Guvernér Kandaháru v obležení afghánských médií (březen 2010); Foto Tech. Sgt. Francisco V. Govea II, U.S. Air Force

Druhého března si afghánská rozvědka NDS (National Directorace of Security) pozvala v Kábulu na kobereček novináře, aby je seznámila s nejnovějším proti-teroristickým nařízením z prezidentské kanceláře: zákazu filmování a přímých přenosů během teroristických akcí. Zafár Šáh Royee (Hasht-e Sobh) to popisoval takto:

Recently, the Afghan Interior Ministry sent a letter to TV networks, asking them to avoid live broadcast of security events. The National Directorate of Security also announced that journalists would be arrested and have their equipment confiscated, if they covered insurgent attacks.

Po čtrnácti dnech vyjednávání a ostrých reakcí v Afghánistánu i ze strany mezinárodní komunity se zákaz omezil na přímé přenosy. Filmovat útoky a atentáty se tedy v Afghánistánu i nadále může. Vláda po afghánských novinářích i mezinárodních dopisovatelích ale požaduje, aby nevysílali z dění incidentu přímo. A lidskoprávní aktivisté i afghánští novináři v bitvě za zrušení nařízení také získali netradičního spojence: Tálibán.

Prezidentův mluvčí Waheed Omer vysvětloval důvody pro přijetí nařízení obavou o bezpečnost novinářů během těchto akcí, prezidentská kancelář se také ohradila proti tomu, aby tato opatření byla nazývaná diskriminací nebo cenzurou. Bouřlivá reakce afghánských novinářů na sebe nenechala dlouho čekat. Reagovala mimo jiné i nejsledovanější afghánská televize TOLO TV ústy Mohammada Abdulláha:

„Any limitation on freedom of speech and freedom for journalists contravenes the Afghan Constitution and the media law. No one can stop the broadcast of television, and no one can make an obstacle for giving information to the people of afghanistan,” he added. “It not only contradicts Afghan laws, it contradicts the international principles of freedom of speech.”

Naproti tomu afghánská státní média, jako je RTA o zákazu neinformovala vůbec. Provládní noviny Weesa uvedly, že vysílání programů, které jsou proti národním a náboženským hodnotám afghánské společnosti, je ještě nebezpečnější, než vysílání živých přenosů z útoků a atentátů. Zákaz se objevil v době nedlouho po jednom z největších sebevražedných útoků v Kábulu, při kterém několik sebevražedných atentátníků vniklo do obchodního centra a útok nepřežilo 17 lidí a 38 dalších bylo vážně zraněno. V poslední době média reagují na podobné události velice rychle a z dějiště podobného útoků referují často v přímém přenosu.

Navíc, a to bylo trnem v oku, v případě zmiňovaného sebevražedného útoku byli novináři na místě dříve, než afghánská policie a televizní stanice ukazovala v přímém přenosu nekoordinovanou a špatně provedenou policejní akci. Slovy ředitelky Human Rights Group v Kábulu Jamily Omar:

„When the Friday incident happened, some journalists were able to reach the area quickly and they recorded what police and security forces were doing in the region. This was showing the police’s lack of awareness of the incident. Airing such reports can show the government’s weakness, particularly the shortcomings of the Interior Ministry and Afghan police. That is why the security bodies tried to impose restrictions to prevent such issues being raised.“

Představitelé NDS uvádějí, že přímý přenos z teroristických útoků zhoršuje v zemi bezpečnostní situaci a nahrává povstalcům, naproti tomu představitelé lidskoprávních organizací, či zástupci médií mluví o cenzuře a porušení afghánské ústavy, která deklaruje právo Afghánců na svobodný přístup informací. Tento pohled podpořil i Richard Holbrooke.

Jako záminku pro odsouzení vlády zákaz využil okamžitě i Tálibán. Afghan Islamic Press citoval mluvčího Tálibánu Zabibuláha Mudžáhida:

“…the ban is proof of the government’s failure… The monopolization of activities of independent mass media outlets by the Kabul Puppet Administration is a clear-cut violation of norms and regulation of neutrality, independence, and liberty of speech and has no justification in the light of national and international laws.“

Za vlády Talibanu média v Afghánistánu prakticky neexistovala. Jedinou výjimkou bylo oficiální rádio Hlas Šaríi, které se ale omezovalo na šíření talibanské propagandy a předčítání náboženských textů. Po roce 2001 došlo k ohromnému boomu v této oblasti a dnes je v Afghánistánu možné naladit 80 rozhlasových stanic, sledovat 17 televizí a přesto, že jen každý čtvrtý Afghánec umí číst a psát, v zemi vychází 300 novin a časopisů.

Ostrá a slyšitelná reakce afghánských médií proto může být nadějí nato, že i přes veškerou nezkušenost a mladost, se afghánská média nebojí ozvat v momentě, kdy mají pocit, že dochází k omezování jejich práv. Ve srovnání s ostatními státy v regionu má Afghánistán poměrně benevolentní mediální zákon a také z regionálních  srovnání patří k těm svobodnějším zemím ve smyslu přístupu k informacím.

Kauza ale potvrzuje především jasnou tendenci posledních týdnů, prezidenta Karzáího dělat věci po svém a navazuje tak na jeho nedávné odvolání (později odvolané) neafghánských členů volební odvolací komise, či na bezprecedentní amnestii pro válečné zločince. Západ si tak má možnost uvědomit, že v Afghánistánu nevsadil na poslušného koně.