Afghánistán po dvanácti letech…

Afghan soldiers patrol in Wardak province, Afghanistan (Aug. 7, 2010); Photo Spc. Theodore Schmidt, U.S. ArmyBez velkých fanfár toto pondělí uplynulo 12 let od zahájení invaze do Afghánistánu. Operace byla odvetou za teroristické útoky z 11. září 2001 na New York a Washington. Před oněmi dvanácti lety se v Afghánistánu ještě ukrýval Usáma bin Ládin a Taliban otevřeně kontroloval zemi. Usáma bin Ládin je nyní mrtev, ale Taliban stále kontroluje velké části země, tu méně, tu více otevřeně. Prezident Hámid Karzáí, který je obviňován z tolerování korupce a protěžování některých skupin na úkor jiných, se den po výročí pustil do Spojených států a NATO. Nejde o první, ani ojedinělý verbální útok, nicméně podobná slova nejsou příliš vhodná od toho, kdo již přes deset let odvisí od zahraniční pomoci a za kterého zemřely tisíce vojáků z různých zemí.

Slovní přestřelka je součástí vyjednávání o nové Bilaterální bezpečnostní smlouvě (BSA, Bilateral Security Agreement), která by umožnila americkým, respektive koaličním jednotkám zůstat v Afghánistánu i po roce 2014, kdy se naprostá většina sil stáhne. Jednání se ovšem protahují, takže těžko říct, jak to za rok bude. Jako záminka pro tvrdá slova vůči Západu bylo zabití pěti civilistů v Nangarháru.

„The United States and Nato have not respected our sovereignty. Whenever they find it suitable to them, they have acted against it. This has been a serious point of contention between us and that is why we are taking issue of the BSA strenuously in the negotiations right now,“ Karzai said.
„They commit their violations against our sovereignty and conduct raids against our people, air raids and other attacks in the name of the fight on terrorism and in the name of the resolutions of the United Nations. This is against our wishes and repeatedly against our wishes…“

Možná ještě zajímavější je, co Karzáí řekl při rozhovoru s BBC o svých prioritách do konce funkčního období. Jednou z nich je i vytvoření jakési dohody o sdílení moci s Talibanem.

„They are Afghans. Where the Afghan president, the Afghan government can appoint the Taliban to a government job they are welcome,“ he said. „But where it’s the Afghan people appointing people through elections to state organs then the Taliban should come and participate in elections.“

Navýšení především amerických sil na 18 měsíců (surge) v roce 2009, které mělo vychýlit váhy na spojeneckou stranu a o kterém si mnoho lidí myslelo, že tak rychle neskončí, je pryč. Ne, že by bylo zcela neúspěšné, ale nepřineslo zásadní výsledky v celé zemi. Je pravda, že se zklidnila situace na jihu Afghánistánu, ale východ je stále hodně, hodně divoký. Výcvik afghánských bezpečnostních jednotek, který měl probíhat od roku 2002, ve skutečnosti začal až na sklonku desetiletí, a nyní se ukazuje, že očekávání, co se do počtu a kvality, byla, eufemisticky řečeno, příliš optimistická. Protipovstalecký (counterinsurgency) přístup se proměnil v protiteroristický (counterterrorism), jak od nástupu k moci prosazoval především americký viceprezident Biden. Nelze mluvit o selhání COINu jako spíš o tom, že se bolestivě ukázaly jeho citlivé body – mimo jiné nutnost dostatečného času, podpory místní exekutivy především v oblasti dobrého vládnutí, zajištění základních služeb obyvatelstvu (především bezpečnost), boj s korupcí a jistou úroveň rozvinutosti společnosti. Tyto faktory vyniknou zvláště ve srovnání s Irákem.

V souvislosti se stahováním koaličních jednotek se v nahotě ukazuje, jak na tom afghánští vojáci a policisté jsou. Útoky povstaleckých skupin se soustředí především na ně a jejich ztráty jsou natolik vysoké, že jsou na místě pochybnosti o schopnosti je doplňovat. Podle velitele ISAF generálporučíka Marka Milleyho se blíží ztrátám, které měli Američané ve Vietnamu.

