Příspěvky označené Pakistan
Libyjské „zakázané zbraně“ jsou prý pod kontrolou
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 25. 9. 2011
Noví vládci Libye mají údajně pod kontrolou „zakázané zbraně“, které měl k dispozici svržený režim Muammara Kaddáfího. Alespoň to tvrdí Mustafa Abdal Džalíl, který předsedá Národní přechodné radě. Má jít o nezpracovaný uran, který je uskladněn nedaleko města Sabhá.
Zatímco uran je možná pod kontrolou, existují obavy, že velké množství dalších zbraní zmizelo během bojů ze skladů a mohou skončit v rukách Západu nepřátelských režimů, či teroristů. Jde nejenom o kulomety, ale i o protiletadlové rakety. Protiteroristický poradce prezidenta Baracka Obamy John Brennan tvrdí, že v zemi může být mnoho skladů, které mohou posloužit k zásobování například Al Kajdy.
Talking of the Libyan Islamic Fighting Group – whose leaders have joined the revolution – Mr Brennan cautioned: „The LIFG was focused on Gaddafi but then a number of those Libyans either went to Europe or in fact became part of al-Qaeda core there are a number of individuals who have Libyan nationality who became part of al-Qaeda.“
In Pakistan, he said al-Qaeda was increasingly relying on a number of others groups which have not pledged allegiance to al-Qaeda but offer it protection and launch joint attacks. US officials have particular concerns over the Haqqani network, run by father and son team Jalaluddin and Sirajuddin, and based in North Waziristan in the tribal areas of Pakistan.
Objevily se informace i o tom, že íránské Revoluční gardy už získaly z libyjských skladů desítky ruských protiletadlových zbraní. Z Libye byly ruské SA-24, které byly dodány v roce 2004, převezeny přes Súdán. Tento systém je schopen sestřelit letoun pohybující se ve výšce přes tři tisíce metrů.
Intelligence officials believe the missiles and other weapons seized from Gaddafi’s abandoned arsenals were smuggled across the Libyan border to southern Sudan earlier this month where they are now believed to be held at a secret storage facility run by the Revolutionary Guards at al-Fashir, the capital of North Darfur. Some of the missiles are also reported to have been smuggled into Egypt.
The governments of Iran and Sudan recently signed a defence cooperation pact, and hundreds of Revolutionary Guards are based in Sudan where they help to train the Sudanese military and help to support the Sudanese government’s campaign against rebel groups. The Guards also have a number of training camps that are used to train Islamist terror groups.
Bylo by velice nepříjemné, pokud by se zbraně, kterými byl dobře vybaven Muammar Kaddáfí, dostaly nejenom do rukou extremistů na Blízkém východě, ale například do Afghánistánu a Pákistánu. Američanům v poslední době dělá totiž největší vrásky na čele Pákistán, respektive podpora, kterou jeho tajná služba poskytuje povstalcům v Afghánistánu. Před pár dny odcházející předseda sboru náčelníků štábů admirál Mike Mullen v Senátu řekl, že pákistánská tajná služba ISI poskytovala přímou podporu útočníkům, kteří stáli za útokem na americké velvyslanectví a další budovy v Kábulu. Při výbuších a přestřelce zahynulo 16 lidí.
Důkazy o úzké spolupráci povstalců s ISI vyplynuly z vyšetřování. Po útočnících totiž na místě zůstaly mobilní telefony. Z analýzy hovorů vyšetřovatelé zjistili, že povstalci volali před a během útoku na čísla operativců pákistánské zpravodajské služby.
According to U.S. officials, the Haqqani network consists of several thousand fighters and operates with impunity from safe havens inside Pakistan, conducting cross-border raids into Afghanistan and up into Kabul. The Pakistani spy agency uses the Haqqanis to sow violence so Afghanistan cannot emerge as a strong and stable country allied with Pakistan’s arch enemy India.
Pákistánci to samozřejmě odmítají a tvrdí, že tato obvinění jsou součástí nátlaku a snahy Islamabád oslabit. Pákistánský ministr zahraničí Hina Rabbání Khar například v rozhovoru pro CBS řekl, že jeho země „není součástí problému, ale je součástí řešení.“ Zajímavé, jaké by mělo být ono řešení? A neliší se náhodou americká představa řešení od té pákistánské?
Kdo zná tajemství helikoptéry? Američané a Číňané
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 15. 8. 2011
I tak by mohl vypadat utajovaný Black Hawk; Zdroj Wikimedia Commons
Zajisté si vzpomenete na tajemnou helikoptéru, která byla částečně zničena při operaci NAVY SEALs během níž zemřel terorista Usáma bin Ládin. Krátce poté jsem s nadsázkou psal o tom, že kromě Američanů jediní Číňané vědí, jak ona helikoptéra vypadala (šlo o MH-60 Black Hawk se stealth charakteristikami), protože se na trh chystají vrhnout její model.
Jde o další z mnoha důkazů, že život je plný ironie. O víkendu se totiž objevily zprávy, že pravděpodobně Číňané skutečně vědí, jak stroj vypadal. Pákistánci jim totiž měli podle Financial Times umožnit, aby si trosky prohlédli.
„The US now has information that Pakistan, particularly the ISI, gave access to the Chinese military to the downed helicopter in Abbottabad,“ said one person in intelligence circles, referring to the Pakistani spy agency. The Chinese engineers were allowed to survey the wreckage and take photographs of it, as well as take samples of the special „stealth“ skin that allowed the American team to enter Pakistan undetected by radar, he said.
