Příspěvky označené Taliban
Ponižování nepřítele močením
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 16. 1. 2012
Jeden z mých příbuzných mi položil otázku: Co si myslíš o těch mariňácích, kteří močili na Talibance? Jednoduchá otázka, složitější odpověď. Samozřejmě, každý soudný člověk musí takovéto chování odmítnout – mrtvý nepřítel zasluhuje úctu, což platilo od pradávna a jakékoli snižování důstojnosti jeho ostatků je nepřijatelné. Ostatně je to ukotvené i v mezinárodních konvencích.
Z hlediska hodnot, které v našem civilizačním okruhu vyznáváme, není možné se s něčím takovým ztotožnit – s konvencemi, nebo bez nich. Jde o zkrat, exces jednotlivců, kteří se z nějakého důvodu zpronevěřili hodnotám.
Americký ministr obrany Leon Panetta okamžitě vyzval k okamžitému vyšetření případu a potrestání viníků. Ostatně záběry, které se objevily na YouTube odsoudil v posledních dnech kdekdo, včetně afghánského prezidenta Hámida Karzáího. Co mě zaujalo, byla reakce Talibanu, který se nechal slyšet, že na záběrech nic pěkného není, ale že to nenaruší plánované mírové rozhovory. O tom proč, se dá jenom spekulovat, ale důvodem asi nebude veřejné připuštění toho, že povstalci dělají raněným a mrtvým nepřátelům ještě mnohem horší věci.
The video comes as the US and the Taliban have reportedly started negotiations. Taliban officials have said the video will not deter them from engaging in talks, but the incident is likely to weaken the position of US negotiators. “This happened at a very bad time,” says Barry Salaam, an independent analyst and civil society activist in Kabul. “I don’t think it’s going to have a direct impact on talks, but it will definitely be used by the Taliban to justify their stance that the American forces do not have respect even for the values that they’re here to protect and bring to the Afghan people.”
Ale zpátky k úvodnímu dotazu. Abych to neměl tak jednoduché, onen příbuzný doprovodil svou otázku ještě dovysvětlením: Chci pochopit, proč to udělali. Odvětil jsem, že z pohodové lednové Prahy se jenom těžko dají podobné věci, které se odehrávají ve válce chápat. Což byl spíše hloupý pokus vymluvit se ze snahy naformulovat názor. Nejsem si totiž jist, že je možné věci, které se dějí ve válkách chápat, respektive vysvětlovat.
Na jednu stranu se vždy kladl důraz na to, že s mrtvým nepřítelem se nebojuje a vzdává se mu úcta. Na stranu druhou cesty k poraženým městům a hradům bývaly lemovány sťatými hlavami nepřátel, mrtvým se uřezávaly uši, braly se jim skalpy a jinak se zohavovali. Stokrát se může říkat, že je něco takového nevhodné a přesto se to stane. V extrémních situacích se u lidí projevuje mnohdy to horší. Každý reaguje jinak – někdo strne, jiný uteče a někdo vyjádří své pohrdání pomočením mrtvého. Ve válkách nejsou ani neobvyklé případy vražd bezbranných civilistů či zajatců. Zkrátka, válka je taková.
Tento případ bude vyšetřen, mariňáci, kteří jsou na videu a možná i další, kteří na něm nejsou, budou potrestáni. To je v pořádku. Nesmí se ale zapomínat na to, že pokud jsou velice mladí lidé vystaveni dlouhodobému stresu a pokud navíc dojde k rozmělnění, či zpochybnění hodnot, takovéhle věci se stávají a budou stávat.
Ostatně, močení „na nepřítele“ je od dávných časů vyjádřením pohrdání. Například generál Patton si během 2. světové války užil okamžik, kdy se mohl vymočit do Rýna. Poté poslal generálu Eisenhowerovi, který velel Supreme Headquarters Allied Expeditionary Force, zprávu:
Dear SHAEF, I have just pissed into the Rhine River. For God’s sake, send some gasoline.
I Winston Churchill si užil moment, kdy mohl ponížit Německo. Když v roce 1945 dorazil na frontové linie nedaleko Jülichu, pomočil Siegfriedovu linii.
Tyto historické příklady použil ve svém komentáři „Men at War“ neokonzervativec William Kristol. Jde o jeden z mála hlasů, které varují před hysterií a zveličováním toho co se stalo. Má pravdu v tom, že nic se nemá přehánět, nicméně Kristol se samozřejmě potřeboval dostat k prezidentovi Baracku Obamovi, kterému toho hodně zazlívá, což učinil:
Indeed, the foolishness of these few young Marines is as nothing compared with the foolishness of Obama administration officials.
Přestřelka v poli marihuany (nejspíše)
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 5. 1. 2012
Docela zajímavé video z Afghánistánu. Vojáci, z nichž jeden má na přilbě kameru, jsou na hlídce, když je napadnou povstalci nejspíše z Talibanu.
Game over
Autor: Jan Spacek Kategorie: Afghánistán Datum: 12. 3. 2011
Výsadkáři na hlídce v údolí řeky Pech v provincii Kunar (říjen 2007); Foto sgt. 1ST class Jacob Caldwell, U.S. Army
Válka v Afghánistánu vstoupila 15. února 2011 do nové fáze – ústupu. Tiskové oddělení ISAF nějakou nešťastnou náhodou o tom zapomnělo informovat, takže to vyplulo na povrch o deset dní později. Z poslední aféry s generálem Caldwellem jsme se dozvěděli, že tiskový mluvčí nesmí lhát, tudíž je lepší použít co nejšetrnější slova. Pravda někdy bolí, tak to raději nechali na New York Times.
Diplomaticky řečeno, ústup není ústup, ale strategické přemístění neboli přesun jednotek k lepší ochraně afghánského obyvatelstva, abych citoval pana generála Campbella, velitele Regionálního velitelství východ (dále RC-E) a 101st Air Assault Division, přesně. Bylo by to k pousmání, kdyby nešlo o lidské životy.
Opuštění operační oblasti v Afghánistánu není nic, co by se nestalo předtím. To nové je jeho rozsah – stáhne se celý prapor o 800 vojácích z údolí řeky Pech v odlehlé oblasti východní provincie Kunar. Poprvé se Američané do údolí odvážili v roce 2003. Postupem času se oblast stala prostorem nejintenzivnějších bojových operací v RC-E. Celkem si zde boje vyžádaly životy 104 amerických vojáků.
Není to ani poprvé co se o vyklizení údolí Pech uvažuje. Už více než před rokem nařídil vyklizení generál McChrystal, následně se rozhodnutí odložilo. Údolí ale nebylo zařazeno mezi 83 klíčových oblasti v zemi (Key Terrain District), kde se provádí intenzivní COIN kampaň. Nyní se definitivně rozhodlo o jeho konečném vyklizení. Uvolněný prapor 1st-327th IN bude přesunut k ochraně oblasti okolo Highway 7 Khyber Pass-Dželalabád-Kábul, nejdůležitější obchodní tepny Afghánistánu.
Technicky jde bezesporu o správné vojenské rozhodnutí. Sil není v Afghánistánu nazbyt, proto je lepší je soustředit v oblastech, kde je možné dosáhnout rychlejšího pokroku, s větším dopadem než v řídce obydleném horském údolí. Ale…
Nejdříve se podíváme kde je Údolí řeky Pech (Google Earth 34°52’44.93″N, 71° 9’11.31″E). To je Asadabád, hlavní město pohraniční provincie Kunar, které leží na stejnojmenné řece tekoucí ze severu na jih. Řeka Pech se do Kunaru vlévá od západu, respektive severozápadu. Údolí vede vysokohorským terénem, dno je na úrovni tisíc metrů nad mořem, okolní hory se rozprostírají ve výšce mezi dvěma až třemi tisíci metry nad mořem.