The Afghan forces—including the army, national police and village self-defense police—have been losing well over 100 men a week to insurgent attacks, with close to 300 injured, through much of the summer, according to numbers provided by coalition officials.
By contrast, coalition fatalities, which are reported precisely, have fluctuated between 13 and 27 troops a month since heavier fighting resumed in the spring.
To put it in perspective: The Afghan forces‘ death toll is as much as three times the combined coalition and Afghan fatalities in 2010 and 2011, when the U.S. took its heaviest casualties in the war.

Kábul prý přestal zveřejňovat statistiky ztrát, aby nepodkopával morálku, nicméně nějaká čísla se občas ven dostanou. Jako například to, že úbytek není způsoben pouze bojovými operacemi, ale i dezercí, která má být stále více než třetinová. Byť jsou spojenecké ztráty mnohem nižší, než byly v uplynulých letech, přesto nejsou nulové. Připomínkou toho může být zabití čtyř amerických vojáků při sebevražedném útoku před několika dny.

Afghánský prezident Hámid Karzáí šéfuje zemi, která je rozdělená a společnost uspořádáním připomíná spíše středověk, než 21. století. Po dvanácti letech, zvláště s ukončením operace ISAF příští rok budou sílit hlasy, které budou říkat, že to nemělo smysl. Ano, je to pravda, pokud člověk neskromně vyžaduje stoprocentní úspěšnost. Ale existuje něco takového? V případě tak komplexního úkolu/cíle, jakým je „postavit zemi na nohy“ nikoli.

Řada věcí se podařila, a pokud se člověk podívá na Afghánistán, i třeba na ten východní sužovaný zvýšenou aktivitou povstalců, očima roku 2008 a dnešníma uvědomí si, jak se proměnila města – jsou mnohem živější, kvete v nich obchod, jsou vidět děti směřující do škol a tak dále. Možná někdo očekával, že proběhne „velký skok“, ale to se obvykle neděje, respektive „velké skoky“ plodí pouze nestabilitu a chaos, protože vytvářejí nerovnovážné stavy. Osud Afghánistánu leží více než dříve v rukách jeho sousedů, kteří z něj mohou učinit nárazníkové pásmo, nebo pomoci jeho rozvoji. A samozřejmě, záleží i na státech Západu. Pokud vyschne pomoc, na které je vláda v Kábulu závislá, stane se totéž, co se stalo na počátku 90. let, když vyschla pomoc sovětská.

Je těžké odhadovat budoucnost, nicméně jsem přesvědčen, že historie bude mnohem shovívavější k tomu, co se odehrávalo v posledních dvanácti letech v Afghánistánu, než jsme nyní my.

5 comments
Profilový obrázek
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

5 Comments

  • Profilový obrázek
    František Kříž
    11. 10. 2013, 13:28

    Dovolím si napsat pár poznatků k článku. I přes určitý pokrok a veškeré kroky, které přinesl rok 2012 a dosavadní část roku 2013, kdy tato doba přinesla celou řadu událostí, které ovlivňují situaci a perspektivy vývoje v Afghánistánu, tak stále jsou na teritoriu Afghánistánu a okolních zemí vzájemně se silně ovlivňující, můžeme napsat „Rubikovy kostky“, které se nedaří „nějak“ poskládat samostatně a natož vzájemně.

