v prvních letech po bombardování je Albánci za přihlížení mezinárodních jednotek stejně vyhnali, takže nyní už větší etnické nasilnosti nehrozí. S výjimkou míst jako je Kosovska Mitrovica, samozřejmě. Ale ty se dají „ohlídat“ i se sníženými počty.