Jsou v něm celkem čtyři COP (Combat Outpost) – od ústí Honaker-Miracle, Able Main, Michigan a nejzápadnější Camp Blessing. Zde Pech tvoří vidlici s od severu přitékající řekou Waygal, stejnojmeným údolím se dostanete do nedalekého Nuristánu. Dříve zde byl COP Bella a ještě o několik kilometrů blíže Wanat. Oba byly vyklizené po útoku v roce 2008. Řeka Pech se dále stáčí na jih a protéká distriktem Chapar Dara. I zde byly dříve americké posty. Tok pak pokračuje do Nuristánu. Vraťme se k Camp Blessing, hlavní americké základně v údolí.
Všechny čtyři COP spojuje 30 km dlouhá cesta „Route Rhode Island“. COP Michigan stojí v ústí jižního údolí Korengal – dějišti dokumentu Restrepo a autobiografické knihy Lone Survivor Marcuse Luttrela, popisující operaci Red Wings v roce 2005, která byla později zfilmovaná. V údolí Korengal byly základny až do dubna 2010, kdy byly opuštěny. Od té doby je COP Michigan pod intenzivní palbou.
Další COP Honaker-Miracle uzavírá údolí Watapur vedoucí na sever. Zde proběhla v polovině listopadu 2010 výsadková operace Bulldog Bite během níž zahynulo sedm amerických a tři afghánští vojáci společně s 60 Talibanci. To byla asi poslední kapka, která rozhodla o vyklizení údolí řeky Pech. Jak vidíte, údolí je nasáklé americkou krví. Stažení obrátí sedm let namáhavé a nebezpečné práce vniveč, což se podepíše na morálce vojáků.
Ač je údolí poměrně krátké, žije v něm několik národů a mluví se zde sedmi jazyky. Lidé z vedlejších údolí si často nerozumějí a žijí sami pro sebe mezi vysokými horami. Pro Američany bylo nesmírně obtížné sehnat tlumočníky a nikdy se jim to zcela nepodařilo. Neorientovali se v složitém prostředí vzájemných kmenových vztahů a konfliktů.
V údolí jsou tři distrikty – Chapar Dara, Manogai a Watapur. Celkem se sto tisíci lidmi, což je čtvrtina populace Konaru. To je více než žije v hlavním městě Asadabádu. To je první výhrada proti vyklizení.
Údolí řeky Pech má sice rozptýlenou populací ale je rozhodně větší než v hílmandském distriktu Mardžáh, těžišti operací americké námořní pěchoty, kde žije 70 000 obyvatel. Sedm let američtí vojáci na šurách slibovali místním, že je neopustí a vyzívali je k podpoření afghánské vlády a ANSF. Mnozí to i udělali. Teď za svou ponesou následky. Stažením si pouze znepřátelíme více lidí. Afghánci nejsou slepí, vidí dobře, že na ISAF se nedá spolehnout. Proč by měli riskovat a pomáhat nám?
Další výhrada je malá strategická hodnota oblasti – podobných údolí je v Afghánistánu tisíce. To je jistě pravda, ale ještě před několika roky tvrdili Američané přesný opak. Dolina leží na trasách tradičních karavanních stezek z Pákistánu přes Kunar do Parwánu a Kapisi, což jsou sousední provincie Kábulu. Americká posádka působila jako nárazníková zóna. Džihádisté z Pákistánu zde bojovali a teď mohou pokračovat dál, hlouběji do afghánského vnitrozemí ke Kábulu, nebo Dželalabádu.
Bude ohroženo postavení samotné TF Bastogne (1st Brigade,101st Air Assault Division) hlídající hranici s kmenovími územími Pákistánu. Brigáda udržuje řetěz pohraničních COP podél řeky Kunar s paralelní silnicí MSR California (Main Supply Route). A je opravdu hlavní, protože je jediná. Silnice vede z Dželalabádu, Asadabád se soutokem řeky Pech, je v přibližně polovině 160 kilometrů dlouhé cesty k nejsevernějšímu COP Bostic v Naray u hranice s Nuristánem. Dál už je Kamdeš s opuštěným COP Keating, který málem Taliban dobil v řijnu 2009.
Cesta probíhá jen 12-20 km od pákistánské hranice, kde jsou základny povstalců. Teď budou základny Talibanu i na druhé straně řeky Konar, v údolí Pech. Jakýkoliv zásobovací konvoj pro severněji umístěné COP bude proto muset být masivní vojenská operace. Jestli nebude dalším krokem ISAF vyklizení i údolí Kunaru, což by zcela odkrylo 80 kilometrů hranice.
Generál Campbell tvrdí, že povstalci jsou místní a „naše přítomnost destabilizuje situaci“. Když tam nebudeme, boj ustane. Ano, to už jsme slyšeli o údolí Waygal, Kamdeš a Korengal. Vždy, když Američané odešli, Taliban je následoval a situace se znovu zhoršila. Taliban v Kunaru a Nuristánu není jen místní. Dokonce je potvrzena i přítomnost odnože Al Kajdy, což je v Afghánistánu velmi vzácný jev. Když se ISAF stáhne, Taliban rozhodně neponechá území místním. Naopak získá více operačního prostoru, větší území pro nábor, zásobování, ubytování a daňové výnosy. A hlavně získá propagandisticky využitelné vítězství.
Al Džazíra ráda znovu natočí obsazení opuštěných COP jako v dubnu 2010.
Ústup bude mít i mezinárodní dohru. USA neustále nutí Pákistan, aby zasáhl proti talibanským táborům na kmenových územích. Po opuštění údolí Pech bude Pákistánská vláda ještě méně ochotná něco dělat, když nezasahují ani Američané. Stažení bude největší ranou vzájemným vztahům mezi Afghánistánem a NATO. Afghánská vláda je Zobrazit další »
Jarní ofenzíva je na spadnutí
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 21. 2. 2011
Poručík Brendan Roche z amerického PRT v provincii Kunar se snaží přetlačit afghánského policistu; Foto 1st Lt. Nicholas Mercurio, U.S. Air Force
V sobotu zveřejnil Afghanistan Analysts Network zprávu s názvem Untangling Afghanistan’s 2010 Vote: Analysing the electoral data. Popisuje loňské parlamentní volby a vyplývá z ní, že 1) deset let zavádění pluralitní demokracie v Afghánistánu není jednoduché a 2) možnost svobodně odvolit ještě neznamená svobodné volby. Podle všeho Nezávislá volební komise (Independent Election Commission, IEC) a Volební odvolací komise (Electoral Complaints Commission, ECC) zasáhly zásadně do výsledků hlasování.
The IEC and ECC interventions however had far‐reaching consequences. The IEC claims to have disqualified 1.2 million votes (although no details were given), which could represent around 20 per cent of the total vote. The ECC disqualified far less (probably under 300,000 votes),31 but by targeting winning and almost winning candidates, it changed the composition of the parliament. Although in most cases details were provided on which polling stations or candidates were affected, the underlying reasons for the decisions remained highly opaque.