    Několik faktů k první rubikově kostce, což je kostka politická. Na základě všech dostupných informací, tak hlavní problémy politické moci zůstávají za poslední dobu i přes tlak a různé optření ISAF či USA prakticky nezměněné. Moc ústředních orgánů se vztahuje cca. především jen na Kábul a případně jeho blízké okolí a to ještě navíc jen směrem na sever. Všechna ministerstva mají velkou tendenci k výrazné centralizaci a nemají žádnou efektivní kontrolu do jednotlivých regionů a provincií. Dalším problémem, na který je poukazován z řad obyvatelstva, je nejenom to, že ministerští úředníci jsou neschopní, silně úplatní, ale velká část obyvatelstva též kritizuje, že na ministerstvech sedí tzv. proameričtí či prozápadní úředníci, kteří se snaží ze svých pozic vydělávat pro svůj osobní prospěch. Toto je jeden z hodně kritizovaných argumentů, a to i přesto, že někteří nejvíce prozápadní protagonisté odešli z vlády již před rokem 2010.
    Dalším velice negativním krokem z pohledu místní populace je to, že mezinárodní společenství jakkoliv zastoupené (ISAF, OSN, USA, EU, apod.) chce řešit mnoho proti sobě stojících problémů, jako je silná vláda v Kábulu versus dodržování lidských práv v Afghánistánu, versus odzbrojení paramilitaristických skupin, versus řešení drogové problematiky, versus zlepšení životní úrovně v celém Afghánistánu apod. Žádná vláda s mnohem silnějším mandátem by nebyla schopna řešit uvedené požadavky. Někteří aktivisté, vzdělaní lidé či politici se dokonce nebojí třeba poukázat na to, že např. i evropské vlády jsou slabé a nedokáží řešit např. otázky ilegálních migrantů do zemí EU, zvyšování vlivu islámu v Evropě a vytváření velkých aglomerací, kde platí jiná pravidla a zákony než v dané zemi.
    Závěr:
    Vcelku „legitimně“ zvolená vláda je velmi slabá a její opravdová neschopnost, za níž často není schopna ani nést zodpovědnost, jí navíc stále ubírá na popularitě. Na její obměnu či kompletní výměnu však není žádná rozumná alternativa a nebo nějaký model, pokud pomineme model se zahraniční pomocí. Demokratizační prvky implemntované cizími vlivy v afghánském zkorumpovaném prostředí pouze potvrzují současnou neefektivnost demokratického zřízení pro Afghánistán a protivníkům režimu dává do rukou mocnou agitační zbraň proti tomuto druhu vlády („ekonomická krize západních demokratických režimů a jejich nevhodné jednání a chování /určitá shnilost a pokrytectví západních vlád“).
    – Nefunkční a neakceschopný president
    – Nefunkční a neakceschopný parlament
    – President a vláda vypadají jako silně neschopní, nepracují a nerozhodují
    – President a vláda nejsou schopní prosadit potřebné reformy, zákony a nejsou schopni řídit stát
    – Nefunkční a zkorumpovaná justice a státní zastupitelství
    – Silné protivládní síly
    – Posílení vlivu regionálních velitelů a vůdců

    2. Rubikova kostka – růst protivládní a protiokupační fronty.
    I když rok 2012 a první polovina roku 2013 je o hodně nižší ve všech aktivitách hnutí Talibanu a dalších ozbrojených skupin, než v roce 2011 a všichni poukazovali na to, že Taliban je zatlačen hluboko do nepřístupného Pákistánsko-afghánského území a nebude do budoucna již představovat výraznější bezpečnostní hrozbu, tak se toto nepotvrdilo. Několik jarních útoků, atentátů, ke kterým se přihlásil Taliban či jiné hnutí a při nichž došlo k obětem jak na straně ISAF, tak na straně ANP či ANA, nebo místního obyvatelstva.
    Struktura hnutí a především PR prošla podstatnými změnami a aktivita hnutí Taliban se opět zintensivněla a to především na jihu a východě země.
    O změně myšlení a taktiky hnutí Taliban svědčí i to, že Taliban otevřel svojí kancelář v Douha a že americká strana přistoupila na přímé jednání s Talibanem i přes to, že prezident Karzai tvrdě a vážně vyžadoval rozhovory v tripartitě za jeho předsednictví řízení.
    V současnosti můžeme mluvit o několika skupinách podle reakcí obyvatelstva, které se hlásí pod stejnou značku, ale de facto hlavní cíl a to mít Afghánistán bez mezinárodní přítomnosti, je u všech stejné. Některé cíle u všech hnutí jsou poměrně jasně deklarované a to nejen aby zahraniční vojska opustily zemi, ale např. i obnovení islámského emirátu Afghánistán apod.
    Závěr:
    Taliban, HQN a další ozbrojené skupiny i místní momentálně provládní velitelé jsou na rozdíl od slabého Karzájího schopny zajistit pořádek nad „svými“ teritorii, ačkoliv žádná z těchto skupin, možná kromě Talibanu, toho není schopna v celoafghánském měřítku. To jim dává možnost požadovat od vlády nové a nové ústupky. Tyto zesilující tendence nakonec v určitém časovém horizontu povedou ke svržení vlády nelegitimní cestou, protože cesta legitimity se za posledních pět let zdiskreditovala jako neefektivní.
    V Afghánistánu však stoupá (podle informací místních obyvatel)počet vojenských velitelů, kteří pragmaticky používají „značku Tálibán“ pro své politické a především ekonomické cíle. Tito velitelé uzavírají s Tálibánem či HQN dlouhodobé či krátkodobé ad hoc koalice podle momentální výhody a potřeby .