Vztahy mezi Spojenými státy a „tradičním spojencem“ Pákistánem jsou komplikované léta. A je velká otázka, zda byly někdy jiné, byť to mohlo nějakou dobu vypadat, že Pákistán stojí se Západem nerozlučně v boji proti terorismu. Dokud měla tajná služba ISI volnou ruku a Spojené státy přispívaly na zbrojení, nebyl větší problém. Rozšíření útoků bezpilotními letouny na Talibance a Al Kajdu na území Pákistánu, či tlak na to, aby pákistánská vláda, respektive ISI začala více spolupracovat, odkryly problematické vztahy. Zásah proti Usámovi bin Ládinovi bez vědomí Islámábádu byl už jenom zlatým hřebem.
Naopak Čína má často intimní, byť pragmatický, vztah s Pákistánem velice dlouhou dobu. Asi nejlepším důkazem je spolupráce obou zemí na vývoji pákistánské jaderné bomby. Šíři spolupráce naznačují například materiály, které před lety získal The National Security Archive.
China’s professed opposition to sharing nuclear weapons technology with non-nuclear states may have led to compromise of principle when security and economic interests were at stake. Well before the question of nuclear sharing emerged, China and Pakistan, each having an adversarial relationship with India, had developed a close understanding involving significant military cooperation. When the U.S. cut off sales of weapons to both India and Pakistan because of their 1965 border conflict, China became Pakistan’s main supplier of weapons. The close relationship with China became one of the pillars of Pakistani foreign policy. When India held its first nuclear test in 1974, and Pakistan made decisions to acquire its own capability to build nuclear weapons, it may have seemed a matter of course for elements in the Chinese military, which had a powerful voice in Beijing’s nuclear establishment, eventually to decide to lend Pakistan a hand.
Z tohoto hlediska by tedy nebylo překvapením, pokud by Pákistánci nechali Číňany, aby si prohlédli americkou tajnou helikoptéru, která přijde přibližně na 60 milionů dolarů (normální Black Hawk stojí cca 20 milionů). Jak řekl bývalý poradce pro boj s terorismem Richard Clark, Islamabád vždy hledá cesty, jak Číně splácet spolupráci.
Na druhou stranu, Pákistánci alespoň utajovanou helikoptéru Američanům vrátili. Trosky jiného Black Hawku, který byl sestřelen v roce 1993 v somálském Mogadišu, nikoho vrátit ani nenapadlo. A to i přesto, že tento Black Hawk a boj o něj, který následoval, si vyžádal 18 životů amerických vojáků, na dlouhá léta ovlivnil americkou zahraniční politiku a jeho příběh byl úspěšně zfilmován.
Území, kde trosky vrtulníku leží, kontrolovaly ještě před několika dny islámské milice Šabáb. Po ztrátách, které utrpěly při bojích s vládními vojáky a vojáky Africké unie se ovšem z hlavního města stáhly. Nyní vládní vojáci vzali na místo zahraniční novináře, aby jim ukázali, že trosky ani 18 let po incidentu nezmizely.
At first it was impossible to see any sign of the choppers amid the growth and rubble. But soon the searchers – government soldiers and security personnel – were able to point out the rotor hub and one of the blades almost hidden among the cactus.
Novináři v boji proti teroru
Autor: Filip Moravec Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 16. 11. 2010
Jedna z tradičních vojenských pouček zní, že válka se vede nejméně na dvou frontách – na bojišti a v myslích lidí. Konflikt v Afghánistánu a v Pákistánu v tomto ohledu není výjimkou. I tady bojují vojáci NATO, oficiální úřady, kmeny a Taliban o přízeň místních. Přesto zůstává stranou mezinárodního zájmu malá skupina obětí probíhajících bojů – místní novináři. Z pákistánských a afghánských redakcí však stále hlasitěji zaznívají stížnosti na mučení, únosy i vraždy. A to nejen ze strany hnutí Taliban či jiných ozbrojených skupin.
Že to média nemají v této oblasti snadné, je známý fakt. Teď ale pákistánští žurnalisté upozornili na alarmující statistiky, podle nichž bylo během tohoto roku zavražděno už šest z nich, a jeden zmizel. Kromě toho popisují případy, kdy jim je vyhrožováno či jsou bezdůvodně zadržováni. Podle amerického Výboru na ochranu novinářů je Pákistán v tomto ohledu nejhorší zemí na světě – v sousedním Afghánistánu zahynuly letos dva, v další konfliktní zemi – Iráku – tři pracovníci médií.
Jak moc souvisí bezpečnost novinářů se svobodou slova, dokazují údaje Reportérů bez hranic. Podle nich je Afghánistán v oblasti médií 27. nejméně svobodnou zemí, Pákistán je na tom ještě o 10 míst hůře. Mnohé o tomto problému naznačil květnové zablokování Facebooku, které nařídily pákistánské soudy kvůli uveřejnění stránky věnované karikaturám Muhammada.
Není překvapivé, že žádná z šesti pákistánských vražd nebyla zatím vyšetřena. Jak místní žurnalisté a blogeři naznačují, mohou v nich mít kromě Talibanu prsty i oficiální složky moci. Nezávislá novinářka Huma Imtiazová uvádí třeba příběh svého investigativního kolegy, kterého zadrželi ozbrojenci v uniformách armádních elitních jednotek. Šest hodin mu na neznámém místě domlouvali, aby se přestal vyjadřovat kriticky o pákistánské vládě, a nakonec mu oholili vlasy i vousy – v muslimském světě je málo způsobů, jak muže více zesměšnit. Imtiazová a jiní blogeři nedávají vinu za současnou situaci jen vládním politikům a připomínají, že armáda, policie a hlavně tajné služby jsou na ní často zcela nezávislé a sledují vlastní zájmy. Faktem ale je, že útoky na novináře byly normální za tvrdého režimu Parvíze Mušarafa. Otázky vyvolávají tedy za současné vlády, která se snaží prezentovat jako demokratičtější a otevřenější k veřejnosti.