Kdyby tohle byl jediný problém, dalo by se ještě něco dělat. Když se člověk snaží ale dělat něco v zemi, kde jej nechtějí a ještě po něm všichni střílejí, není to žádná legrace. I přes některé pozitivnější náznaky se situace v Afghánistánu lepší jen velice opatrně. Jaro se blíží a spojenci čelí ofenzívám na dvou frontách ve značně nepřátelském prostředí. V neděli se třeba v Dželalabádu odpálil sebevražedný útočník a zabil přes 38 lidí. Taliban, byť je značně pošramocený, stále „umí kousat“ a na politické frontě si Hámid Karzáí říká a dělá, co chce. Dobrým příkladem budiž jeho vypuštěný balonek s požadavkem na zrušení Provinčních rekonstrukčních týmů s jednoduchým cílem – kontrolovat všechny peníze směřující do země. Jakoby si neuvědomoval, že pokud bude podobné dobré nápady prosazovat, donoři se mu na to postupně vykašlou.
Spojenci spolu s afghánskými silami provádějí stále více operací proti povstalcům. To bude i jeden z důvodů, proč se za poslední rok zdvojnásobil počet leteckých bombardování. Letouny nyní provádějí průměrně deset bombardovacích misí denně. Loni, když byl velitelem ISAF Stanley McChrystal, který si dával na používání síly pozor, to bylo pět. Generál Petraeus se tak údajně snaží terorizovat Talibance a zároveň co nejméně uškodit civilistům.
Petraeus hasn’t just ramped up the air war, however. He’s increased the aggressive tactics across the entire Afghan war effort. Petraeus unleashed special operations forces, who have killed or captured thousands of militants. His generals relied on massive surface-to-surface missiles to clear the Taliban out of Kandahar, and ordered tanks to help crush opponents in Helmand province. In perhaps the signature moment of Petraeus’ campaign, U.S. forces flattened three villages in the Arghandab River Valley which the Taliban had jury-rigged with homemade bombs. Petraeus promises that all the additional raids and bombing runs are exacting a relatively minor civilian toll. “There are very, very few civilian casualties in the course of those operations, and very little infrastructure damage,” he tells the Financial Times.
Ne vždy se to ovšem daří. ISAF a afghánské síly byly například včera obviněny z toho, že při operacích v provincii Kunar zabily 64 civilistů. Hámid Karzáí, jak jinak, incident odsoudil. Zástupce mezinárodních sil se nechal slyšet, že o něčem takovém nemá informace, ale že se bude vyšetřovat. Fascinuje mě, kterak Karzáí cokoli odsoudí dříve, aniž by se to snažilo vyšetřit. Jistě, Afghánce štve, že při vojenských operacích přicházejí o život civilisté, takže je nutné něco říct. Co si ale prezident asi neuvědomuje je, že na operacích se stále rostoucí měrou podílejí afghánské síly, kterým svými rychlými a tvrdými prohlášeními podráží nohy.
Minulý týden se objevila informace, že generál David Petraeus má na konci letošního roku odejít z Afghánistánu. Pentagon to vzápětí popřel s tím, že o ničem nebylo rozhodnuto. Nicméně stát se to může, protože vysocí důstojníci rotují po osmnácti měsících a Petraeus je v tuto chvíli v Afghánistánu osm měsíců. S jistotou se dá říct, že to bude Petraeus, který bude uprostřed letošní jarní ofenzívy. A prý bude stát za to:
„When you’re on the offensive taking away areas that matter to the insurgents, the insurgents have to fight back and violence goes up. It’s a necessary part of any counter insurgency,“ he said. „They’ve sustained significant losses, but this is a resilient insurgency and we have our eyes very wide open and we clearly recognise the challenges that lie ahead,“ Petraeus said. Last year was the deadliest one for Western troops in Afghanistan since the US-led overthrow of the Taliban regime in 2001, with 711 foreign soldiers killed.
„Breeze of change“ blows?
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 3. 1. 2011
Američtí námořní pěšáci při silvestrovském pětikilometrovém běhu na základně Leatherneck v Hílmandu; Foto Cpl. Shannon McMillan, U.S. Marine Corps
Velitel sil ISAF generál David Petraeus už pár měsíců říká, že se na zemi začíná projevovat změna, že Taliban a další skupiny jsou zatlačovány. Samozřejmě to neznamená, že by vše bylo hotovo, a že spojenecké „zisky“ nejsou nevratné. Mnoho lidí by řeklo, že opatrný Petraeus je až příliš velký optimista. Není však od věci generálu Petrausovi naslouchat, dobře si pamatuji, kolik pochybností panovalo v letech 2007/2008 kolem Iráku. S ohledem na to, co říká generál Petraeus je dobré si číst dvě zprávy – první se týká tzv. sítě Haqqani, která tradičně patřila k nejaktivnějším skupinám Talibanu a druhá uvolnění, které je údajně cítit v Hílmandu.
Bojovníci sítě Haqqani, kteří působí i ve východním Lógaru, už neprovedli v Kábulu komplexní a rozsáhlejší útok sedm měsíců, což je na ně dost dlouhá doba. Zajímavé je i to, jak administrativa Baracka Obamy s touto informací zachází – nevyhlašuje ji jako úspěch, spíše se snaží, aby se nikde příliš neobjevovala, a když už se objeví, tak tlumí nadšení.
That is because even in its weakened state, the network remains the most formidable enemy that American troops face in Afghanistan, and the group is showing signs of adapting its tactics and shifting its combatants to counter the allied strategy, American commanders say. “They’re financed better, they’re better trained and they’re the ones who bring in the higher-end I.E.D.’s,” said Maj. Gen. John F. Campbell, the top allied commander in eastern Afghanistan, referring to improvised explosive devices, or homemade bombs, which the Haqqanis have employed with lethal efficiency in the past several years.
Americké speciální jednotky se už dlouhé měsíce soustředí na útoky proti výrobcům bomb a logistům zásobujícím síť. Je možné, že i to nyní přináší ovoce. Seznam útoků, které má skupina na svědomí je dlouhý. Je mezi nimi i útok na hotel Serena a má prý prsty i v akci proti americké CIA v Chóstu. Zajímavé na „odmlce“ je i to, že k ní došlo v době klimaticky poměrně příhodné – poslední větší útok se totiž odehrál 18. května 2010, kdy při útoku na americký konvoj zahynulo 18 lidí včetně pěti amerických vojáků a jednoho Kanaďana.
Podle listu The New York Times je za tím, co v tuto chvíli vypadá jako útok několik faktorů:
- akce sil pro speciální operace – jenom za poslední tři měsíce spojenecká komanda provedla po celém Afghánistánu 1784 operací a zabila či zadržela 880 představitelů povstalců. Třetina z operací byla zaměřena proti síti Haqqani;
- ve východním Afghánistánu bylo rozmístěno přes pět tisíc Američanů, čímž se zvýšil počet vojáků v oblasti na 37 tisíc. Zároveň se zvyšují schopnosti afghánské policie a armády, což komplikuje pohyb povstalců;
- svou daň přinášejí i útoky bezpilotními letouny v Pákistánu proti spojencům této sítě Haqqani;
- a pak se šeptá ještě o jednom důvodu odmlky věrných páně Haqqaniho – prý vláda Hámida Karzáího síti platí, aby vynechávala ze svých útočných plánů Kábul…
Druhým textem, který jsem zmiňoval v úvodu, je vánoční reportáž Thomase Hardinga z Hílmandu. Překvapivě tam, kde ještě před několika měsíci nebylo místo pro optimismus, zaznívají slova naděje. Jsou opatrná, ale přesto. Rok 2010 byl z hlediska spojeneckých obětí sice nejhorší (zahynulo 705 vojáků), ale v britském sektoru v Hílmandu poklesl za posledních šest měsíců počet obětí na 38, což je polovina ze 76 za stejné období roku 2009.