    Třetí rubikova kostka je ekonomika.
    Afghánská ekonomika dle mého jednoznačně patří k nejslabším na světě. Přibližně 60 – 70% populace žije pod hranicí pár USD na den a toto se nepodařilo od roku 2001 a ani dnes se nedaří vládě rozhodným způsobem zvyšovat. Státní finance jsou ve velmi špatném stavu, na čemž jedinečně má především podíl příjem z výběru daní, který je de facto nulový. Je nutno si uvědomit, že takto stát nemůže provádět rozumnou rozpočtovou politiku. V současné době je financování zabezpečeno cca z 90% mezinárodním společenstvím v čele s USA. Dalším problémem ekonomiky je, že velká část afghánské produkce se realizuje ve stínové ekonomice. Afghánská vláda, nebo spíše můžeme říct jakékoliv afghánské ministerstvo nemá dostatečnou kontrolu nad ekonomikou, a toto vše vytváří obrovskou možnost pro korupci. V současné době podle názorů lidí není v silách žádného vládního, či dokonce mezinárodního programu, korupci snížit. Situace již dochází do takového abnormálu, že obchodníci, obyčejní lidé, představitelé firem apod. již při rozpočtování své činnosti kalkulují a počítají s položkou úplatek.
    Karzaiho vláda nemá výraznější ekonomický nástroj, jak vládnout zemi. Situaci v zemi komplikují jak navrátivší se uprchlíci, masová nezaměstnanost, otevřenost vůči lacinému importu, špatné podmínky pro zrod domácí výroby, špatná produktivita práce. Současný stav ekonomiky se nedaří zachránit ani výraznými projekty v oblasti nerostných surovin. Dokonce mezi lidem panují názory, že např. MASS AYNAC (provincie LOGAR) nebude nikdy zpuštěn a pokud ano, tak podíl místní populace bude činit 10 – 15% mezi personálem.
    Závěr:
    – Neschopnost vlády kontrolovat výběr daní (realizují místní velitelé a vůdci, či úřednici na různých úrovních – ALE pro sebe)
    – Malý růst příjmů do státní kasy
    – Nefunkční a neakceschopný president
    – Nefunkční a neakceschopný parlament
    – President a vláda vypadají jako silně neschopní, nepracují a nerozhodují
    – President a vláda nejsou schopní prosadit potřebné reformy, zákony a nejsou schopni řídit stát
    – Nefunkční a zkorumpovaná justice a státní zastupitelství
    – Silné protivládní síly
    – Posílení vlivu regionálních velitelů a vůdců
    – Vysoká míra korupce
    – Špatné platy ve státní správě
    – Nejsou nastaveny kontrolní mechanismy, takže dochází i ke zneužívání mezinárodní pomoci

    4. Rubikova kostka – obchod s drogami.
    Obchod s drogami je plně začarovaný kruh, který je úzce spojen jak s afghánskou ekonomikou, tak s neschopností vládních nebo lokálních úřadů. Vše toto zahrnuje mnoho problémových a vzájemně se propojujících rovin, neboť na jedné straně produkce drog, především opia zabezpečuje „určitou zaměstnanost a výdělek“, ale na druhou stranu se jedná de facto o kriminální peníze. Dalším problémem, který kritizují lidé, je že do obchodu s drogami nejsou zapojeni jen kriminální živly, Taliban, ale také úředníci, policejní velitelé, vojenští velitelé, soudci apod. Dokonce podle informací, některé vojenské jednotky v rámci svých logistických přesunů slouží jako konvoje pro převoz opia z míst pěstování do míst prodeje a dalšího transportu. Pokud je tomu tak, je toto silně alarmující, neboť de facto ANA slouží za mezinárodní peníze (USD) jako ochrana a doprovod drog. Možná je i toto jedna z cest, proč se nepodařilo výrazným způsobem snížit produkci opia z území Afghánistánu.
    Závěr:
    – Nefunkční a neakceschopný president
    – Nefunkční a neakceschopný parlament
    – President a vláda vypadají jako silně neschopní, nepracují a nerozhodují
    – President a vláda nejsou schopní prosadit potřebné reformy, zákony a nejsou schopni řídit stát
    – Nefunkční a zkorumpovaná justice a státní zastupitelství
    – Korupce = menší strach z postihu
    – Pronikání cizích elementů do této oblasti
    – Větší zisky = řešení ekonomických problémů = politické a ekonomické zisky pro Taliban a HQN
    – Omezené či žádné řešení ekonomických problémů obyvatel
    – Velmi omezená kontrola vlády na kriminální elementy a jejich aktivity
    Rusko vyjádřilo znepokojení šířením teroristické a narkotické hrozby ze severu Afghánistánu do sousedních středoasijských států, které jsou partnery Ruska v SNS a OSKB.

