Rád přivítal dalšího přispěvatele na OWOP. Je jím Tomáš Karásek, který přednáší mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a v současnosti je na výzkumném pobytu ve Spojených státech.

Ve víru debat o budoucím směřování spojeneckého úsilí v Afghánistánu, které se v současnosti vedou v zemích NATO na obou stranách Atlantiku, by neměly zaniknout hlasy z regionu, o němž se mluví. Ve Small Wars Journal vyšla nedávno pozoruhodná stať pákistánského důstojníka, mjr. Mehara Omara Khana, která přináší řadu nápadů, které stojí minimálně za zvážení.

Khan vychází z toho, že americké (a obecněji spojenecké) úsilí v Afghánistánu je sice obdivuhodné, ale vychází z nesprávných předpokladů. Tím základním je, že je možné kontrolovat a současně transformovat Afghánistán jako celek.

„The emphasis in the ISAF Counterinsurgency Directive on ‘protecting the civilians, instead of killing the Taliban’ in unachievable in its entirety. Coalition troops can never reach the numbers necessary to extend adequate protection to the populace across Afghanistan. It will only give an additional propaganda tool to the Taliban, in addition to increasing the range of their target zone.“

Stejně tak podle autora nelze zajistit v zemi trvalý nebo všeobecný mír – už proto, že nic takového v Afghánistánu nikdy neexistovalo. Jako nikdy neexistovala ani entita „afghánský národ“ (kritik by se jej patrně zeptal, jak hodnotí období před rokem 1979). Proto je klíčové zaměřit se jak v poskytování bezpečnosti tak v úsilí o rekonstrukci země na nejnižší možnou úroveň:

„In selected (preferably non-contiguous) districts, give them an honest and polished leadership from ‘amongst themselves’, a transparent and efficient court, a model Pashtun police heavily armed with both weapons and motivation, schools (separate for girls and boys), a few hospitals, electricity, money for farming and setting up small businesses through a few efficiently functioning banks, paved roads, a model transport system and, not the least, build a beautiful grand mosque and an FM station that recites Quran with Pashtu translation 24/7. If possible, build a few plants and job-creating projects around mineral mines and informal fire-arms industry. Let these people serve as an example for rest of the Pashtun country. Having created these models, international community can then work ‘upwards’ and ‘outwards’ to include more and more areas and tribes.“

V ukázce se několikrát objevuje odkaz na Paštúny. Khan má za to, že je zapotřebí umožnit této většinové národnosti stejnou míru identifikace s novým pořádkem, jakou dostali v Iráku Šíité (což je ovšem v daném případě komplikováno tím, že z hlediska sympatií spojenců jsou Paštúni spíše v postavení, v jakém se nacházeli iráčtí Sunnité, bez ohledu na to, že jejich představitel je hlavou státu).

Khanova doporučení vyvolávají mnoho otázek: Je strategie, která by vedla k „vyklizení“ většiny země spojeneckými jednotkami, skutečně udržitelná? Opravdu by „vzorové okresy“ byly schopny působit silou přitažlivosti v míře, kterou Khan očekává? Je vůle Afghánců identifikovat se se státem tak slabá, jak udává? atd. Přesto vřele doporučuji k přečtení, minimálně jako inspiraci a podnět k zamyšlení.