Rád bych upozornil na tři texty z posledního čísla Vojenských rozhledů, teoretického to časopisu Armády České republiky. Mám k tomuto časopisu řadu výhrad, to ale neznamená, že je zcela prost článků, které stojí za to si přečíst.
Dle pořadí v časopisu zmíním jako první stať Libora Stejskala (akademika, který má za sebou rok v českém PRT v Lógaru) nazvanou „Mise České republiky v Afghánistánu: Zkouška nových rozměrů“. Dělám to nejenom proto, že, pokud je mi známo, OWOP v tomto textu „získal“ historicky první citaci v akademickém časopise. Důležité je to, že konečně teoretik s praktickou zkušeností píše o misi v Afghánistánu v českém vojenském teoretickém časopisu.
To je ostatně jedna z mých výhrad k rozhledům. V porovnání s jinými časopisy v Británii a USA jsou ti, kteří prošli misemi (nejenom v Afghánistánu) velice málo „vidět“. Mám na mysli, že málo píší a málo i třeba učí. Důsledkem čehož je bezpečnostní prostředí v této zemi mnohem chudší, než by muselo být. Zkrátka mám pocit, že si málo vážíme lidí z praxe, kteří se vymykají průměru (takže jsou vnímáni jako nebezpečí pro své okolí).
Libor Stejskal píše o několika závěrech a výzvách (je nutné si ale uvědomit, že text byl psán někdy na počátku léta):
- Konkrétním úkolem… zůstává širší a systematičtější zapojení do budování a výcviku Afghánské národní armády a především Afghánské národní policie… Je jasné, že čistě vojenský výcvik možná ANP pomůže přežít v terénu tváří v tvář nepříteli, v žádném případě však nenahradí policejní kvalifikaci, znalost klasických dovedností a postupů – ta přitom chybí nejvíce. Zároveň je třeba, aby se co nejdříve podařilo celý výcvik ANP důsledně systematizovat a standardizovat.
- …Problémem zůstává příprava kontingentů, které v domácích podmínkách disponují zcela odlišnou technikou a výzbrojí, než kterou poté používají v misi. Probelmatický je přístup rezortu obrany k pořizování techniky… Celkově je třeba apelovat na mechanismy civilní kontroly ozbrojených sil (např. v Parlamentu ČR), aby předcházely potenciálnímu zneužití „zabydlení“ AČR v Afghánistánu k nahodilému, nestandardnímu a nesystémovému pořizování výzbroje a dalšího vybavení.
- Přibližně uprostřed trvání projektu PRT (má poznámka: pokud dobře počítám, v létě příštího roku) by měla přijít rozvaha, co dělat dál, jak využít získané zkušenosti a vydobytý politický kapitál…
- Politická reprezentace ČR by se měla alespoň rámcově shodnout, podle kterých kritérií a okolností se bude rozhodovat o prodloužení působení či o stažení jednotlivých kontingentů v misi ISAF…
- Nová vláda ČR po volbách 2009 by měla vyjít vstříc ostatním stranám na politické scéně a zvláště v poslanecké sněmovně, aby se podařilo zvýšit úroveň politické diskuse o smyslu a podmínkách mise v Afghánistánu…
Druhým textem, který je dobré si přečíst je „Struktura vojenských hodností v letech 1989-2009: Příliš mnoho důstojníků?“ Bohuslava Pernici. Toto téma bylo na OWOP několikrát probíráno a Pernicova stať může sloužit jako vhodné a dobré shrnutí podložené řadou „tvrdých“ dat. Poněkud selektivně si vyberu jednu tabulku a citát:
Redukce počtu důstojníků a generálů je transformačním procesem, který začal s pádem železné opony na přelomu 90. let 20. století. tento proces bude v rezortu MO ČR překvapivě pokračovat i po roce 2009, přestože usnesení vlády ČR č. 1154 z 12. 11. 2003, o koncepci výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky, přepracované na změněný zdrojový rámec, předpokládalo jeho ukončení k 31. 12. 2008. V rámci údajů o náboru do profesionální armády zveřejňovaných od roku 2004 ve statistické ročence… se dokonce zdá, že důstojníků je nedostatek… Nelze se ubránit dojmu, že po 20 letech od začátku procesu transformace armády vlastně stále stojíme na jejím začátku.
A nakonec jsem vybral text „Zahraniční vojenské mise a partnerské soužití“ sociologů Nataši Ballové, Radomíra Seligera, Jiřího Hodného a Jiřího Pavláta. Jde o původní výzkum mezi českými vojáky a vojačkami hodnotící (ne)proměnu jejich partnerského vztahu během a po misích. Odpověď zní, že manželský (partnerský) vztah se rozpadl v 15,6 procenta případů a ve 2,8 procentech případů se k sobě partneři po rozchodu zase vrátili.
A co by vojáci chtěli při působeních v misích zlepšit?