Commanders are understandably reticent about trumpeting success in Helmand but they are getting close enough to whisper phrases such as „irreversible gains“ and „unstoppable momentum“. They also mention „virtuous circles“, one of which will become apparent in early spring with the next poppy harvest. If it is like last year’s low yield – due in part to the farmers’ fear of eradication, which led them to harvest too early – then there will be less money for the insurgents. That means fewer guns, bombs and hired foot-soldiers, which in turn means a less cowed population who will be more inclined to believe Nato’s promises of security.
Opět je jednou z příčin tohoto stavu „surge“ (navýšení sil). Tam, kde byly v roce 2006 tři tisíce vojáků, jich je nyní třicet tisíc, což samozřejmě komplikuje povstalcům život a umožňuje to lepší ochranu místních obyvatel. Útoky jsou také cílenější (díky silám pro speciální operace a bezpilotním letounům), takže se vojáci tolik nespoléhají na leteckou podporu, což snížilo i počet civilních obětí. A konečně, zlepšily se schopnosti místní policie a armády.
Across Helmand, there are tangible signs of progress. More roads are opening; journeys that would take a day, fraught with risk, now take 45 minutes and there has been a 20 per cent rise in traffic density. Parents are happy to transport their children to school, and more schools are opening. Shop rents in Lashkar Gah have risen and last month the Afghan Elvis, Farhad Darya, played before an audience of 6,000 in Lashkar Gah – with all the security provided by Afghans.
Pokud se generálovi Davidu Petraeusovi podaří splnit to, co opatrně slíbil a zajistit, že spojenci budou z Afghánistánu odcházet se ctí, mohl by uvažovat o navázání na dlouhou americkou tradici prezidentů-generálů. Kdo by odolal člověku, který vyvedl zemi ze dvou komplikovaných konfliktů? Ale za koho by asi tak kandidoval? Věrně už posloužil prezidentům z obou táborů.
Agent WC 40 a Talib No 2
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 26. 11. 2010
Tenhle příběh má svou poetiku. Každý konflikt má asi jeden dva tři a možná více podobných. Afghánská válka zatím takhle dobrý neměla. Agenti britské MI6 zaplatili statisíce dolarů mulláhovi Akhtarovi Muhammadovi Mansúrovi, až možná prý dvojce v Talibanu, za ochotu vyjednávat o míru. Všechno vypadalo dobře, dokud se nezjistilo, že chlapík je podvodník, který vodí spojence za nos.
V červenci, nebo srpnu Britové údajného významného Talibance přivedli i k prezidentovi Hámidovi Karzáímu. Během jednání některý z Afghánců poznamenal, že to není Mansúr. Britové si však nedali říct a dále pokračovali ve zpravodajské hře s nadějí na mír. Afghánci teď do novin tvrdí, že tento případ dokazuje nutnost, aby oni vedli jednání a další procesy v zemi. Co dodat, hodí se všechno a Talibanci jsou šikovní.
As recently as last month, US and Afghan officials held high hopes for the talks. Senior US officials, including General David Petraeus, said the talks indicated that Taliban leaders, whose rank-and-file fighters are under extraordinary pressure from the US-led offensive, were at least willing to discuss an end to the war. Last month, White House officials asked The New York Times to withhold Mansour’s name from an article about the peace talks, expressing concern that the talks would be jeopardised – and Mansour’s life put at risk – if his involvement were publicised. The Times agreed to withhold Mansour’s name, along with the names of two other Taliban leaders said to be involved in the discussions.
Tak trochu to připomíná jiný přehmat, který minimálně zčásti posloužil jako důvod k zahájení války v Iráku. Zajisté si dobře pamatujete nebohého tehdejšího ministra zahraničí Colina Powella v Radě bezpečnosti OSN, když ukazoval mobilní „továrny“ na biologické zbraně, které měl mít Saddám Husajn k dispozici. Tato informace pocházela od iráckého „informátora“ Rafida Ahmeda Alwana, který byl pod křídly německé tajné služby BND a od Američanů dostal trefné (tehdy to ještě nikdo netušil) krycí jméno Curveball (v baseballu tzv. „točka“ – nadhoz se zvýšenou rotací).
Němci předávali Američanům informace, které tento „inženýr“ ze sebe chrlil. Část americké zpravodajské komunity chtěla věřit (paradoxně to prý byli především analytici) a tak věřila. A ti co nevěřili, byli upozaděni. Nikoho nenapadlo se podívat na internet, odkud „informátor“ především čerpal. BND nechtěla Curveballa Američanům půjčit, Alwana to pak přestalo bavit a tak vypovídal méně a méně a jen si užíval. Válka proběhla a v Iráku se nic nenašlo.
Němci se postupně chtěli z případu vyvázat, protože si uvědomili, že něco nehraje (v tu chvíli to věděli i Američané) a zahrát ho do autu. Nejbizarnější ovšem bylo, že německá tajná služba BND Rafidovi Ahmedovi Alwanovi dál platila, i když věděla, že je úplně k ničemu. Bála se totiž vyšetřování v parlamentu, kdyby to prasklo. Což se nakonec stejně stalo. Zcela skvěle popsal tento případ, který kdyby si někdo vymyslel, tak by mu nikdo nevěřil, novinář Bob Drogin v knize Curveball. Nevím, jestli vyšla v Česku, ale určitě vyšla loni na Slovensku. Věru ji doporučuji.
Ale zpátky k Talibancovi-neTalibancovi, který si dokázal vydělat. Na tento malér se dá nahlížet různě, každopádně ne příliš shovívavě. Dosti trefně případ okomentoval jeden známý (doufám, že se IK nebudeš zlobit, nemohl jsem odolat):
Šikovný kluk. A ještě může Talibanu za další prachy prodat poměrně přesné informace o tom, co Zápaďáci v Afghánistánu považují za nejpalčivější problémy, a co vlastně těmi jednáními sledovali.
Úplně nejděsivější ovšem je, že zpravodajci nepřišli a neřekli – vy volové tohle je nějaký jouda z Horní Dolní. Já být Afghánec, tak jsem totálně frustrovaný. Když ti kreténi ani nevědí, jak vypadá druhý nejdůležitější Talib, tak jak chtějí rozeznat obyčejného Afghánce od místního velitele Talibanu?
Co všechno potápí Pákistán
Autor: Filip Moravec Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 9. 11. 2010
Toto je první příspěvek bývalého člena civilní části Provinčního rekonstrukčního týmu Filipa Moravce pro OWOP. Zakrátko by měl následovat další.
Mazhar Majeed netušil, že to tentokrát nevyjde. A už vůbec si nedovedl představit, co vše svým jednáním způsobí. Pro agenta pákistánského kriketového družstva bylo přebírání balíčků bankovek pravděpodobně běžnou záležitostí. Za úplatky od sázkové mafie a ve spolupráci s hráči ovlivňoval výsledky zápasů národní reprezentace. Když si u něj však britští novináři na oko objednali výsledek zápasu s Anglií a vše pak zveřejnili, vypuknul skandál nevídaných rozměrů. Potrvdily se totiž pověsti, o nichž se mluví již dlouhé roky – kriket je zdrojem příjmů celé korupční a sázkařské sítě, která prorostla mezi sportovní funkcionáře i hráče.
Pravidlům této hry většina běžných Evropanů nerozumí, v zemích Commonwealthu však přivádí k šílenství miliony lidí. Zápasy nejlepších týmů Indie, Srí Lanky, Austrálie či Pákistánu sledují i v domácnostech, kde je nejcennějším majetkem satelitní talíř. Hráči jsou považováni za hrdiny, k nimž se upínají zraky obyčejných lidí, včetně nejmladších generací. V době, kdy zemi sužuje korupce, touha radikálního Talibanu po moci a ničivé povodně, tak byli jednou z posledních nadějí na lepší zítřky.