    Další rubikovou kostkou v celé situaci je situace armády (ANA) a policie (ANP).
    Budování ANA lze hodnotit i podle názoru veřejnosti a místní populace, že se i přes velké problémy jedná o jeden z největších úspěchů při rekonstrukci Afghánistánu. Armáda je dnes silnější a více institucionalizovaná s vlastní byrokratickou hierarchií. V tradiční afghánské společnosti i na afghánské politické scéně je tento prvek velmi potřebnou součástí budování afghánského státu a armáda také zůstává relativně populární složkou jinak stále méně oblíbené vlády prezidenta Karzájího.
    Avšak i tomuto projektu se nevyhýbá značné množství problémů, které prozatím činí z afghánské národní armády pouhou doplňující složku mezinárodních bezpečnostních sil bez možnosti plnit úkoly samostatně. Především se jedná o větší a nebezpečnější operace. Problémy ukazuje i infiltrace Talibanu do řad armády ač je nižší než u ANP. Dalším problémem je dezerce jak nových rekrutů tak již déle sloužících vojáků. Jejich špatná motivace ve spojitosti s problémy v afghánské společnosti zůstávají jedním z hlavních problémů ANA.
    V afghánské armádě je navíc velmi důležitý etnický faktor. Zde se armáda pohybuje v začarovaném kruhu. Na hlavní bojová místa v zemi, tj. převážně na jih, jihovýchod či východ země, jsou posílání příslušníci nepaštunských národů, případně Paštuni z jiných regionů. V opačném případě totiž hrozí podobná situace jako v 80. letech při budování tzv. Afghánské lidově-demokratické armády. Část velitelů může odmítat nasazení jednotek proti „svým“ lidem. Jedná se totiž o jejich bezpečnost jak vlastní, tak i rodinného zázemí – zabití může vyvolat krevní mstu v okruhu příslušníků stejného rodu, klanu či kmene. Praxe navíc ukazuje, že nasazení vojáků v jejich vlastním regionu zvyšuje pravděpodobnost dezerce a také zapletení se do lokálních zájmů místních velitelů. Nasazení vojáků jiné národnosti na druhou stranu komplikuje mezietnické vztahy.
    V současné době je obdobný problém i u ANP, kdy v řadách ANP dochází k odmítání plnění některých úkolů, jsou odmítáni velitelé jiných etnik a všeobecně je u ANP velice špatný morální stav, především u jednotek v oblastech kde byla potvrzena infiltrace do řad ANP a ndošlo k následnému spáchání spektakulárního útoku.
    Závěr:
    Všechny tyto problémy ukazují na prozatímní neschopnost afghánské armády převzít opravdovou odpovědnost a samostatnost za bezpečnost v zemi a za bezpečnostní situaci.
    Podobně jako u afghánské politiky zde neexistuje opravdový jednotící prvek a přetrvává zde velké nebezpečí jak rozpadu armády jako celku, tak i její fragmentace, která by rovněž vedla k rozkladu a přidání částí jednotek nebo celých jednotek na stranu jednotlivých současných místních velitelů či různých regionálních politiků.

