Staršinové v Muhammad Agha v Lógaru naslouchají bývalému veliteli Talibanu, který se přidal na stranu vlády (17. březen 2010); Foto Spc. De'Yonte Mosley, U.S. Army

Teprve po dlouhých vyjednáváních přes prostředníka souhlasil Abdul Mohammed, že dá rozhovor listu The Sunday Telegraph.  Abdul byl několik let bojovníkem Talibanu v Hílmandu a jeho vyprávění je zajímavé a může být i poučné. Do roku 2008 vedl normální život zemědělce a užíval si rodiny a svého syna. K talibancům se přidal nikoli kvůli vládě v Kábulu, nebo kvůli mezinárodním silám, ale kvůli místnímu warlordovi, který ovládl okres a začal terorizovat jeho rodinu a přátele. Taliban byl totiž jediný, kdo byl ochoten se warlordovi postavit.

„As a good Muslim I could not stand by a let this man rob and kill my people. So I joined them. I wanted to fight against this man and his private army. He would put people in jail until they paid him money. „He once caught someone stealing his car and set the man alight in the car and burned him to death. He did what ever he wanted.“

(Poznámka: Boj s korupcí je důležitý, stejně jako budování právního státu, pokud ale budou ovládat venkov warlordi, situace se změní pramálo. Je nutné porozumět příčinám insurgency, protože ty mohou být oblast od oblasti různé a někdy není největším problémem pro místní lidi Taliban, vláda či ISAF, ale ten, kdo má – s přimhouřením oka centra – nad nimi moc. Klíčem pro usmíření a pro mírový proces jsou motivy jednotlivců.)

V boji Abdul pokračoval proti ISAF, stejně jako mnozí další, pouze kvůli tomu, že je nižší důstojníci zastrašovali. Ostatně podle jeho vyprávění hrají nižší důstojníci v hyerarchii důležitou roli. Slouží jako spojka s vyššími důstojníky, mají velkou moc – zastrašují nejenom své podřízené, ale i vesničany – a soudě dle vyprávění Abdula jsou schopni i indoktrinovat bojovníky, kteří jsou pak  připraveni zemřít.

„I never cared for my own life – none of us did. We were prepared to die or fight to the death, sometimes it was like committing suicide because we would attack and suffer very heavy casualties. When I first joined we would attack the local forces every day but it has become more difficult since Isaf arrived in the area. We couldn’t match their fire power. „We were told, ‚you must keep Isaf and the police busy‘ so we would attack but it was very dangerous, we lost a lot of men.“

(Poznámka: Kdo jsou tito nižší důstojníci? Máme o nich větší povědomost? Nakolik sehrávají klíčovou roli v bitvách a nakolik by mohli sehrát pozitivní roli, pokud by složili zbraně a zapojili se do afghánských bezpečnostních sil? Podle Abdulova vyprávění se zdá, že jejich získání by mohlo mít ještě větší význam, než získání těch nejvýše postavených zástupců Talibanu, kteří se beztak v civilním životě, pokud složí zbraně, promění pouze v další warlordy tolerované centrem. Nižší důstojníci evidentně znají terén i místní společnost a jsou schopni motivovat lidi, takže bez nich by se mnohem hůře prováděly povstalecké operace.)

Bojovníkům Talibanu se nedostalo prý žádného formálního výcviku – učili se v bitvách a lepší přežili, horší byli zraněni, nebo zabiti. Jedinou chvílí, kdy Abdulova jednotka fungovala jako jednotka byl čas modliteb. A jedinou jistotou, kromě slíbeného mučednictví bylo, že pokud někdo padl byl obřadně pohřben do 24 hodin. Abdul hovoří o vysokých ztrátách, přesto se bojovníky dařilo nějakým způsobem doplňovat. V jeho jednotce byli i bojovníci ze zahraničí – Tádžikové, Uzbeci, Arabové, Čečenci a Pákistánci.

Abdul said the foreign fighters kept themselves apart from the Afghan Taliban, who they regarded as being less committed to the cause of global Jihad. He added: „The Chechens were the most committed fighters and the best. The worst were the Arabs, they would often run away when the shooting started.“

(Poznámka: Cizinci účastnící se bitev v Iráku i Afghánistánu jsou zajímavým fenoménem. Jak se tyto skupiny proměnily od 90. let, kdy působily například v Bosně? Mohou být v nějakém ohledu „slabým článkem“ řetězu? V tom smyslu, že za určitých okolností se proti nim obrátí sami Afghánci, protože jich budou mít už dost? Jak to urychlit? Nebo jde o propletenec, který nemá smysl rozplétat, protože nikterak nepřispěje ke zlepšení bezpečnostní situace?)

Když talibanci dorazili do vesnice, zabrali si několik compoundů, jejich obyvatele okradli a nařídili jim, aby odešli. Pokud se někdo zpěčoval, bylo mu vyhrožováno smrtí. Jídla však bylo pomálu, bojovníci většinou přežívali na rýži a na skopovém, někdy byl jenom chléb a ovoce. I během zimy někdy spali bojovníci venku.

(Poznámka: Toto je popis života povstalce, který historicky není neobvyklý. Existuje nějaký způsob, jak konkrétně v Afghánistánu odloudit neideologické bojovníky Talibanu příslibem lepšího života? A jak by takový příslib měl vypadat, co by měl obsahovat a jak by měl být proveden? Klíčovým problémem je totiž vybudovaná nedůvěra vůči systému, který představuje oficiální vládnoucí hyerarchie ve státě a hluboká nedůvěra k bezpečnostním silám, které nejsou schopné ani ochotné bránit bezpráví (především policie, soudní systém a lokální politici). Kdo by mohl tuto nedůvěru prolomit a co by mělo být obsahem nabídky?)

Abdul se od Talibanu odklonil (alespoň to tvrdí – dá se předpokládat ale, že zdaleka neříká vše), když mu zástupce šury (staršina) řekl, že britské jendotky nejsou nepřátelé, ale že se naopak snaží pomoci.

(Poznámka: Nakolik toto může být úspěšný model? Konkrétně – jaké jsou motivy pro odklon od Talibanu? Může sehrát hlavní roli příklad starších komunity? Není náhodou klíčem k usmíření uznání daného člověka a jeho vážnosti v systému, který k němu bude spravedlivý, pokud bude dodržovat pravidla? Důležité je vědět, jaké jsou převážné motivy bojovníků v oblasti a pokud jsou neidologické je zapotřebí zjistit, co je oním klíčovým slovem – 1) spravedlnost, 2) uznání, 3) možnost beztrestného návratu, 4) ochrana před Talibanem, 5) práce a peníze… Poté by mělo být snadnější nalézt vhodnou osobnost, která se pokusí obyčejné bojovníky přesvědčit.)