Podle informací britského tisku londýnská policie zatím obvinila z korupce pět lidí, včetně agenta Majeeda. Až čas ukáže, zda se jí podaří proniknout hlouběji do sítí sportovní mafie. Společné tiskové konference hráčů a trenérů svorně odmítajících jakoukoli vinu, však již naznačily, že to nebude snadné.
Příběh o korupci přitom pouze ilustruje situaci v druhé největší muslimské zemi. Pákistán se dlouhodobě potýká s pestrou koláží malých krizí, jež ale dohromady vytvářejí výbušnou směs. Kdyby se nejednalo o stát v sousedství afghánské válečné zóny a disponující jaderným arzenálem, zůstal by zřejmě bez výraznější pozornosti okolního světa.
Tady vládne Taliban
O Pákistánu se často mluví jako o nové frontě boje proti terorismu. Po odchodu autoritářského prezidenta Parvíze Mušarafa v roce 2008 sice vznikla svobodně zvolená vláda, s nově nabytou demokracií si ale společnost zatím nedokázala zcela poradit – autorita oficiálních úřadů klesá, stejně jako výkonnost ekonomiky. Stoupá naopak chudoba a počet lidí žijících pod její hranicí.
Situace zatím nejúspěšněji využívají právě radikální džihádisté. Platí to hlavně pro kmenové oblasti u hranic s Afghánistánem, které téměř nepodléhají autoritě vlády. V roce 2008, krátce po Mušarafově rezignaci, řekl v rozhovoru pro BBC respektovaný pákistánský novinář Ahmed Rashid:
Příhraniční provincie jsou prakticky pod kontrolou pákistánského Tálibánu, který poskytuje ochranu bojovníkům v Afghánistánu a al-Káidě. Během posledních let armáda nedokázala ochránit kmenové vůdce i obyčejné lidi. Výsledkem je 200 až 400 tisíc uprchlíků. To je velké číslo, když si uvědomíme, že v oblasti žijí asi tři miliony lidí.
Přítomnost Talibanu v provinciích pod „federální správou“ (FATA) není ničím novým. Právě v tamních náboženských školách radikální hnutí v 90. letech vznikalo. Jeho základ vytvořili afghánští uprchlíci, kteří se odmítali spokojit s poměry v občanskou válkou zmítané vlasti. Když v roce 2001 v Afghánistánu talibanský režim po pěti letech vlády padnul, utekly řady jeho členů zpět za hranice.
Kmenová území skýtají pro ozbrojence ideální úkryt – podléhají zákonům, jenž platily ještě za britské správy na začátku 20. století a více než vláda v nich mají vliv paštunské kmeny a jejich zvykové právo. Pokud žijí, skrývají se v nich zřejmě i nejhledanější osoby planety – Usáma bin Ládin a jeho lidé, nebo tajemný vůdce afghánského Talibanu mula Muhammad Omar. Že jde tak trochu o válku v území nikoho potvrzuje i rostoucí počet útoků bezpilotními letouny americké armády. Podle New York Times jich CIA ve spolupráci s americkou armádou uskutečnila jen v září celkem 20 a od roku 2008 jejich počet za rok vzrostl více než dvojnásobně. Jeden z nich v září údajně zabil i pět Němců pákistánského původu, kteří měli připravovat atentáty v evropských zemích.
Tajná spojka
Pákistánská armáda se sice snaží Taliban co nejvíce oslabit, přesto panují pochyby, na které straně boje proti teroristům místní vláda stojí. Časopis Newsweek nedávno popsal, jak pákistánská tajná služba (ISI) podporuje povstalce v Afghánistánu, podnikající útoky hlavně proti vojákům NATO. Podle samotných členů afghánského Talibanu kryje ISI zhruba 80 procent veškerých nákladů na povstalecký boj. Jak řekl jeden logistik Talibanu:
Většinou jednáme s prostředníkem, který se vydává za obchodníka či směnárníka, je ale jasné, že je to člověk z ISI. Někteří nám dodávají peníze, jiní motorky či zbraně.
Podle jiného zdroje existuje na hranicích v Balučistánu dokonce jeden přechod pouze pro dodávky povstalcům, zatímco civilní obyvatelstvo je nuceno cestovat jinudy. Spolupráce ISI a Tálibánu má mimochodem dlouhou tradici – během afghánské občanské války v 90. letech byla podpora studentů madras způsobem, jak vyvažovat indický vliv. Největší pákistánský rival stál totiž vždy na opačné straně – finančně i dodávkami zbraní zásoboval Severní alianci, tedy protitálibánské sdružení Tádžiků a Uzbeků působící na severu země. Nepřátelství mezi oběma státy trvá dodnes – spory o Kašmír jsou již tradicí, v posledních letech zase Indie obviňuje Pákistán z podpory terorismu na svém území.
Zardárího útěk
I kdyby nemusel bojovat s radikálním pojetím islámu, měl by pákistánský establishment co dělat. V zemi probíhá spor mezi jednotlivými složkami moci. Další vlivnou silou a „státem ve státě“ je armáda, která si za osmi let vlády Parvíze Mušarafa zvykla na výsadní postavení. Prezident a generál v jedné osobě do ní směřoval značnou část miliardových dotací od Spojených států a vojenská pravidla převáděl i do řízení státu.
Výsledkem je přebujelá byrokracie, korupce a zanedbaná veřejná správa. Běžné bylo dosazování vysloužilých generálů do klíčových politických funkcí, ovlivňování justice a umělé udržování vojenského režimu u moci. Ahmed Rashid ve zmíněném rozhovoru připomíná, že v Pákistánu chybí pracovní místa a vzdělávací příležitosti, což ovlivňuje ekonomiku i celkovou náladu v zemi:
Po dobu pákistánské existence se nepodařilo uskutečnit téměř žádné zásadní reformy. Vlády k tomu neměli ani příležitost – žádná řádně zvolená nedokončila funkční období.
Odchod Parvíze Mušarafa byl vynucený jak únavou společnosti, tak mezinárodním tlakem. Umožnil však návrat politických matadorů – z exilu přijela bývalá premiérka Benazír Bhuttová i Mušarafem ve vojenském puči svržený premiér Naváz Šaríf. Atentát na Bhuttovou před volbami a složitá jednání o vládní koalici ale ukázaly, že Pákistán Zobrazit další »
Nalévání filtrovaného vína II
Autor: Jan Spacek Kategorie: Afghánistán Datum: 26. 10. 2010
Předchozí část naleznete zde.
Afghánští vojáci stojí u stožáru s afghánskou vlajkou po vyhnání Talibanu z hílmandského Mardžáh. 22. února 2010 vše vypadalo nadějněji; Foto Cpl. Mary E. Carlin, U.S. Marine Corps
Generál David Petraeus se v jednom rozhovoru zmínil o prvních náznacích zvratu v Hílmandu. Konkrétně popisoval zoufalou zprávu talibanského velitele v Mardžáh, zachycenou rozvědkou. Každopádně bude lepší, když si zopakujeme vývoj událostí v Mardžáh.
Po šesti týdnech přípravné fáze – shape – skládající se z cíleného zabíjení talibanských velitelů, diskusemi se zástupci místních šúr a dalších zpravodajských aktivit, začala 13. února operace Moštarak, při které bylo nasazeno 15 tisíc vojáků. Okres byl obsazen překvapivě lehce – povstalci raději přešli do ilegality, než aby se postavili na větší odpor.