Podle dánské nevládní organizace International Media Support je nejhorší situace ve Federálně spravovaných kmenových územích u hranic s Afghánistánem, kam prakticky nesahá moc ústřední vlády. Není tajemstvím, že zde obnovují síly a zásoby bojovníci Talibanu a dalších ozbrojených skupin, kteří pak v Afghánistánu útočí na vládní úředníky a vojenské cíle. I proto pákistánská armáda s povstalci v oblasti svádí stále tvrdší boje. Zkušený novinář z Pešaváru Rahimulláh Zaí popisuje současnost takto:
Je to tam stále složitěšjší a nebezpečnější. Musíme si dávat pozor na zájmy armády, povstalců i místních kmenů. Všechny strany pečlivě sledují, co se o nich říká třeba v rádiu.
O vážnosti situace svědčí i požadavek na zaměstnavatele, který Imtiazová a Zaí zmiňují. Podle nich by novináři cestující do příhraničních provincií měli být běžně vybaveni neprůstřelnými vestami a přilbami. Pro západní reportéry v Afghánistánu je to samozřejmost, v souvislosti s Pákistánem a místními novináři jde však o novinku.
Příběhy z Pákistánu se tedy začínají nápadně podobat těm ze sousední válečné zóny – také afghánští novináři si již dlouho stěžují na represe úřadů a výhrůžky Talibanu. Tvůrci kritických reportáží o provinčních vládách běžně končí v několikadenní vazbě bez jasného vysvětlení, povstalci zase trestají odmítnutí vysílat jejich propagandu. Tlaku přitom čelí především rozhlasové stanice, protože rádio je díky finanční nenáročnosti nejoblíbenější médium – od pádu Talibanu v roce 2001 vznikly za mezinárodní podpory desítky stanic. Přes bídu, v níž se země nachází, se rádio a televize postupně staly pro řadu afghánských podnikatelů výnosným obchodem. Američtí velitelé v Afghánistánu přiznávají, že právě rozhlas je pro ně často důležitější než zbraně. Přímo z vojenských základen a skrze místní redakce proto vyvracejí zprávy šířené Talibanem nebo informují o projektech na obnovu škol, nemocnic či silnic.
I v tomto ohledu se do podobné situace dostává pomalu i Pákistán, v jehož západních příhraničních provinciích rovněž zuří boj mezi povstalci a vládou. Není tajemstvím, že místní odnož Talibanu využívá právě rozhlas k účelům radikální propagandy. V lednu letošního roku toto nebezpečí vzala vážně i stanice Svobodná Evropa a začala v kmenových územích vlastní vysílání pod názvem Mašhal („pochodeň“). Podle RFE/RL je hlavním cílem čelit rostoucímu počtu různých ilegálních stanic, které provozuje právě Tálibán či financuje al-Káida. Pokud bude Pákistán následovat Afghánistán i v oblibě této prestižní stanice, stane se Mašhal jedním z nejpopulárnějších médií (Svobodná Evropa se v Afghánistánu objevuje na prvních místech společně s BBC a afghánským soukromým Armanem FM). Mohla by to být dobrá zpráva nejen pro posluchače v paštunských oblastech, ale i pro pákistánskou svobodu slova.
Co všechno potápí Pákistán
Autor: Filip Moravec Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 9. 11. 2010
Toto je první příspěvek bývalého člena civilní části Provinčního rekonstrukčního týmu Filipa Moravce pro OWOP. Zakrátko by měl následovat další.
Mazhar Majeed netušil, že to tentokrát nevyjde. A už vůbec si nedovedl představit, co vše svým jednáním způsobí. Pro agenta pákistánského kriketového družstva bylo přebírání balíčků bankovek pravděpodobně běžnou záležitostí. Za úplatky od sázkové mafie a ve spolupráci s hráči ovlivňoval výsledky zápasů národní reprezentace. Když si u něj však britští novináři na oko objednali výsledek zápasu s Anglií a vše pak zveřejnili, vypuknul skandál nevídaných rozměrů. Potrvdily se totiž pověsti, o nichž se mluví již dlouhé roky – kriket je zdrojem příjmů celé korupční a sázkařské sítě, která prorostla mezi sportovní funkcionáře i hráče.
Pravidlům této hry většina běžných Evropanů nerozumí, v zemích Commonwealthu však přivádí k šílenství miliony lidí. Zápasy nejlepších týmů Indie, Srí Lanky, Austrálie či Pákistánu sledují i v domácnostech, kde je nejcennějším majetkem satelitní talíř. Hráči jsou považováni za hrdiny, k nimž se upínají zraky obyčejných lidí, včetně nejmladších generací. V době, kdy zemi sužuje korupce, touha radikálního Talibanu po moci a ničivé povodně, tak byli jednou z posledních nadějí na lepší zítřky.
Podle informací britského tisku londýnská policie zatím obvinila z korupce pět lidí, včetně agenta Majeeda. Až čas ukáže, zda se jí podaří proniknout hlouběji do sítí sportovní mafie. Společné tiskové konference hráčů a trenérů svorně odmítajících jakoukoli vinu, však již naznačily, že to nebude snadné.