    Poslední Rubikova kostka = mezinárodní jednotky a mezinárodní společenství (Mezinárodní humanitární a rozvojová pomoc).
    Zde máme jeden zásadní problém, a to je to, ač mezinárodní jednotky dokázaly ovládnout značnou část Afghánistánu, avšak nejsou schopny ovládat celou zemi. A toto především nahrává protivládním silám, stejně jako všem zkorumpovaným úředníkům, policistům, pašerákům a neschopným a nezodpovědným velitelům v řadách ANSF. Na kontrolu Afghánistánu by bylo třeba mnohem více jednotek, ale naopak dochází ke stahování vojsk tak, jak byla podepsána dohoda o stažení sil ISAF. Největším problémem z vojenského hlediska je to, že zahraniční vojska nejsou schopna v současné době získávat kvalitní zpravodajské informace, a to především ze zdrojů na zemi, kde je toto ovlivňováno mnoha důvody jako jsou kulturní rozdíly, špatná dostupnost, dynamicky měnící se lokální stav a situace, nedostatek důvěryhodných zdrojů a samozřejmě strach místního obyvatelstva spolupracovat s mezinárodním vojskem. Vojenská technická převaha je jednoznačná, ale problémem je, že pokulhává HUMINT, který je v této fázi rozhodujícím druhem zpravodajství pro vytváření operací.
    Závěr:
    – Kde je bezpečnost = zajištění vlastní bezpečnosti (platí jak pro ISAF, tak pro obyvatele)
    – Absence dlouhodobé další strategie v regionech s místní populací
    – Velké očekávání místní populace na změnu stavu od ISAF, ale žádné vlastní velké zapojení
    Jakékoliv rychlé a velké stažení mezinárodních jednotek může urychlit proces svržení současné vlády a ani podpora Karzájímu zvenčí bez velké vojenské pomoci nebude pravděpodobně na udržení vlády stačit. Dobře míněné a zaváděné reformy jsou pomalé na to, aby je většina lidí dokázala pocítit v reálně dohledné době. Celý proces navíc provází analyzovaná korupce.
    Mezinárodní humanitární a rozvojová pomoc
    Místní zdroje velmi negativně hodnotí ukončení činnosti tzv. provinčních rekonstrukčních týmů, neboť v každém území, kde ukončil svoji činnost rekonstrukční tým, se bezpečnostní situace začala zhoršovat, stoupla nezaměstnanost, klesl příjem obyvatelstva. Dokonce došlo i k tomu, že jednotky ALP, které budovaly provinční rekonstrukční týmy, se rozpustily, či přešly na stranu Talibanu.
    Právě civilní prvek je však zároveň pro humanitární organizace omezující a stále problematičtější. Bezpečnost humanitárních pracovníků se stále zhoršuje, což nutí řadu organizací opustit nebezpečná území. Problém přitom není pouze v tažení Tálibánu na jihu, ale také rostoucí kriminalita na severu, západě a v centru země.
    Zajištění bezpečnosti také nutí řadu mezinárodních organizací ke spolupráci s místními autoritami, které jsou (v případě pružné dohody) schopny garantovat klid humanitárců pro práci. Přes všechna pozitiva se tímto oslabuje možnost zásahu státních orgánů a zároveň roste nebo alespoň neklesá legitimita místních velitelů.
    Řada projektů mezinárodních organizací se tak odehrává mimo rámec legálně zvolených orgánů (parlament, místní správy) a v mnoha případech se mezinárodní představitelé spokojí se souhlasem vůči zahraničí mnohem více loajální exekutivy (jako příklady lze uvést zákony o pobytu cizích vojsk na území Afghánistánu, ratifikace tzv. Afghanistan Compact). Schvalovací proces potřebných a akutních reforem v parlamentu by mohl být snadno zablokován, často z druhořadých důvodů. Tento rozpor vede ke schizofrenní situaci u řady Afghánců, kteří na jedné straně vidí ze strany mezinárodního společenství prosazování vlády zákona a na druhé straně je řada opatření prosazována tím samým mezinárodním společenství mimo zákonné procesy. Mezinárodní společenství kupříkladu investuje značné prostředky do návratu uprchlíků, rekonstrukci zemědělského sektoru, vzdělání a zdravotnictví. V roce 2006/2007 přibližně 90% veřejných výdajů šlo ze zahraničních grantů (z celkových cca 3,1 mld. USD investic), přičemž přibližně tři čtvrtiny mimo afghánský rozpočet. Afghánistán tak „sedí na jehle“ mezinárodní pomoci a jeho vlastní příjmy se zvyšují jenom velmi pozvolna.
    Závěr:
    Dnešní a vypadá to, že i budoucí Afghánistán, velice silně nebezpečně opakuje některé scénáře z minulosti (například režim prezidenta Nadžíbulláha v 80. letech). Velmi slabá centrální vláda s velkou jak politickou tak především ekonomickou podporou zvenčí, posilující odstředivé tendence v regionech, rostoucí vliv populistických myšlenek, často šířených radikálními islámskými skupinami. To vše může vyústit v další kolo občanské války v zemi mezi představiteli jednotlivých frakcí tak, jako tomu bylo na konci 80. let až do roku 2001.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Honza
    11. 10. 2013, 19:57