- umožnit spojení s rodinou přes internet (34,1 %)
- zlepšit telefonické spojení (32,9 %)
- umožnit častější (třeba i kratší) dovolenou (24,4 %)
- zrychlit písemný styk (4,5 %)
Jak je známo, rodiné zázemí má velký vliv na morálku, proto je důležité se těmito věcmi zabývat a nenechávat je pouze na velitelích či psycholozích v misi. Ti musejí být důležitým zdrojem informací a „první pomocí“ přímo na místě, ale trendy a širší souvislosti se dají zjišťovat pouze sociologickými výzkumy. Sociologové jsou proto pro jakoukoli moderní armádu velice důležití. A tak mně napadá, jak je to se sociology v českých ozbrojených silách? Kolik jich je? Je jim nasloucháno? Mají nějakou vážnost?
A nakonec, zaujala mně ještě jedna tabulka, která se týká počtu misí a věkového rozvrstvení:
4 Comments
Dušan Rovenský
28. 12. 2009, 12:10Chtěl bych reagovat na poslední bod: Telefonické i internetové spojení je v současné době v misích na takové úrovni, že prakticky umožňuje každodenní styk s příbuznými v ČR. Když jsem byl v roce 2006 v Iráku, tak měl každý voják nárok na 40 (!!!) minut volání do ČR týdně. Tolik neprovolám (když jsem v ČR) ani za měsíc. Veřejně přístupné bylo cca 5 počítačů s internetovým připojením (na cca 95) vojáků, což je naprosto dostačující. Spíš bych výsledky celého tohoto průzkumu bral značně s nadhledem – Češi si budou stěžovat vždycky a všude…
REPLYIvo
28. 12. 2009, 12:35Velmi zajímavý článek, pro mne hlavně jeho první část. Budu proto reagovat na ni.
Ačkoliv si civilního odborníka Libora Stejskala, působícího v roli bezpečnostního experta pro 2. a 3. kontingent PRT vážím, s několika jeho názory můžu těžko souhlasit.
1. Je pravda, že policisté ANP dostávali od PRT především vojenský výcvik, ale je třeba si uvědomit důvody, proč tomu tak bylo. Úloha ANP je na hony vzdálená poslání PČR u nás. Je to v podstatě četnictvo, které se narozdíl od armády zaměřuje na ochranu fixních stanovišť, checkpointů a větších územních sídel. O jejich vyšetřovacích schopnostech nebo schopnosti boje s kriminalitou nemůže být ani řeči. Ostatně to od nich Afghánci ani nečekají. Ty zajímá především bezpečnost. Ostatní otázky vyřeší tradičními, nestátními způsoby.
2. Pro ty, kteří nečetli celý jeho článek, vypichuji jeden bod: „Definice poslání PRT někdy uvádí jen rekonstrukci a rozvoj, jindy také vytváření bezpeč-
ného prostředí. Zde bohužel PRT nemůže vykázat žádný zřetelný úspěch. (Nic na tom
nemění ani aktivní zásahy proti povstalcům v létě a na podzim 2008 nebo trvalé
působení dodatečných mobilních pozorovacích týmů v roce 2009.) Reálně vzato, nemá
PRT na bezpečnostní situaci v provincii Lógar žádný vliv. Důvodů je několik.“
Je naprostou pravdou, že vliv PRT na celkovou bezpečnostní situaci v provincii je blízký nule. Není však pravdou, zlepšování stavu bezpečnosti by nebylo úkolem PRT. Předně „posilování bezpečnosti a vlivu centrální vlády v provincii“ byl jeden z explicitních úkolů PRT. Pokud to civilní část takto nevnímala, je trochu s podivem, že ve svých řadách měla funkci experta přes bezpečnost, ne?
Proč je vliv PRT na bezpečnostní situaci blízký nule? Dle mého názoru je odpověď skryta v samé konstrukci českého PRT – dvouhlavé řízení, kdy jsou si teoreticky obě součásti rovnocené, ale každá z nich spadá pod jiné ministerstvo (MO a MZV) a především KAŽDÁ Z NICH JE HODNOCENÁ PODLE JINÝCH KRITÉRIÍ. Tento stav jen těžko může vést k dlouhodobému koncensu na společně plněných cílech. V praxi vede buď k submisivním podřízení se vojenské části ve všech ohledech potřebám civilní části anebo dlouhodobé koncepční spory o celkový ráz činnosti (v praxi odzkoušeno obojí).
Už samotná otázka „co je cílem PRT v provincii Logar?“ by znamenala 2 naprosto odlišné odpovědi od vojáků a expertů civilní části. Proto si myslím, že pokud bude pokračovat snaha o implementaci německého modelu (ti, kteří na severu s Němci nasazeni byli dobře vědí, že se jednalo o naprosto nesrovnatelné situace – z hlediska celkové bezpečnosti, koncentrace sil, cílů atp.).
To všchno produkaovalo celkový ráz činnosti, který byl příhodný pro realizaci velkého množství civilních projektů, ale znemožňoval nebo přinejmenším značně ztěžoval DLOUHODOBÉ působení (ať už jakéhokoliv charakteru) v operačním prostoru. A jak je známo, bez toho nelze žádný protipovstalecké úsilí dovést do úspěšného konce. Ale to by pro mnohé nesmělo být slovo COIN sprosté slovo…
REPLYPoslední zhasne
28. 12. 2009, 21:25A pro úplnost reakce na druhý článek. Pplk. Pernica je jeden z mála lidí v armádě, kteří se nebojí na problémy ukázat. Naštěstí pro něj, ale naneštěstí pro průměrného jedince, jsou jeho statě obvykle 100 % vědecké, takže jejich smysl často čtenáři uniká a pro vedení resortu MO asi není hrozbou.
REPLYTento článek v Rozhledech byl rozhodně výjimkou, zejména díky své částečné obdivuhodné autobiografičnosti. Autor sám je zářným příkladem toho, jak se dá kariéra důstojníka strávit od poručíka až po podplukovníka na akademické půdě (s půlroční epizodou v praxi jako NFS) a potom plynulým přechodem na GŠ (byť v tomto případě spíš za trest).
Tento model se bohužel pomalu stává standardem. V době, kdy má armáda pozastavenou rekrutaci na základní funkce (pro rotmistrovský sbor), Univerzita obrany v ohromných počtech nadále nabírá nové uchazeče a vyřazuje mračna nových důstojníků. Pro ty pak bohužel není v systému uplatnění a tak nastávají tři základní scénáře s množstvím variací:
1. Absolventi jsou „vtlačeni „ do systému, často na úkor restrikce stávajících nižších důstojníků;
2. Absolventi pokračují na UO v inženýrském a doktorském studiu a jsou do systému integrování později, ale pak již obvykle rovnou na OTV nebo GŠ, bez nutné praxe na úrovni praporu;
3. Absolventi zůstávají na UO jako vědečtí pracovníci absolutně bez praxe a učí další generaci.
Určitě to není hlavní důvod, ale je to jeden z mnoha důvodů, proč se hodnostní pyramida v AČR hodně dlouho neotočí do správné polohy.
Bohuslav Pernica
29. 12. 2009, 6:10Rád bych touto cestou upřesnil věci, které se do medailonku ve VR nevejdou, nebo co se trochu chybně o mě vykládá, a za co se rozhodně nestydím. V roce 1992 jsem byl přijat na VVŠPV a dostal jsem ČVO 116 – v té době se již vědělo, že CO se nestuduje v prezenční formě. Nicméně nás nechali studovat v tzv. UE – univerzální ekonom = 3/4 semestry společný základ a pak 1 rok oborové studium. Bylo to způsobeno asi tím, že plány náboru do vojenských škol nebyly v té době naplněny na 100%. Díky potřebě doplňování armády jsme byli fakticky ještě s několika kolegy vtlačeni do ČVO 950. Vzhledem k tomu, že pro funkce NFS se v té době požadovalo úplné vysokoškolské vzdělání, byly jsme v hodnostech ppor. ponecháni v dalším prezenčním studiu a pro několik kolegů na konci studia stejně nebyla místa a museli vzít, co bylo. To se opakovalo ještě několik ročníků po nás. – Na změny v této nekoncepčnosti a poučení se mělo MO od té doby dost času, nicméně nestalo se tak…
REPLYPo vyřazení následoval 1 rok NFS na 45. plrp v Kroměříži (1.8.1997-31.8.1998) v hodnosti por. a návrat na katedru, která se potýkala (a myslím dodnes i potýká) s tím, aby se vyrovnala standardním vysokoškolským pracovištím. V té době tam byla plánovaná hodnost pplk. a zůstala tam, až do mého „odchodu“ v roce 2007 (31.8.). Zde jsme dosáhl hodnosti mjr. – nepovyšoval jsem se, nepsal jsem na sebe návrh na povýšení, byl jsem povýšen…
Nemyslím si, že by mě tahle zkušenost nějak poznamenala, byť jsem byl přijímán tzv. praktiky na SPS jaksi „s rozpaky“ a dostal jsem ČVO 113. Pravdou je, že na SPS jsem byl v době nouze přijat na základě nabídky plk. Mičánka, který mě poznal během mojí stáže nařízené NGŠ v říjnu až prosinci 2006. Jako trest jsem to určitě nebral. Konečně byl jsem zde pak v roce 2008 povýšen na pplk. a tak se pravděpodobně zařadil mezi citovanou šedivou hmotu. Z ní asi nějak vyčnívám právě těmi články a smiřuji se s koncem kariéry, protože jakmile vás někdo označí v armádě za vědce, nikdo vás nikde nechce. Vědec je něco jako resortní nadávka. Jsou však věci, které díky své složitosti vyžadují vědecký přístup, a zdá se mi, že ten někdy MO schází. Paradoxně jsem však v květnu 2009 přešel na SOPS (ČVO 1), kde je po mě vědecký přístup naopak požadován. Konečně od analytika se obecně vědecký přístup očekává…
Jinak nevěřte na obracení hodností pyramidy, skutečnost je trochu složitější a trochu smutnější; ovšem o tom možná někdy na stránkách VR.