Příběh o korupci přitom pouze ilustruje situaci v druhé největší muslimské zemi. Pákistán se dlouhodobě potýká s pestrou koláží malých krizí, jež ale dohromady vytvářejí výbušnou směs. Kdyby se nejednalo o stát v sousedství afghánské válečné zóny a disponující jaderným arzenálem, zůstal by zřejmě bez výraznější pozornosti okolního světa.
Tady vládne Taliban
O Pákistánu se často mluví jako o nové frontě boje proti terorismu. Po odchodu autoritářského prezidenta Parvíze Mušarafa v roce 2008 sice vznikla svobodně zvolená vláda, s nově nabytou demokracií si ale společnost zatím nedokázala zcela poradit – autorita oficiálních úřadů klesá, stejně jako výkonnost ekonomiky. Stoupá naopak chudoba a počet lidí žijících pod její hranicí.
Situace zatím nejúspěšněji využívají právě radikální džihádisté. Platí to hlavně pro kmenové oblasti u hranic s Afghánistánem, které téměř nepodléhají autoritě vlády. V roce 2008, krátce po Mušarafově rezignaci, řekl v rozhovoru pro BBC respektovaný pákistánský novinář Ahmed Rashid:
Příhraniční provincie jsou prakticky pod kontrolou pákistánského Tálibánu, který poskytuje ochranu bojovníkům v Afghánistánu a al-Káidě. Během posledních let armáda nedokázala ochránit kmenové vůdce i obyčejné lidi. Výsledkem je 200 až 400 tisíc uprchlíků. To je velké číslo, když si uvědomíme, že v oblasti žijí asi tři miliony lidí.
Přítomnost Talibanu v provinciích pod „federální správou“ (FATA) není ničím novým. Právě v tamních náboženských školách radikální hnutí v 90. letech vznikalo. Jeho základ vytvořili afghánští uprchlíci, kteří se odmítali spokojit s poměry v občanskou válkou zmítané vlasti. Když v roce 2001 v Afghánistánu talibanský režim po pěti letech vlády padnul, utekly řady jeho členů zpět za hranice.
Kmenová území skýtají pro ozbrojence ideální úkryt – podléhají zákonům, jenž platily ještě za britské správy na začátku 20. století a více než vláda v nich mají vliv paštunské kmeny a jejich zvykové právo. Pokud žijí, skrývají se v nich zřejmě i nejhledanější osoby planety – Usáma bin Ládin a jeho lidé, nebo tajemný vůdce afghánského Talibanu mula Muhammad Omar. Že jde tak trochu o válku v území nikoho potvrzuje i rostoucí počet útoků bezpilotními letouny americké armády. Podle New York Times jich CIA ve spolupráci s americkou armádou uskutečnila jen v září celkem 20 a od roku 2008 jejich počet za rok vzrostl více než dvojnásobně. Jeden z nich v září údajně zabil i pět Němců pákistánského původu, kteří měli připravovat atentáty v evropských zemích.
Tajná spojka
Pákistánská armáda se sice snaží Taliban co nejvíce oslabit, přesto panují pochyby, na které straně boje proti teroristům místní vláda stojí. Časopis Newsweek nedávno popsal, jak pákistánská tajná služba (ISI) podporuje povstalce v Afghánistánu, podnikající útoky hlavně proti vojákům NATO. Podle samotných členů afghánského Talibanu kryje ISI zhruba 80 procent veškerých nákladů na povstalecký boj. Jak řekl jeden logistik Talibanu:
Většinou jednáme s prostředníkem, který se vydává za obchodníka či směnárníka, je ale jasné, že je to člověk z ISI. Někteří nám dodávají peníze, jiní motorky či zbraně.
Podle jiného zdroje existuje na hranicích v Balučistánu dokonce jeden přechod pouze pro dodávky povstalcům, zatímco civilní obyvatelstvo je nuceno cestovat jinudy. Spolupráce ISI a Tálibánu má mimochodem dlouhou tradici – během afghánské občanské války v 90. letech byla podpora studentů madras způsobem, jak vyvažovat indický vliv. Největší pákistánský rival stál totiž vždy na opačné straně – finančně i dodávkami zbraní zásoboval Severní alianci, tedy protitálibánské sdružení Tádžiků a Uzbeků působící na severu země. Nepřátelství mezi oběma státy trvá dodnes – spory o Kašmír jsou již tradicí, v posledních letech zase Indie obviňuje Pákistán z podpory terorismu na svém území.
Zardárího útěk
I kdyby nemusel bojovat s radikálním pojetím islámu, měl by pákistánský establishment co dělat. V zemi probíhá spor mezi jednotlivými složkami moci. Další vlivnou silou a „státem ve státě“ je armáda, která si za osmi let vlády Parvíze Mušarafa zvykla na výsadní postavení. Prezident a generál v jedné osobě do ní směřoval značnou část miliardových dotací od Spojených států a vojenská pravidla převáděl i do řízení státu.
Výsledkem je přebujelá byrokracie, korupce a zanedbaná veřejná správa. Běžné bylo dosazování vysloužilých generálů do klíčových politických funkcí, ovlivňování justice a umělé udržování vojenského režimu u moci. Ahmed Rashid ve zmíněném rozhovoru připomíná, že v Pákistánu chybí pracovní místa a vzdělávací příležitosti, což ovlivňuje ekonomiku i celkovou náladu v zemi:
Po dobu pákistánské existence se nepodařilo uskutečnit téměř žádné zásadní reformy. Vlády k tomu neměli ani příležitost – žádná řádně zvolená nedokončila funkční období.