    Karzai si uz jen umetá alespoň trošku schůdnou cestu do exilu. po odchodu aliančních vojsk se místní ozbrojené složky opět přitulí k tomu, kdo bude mít nejdelší bič (ať to COIN odborníci zde respektují nebo ne) a situace bude během tak půl roku na bodě nula, 11 září 1379 hidžhry.
    ale možná jsem pesimista a pravda, láska, hearts and minds skutečně zvítězí nad lží a nenávistí a shock and awe, paštuni přestanou nenávidět všechny ostatní a společně se vydají na cestu mírového soužití.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Jarda
    11. 10. 2013, 22:39

    rubikovy kostky Frantiska Krize bych shrnul do kratsiho komentu: nema smysl zavadet zapadni demokraticke principy na lidi, kteri po tisic let zili jinym zpusobem, jinou hodnotou priorit. pulrocni vylet pred 3-4 lety me naprosto presvedcil o „spravnosti“ naseho pusobeni tam. videl jsem i pozitivni stranky intervence jednotek NATO, ale to bychom tam museli v teto forme byt cele 21. stoleti.
    jinak bych asi jeste jednu rubikovu kostku pridal. a to je otazka co je vlastne Afghanistan? temer kazdy stat se utvarel v nejakych hranicich, kde zili stejni lide, sdileli stejne principy, jazyk, kulturu, coz v pripade tohoto statu moc neplati. je to asi jako chtit po Slovacich a Madarech, aby se mirumilovne sloucili v jeden fungujici stat.

    REPLY
    • Profilový obrázek
      Aleš Čížek@Jarda
      12. 10. 2013, 23:22

      K tomu není moc co dodat, snad jen to, že i geografie Afganistánu velmi komplikuje, ne-li přímo znemožňuje výkon centrální moci. I pro relativně bohatou zemi by udržování takových vojensko-policejních sil, které by svou mobilitou a silou centrální moc prosadit dokázaly, bylo velmi nákladné, stačí se podívat na Írán, o Pakistánu nemluvě.

      Působění v zemi se sice odepřelo tehdejší Al-Kaidě bezpečné zázemí, ta však metastázovala do mnoha jiných regionů.

      Nechtěným důsledkem je také akcelerace destabilizace Pakistánu, byť by k ní zřejmě došlo tak jako tak. Pakistán je ostatně do budoucna mnohem závažnější problém než Afganistán.

      Vázaní sil v regionu pak omezilo akceschopnost USA jinde, na což doplatili mj. Gruzínci v r. 2008.

      A konečně, i když armády NATO na jedné straně (znovu)získaly některé dovednosti (zejm. COIN), resp. dosáhly v nich takové úrovně, jaké zřejmě bez reálného nasazení dosáhnout nelze, bylo to na úkor připravenosti plnit jiné úkoly, a zejm. dalšího rozvoje sil, byť toto někteří funkcionáři popírají.

      V čistě politické rovině pak představovala tato intervence, resp. její přechod do snahy o regime change, dočasné vítězství aktivisticko-idealistických křídel v obou stranách, Rep. i Dem., ale naštěstí již nastupuje postupné vystřízlivění a příklon k pragmatismu.

      Pro nás, kromě přínosu pro OS (což ale nemohu posoudit) znamenalo zapojení se zejména demonstraci loajality s naším hlavním vojenským spojencem (ostatně ze stejného důvodu tam byly i jiné „malé země“). Otázka je, nakolik nám to v budoucnu k něčemu opravdu pomůže, resp. jak to budeme umět využít.

      A pokud jde o hospodářskou pomoc, samozřejmě, že soucítím s každým člověkem, který má těžký životní úděl, ale je nutné respektovat vlastní omezení: neměli bychom poučovat jiné na druhém konci světa o tom, jak organizovat život společnosti, a toto se snažit (spolu)financovat, když už dnes je průchod některými čtvrťmi našich měst slušná kovbojka i ve dne. Nemluvě o tom, v čích kapsách většina té „pomoci“ končí.

      A úplně naposled: ze systemického hlediska snaha ze někoho řešit jeho problémy (či mu silně „naznačovat“ jak je má řešit) znamená, že mu berete jeho důstojnost. Na což jsou zejména v této části světa docela citliví.

      REPLY
  • Profilový obrázek

Nejnovější komentáře