Mohutné spojenecké seskupení skládající se ze šesti britských a amerických praporů, doplněné šesti afghánskými prapory (kandaky), zajistilo oblast a začalo odminovávat okresy Mardžáh a Nadi Ali. Samozřejmě, tak velké uskupení nebylo možné držet v oblasti příliš dlouho a tak začalo postupné stahování. V Mardžáh zůstaly dva prapory námořní pěchoty – 1-6Mar a 3-6Mar – doplněné třemi kandaky. Celkem šlo o 3500 vojáků na 70 tisíc obyvatel. Teoreticky to byl dostatečný počet na provádění COIN. Manuál FM 3-24 v článku 1-67, vyžaduje 20-25 vojáků na tisíc obyvatel. V Mardžáh to bylo 50. Síly by pravděpodobně stačily, pokud by byla prováděna klasická COIN kampaň a ne takzvané population-centric COIN (populačně zaměřené).
První problémy začaly při odjezdu zkušených armádních kandaků, přesunutých do Hílmandu z Regionálního velitelství Východ (RC-East) a sousedního Kandaháru. Byly nahrazeny nově stavěným afghánským četnictvem – ANCOP, které ISAF inzerovalo jako elitu ANP. Příslušníci ANCOP mají delší výcvik a dvojnásobný žold.
ANCOP se ukázal jen o vlas lepší než normální ANP. Jeho příslušníci se na hlídky odvážili jen s mariňáky, v noci spali na stanovištích, kouřili opium, a když už hlídkovali samostatně, zřídili si vlastní kontrolní stanoviště, na kterém odírali místní. Navázání vztahů s obyvateli se jim nedařilo, protože šlo většinou o Tádžiky ze severu mluvící jen dárí. Paštó uměli jen výjimečně.
Další eso v rukávu – dovezený guvernér Abdal Záhir – se ukázalo podobně neúčinné. Tento emigrant z Německa se ukázal jako neschopný, nevyvíjel dost aktivity, nepodařilo se mu získat důvěru místních a v červenci byl odvolán. Mariňáci se ocitli ve vzduchoprázdnu. Místní se chovali velmi rezervovaně a nedodávali dost tipů na Talibance.
Prapor 1-6Mar byl přece jen o něco úspěšnější. Měl štěstí na schopného velitele ANCOP který ovládal paštó a postupně se zapojil i do výuky místních dětí ve škole. Prapor operoval v jižní a střední části Mardžáh, navázal vztahy s místními a prožil relativně klidnou túru. Jestliže se tedy 10 zabitých a 214 zraněných dá nazvat klidnou službou…
Severní prapor 3-6Mar na tom byl o poznání hůře. Nedařilo se mu navázat spolupráci s místními obyvateli, takže do oblasti pronikali Talibanci z okolí. Žádosti o informace narážely na hradbu mlčení. Koncem dubna se počet tipů v celé oblasti znatelně snížil – Taliban se vrátil zpět. V květnu během sklizně opia nastalo chvilkové uklidnění, které ale bylo následováno dramatickým nárůstem bojů a nestability. Část pracovníků, kteří přijeli na sklizeň z Pákistánu, zůstala jako posila Talibanu!
Zhoršení situace si vynutilo osobní návštěvu generála Stanleyho McChrystala a velitele Regionálního velitelství jih (RC-South) generála Cartera a radikální změnu přístupu. Během 90 dní aplikování population-centric COIN nedosáhli mariňáci téměř ničeho. Ztráty za květen byly větší než za předchozí tři měsíce dohromady.
Předsunutá rota 3-6Mar která zachytávala talibanské útoky z pouště Sistáni se stáhla zpět do Mardžáh, aby posílila hlídky v hustěji zabydlených oblastech. Bylo zničeno 10 mostů, aby se ztížil pohyb povstalců v oblasti. A začal přísun posil.
Na hranici sousedního distriktu Nawa zřídila rota 3-3Mar řadu stanovišť, aby ztížila přesun Talibanu do Mardžáh z východu. Byl nasazen odřad zelených baretů SFODA (Special Forces Operational Detachment Alpha), který se zatím bezúspěšně pokoušel založit milice (místní se ovšem zatím příliš báli). Poslední posila pro mariňácký surge v Hílmandu – 1st Reconnaissance Bn – začal hlídkovat okolo Mardžáh, aby z oblasti vystrnadil povstalce. Definitivní uzavření oblasti severovýchodně od Mardžáh zajistili Britové během operace Black Prince na konci července. Obsadili město Sajdabád a zřídili zde základnu pro Battle Group 1st Lancs-CF Nadi Ali South.
Avšak ještě měsíc po zahájení nové mariňácké operace New Dawn (Nový úsvit) v Mardžáh, se lidé stále báli. Třeba zdravotníci námořnictva nabízeli během deseti dnů v červenci místním pomoc, ale ošetřili jen 97 pacientů. Považovali to za velký úspěch. Přitom si stačí vzpomenout na fronty před českými zdravotníky v Kábulu…
A právě v této době (17. srpna 2010) dostává generál Petraeus zprávu, že Talibanci v Mardžáh jsou na pokraji zhroucení. A v tom je ten problém. Sedmdesát tisíc obyvatel zajišťuje osádka 3500 vojáků plus asi 2000 dalších v bezprostředním okolí. Celý surge byl založen na rychlém obsazení a zničení povstalecké infrastruktury a následným předáním oblasti ANSF pod jistým dohledem ISAF. Uvolněné jednotky zatím měly obsadit další oblast a postup se měl opakovat.
Mardžáh ale ukazuje nereálnost načasování plánu: jednotkám bude trvat déle, než odstraní Taliban z oblasti, ANSF bude trvat déle, než dosáhne bojeschopnosti, ANSF bude trvat déle, než převezme vyčištěné oblasti a vládě bude trvat déle, než se ujme moci.
A hlavně, ISAF bude potřebovat více sil. I Marine expeditionary Force – MEF(Fwd) – nasadilo v Mardžáh poslední větší posilu. V listopadu převezme od Britů oblast Sangin, který si vyžádá dalších minimálně 1200 mariňáků. Kde vezme Námořní pěchota další lidi? Již dnes se mluví o vyklizení Salám Bazár v oblasti Now Zad kde operuje rota 1-2Mar, aby se mohl zintenzivnit COIN jinde.
Ale Hílmand byl jen vedlejší cíl surge. Hlavním cílem byl Kandahár a okolní okresy. V rámci Moštaraku působilo 15 000 vojáků na 70 000 obyvatel. Kandahár a okolí má 750 tisíc obyvatel. K dispozici jen přitom jen 2500 Kanaďanů, 8500 Američanů a 12 000 ANSF. Úplně poslední brigáda Obamova surge – 4-101 IBCT – je určena pro RC-East. Poláci z ní mají slíbený jeden prapor, zbytek půjde do provincie Paktika. Posila se rozpustí stejně rychle, jako voda v písku.
Ani RC-East na tom není se silami lépe. V dubnu bylo vyklizeno údolí Korengal a dnes se zvažuje vyklizení celého údolí řeky Pech. Mimochodem, povodí řek Pech a Konar tvoří několik přilehlých údolí, které byly vyklizeny v roce 2008 (přepad COP Wanat), Kamdeš vyklizený v roce 2009 (přepad COP Keating) a Korengal vyklizený v roce 2010 (několik COP v údolí bylo permanentně několik let v obležení).