Odchod Parvíze Mušarafa byl vynucený jak únavou společnosti, tak mezinárodním tlakem. Umožnil však návrat politických matadorů – z exilu přijela bývalá premiérka Benazír Bhuttová i Mušarafem ve vojenském puči svržený premiér Naváz Šaríf. Atentát na Bhuttovou před volbami a složitá jednání o vládní koalici ale ukázaly, že Pákistán Zobrazit další »
USA se omluvily za útok v Pákistánu
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 9. 10. 2010
Americký voják Rufino Persaud sleduje okolí na pohraničním stanovišti na afghánsko-pákistánském pomezí; Foto Sgt. Matthew C. Moeller, U.S. Army
Ani omluva za několik dnů starý incident, při kterém americké vrtulníky, které jsou součástí ISAF, překročily afghánsko-pákistánské hranice a omylem zabily několik vojáků, příliš Pákistán neuklidnila. Sice byla přivítána, ale odveta – uzavření hranic pro konvoje NATO – zasáhla citlivý bod spojenců. Hranice, přes kterou prochází většina zásob pro síly aliance v Afghánistánu, byla uzavřena ještě včera.
That followed two other U.S. apologies issued Wednesday, nearly a week after the U.S. missile strike, acknowledging that two of the American military’s Afghanistan-based assault helicopters had entered Pakistani airspace „several times“ and mistakenly fired at a military post. Statements from the U.S. Embassy in Islamabad and coalition force headquarters in Kabul largely agreed with Pakistan’s initial assessment that its troops had fired rifle shots to warn the helicopters they were on the Pakistani side of the border. The helicopters, on an anti-insurgent mission, responded with missiles that destroyed the post, killing two Pakistanis and wounding four. Coalition statements initially said the missiles were fired in self-defense.
Útok na pákistánské pohraničníky následoval po mnohem větší operaci, při které americké vrtulníky sil ISAF před více než týdnem pozabíjeli na pákistánském území na 50 povstalců prchajících z Afghánistánu. Incidenty nepřicházejí v nejlepší dobu, protože jitří už tak napjaté americko-pákistánské vztahy. Americký prezident Barack Obama se loni po nástupu do úřadu pokusil zahájit diplomatickou ofenzivu pro Afghánistán a Pákistán – strategii AfPak -, která měla být důležitou součástí řešení konfliktu v Afghánistánu. Tuto iniciativu po vzniku loni v březnu označoval národní poradce pro bezpečnost James Jones jako „nejdůležitější prezidentovo zahraničně-politické prohlášení“.
And for the first time, we will treat Afghanistan and Pakistan as two countries, but as – with one challenge in one region. Our strategy focuses more intensively on Pakistan than in the past, and this is normal, because it’s a newer problem. Calling – and this calls for more significant increases in U.S. and international support, both economic and military, linked to performance against terror.
Ne, že by strategie komplexního regionálního řešení byl špatný nápad, ale na její prosazení jsou zapotřebí i Pákistánci a ti nijak zvlášť vstřícní nejsou, nebo zvláštní velvyslanec pro AfPak Richard Holbrook nemá příliš štěstí. A mimochodem, v pátek Barack Obama oznámil, že z jeho týmu odchází i bývalý generál James Jones, který bude nahrazen dosavadní dvojkou poradcovského týmu Tomem Donilonem.
Jones’s resignation had been rumored for months, amid reports he struggled to fit in with the Obama team from the start. The friction between Jones and the president’s closest advisers — including senior adviser David Axelrod, White House press secretary Robert Gibbs and former chief of staff Rahm Emanuel — reportedly incensed Obama and may have hastened Jones’ pre-planned departure. But neither Jones nor the president hinted at any behind-the-scenes tensions.
Obamova administrativa je frustrována z toho, že Islamabádu se nechce do dalších ofenziv proti útočištím povstalců při hranicích s Afghánistánem. Loni pákistánští vojáci uštědřili fundamentalistům několik tvrdých zásahů, ale důvodem nebyl ani tak Afghánistán, jako přežití vlády. Když se situace zklidnila, Pákistán od razantního přístupu, k nelibosti USA, upustil. Americká kritika Pákistánu se otevřeně objevila tento týden ve zprávě Bílého domu zaslané Kongresu.
„The Pakistani military continued to avoid military engagements that would put it in direct conflict with Afghan Taliban or al-Qaeda forces in North Waziristan,“ the report said. „This is as much a political choice as it is a reflection of an under-resourced military prioritising its targets.“ The US has long expressed frustration about Pakistan’s reluctance to take on militants in the tribal areas.
AfPak nefunguje tak, jak se předpokládalo a obraz Spojených států v Pákistánu není nejlepší. Ale u toho by se nemělo končit. Jak ukazují průzkumy v příhraničních oblastech, kde jsou extremisté nejaktivnější, místní lidé jsou sice proti americkým útokům bezpilotními letouny na Talibance a příslušníky Al Kajdy. Na stranu druhou by ale naprostá většina z nich neměla nic proti tomu, kdyby podobně zasahovala pákistánská armáda. Pákistáncům na extremistech příliš nezáleží, takže jim nevadí ani útoky. Vadí jim ovšem, kdo útoky provádí, což by si možná zasloužilo zamyšlení.
Síly NATO se střetly s povstalci na pákistánském území
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 28. 9. 2010
Helikoptéra AH-64 Apache (24. července 2010) v afghánském Kundúzu po střetu s Talibanem; Foto Mass Communication Specialist 2nd Class Walter M. Wayman, U.S. Navy
Na zvyšující se počet útoků bezpilotními letouny na cíle v Pákistánu si už všichni zvykli. Od roku 2008 počet takovýchto operací vzrostl – z 35 (2008) na 53 (2009) až na 74 v letošním roce. Jen letos zemřelo při útocích 528 příslušníků Talibanu a Al Kajdy a 10 civilistů. Minulý pátek však konflikt poměrně unikátně eskaloval. Dvě helikoptéry Apache sil ISAF (nejspíše americké) pronásledovaly povstalce až do Pákistánu, kde jich třicet (podle některých informací 53) zabily.
ISAF said in a statement issued late Sunday that the helicopters were following its rules of engagement when they crossed into Pakistan. Two Kiowa helicopters returned to the area Saturday and killed at least four more insurgents, the statement said. ISAF was not immediately able to confirm whether the Kiowa helicopters had also crossed the border. U.S. forces make up the majority of ISAF troops in Afghanistan’s east.
Tento vývoj je pokračováním rozšiřovaní konfliktu a může připomínat ony války, které oficiálně neexistovaly v zemích podél vietnamských hranic na konci 60. a v 70. let minulého století. Zabránění tomu, aby povstalci využívali území sousedních států k zásobování, odpočinku a výcviku je velice důležité. Ale daří se to spíše v teorii, než v praxi. Problémů je celá řada a můžeme je vidět i dnes ve velice opatrném komentování jakýchkoli aktivit na pákistánském území.
Zástupci ISAF připustili, že helikoptéry skutečně svedly bitvu na pákistánském území, ale zároveň zdůrazňují, že to bylo podle pravidel a že se osádky vrtulníků bránily. Pákistán se okamžitě ozval s tím, že jde o zneužití mandátu mezinárodních sil a že neexistuje žádná dohoda mezi Islámábádem a NATO, která by umožňovala podobné operace. Už před třemi lety agentura AP však zveřejnila detaily popírané dohody.
The agreement between ISAF and Pakistan stipulated the following: US forces must be engaged with the Taliban or al Qaeda as they cross into Pakistan; US forces should not penetrate more than six miles into Pakistani territory; and US forces may enter Pakistan if they have identified the location of Osama bin Laden, Ayman al Zawahri, or Mullah Omar.
Americké síly vstoupily v minulosti na pákistánské území už několikrát. Dva z nejznámějších případů se odehrály v roce 2008. V červnu vojáci USA pronásledovali povstalce z Talibanu do Pákistánu a 11 jich zabili a v listopadu zaútočili na členy Al Kajdy. Při akci tehdy zemřelo sedm lidí. To však není zdaleka všechno. Jak píše Bob Woodward ve své zatím poslední knize Obama’s War, který vychází v těchto dnech, americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) organizuje a platí skupiny Afghánců, které bojují s Talibanem a Al Kajdou kdekoli je to zapotřebí, tedy včetně Pákistánu.
Podle obvykle dobře informovaného Woodwarda má jít o jednotku až o síle brigády, tedy čítající přibližně tři tisíce dobře vyzbrojených a vycvičených mužů, oficiálně označovaných jako „Counterterrorist Pursuit Teams“. Je dobré se opět vrátit do historie a připomenout si podobné operace CIA a to, jak dopadly. Výstižně to popsal Spencer Ackerman:
But the Counterterrorist Pursuit Teams follow a more traditional, decades-old CIA pattern. When it’s politically or militarily unfeasible to launch a direct U.S. operation, then it’s time to train, equip and fund some local proxy forces to do it for you. Welcome back to the anti-Soviet Afghanistan Mujahideen of the 1980s, or the Northern Alliance that helped the U.S. push the Taliban out of power in 2001. But that same history also shows that the U.S. can’t control those proxy forces. Splits within the mujahideen after the Soviet withdrawal (and the end of CIA cash) led to Afghanistan’s civil war in the 1990s, which paved the way for the rise of the Taliban. One of those CIA-sponsored fighters was Gulbuddin Hekmatyar, now a key U.S. adversary in Afghanistan.
Nejde však o americký vynález. Podobný přístup používaly snad prakticky všechny koloniální mocnosti od Britů v Indii, po Francouze v Africe. Tento model se netýká totiž pouze protipovstaleckých kampaní, či obecně, snahy ovládnout nějaké území, ale i způsobu kontroly daného území. Vytvoření paramilitárních jednotek loajálních vládci je na jednu stranu logickým postupem, na stranu druhou se ovšem většinou dřív nebo později monstrum vymkne kontrole a stane se problémem i pro toho, kdo jej stvořil.
Střípky z východní fronty
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 26. 8. 2010
Námořní pěšáci se připravují na nasazení v Afghánistánu; Foto Lance Cpl. Dexter S. Saulisbury, U.S. Marine Corps
Pokud by člověk měl brát zcela vážně, každé slovo, které j v posledních dnech řečeno o Afghánistánu z úst velitelů, či politiků, asi by z vývoje vůbec moudrý nebyl. Na jednu stranu se prý daří Talibance a další partičky „válcovat“, na stranu druhou, se požaduje více času.
Velitel sil NATO v Afghánistánu generál Petraeus dal před několika dny rozhovor Spencerovi Ackermanovi z Wired.com (je na Danger Room). Mimo jiné udělal součet za posledních 90 dnů operací speciálních sil a bezpilotních letounů – bylo prý zabito, či zadrženo 365 vojenských vůdců povstalců, zatčeno 1335 bojovníků a 1031 jich bylo zabito. Pokud to půjde takhle dál, do příštího léta není s kým bojovat… Byl bych opatrný s těmi čísly, dřívější povstalecké války, kde se takto hýřilo daty, nedopadly zcela dobře (Alžírsko, Vietnam…). A navíc, nesmí se zapomínat na rovnici COIN, kterou Petraeus i lidé kolem něj rádi ještě loni používali 10 – 2 = 20 (s obměnou 20 – 2 = 40).
Podle generála i rostoucí počet IED může být kontraintuitivně ne znakem problémů spojenců, ale Talibanců. Pro úplnost této informace by to chtělo znát více o kvalitě nástražných systémů. Poučení z Iráku je jednoduché – klesá-li kvalita, bez ohledu na množství, znamená to, že protipovstalecké operace jsou úspěšné, protože pyrotechnici/logisté povstalců nezvládají zásobovat trh – nemají zázemí a jsou zabiti, nebo na útěku. Neklesá-li kvalita ani množství, je dobré se nad situací vážně zamyslet. Jak zdůrazňuje generál Petraeus:
“We’re on the offensive. We’re taking away areas that matter to the enemy, safe havens and sanctuaries,” Petraeus says. “The way they counter this is they don’t want to take us on directly, as you know. They don’t want to get into a sustained firefight. What they do is employ the indirect approach and use, again, improvised explosive devices or hit-and-run attacks.” But can’t that point be taken too far? Can’t wishful thinking make every metric that flashes a warning sign look like a light at the end of the tunnel? “That’s fair enough,” Petraeus allows, saying he tries to guard against such feedback loops by developing a “fingertip feel” for the war’s fortunes.
O pár dnů později, v jiném rozhovoru dokonce řekl, že nástup Talibanu byl odvrácen a to zvláště Hílmandu, kde mu síly NATO způsobují velké problémy.
„The momentum that the Taliban have established over the course of recent years has been reversed in many of the areas of the country and will be reversed in the other areas as well,“ he told the BBC. „Now that’s not enough — you not only have to reverse the momentum, of course you have to take away the sanctuaries and safe havens that the Taliban have been able to establish over the course of those years that they enjoyed the momentum and that’s going to entail tough fighting.“
V tomto rozhovoru už po několikáté zdůraznil, že červenec 2011 je jen „začátek procesu“ (stahování), což bylo už po několikáté vyloženo, jako že se mu nechce se stahovat. To ostatně zakrátko jakoby potvrdil velitel námořní pěchoty generál James Conway, který pronesl, že stahování hlavní části spojeneckých sil je ještě řadu let vzdálena od července 2011. Kromě těchto vyjádření je ovšem dobré sledovat i další, ujišťující věrnost plánu prezidenta Baracka Obamy. Jak neopomněl zdůraznit David Petraeus ve zmiňovaném rozhovoru se Spencerem Ackermanem:
Wired.com: You’ve been asked every which way about July 2011. My question is: After July 2011, should we expect to see new major operations launched?
Gen. David Petraeus: With respect, it’s just really premature to ask about what we might see after July 2011 — other than the initiation of a process that of transitioning of some tasks to some Afghan forces, at a pace that is based on conditions. President Obama has [called for] the beginning of a responsible drawdown of our surge forces [then].
Folks really need to be very cautious about overanalyzing or overparsing what I’ve said to this reporter or that reporter. I do support the [president's] policy. And obviously what we are doing is everything we humanly can do to achieve the conditions that will enable initiation of that transition with minimal risk.
Jednoduše řečeno, stahování nejpozději příští rok v červenci začne, jako že v listopadu 2012 budou v USA prezidentské volby. Otázkou samozřejmě je, kdo a co se bude stahovat. Když si člověk připomene nedávné texty o stažení „poslední bojové brigády“ a konci „bojových operací“ v Iráku, musí dojít k závěru, že ať Obama udělá cokoli, bude mít situaci usnadněnou. Tedy, pokud bude postupovat chytře, výsledný obraz bude vypadat podle jeho přání (na vysvětlenou: důležitější je smluvní rámec, ve kterém mají americké síly v Iráku nadále působit, a který byl dohodnutý už dávno; stažení strykerů je jen určitý symbolický akt, protože padesát tisíc vojáků s flintami a nezbytnou podporou, kteří v zemi zůstávají, je hodně na to, aby se dalo mluvit o konci čehokoli – ten nastane až příští rok).
První vojáci se začnou skutečně příští léto z Afghánistánu vracet domů a větším problémem, než najít jednotky, které se budou moci stáhnout, bude zajistit, aby se „graduální stahování“ nezměnilo ve spojenecký úprk. Odhaduji, že proces (snad) řízeného odchodu a předávání bude trvat do roku 2013 tak, aby v roce 2014 měli Afghánci zemi pod kontrolou. Dobrá otázka nyní nezní, kdy se budou, nebo nebudou stahovat vojáci, ale kdo bude zemi v době stahování a v letech po něm ovládat. Už jsem několikrát psal o regionální hře, v jejímž středu je Afghánistán. Stačí se podívat na mapu a otevřít si nějakou historickou knížku, aby to člověk pochopil.
A krásný důkaz je i článek výborného Dextera Filkinse v New York Times o dvojí pákistánské hře. Možná si na to vzpomenete, letos v lednu proběhlo zatýkání Talibanců v Pákistánu, mezi kterými byl i operační velitel povstalců Abdal Ghání Baradar. Američané si na veřejnosti pochvalovali, že jde o důkaz pákistánské ochoty spolupracovat a velký průlom. Vadou na kráse bylo to, že se ve vězení z ničeho nic ocitli Talibanci, se kterými chtěl vést afghánský prezident Hámid Karzáí mírové rozhovory. Zkrátka smůla. A New York Times nyní Pákistánci potvrdili to, o čem se dlouhé měsíce spekulovalo, že zatýkání (s využitím nic netušící CIA) bylo zcela účelové, protože nechtěli, aby se Karzáí bez Pákistánců na čemkoli s kýmkoli dohadoval.
A nakonec, nabízím jeden malý střípek, který je tak trochu mimo výše diskutované téma. Přesto vás zaujme, předpokládám. Jeden muslimský voják v amerických silách se rozhodl, že nechce kvůli víře sloužit se svou jednotkou v Afghánistánu a příběh se rozhodl odvyprávět Al Džazíře (zdroj je Fox News, pardon).
Lži-tituly v Pákistánu
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 8. 8. 2010
Čas dovolených zasáhl i mně, takže přispívám sporadicky a ještě pár dnů tomu tak bude. Přesto se v příštích dnech nějaké zprávy na OWOP objeví.
Následující zprávička ovšem nemá nic společného s bezpečností, ale i tak doufám, že vás pobaví. Touha po vlastnictví akademických titulů se totiž, zdá se, netýká pouze české kotliny a může nabývat i bizarnějších rozměrů, než u nás.
Pákistánskou politickou a akademickou sférou v těchto týdnech „lomcuje“ skandál s falešnými tituly. Nedávno se totiž zjistilo, že jeden ze zákonodárců má falešný univerzitní diplom. Začalo vyšetřování, do kterého byly nakonec zataženy i soudy.
V Pákistánu nyní probíhá prošetřování pravosti titulů 1170 zákonodárců. Doposud se zjistilo, že 47 z nich má falešné diplomy a to ještě není vyšetřování u konce.
Dr Raza said Sindh University and Balochistan University have sent verified degrees but they have also been asked to send filled forms which they received from the HEC. Dr Raza said HEC is following the routine process of getting filled forms which it uses while verifying degree of any ordinary person. He said HEC is also awaiting information from some foreign universities while some have already informed it about status of degrees of parliamentarians.
Jestli má někdo hroší kůži, pak je to Amir Jar Varn, který rezignoval na svůj post poté, co se prokázalo, že má falešný diplom. Okamžitě se však rozhodl, že se ve volbách utká o úřad, který opustil. I přes protesty protikandidáta mu to volební tribunál nejvyššího soudu umožnil, takže prý má reálnou šanci, že se do křesla vrátí.
Indie i Pákistán se zapojují do výcviku Afghánců
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 2. 7. 2010
Afghánští vojáci cvičí zastavení krvácení (9. června 2010); Foto Chief Mass Communication Specialist Jeremy L. Wood, U.S. Navy
Afghánský prezident Hámid Karzáí souhlasil s tím, že skupina afghánských důstojníků dostane výcvik v Pákistánu. Jde o průlom, protože dosavadní vztahy mezi Karzáím a Pákistánci nebyly nikterak dobré. Karzáí například Pákistán obviňoval z toho, že torpéduje jeho snahu o dohodu s některými Talibanci tím, že zatýká ty, se kterými chce jednat.
Vzájemná nedůvěra byla poměrně velká, i kvůli vlivu tajné služby Inter-Services Intelligence (ISI) na Taliban a na dění v Afghánistánu. Nicméně, situace je prý horší a horší a tak si Karzáí s Pákistánci nakonec potřásl rukama. Důstojníků neprojde výcvikem mnoho, ale tento krok má význam pro vzájemné vztahy a neměl by zůstat nepovšimnutý Západem.
Some key U.S. officials involved in Afghanistan said they knew nothing of the arrangement. „We are neither aware of nor have we been asked to facilitate training of the Afghan officer corps with the Pakistani military,“ Lt. Gen. William B. Caldwell IV, head of the NATO training command in Afghanistan, said in an e-mail. But Afghanistan, he said, „is a sovereign nation and can make bilateral agreements with other nations to provide training.“
Jen Spojené státy údajně doposud utratily od roku 2002 za výcvik a vybavení afghánských bezpečnostních sil 27 miliard dolarů. Do podzimu příštího roku má být počet afghánských vojáků a policistů dvojnásobný. Američané, kteří o dohodě příliš nevěděli, nejsou nikterak proti, i když z toho někdo může mít nepříjemný pocit, že nemají věci příliš pod kontrolou, když jim Hámid Karzáí zamlčí takovou „novinu“.
V této souvislosti je zajímavý ještě jeden aspekt. Před pár týdny se objevila informace, že Indie bude od srpna cvičit důstojníky a mužstvo afghánské armády. Půjde o pár desítek lidí a v Indii jim má být poskytnut především výcvik v protipovstaleckém boji. Ani nemusím připomínat, že Indie je tradiční rival Pákistánu a podle Washington Postu Pákistán tlačil na Afghánce, aby s výcvikem souhlasili, několik týdnů.
While ANA personnel have attended courses at Indian military training establishments before, this is the first time basic training is being provided to them. And while the first batch consists of 55 ANA personnel, it is unclear whether this number is likely to go up later and would depend on requests from the ANA, available vacancies in regimental training centers and Indian government policy.
Indie údajně zvažovala, že vyšle do Afghánistánu instruktory, ale kvůli obnoveným útokům na Indy a indická zařízení a zároveň kvůli silné Pákistánské opozici se jí do toho nechce. Tyto události jsou dalším důkazem toho, že regionální hra o Afghánistán je v plném proudu. A pokud bych měl být hodně hrubý, asi bych to zhodnotil tak, že se Západem nikdo moc do budoucna nepočítá.
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments