V Der Spiegel vyšel otevřený dopis Volkera Rüheho, Klause Naumanna, Franka Elbeho a Ulricha Weissera s názvem, který může znít mnohým zlověstně: It’s Time to Invite Russia to Join NATO. Věru, čtení dopisu těchto vážených osobností mi způsobilo kontinuální kroucení hlavou. Snažil jsem se to nedělat, ale nešlo to jinak.

Autoři začínají tím, že v Německu neprobíhá vážnější debata o budoucnosti NATO, o tom, kde vidí své místo, a budoucí strategii a o otázce jakým způsobem může být do aliance zapojené Rusko. Dodávají, že neexistence této debaty je rozčarováním pro zbytek spojenců. Nevím, dodávám já. Ona taková skutečně horlivá debata, jakou by si představovali pánové, neprobíhá asi nikde. S nadsázkou řečeno je to proto, že se obvykle záhy objeví slovo Afghánistán a debata se začne ubírat jiným směrem.

Ale zpátky k onomu otevřenému dopisu. Nejprve musím říct, že nepatřím k rusofobům, nechci Rusko odnikud vylučovat ani proti němu stavět hráze, ale na druhou stranu, mám v sobě zdravou dávku podezřívavosti danou historicky. Pánové píší o tom, že rodící se multipolární svět bude vyžadovat vyvažování politických, ekonomických a stategických dynamik velkých asijských mocností. NATO tímto „vyvažovadlem“ v současnosti být nemůže, ale v budoucnosti by se mělo stát jakýmsi rámcem pro tři centra moci: Severní Ameriku, Evropu a Rusko. Tohle zní jako krásný návrat do 19. století, vyvažování a pragmatismus. A právě proto by se prý mělo členství v alianci otevřít Rusku.

In the 21st century, the concept of security encompasses not only the protection of human rights, but also respect for the principles of the constitutional state, which include political pluralism, a free market economy, freedom of the press and other basic rights. Respect for these norms and principles is the real foundation of European stability and security within both NATO and the EU. For this reason, NATO will be quick to point out that the alliance is also an alliance of values, and it will take time before Russia fully satisfies these criteria. In the past, however, the prospect of membership has always triggered a process in candidate countries that has eventually led to a consensus of values.

Autoři dopisu vidí v přijetí Ruska mnoho výhod. Jednou z nich je například to, že Ruské členství v NATO usnadní integraci Ukrajiny a Gruzie do evropských struktur. Jak? To mi, přiznám se, úplně nedošlo. A o pár odstavců dál následuje posáž, kterou jeden známý komentoval slovy: „Následující citát je dobrým měřítkem realismu celého návrhu“:

…all Russian tactical nuclear weapons could be withdrawn to central storage facilities, where they would be subject to international monitoring at all times, in return for the withdrawal of American nuclear weapons from Europe. And a joint missile defense system could be installed to protect the territory of NATO countries and Russia.

Na konci ledna vyšel v Der Spiegel rozhovor s ruským velvyslancem při NATO Dmitrijem Rogozinem. Je o Afghánistánu, protože to bylo před vydařenou konferencí v Londýně. Obzvláště mně baví jeden citát, který naznačuje, jak by takové kýžené partnerství mohlo vypadat:

…Again and again, you only hear: We are members of NATO, we are partners, and al-Qaida and the Taliban represent a problem. Fine. But what problem does that create for security in Germany? It appears to me that a deployment like that will never be accepted by the people so long as politicians are unable to state the clear goals and tasks for which their soldiers are risking their lives. For the Soviet Union, Afghanistan was at least a neighboring country. So it was a lot easier for Soviet ideologues to explain: The border was threatened. But Germany shares no border with Afghanistan and neither does the United States. As long as there are no conclusive arguments about way NATO is engaging in Afghanistan, the deployment will become increasingly unpopular…

I když neprobíhá žádná bouřlivá debata o budoucnosti NATO to, co se objevuje úplně stačí, bych řekl. Výše uvedené krásně dokreslí článek Andrewa Baceviche v posledním „válečném“ čísle Foreign Policy s názvem Let Europe Be Europe. Bacevich je značně skeptický k výkonům Evropanů a k tomu, ze aliance slouží a bude sloužit americkým zájmům. A mimo jiné Afghánistán je podle něj dobrým ukazatelem.

Once an organization that possessed considerable capability, NATO today resembles a club that just about anyone can join, including, most recently, such military powerhouses as Albania and Croatia. A club with lax entrance requirements is unlikely to inspire respect even from its own members. NATO’s agreed-upon target for defense spending, for example, is a paltry 2 percent of GDP. Last year, aside from the United States, exactly four member states met that goal. The Supreme Allied Commander in Europe — today, as always, a U.S. general — still presides in splendor over NATO’s military headquarters in Belgium. Yet SACEUR wields about as much clout as the president of a decent-sized university. He is not a commander. He is a supplicant. SACEUR’s impressive title, a relic of World War II, is merely an honorific, akin to calling Elvis the King or Bruce the Boss.

Tvrdí však, že NATO není zcela bez hodnoty. Ale to se aliance musí vrátit zpět k tomu, k čemu vždy byla určena – k obraně evropských demokracií. Bacevich sice nemluví o začlenění Ruska do NATO, ale spíše o určité formě jeho zadržování.

So let NATO attend to this new (or residual) Russian problem. Present-day Europeans — even Europeans with a pronounced aversion to war — are fully capable of mounting the defenses necessary to deflect a much reduced Eastern threat. So why not have the citizens of France and Germany guarantee the territorial integrity of Poland and Lithuania, instead of fruitlessly demanding that Europeans take on responsibilities on the other side of the world that they can’t and won’t?