Situace se zhoršuje i v dřívější oáze stability Dželalabádu, jednoho z nejdůležitějších měst Afghánistánu. Leží v provincii Nangahar na silnici Kábul-Torkham, nejdůležitější spojnici s Pákistánem. Až do letošního roku zde byla situace klidná, cizinci se mohli v městě volně pohybovat. Síly ISAF mají základnu FOB Fenty nedaleko města, ale v Dželalabádu samotném zatím hlídkovaly jen afghánské síly.
Problémy začaly explozemi na silnici do Pákistánu ve větší vzdálenosti od města. Pak začaly vybuchovat bomby ve městě a na začátku srpna Taliban zakázal holičství a prodej DVD a CD, protože jde o neislámské činnosti. Během jediné noci se obchody s dotčeným zbožím zavřely. Pár set metrů od FOB… Takovou moc má dnes Taliban v Dželalabádu.
Situace se stále zhoršuje – za první tři dny v září explodovalo šest IED, bylo odpáleno 16 raket a před guvernérským palácem byl zabit šéf okresu. Dželalabád je přitom mnohem důležitější, než nějaká díra v Hílmandu.
Pokračování ve čtvrtek
Nalévání filtrovaného vína I
Autor: Jan Spacek Kategorie: Afghánistán Datum: 24. 10. 2010
Námořní pěšák z 2. praporu, 9. regimentu pečlivě prohledává půdu během výcviku poté, co jeho detektor zaznamenal přítomnost kovu (5. srpna 2010); Foto Lance Cpl. Andrew D. Johnston, U.S. Marine Corps
Nedávno se na OWOP objevily dva články, které se pokusily odhadnout současný vývoj v Afghánistánu s poukazem na oficiální zdroje nebo rozhovor s COMISAF generálem Petraeusem. Netvrdím, že to jsou zdroje špatné, ale jelikož jde o zdroje oficiální, musíme je brát s rezervou.
Jak se říká, první obětí války je vždy pravda. Pokusím se informace trochu doplnit a současně analyzovat na základě dalších pramenů. Jde sice také o zdroje OSINT (Open Source Intelligence), ale umožní člověku vidět situaci v reálnějších kulisách.
Incidenty IED
Letos v červenci dosáhl počet incidentů způsobených nástražnými výbušnými systémy (IED) více jak 1300. To je meziroční nárůst o 42 procent. Počet zraněných při explozích narostl na 399 – meziročně tedy o 68 procent.
Počet IED viditelně narostl a zlepšila se i jejich kvalita. Skutečnost je ale ještě o něco horší, protože Američané meziročně znatelně zlepšili bezpečnostní opatření. Minulý rok ještě jezdili v humvee, což dnes nepřipadá v úvahu. Před rokem bylo v Afghánistánu tři tisíce vozidel kategorie MRAP, dnes již 9400. Minulý rok měli k dispozici 24 silničních odminovacích odřadů (Route Clearance Patrol, RCP), letos jich je již 75. Mezinárodní síly ISAF jsou schopné vyčistit třikrát více cest, než před rokem, přesunují se jen v MRAPech a přesto počet zraněných narostl o 68 procent.
Potíže Talibanu s dodávkou dílů a výbušnin z polotovární výroby z Pakistánu zřejmě také nehrozí, protože počet IED trvale stoupá. Afghánská policie dokonce 15. srpna zabavila náklaďák se sedmnácti tunami průmyslového hnojiva používaného k výrobě výbušnin. Tento náklad zcela jistě nebyl ojedinělý.
To nejhorší je ale chybějící spolupráce obyvatel v boji s IED. Tipy jsou jedním z nejdůležitějších indikátorů úspěchu při counterinsurgency (COIN). Když není obyvatelstvo ochotno spolupracovat, vítězství nad povstalci je nemožné. Tipy v boji proti IED nemůžou nahradit žádné technické prostředky, jako jsou bezpilotní letadla, aerostaty nebo SIGINT. Počet nalezených IED s pomocí místního obyvatelstva ale meziročně klesl na polovinu. A to se minulý rok za informace ještě neplatilo.
Informací od místních obyvatel začíná ubývat i v dříve klidných oblastech jako je například Garmšir v Hílmandu, který byl obsazený námořní pěchotou loni v červenci během operace Chandžár. V bývalé baště Talibanu mariňáci zajistili takovou bezpečnost, že mohli hlídkovat bez neprůstřelných vest. V posledních měsících se ale Taliban začíná vracet a proud informací od obyvatel vysychá.
Shaping, aneb tvarování
Spojenecké síly zvláštního určení a bezpilotní prostředky (UAV) během 90 dnů zabily nebo zajaly 365 vyšších, či středních velitelů Talibanu. K tomu zatkly 1335 bojovníků a dalších 1031 zabili. Vyřazení 365 velitelů by možná rozložilo armádu západního střihu s centralizovaným řízením. Ale v Afghánistánu nic takového není. Skupiny povstalců tam bojují od vesnice k vesnici, od údolí k údolí a mění aliance, jak se jim to hodí. Je tam jistý stupeň strategického řízení, ale stále nevíme, jak to tam doopravdy funguje. Pro povstalce nebude obtížné najít velitele – nemusí to být žádný genius. Stačí, když bude držet současný kurz operací.
Velkou neznámou je, kdo to je vyšší nebo střední velitel? Velitelství ISAF nemá upřesněnu metodiku jak rozlišovat povstalecké vůdce. Má pod sebou 10 nebo 1000 povstalců? A počítají se jen bojovníci, nebo i neozbrojení příznivci, kterých může být desetkrát tolik?
Celkové ztráty jsou 2731 povstalců. Ignorujme děravý afghánský vězeňský systém. Značná část zatčených je již totiž zřejmě z vězení venku. Dosud se tvrdilo, že povstalců je přibližně 20-30 tisíc. To by ale utrpěli desetinové ztráty během čtvrt roku a museli by alespoň částečně omezit operace. K žádným náznakům omezení aktivit však nedošlo.
Naopak, podle ISAF, těžce zasažená Haqqani Network zahájila vlnu útoků proti obrovským základnám jako je Bagrám, Salerno, Chapman a Fenty na východě země. Očividně ji nedělá starosti obětovat 10-20 bojovníků při zdánlivě nesmyslných útocích, které mají mizivou naději na úspěch.
ISAF tyto útoky bez problémů odráží. Nicméně akce mají jiný účel, než si lidé ze Západu myslí. Jde o vzkaz Afgháncům: Taliban může snadno útočit i na velké předsunuté základny (FOB) s osádkou několika tisíc vojáků, kteří tomu nejsou schopní zabránit, i když jsou obklopeni kilometry bariér, soustavou kamer, radarů a čidel. Američané se přitom za bránu základny odváží jen v koloně s minimálně čtyřmi MRAPy. Jak může ISAF chránit běžné Afghánce, když si neumí ohlídat vlastní dvorek?
Další věcí je zpravodajské selhání. Jak je vůbec možné, že k útoku došlo, aniž by byla základna varována obyvateli? Tisíce vojáků z Bagrámu, Salerna, Fenty či kandahárského letiště měly osm až devět let na vybudování sítě agentů v okolí osmi kilometrů kolem – což je dostřel 107 mm raket. Existují tyto sítě? Nebo je povstalci již eliminovali?
Jestliže by byly údery proti talibanskému velení účinné, začala by se pomalu drolit povstalecká organizace. Bojovníci by začali přebíhat na vládní stranu. Pro tento případ připravili spojenci Reintegrační program, který by umožnil Taliby znovu zařadit do společnosti. Musí se jim zajistit beztrestnost, živobytí a ochrana pro ně a jejich rodiny před bývalými spolubojovníky. Přeběhlíci se využijí k získání zpravodajských informací a k propagandě.
K činnosti programu jsou potřeba peníze, které zahraniční dárci přislíbili na Londýnské konferenci letos v únoru. Program ale de facto zamrzl. Ze Západu nedorazily peníze, části afghánským politikům se program nelíbí a místní administrativa a ISAF nejsou schopni program efektivně řídit.
Do srpna se podařilo utratit jen 200 tisíc amerických dolarů z letos USA vyčleněných 100 milionů. To ale nevadí, protože programu chybí to nejdůležitější – zájemci z řad povstalců. Od dubna se jich přihlásilo jen 100. Zřejmě Talibanci nevidí důvod se přidávat k prohrávající straně.
Žádná vojenská akce nezůstane bez odezvy. Zatímco ISAF se snaží „tvarovat terén“ před vyčišťovací operací (shaping), Taliban zahájil counter-shaping. Začal vyvražďovat vládní úředníky, šéfy distriktů, náčelníky, provládní imámy, nebo velitele Afghánské národní policie (ANP). Meziročně cílené vraždy narostly o 95 procent! Jde přitom o lidi, které nelze snadno nahradit v žádném státě, natož v zaostalém Afghánistánu s velmi omezenou vrstvou vzdělaných lidí.
V Kandaháru se počet vražd zvýšil z jedné až dvou týdně na jednu až dvě denně. Situace v městě je o to horší že tvoří mocenskou základnu Karzáího rodiny. Afghánská vláda se pokusila před zahájení vyčišťovací operace Hamkari najít 114 pracovníků. A i když nakonec snížila standardy, sehnala jen čtyři! Nikdo není ochoten riskovat život. Když ISAF neumí ochránit šéfa okresu, jak může chránit normální lidi?
Potíže s nahrazováním lidí bude mít mnohem větší afghánská vláda – je obtížné sehnat schopného úředníka nebo učitele za mnohem menší plat, než má negramotný voják, kterého na rozdíl od vlády platí Američané. Bez státních zaměstnanců není možné vybírat daně, provozovat školy, soudy, zdravotní střediska, či organizovat rozvoj oblastí. ISAF snadno obsadí jakoukoliv oblast, ale na to, aby ji udržel, musí zajistit bezpečnost. A zde nestačí jen vojáci a policisté, které ISAF chrlí po tisících. Pro další stabilizační fázi – nazývanou hold (udržet; jde o „trojici“ následující po shape – clear, hold a build) – jsou zapotřebí i zaměstnanci státní správy, kteří dokáží přežít útoky Talibanu.
Pokračování v úterý
Síly NATO se střetly s povstalci na pákistánském území
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 28. 9. 2010
Helikoptéra AH-64 Apache (24. července 2010) v afghánském Kundúzu po střetu s Talibanem; Foto Mass Communication Specialist 2nd Class Walter M. Wayman, U.S. Navy
Na zvyšující se počet útoků bezpilotními letouny na cíle v Pákistánu si už všichni zvykli. Od roku 2008 počet takovýchto operací vzrostl – z 35 (2008) na 53 (2009) až na 74 v letošním roce. Jen letos zemřelo při útocích 528 příslušníků Talibanu a Al Kajdy a 10 civilistů. Minulý pátek však konflikt poměrně unikátně eskaloval. Dvě helikoptéry Apache sil ISAF (nejspíše americké) pronásledovaly povstalce až do Pákistánu, kde jich třicet (podle některých informací 53) zabily.
ISAF said in a statement issued late Sunday that the helicopters were following its rules of engagement when they crossed into Pakistan. Two Kiowa helicopters returned to the area Saturday and killed at least four more insurgents, the statement said. ISAF was not immediately able to confirm whether the Kiowa helicopters had also crossed the border. U.S. forces make up the majority of ISAF troops in Afghanistan’s east.
Tento vývoj je pokračováním rozšiřovaní konfliktu a může připomínat ony války, které oficiálně neexistovaly v zemích podél vietnamských hranic na konci 60. a v 70. let minulého století. Zabránění tomu, aby povstalci využívali území sousedních států k zásobování, odpočinku a výcviku je velice důležité. Ale daří se to spíše v teorii, než v praxi. Problémů je celá řada a můžeme je vidět i dnes ve velice opatrném komentování jakýchkoli aktivit na pákistánském území.
Zástupci ISAF připustili, že helikoptéry skutečně svedly bitvu na pákistánském území, ale zároveň zdůrazňují, že to bylo podle pravidel a že se osádky vrtulníků bránily. Pákistán se okamžitě ozval s tím, že jde o zneužití mandátu mezinárodních sil a že neexistuje žádná dohoda mezi Islámábádem a NATO, která by umožňovala podobné operace. Už před třemi lety agentura AP však zveřejnila detaily popírané dohody.
The agreement between ISAF and Pakistan stipulated the following: US forces must be engaged with the Taliban or al Qaeda as they cross into Pakistan; US forces should not penetrate more than six miles into Pakistani territory; and US forces may enter Pakistan if they have identified the location of Osama bin Laden, Ayman al Zawahri, or Mullah Omar.
Americké síly vstoupily v minulosti na pákistánské území už několikrát. Dva z nejznámějších případů se odehrály v roce 2008. V červnu vojáci USA pronásledovali povstalce z Talibanu do Pákistánu a 11 jich zabili a v listopadu zaútočili na členy Al Kajdy. Při akci tehdy zemřelo sedm lidí. To však není zdaleka všechno. Jak píše Bob Woodward ve své zatím poslední knize Obama’s War, který vychází v těchto dnech, americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) organizuje a platí skupiny Afghánců, které bojují s Talibanem a Al Kajdou kdekoli je to zapotřebí, tedy včetně Pákistánu.
Podle obvykle dobře informovaného Woodwarda má jít o jednotku až o síle brigády, tedy čítající přibližně tři tisíce dobře vyzbrojených a vycvičených mužů, oficiálně označovaných jako „Counterterrorist Pursuit Teams“. Je dobré se opět vrátit do historie a připomenout si podobné operace CIA a to, jak dopadly. Výstižně to popsal Spencer Ackerman:
But the Counterterrorist Pursuit Teams follow a more traditional, decades-old CIA pattern. When it’s politically or militarily unfeasible to launch a direct U.S. operation, then it’s time to train, equip and fund some local proxy forces to do it for you. Welcome back to the anti-Soviet Afghanistan Mujahideen of the 1980s, or the Northern Alliance that helped the U.S. push the Taliban out of power in 2001. But that same history also shows that the U.S. can’t control those proxy forces. Splits within the mujahideen after the Soviet withdrawal (and the end of CIA cash) led to Afghanistan’s civil war in the 1990s, which paved the way for the rise of the Taliban. One of those CIA-sponsored fighters was Gulbuddin Hekmatyar, now a key U.S. adversary in Afghanistan.
Nejde však o americký vynález. Podobný přístup používaly snad prakticky všechny koloniální mocnosti od Britů v Indii, po Francouze v Africe. Tento model se netýká totiž pouze protipovstaleckých kampaní, či obecně, snahy ovládnout nějaké území, ale i způsobu kontroly daného území. Vytvoření paramilitárních jednotek loajálních vládci je na jednu stranu logickým postupem, na stranu druhou se ovšem většinou dřív nebo později monstrum vymkne kontrole a stane se problémem i pro toho, kdo jej stvořil.
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments